Gejza –
Bahno-ledo očistec
Šlapky dneska zahájili závodní sezónu 1.Pražským zimním maratónem, ale místo zimní bych volil blátivý, bahnivý a ledovkový a to z tohoto důvodu:
Na start přijíždím těsně před desátou a počasí je skoro jarní svítí sluníčko a uvažuji i o odložení zimní bundy, což však nakonec nerealizuji. V místě u startu poblíž sanitky se pak setkávám se Šemíkem, Kolíkáčem, dále přijíždí Indurian, který nás jen morálně povzbuzuje, ale závodu se neúčastní. Taky přišel Soused s rodinou a fotoaparátem, aby provedl kvalitní fotodokumentaci. S přibližující se půl jedenáctou, tedy časem startu se zvedá nervozita. Projíždí autobus jak nám pořadatelé stále zdůrazňují a už je tu start.
Hned po startu se ženeme do prvního stoupán kolem Julisky k Martinovy, za Martinem přichází jedna z nebezpečných pasážích, sjezd do Šáreckého údolí. Kousek jedu a pak jdu a kloužu směrem dolů stejně jako všichni borci v mé blízkosti. Zde mi ještě Kolíkáč se Šemdou dýchají na záda. Po ledovém sjezdu kousek šotolinky a je tu druhé už podstatně horší stoupání zahrádkářkou kolonií směrem k Horoměřické ul. Zde je to dost prudké a já se chci otestovat a tak to peru co to jde. Zde jsem nejspíše urval Kolíkáče se Šemíkem. Nahoře jsem v celku v pohodě a tak jedu stále co to dá. Zatím je i slušný povrch bez bahna. Následuje sjezd po asfaltce směrem zpět do Dejvic, ale jen kousek a už jsme na šotolince směr Horoměřice a zase do kopce. Po tomto výjezdu přichází první bahno-ledo chuťovka a během cca 1000 m jsem jako prase. Poté je klidná pasáž přes Horoměřice, Statenice -Lichoves-Velké Přílepy, kde se střídá asfalt, bahno led no prostě krásná cyklistika. Od Velkých Přílep k Okoři je to jedno velké kluziště a už jsem zpozoroval i nějaké pády. Bahno už přestávám vnímat a soustřeďuji se jen na led abych nešel na hubu. Následuje brod na rozvodněném potoku. No hlavně se v něm nevykoupat. Zvládnuto a pokračuji dál Blížím se k Okoři a jsem zvědav na bufet. Pití neberu a jen banán a tyčku. Už mne zdraví Soused a pořizuje fotografii. Tak a jsem za půlkou špinavý, ale zatím žiji a jedu. Za Okoří se terén nijak zvlášť nemění, k mému překvapení mě osobně se stále jede vcelku dobře a tak to stále zkouším jet. Pak je několik pasáží silnice-bahno a opět vjíždíme do lesa, kde je to samý led. Cestou sesedáme a přes zledovatělý hup se s několika dalšími borci snažíme dostat sebe i kola. Podařilo se a po ledovém povrchu stoupáme do kopce. Následuje rovinka v lese a zde chvilková nepozornost a už se válím na levém boku. Nasedám a frčím dál.Vyjíždíme rozbahněnou rovinku s kouskami ledu kolem letiště a já se válím podruhé. Tentokrát přes řidítka, potlučená levá holeň a část těla v kaluži. No čistější už asi nebudu, kór po zdolání bahnivé vložky na konci této rovinky. Mám na kole snad 10 kg bahna. Přejezd přes hlavní do Divoké Šárky bez problému a pokračujeme lesem směrem k cíli. Přichází další pekelný sjezd k Šáreckému potoku. Nejdříve po louce a pak po ledě. Prostě super. Následně podél potoka až na Jenerálku a Šáreckým údolím k poslednímu stoupání zpět k Martinovi. Vzhledem k terénu slézám z kola a běžím. V polovině kopce stojí pořadatelé a sdělují pořadí. Zaslechnu něco o 56 a tak si říkám být do 60 by bylo super. Snad mě v závěrečném sjezdu nesjedou 4 lidi. Po výběhu nasedám na kolo a jedu dolu co to jde. Poslední zatáčky a jsem v cíli. Jsem 56 celkově a jedenáctý v kat. jsem spokojen vyčerpán a zabahněn. U hasičů omeju kolo, rozloučím se s Kolíkáčem, který už dorazil a jedu se domu odbahnit. Po odbahnění dva řízky a kotel brambor s pivkem a už je dobře. Vše špatné zapomenuto a už budou jen vzpomínky.
Kolíkáč –
Na to se nezapomíná
Tak jsem si zase "zablbnul" po dlouhé době na MTB. V Bystřici sice někdy vyrazím, ale jezdím hlavně v rámci zimních vyjížděk po silnicích, které jsou většinou prosolené a nebo pokryty uježděným sněhem, ale to co mě čekalo na 1.zimním MTB, to jsem si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Už příprava byla hektická, protože až v pátek jsme zběžně prohlédl svůj 10 let starý závodní speciál a zjistil, že zadní brzdový špalek je probržděn až na kov. Nakonec jsem nějaký jiný doma vyhrabal a pracně namontoval. Jestřábovi zánovní pláště působily na zrezivělém rámu docela zajímavě, ale velké díky za ně, bez nich bych to možná jel ještě teď.
