Howgh –
Počasí dobré, všechno dobré
Mám to tam celkem blízko, mám tam kamarády, a první ročník tohoto závodu se tam jede až 27.4. Za dva týdny snad zapomenu na to, jak jsem se na Chřibech šťastně a vesele vřítil do cíle a až po odložení kola zjistil, že mi jaksi neslouží nohy. Jakobych měl místo nich protézy. Naštěstí jsem nevyhrál. Nedovedu si představit ten trapas, až bych se marně snažil vydrápat na bednu.
Přešlo to už za týden a začal jsem se docela těšit.
Medard-online šeredně zklamal. Už mu nevěřím. Věštil pěkné počasí a ve skutečnosti v sobotu celé odpoledne listopadově pršelo. Nicméně v neděli od rána peče slunce z modré oblohy.
Na trať nás vyrazilo jen 260. Dvě věkové kategorie - do 40 a od 40 - jsou blbina. Konkrétně já jsem po čtyřicítce jezdil rychlejc, než před ní.
První zhutnění pelotonu se rychle rozpustilo na louce přes kterou vedly jen dvě koleje od žebřiňáků. A hned technický sjezd, klikatící se lesem mezi stromy. Přišel příliš brzo. Jsme ještě hodně nahusto. Je to otrava, muset přizpůsobovat rychlost těm před sebou.
Vysočina je dnes v tom slunce jasu, čerstvě umytá deštěm, ohromně malebná a fotogenická. Široké daleké rozhledy po pláních - trnky kvetou kam člověk pohlédne...co člověk nevyfotí na prvních 15 kilometrech, to už nevyfotí. Neubrání se závodnickému ošialu...začne mu víc záležet na tom, aby mu neujeli spoluzávodníci, aby ujel on jim, přestane vnímat plný močový měchýř...zato prázdný žaludek nelze ignorovat. Když mě začne být mdlo, je už pozdě. Je potřeba se cpát preventivně. Dávám přednost rohlíku s máslem a medem před různýma tyčinkama a tatrankama. Tím břicho líp naplním.
Vážného terénu jsme moc neužili. Občas kořeny, semtam šutr, místy trochu bahna, ale jinak kličkovaná mezi loužema po hladkém. Od včerejšího vydatného deště bylo místy měkko a jelo to těžko.
V podstatě žádný kopec. I od řeky Oslavky nahoru bylo stoupání nevýrazné a k tomu po silnici. Teda - ne že bychom jeli vyloženě horizontálně. Na 57 kilometrech jsme nastoupali 560 metrů. I ve sjezdech si člověk užil. Vzpomínám na dvě brázdy v levotočivé zatáčce, mířící pořád rovně do kopřiv. Hned jsem polechtal brzdy trošku víc.
Jelo to pekelně rychle. Dojel jsem jen hodinu a čtvrt za vítězem Petrem Cirklem (Ondra Fojtík byl druhý, a jestli se dobře dívám na net - včera na Škoda bike maratonu v Ostravě třetí. Prostě krokodajl-men...) v čase necelé 3 hodiny tedy průměrem skoro 20km/hod. ... Je to zvláštní - nohy mi slouží úplně normálně. Krok do schodů - žádnej problém. (nechvalme dne před večerem. Uvidíme po 92 kilometrech na Šele.) Na vůkol se prostírajícím beton-placu stejně nebylo kde spočinout. Vlastně na tom betonu...ale já mám při sezení rád nohy níž než zadek.
Pořadatelé prokázali úžasnou intuici, že závod měsíce dopředu naplánovali na slunnou teplou neděli a ne na studenou upršenou sobotu. Hodně lidem se nelíbilo, že na jídlo jsme museli do kilometr vzdáleného hotelu. Zaslechl jsem, že měli problém ho najít. Nesmysl. Nepotkal jsem domorodce, který by ho neznal. No...zajisté by bylo příjemnější občerstvení na místě. Pořadatelé trochu zmatkovali při počítání výsledků ... všichni jsme totiž měli stejně zbarvená čísla bez ohledu na kategorie. Příště. Udělat chybu je lidské. Hloupej je ten, kdo ji udělá dvakrát. Každopádně se mně ten podnik líbil. (Kdyby něco - detaily na http://www.cezmtbmaraton.cz/ )