Vendu –
Co ještě by se vyplatilo?
LostInPrague – Co ještě by se vyplatilo?
Píšu třetí reportáž v jednom dni a asi mám nějakou filosofickou náladu, neb v každé se točím okolo toho, co by se vyplatilo.
Orienťácké závody dvojic s Daliborem milujeme, hezky se u nich pohádáme, trošku na sebe křičíme, dohadujeme se o tom, kdo má pravdu, vinou toho kufrujeme v koncovkách, pereme se o mapu a když se nám povede rychlý, bezchybný postup s perfektní koncovkou, máme o to větší radost. Já tahám silnici, on terén a rozčiluje nás, když ten druhý se nechová tak, jak by chtěl ten první. Po závodě spolu chvíli nemluvíme a po té chvíli nám dochází, v čem je ten druhý dobrý a děkujeme si navzájem. Prostě naprostá harmonie dvou tvrdohlavých lidí, kteří jsou zvyklí vést a neradi jsou vedeni.
Přesto (nebo proto) jsme se přihlásili na LostInPrague, na start jsme přijeli 20min po konci prezentace, což nám prošlo, protože pořadatelé jsou normální a milí bikeři.
Odstartovali jsme ve svém čase společně s dalšími 3mi dvojicemi, aby pořadatelé stihli dojet na živou kontrolu. První kontrola byla bez problémů, postup na druhou jsem zvorala já (v Bohnicích jsem bydlela a znám to tam, ne?), takže jsme ztratili pár výškových metrů, koncovka byla na Dalčovi, který měl mapu, hádali jsme se jak koně a nakonec nás na kontrolu dovedli kluci, co startovali s námi, 3.-6. byly bez problémů. Řeku jsme překonali po lávce u Stromovky, kde jsme projížděli mezi tunou rodin, dětí, kočárků a psů. Sedmička byla bezchybná, na osmičce jsme se nemohli shodnout a hledání devítky proběhlo za nereprodukovatelného nadávání na adresu paní, která nás poslala do jiné části Hanspaulky, než kde opravdu stál Mikrobiologický ústav. 12 naprosto čistá, 11prý nenašel nikdo (bodejť by jo, když přístřešek byl nově natřený a tím pádem nešlo najít vyrytý nápis), ale byli jsme tam, postup na 10 naprostá souhra. 13 a 14 jsme jeli jak siamská dvojčata. Pneumatikovou rokli – 16 jsme našli, ale dominantní pneu na sever od cesty, už byla oříšek, asi 6dvojic v helmách tam oblézalo špinavý gumy a snažilo se zjistit, která je ta pravá. Postup na 15 bezchybný, ale chyba v koncovce nás připravila o dlouhé minuty a spoustu nervů. 17 jsme vzdali a při pohledu na hodinky jsem dominantně rozhodla, že 18 a 19 pouštíme a jedeme rovnou na 20, která byla téměř bez problémů. 21 jsme pohledali a do teď nevíme, jestli to byla ona. 22 nám dala zabrat (není viadukt jako viadukt), kdybych poslouchala Dalibora, udělal bych líp. Dohodli jsme se, že poletíme na 23 a tam se rozhodneme, co dál. Dvojice Nesmiřitelných, se kterými jsme hledali 2 předchozí kontroly (my je našli, oni ne) nám u 23 řekli, že je to moc vysoko a že tam nejedou, to jsme ani jedni nevěděli, že jeli jinou cestou, koukli jsme do mapy a studánku našli na druhé pěšině. Do limitu zbýval 20min, tak jsme to napálili a do cíle dojeli pár minut před koncem limitu.
U Pigiho už seděli snad všichni, dávali si pivečko, klobásky, utopence a nakládaný hermelín. Za závod jsme natočili lehce přes 72km, skončili jsme 5tí z 15ti a byli de facto spokojení. Pokecali jsme s Marťaskou, Šutrákem, Roškym i nešlapkami, zatleskali vítězům i poraženým a těšíme se na další prověrku našich charakterů.
Můj charakter prověřila 17km dlouhá cesta domů na Vinohrady, ve vaně jsem ležela prošitá jako peřina a pivo se spritem mi večer chutnalo dvakrát.
Jistě by se vyplatilo dát tomu našemu orienťákování nějaký řád, ale byla by to taková legrace?
