Úpický festival cyklistiky oslavil letos páté narozeniny, já absolvovala svůj třetí ročník. Zase jsem se moc těšila, náročná kombinace MTB maratonu a orienťáku má zvláštní kouzlo a zdejší trasy jsou pestré a krásné.
V pátek jsem ale měla den blbec. Jelikož mám pořád hodně svých věcí u rodičů, vždycky, když někam balím, musím dát dohromady věci z dvou lokalit. Nikdy s tím nebyl problém, tentokrát se mi to ale dost vymstilo. Začalo to tím, že než jsem našla přilbu, udělala jsem si tři kolečka. Kvůli mě jsme tak nabrali půlhodinovou ztrátu a málem nestihli večerní prezentaci.
Ta byla docela vtipná, paní nějak nechápala, co to znamená statut VIP a jak to, že nic neplatím. Pak jí sklouzl zrak na název týmu – Vinohradské šlapky. Nevím, jaká asociace ji napadla, ale vyrazila objevné „ahá!“ a vypukla v hurónský smích
) No nic, to byla drobná vložka.
Ztracenou přilbou moje balící trable neskončily, spíše naopak. Asi v jedenáct večer, když už jsme byli ubytovaní, jsem přišla na to, že nemám tretry. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
Sobota – maraton v teniskách
Ale ráno moudřejší večera, takže jsem to moc neřešila a šla spát. Start maratonu na krátké (tj. 58 km) trase byl až v 11:30, času tedy bylo docela dost. To Jirka vstával brzy, jeho dlouhá (102 km) trasa startovala už v devět. Společně s ním si na ní troufla i Káťa (Kámen úrazu), se kterou jsem jela loni orienťák a její přítel a zbrusu nová Šlapka Petr (PeBe).
Nakonec jsem se taky vykopala z postele a šla je všechny na trať vyfotit. Pak jsem začala řešit, jak to provedu s tretrama. Bůh mi sesla spásu v podobě dobře zásobeného stánku Cykloexpertu. Nejdřív jsem chvíli spekulovala o koupi nových treter, ale bylo mi líto vyhozených peněz a tak jsem tam u kluků nakonec vyžebrala takové ty malé plastové pedálky, co bývají nacvaknuté do nášlapů u nových kol. Dříve jsem přece také jezdila bez nášlapů, tak proč bych to teď neodjela v teniskách!
Ve stánku jsem pak koupila sobě i Jirkovi alespoň tričko UAX a ke svému překvapení jsem v jednom ze servisáků poznala „starého známého“ Lišáka. Cyklistický svět je fakt malý.
S Danou jsme se pak šly ještě na chvíli natáhnout a na jedenáctou pak vyrazily na start. Lidí tam byla spousta, zbylo na nás místo někde v poslední třetině startovního pole. Po výstřelu jsme se rozjely po známých kostkách do mírného stoupání, tenhle závod začíná rovnou kopečkem. Peloton se natáhl, ale neroztrhal, na to bylo stoupání opravdu příliš mírné, v balíku se tedy po pár kilometrech po asfaltu sjelo do polí. Loni bylo všude bahno, letos bylo zase až moc sucho, po nájezdu cyklistů se zvedala všude mračna prachu. Nejelo se mi moc dobře tím nemyslím prach v očích a mezi zubama. Jízdě bez pedálů jsem asi nenávratně odvykla. Ty plastové pedálky jsou navíc malé a moje tenisky zase hladké, takže výsledným efektem bylo, že nohy z pedálů stále sklouzávaly. Jízda po rovině ještě docela šla, pokud se nejelo příliš rychle. Do kopce už mi nohy sjížděly, takže jsem většinou po chvíli šlapala patama a katastrofa to byla po nájezdu do terénu. Hned v prvním výjezdu takovým vymletým korytem mě pokus o přejetí většího kamene z pedálů vykopl. To bylo k vzteku, fyzicky jsem byla v pohodě, chtěla jsem jet a ne se klidit stranou a pouštět ty štastnější. A to horší mělo teprve přijít – ano byly to sjezdy. Tak ty byly fakt strašné, jak kolo po kořenech a kamenech (a že jich tam bylo požehnaně) nadskakovalo, stálo mě nadlidské síly se v pedálech udržet. Teprve nyní dokážu pořádně ocenit genialitu nášlapných pedálů. Bez nich už nikdy více!
Jelo se mi sice mizerně, ale pořád jsem nebyla poslední, stále mě někdo předjížděl. To bylo najednu stranu příjemné, štvalo mě ale, že ve sjezdech jsem nebezpečná nejen sobě, ale i ostatním, občas mě kolo opravdu katapultovalo a já se musela dekovat.
V jednom sjezdu asi kolem patnáctého kilometru mě jeden hupík rozhodil tak, že mi sklouzly z pedálů obě nohy současně a já jen dopadla na sedlo a zuřivě korigovala kolo, abych nešla na hubu. Přitom mě pravý pedál trefil do holeně, sakra to byla rána. Musela jsem zastavit, kromě rostoucí boule na holeni byl dalsí závadou spadlý řetěz. To byla poslední kapka, v tomhle místě jsem se rozhodla, že se nehodlám zmrzačit, když mám zítra ještě jeden závod, a že pojedu jen nejkratší, 32 kilometrovou trať.
Noha sice bolela, ale cítila jsem úlevu, nijak jsem se pak nehnala a i přes potíže s pedály jsem si trať docela užívala. V závodě člověk kolikrát vůbec nevnímá, jakými pěknými místy projíždí a to je tady fakt škoda. Třeba úsek podél potoka z jedné a červených skal z druhé strany, na který navazují malé brodíky, je moc pěkný.
Občerstvovačku na 18. kilometru jsem projela, na takto krátký úsek přece nic nepotřebuji. Cesta utíkala docela rychle, kolem bylo pořád dost lidí, bylo to příjemné. V jednom táhlém stoupání v lese jsem dokonce předjížděla. Ani nevím jak, ale najednou jsem byla na rozdělení tratí, tedy asi na 28. kilometru. Většina lidí jela rovně, já odbočovala na krátkou doleva. Poslední úsek byl už rychlý, po asfaltu. Tam i to i bez treter jelo bez problémů, takže jsem to napálila a předjela čtyři cyklisty (každý předjetý chlap se počítá) a v čase 2:01 dorazila do cíle. Chvíli jsem tak ve výsledkách figurovala jako vítěz trati na 58 km, což by bylo moc pěkné
Abych se v cíli nenudila, jela jsem pak ještě 9 kilometrů v protisměru trasy (což někteří závodníci nějak nechápali
) na poslední občerstvovačku Kravín, povzbuzovat Danu, Jirku, Káťu a Petra. Na Jirku jsem čekala asi hodinu, ale byli tam super lidi a vypila jsem dvě piva a snědla pár kousků výborného domácího perníku, takže mi to ani nevadilo
Reportáže z minulých ročníků zde:
2006
2007
Propozice a fotky
Ukládám do paměti, oblékáme se a vyrážíme na start. Tam vidím Andy jak okukuje ve stánku Meridy nějaký tretry, ona mě ale nezná, neregistruje mě. Až podle Šutříka