Je sobota ráno, bolí mě hlava, asi nějaká předstartovní horečka nebo co. Šemík už mě vytahuje kolem 9,00 do sedla a tak přes zledovatělou Stromovku dorážíme na místo startu, bereme číslo a jedeme si projet aspoň začátek trati a pak její závěr. Na asfaltu, ve skoro jarním sluníčku, se zdá vše nádherné, dokud nenakoukneme, zatím jenom zrakem, do terénu.
Na startu už je Gejza a též doráží Indurain na kole a Soused s rodinou a s foťákem. Díky za podporu, byl to skvělý doping!!
A je tu start, pořadatel hlásí něco o "ledové hoře", která je hned po nájezdu do terénu, a pak že už je to vcelku bez problémů. Říkám si, aha projeli trať a ty terénní úseky se objíždí po asfaltu, takže když zvládneme ledovou horu, bude to ok. To jsem ještě vůbec netušil co mě čeká.
Taktika je jasná, chci jet se Šemíkem, ať si to užijeme pěkně bok po boku, takže první kopec šlapeme stále na dohled, Gejza je tu taky okolo nás. Sjezd po ledové hoře je spíše běh, klouzání a válení se dolů. Někteří odvážlivci sice jedou na kole, ale většinou po pár metrech letí krásně na hubu. Konečně jsme dole a začínají pěkné stojky, naštěstí po jižních stranách kopců, takže asfalt je pokryt pouze štěrkem a tekoucí vodou. Šemík začíná trochu ztrácet, Gejza naopak tvrdě buší do pedálů a mizí nám na horizontu. Po dvou kopcích přichází sjezd po asfaltu, kde nabízím Šemíkovi závětří, ale ten jen odevzdaně říká, jeď jeď, dneska na vás nemám. Je mi ho líto, chtěli jsme jet spolu, ale nakonec se tedy rozhoduji ke stíhací jízdě Gejzy, jeho růžový dres zahlédnu v dalším stoupání asi 100m před sebou, tak se uklidňuji a věřím, že ho sjedu. No jo, ale to by nesměl přijít nájezd od terénu, kde to není cyklistika, ale boj s přírodními živly. První dva terénní úseky vcelku zvládám, pak znovu asfalt, kde postřídám s jedním CKKVákem, nakonec mu ujíždím a hup, jsme znovu v terénu, led se krásně blýská díky slunečním paprskům a já poprvé dnes vychutnávám co to je hodit pořádnou "držku". CKKVák mě předjíždí, ptá se jestli je vše OK, jo jsem v pohodě, fyzicky nic nebolí, padnul jsem na ruce a vyskočil z pedálů bez problémů, ale jistota a sebevědomí se úplně někam vytratilo, a od této chvíle už jedu hodně opatrně.
Před Okoří přichází další lahůdka: BROD. Sleduji jezdce před sebou, většinou s velkými obtížemi přejíždí na druhou stranu, jeden dokonce probíhá tou rozvodněnou říčkou, a tato varianta mi v tu chvíli připadá taky nejvhodnější. Nějak jsem zapomněl, že je únor, že mě čeká ještě 20km v úplně promočených botech, ale ten zážitek, když Vám "obleje" nohu ledová voda, na ten se nezapomíná. A už zase šlapu, z treter stříká voda, okolo mě samé bahno, led, sníh, člověk je soustředěn na 100%, vybírá tu nejschůdnější cestičku, a je tu bufet, beru banán, tyčinku a vypiji dva horké ionťáky a najednou je tu super doping, v podobě Souseda s rodinou, kteří mohutně povzbuzují. Díky. Sdělují mi, že Gejza je 5 minut přede mnou, a tak se snažím ještě dupat co to jde, na asfaltu všechny předjíždím, v terénu se situace přesně obrací.
Další chuťovkou na trase je průjezd přes pole, kde nevede žádná cesta, a tak se na kola nabalují kilogramy bahna, v této části závodu se zde okolo mě pohybuje závodnice Kábrtová, křehká dívka, která nakonec vyhrála ženskou kategorii. Má u mě obdiv, jela jako drak. Sjezd do Šáreckého údolí je jedna velká ledová sjezdovka, připadám si jako ti borci co jezdili z Pražského hradu v ledovém korytě. Já sjezdy už běhám dolů někde na kraji v listí a kolo se klouže vedle mě. V údolí ještě s několika dalšími pěkně zakufrujeme, vyjedeme si kopeček a nahoře nejsou žádné šipky a tak se vracíme, ztráta min. 5 minut, Kábrtová jela správně a tak mě znovu předjela, začínám jí dobíhat až v posledním výjezdu na "ledové hoře". Je pro mě velkou motivací ji dojet, což se nakonec v asfaltovém sjezdu do cíle daří a šťastně protínám cílovou pásku. První očista od bahna je na parkovišti, kde je přistaven hasičský vůz se stříkačkou, v jídelně už je připravena polévka, sladké knedle a párky, a tak se Šemíkem debužírujeme a tleskáme nejlepším při vyhlašování. Čeká nás ještě cesta domů, ale ta už je v euforii, že jsme to zvládli.
Lidi vyváděj někdy šílený věci, dnes jsem jednu takovou zažil na vlastní kůži...
