Kuře –
Rozjetí – závod – vyjetí
1. Rozjetí
Ráno nakládám silničku a bajka do auta. A už si to s Lucií hasíme směr Radotín. Lehce po deváté dorážíme na zatím vylidněné parkoviště. Chtěl jsem se přihlásit první, ale plán mi hatí předem přihlášení, takže až 5.
Postupně se sjíždějí závodníci a každý přiváží trochu jiné počasí. Prohodím pár slov s Radkem – běduje nad bolavýma nohama, Alánkem, Bigmigem a Míšou. Vítek Černý startuje přede mnou - dobrý tahoun
Parkrát si kopec projedu - kostky jsou stále stejně prudké a drncaj. Lucka je ráda, že nemusí jet Instruuji jí, ať nechodí nikam daleko, že vyjedu, sjedu a jedem!
Odlehčení do křoví a hurá na start. 53 X 21 a 5.4.3.2.1………zaregistruju:“ Dávej, Kuře, dávej“ – Lucka nezklamala…. na rovince nad Ski – Bike Centrem uvidím Vítka , tak přidám. Pod posledním úsekem 14%kostky šahám poprvé na řazení a malá placka je tam. Pak už jen očima vytahuju Vítkovi na zadku kalhoty – měl strach abych ho nepředjel před kostkama, nepředjel jsem vůbec – strach mu dal křídla Minutku vydýchám a frčím dolů.
2. Závod
Lucka otočila auto – šikulka. Sundat kola, přezout boty a šup za volant. 11: 19 A už frčíme na Třebotov – Dal jsem rekord trati Kuchař – Vysoký Újezd – Loděnice - Beroun. Modlím se ať nepotkáme traktor. Ani traktor, ani Tatra, co nezná bratra se neukázala a tak v Berouně parkujem v 11:52. Složit kolo, přezout, kontrola čipu. a 12: 05 jsem na startu Berounského maratonu na 39 km.
3. Vyjetí
Nacpu se co nejvíc dopředu, asi tak 70 až 100 lidí je přede mnou. Prý se pojede za zaváděcím vozidlem přes město, tak se na startu nemusíme tlačit. 12:10 Start – Kulometná palba o kadenci 300 SPD/sec a možná ještě víc Za zaváděcím vozem se jelo, ale nikdo neřekl, že pojede čtyřicítkou balík se strašně natáhl.
Pomalu se prokusuju hadem v kopci na Zdejcinu– nohy v autě pěkně zatuhly Dostanu se tak na 30. flek při nájezdu do terénu a cestou na vrchol vezmu ještě 10 lidí. Ve sjezdu do Stradonic si borec přede mnou dá výlet do pole a já následuju jeho příkladu naštěstí bez pádu. Dojíždí Vašek Holub a jedem spolu. Náš ptačí tandem docela funguje, tahám kopce on roviny. V Nižboře hlásí 20. místo. Předjíždíme borce co přepálili tempo + nikdo nepředjíždí nás = ideální stav
Trať je překvapivě suchá a hodně jezdivá- krása. Přidal se k nám ještě někdo z Factor bike a je ochotný tahat. Při jednom sjezdu mu efektně ulítly obě flašky najednou a strašně skákaly a rotovaly. Málem jsem jednou dostal po šišce. Později mu půjčuji svojí.
Jedeme furt strašnou kudlu. Napít jsem se stihl 2x najíst vůbec. Čelní skupinku občas zahlídneme ale metry ukrajujem jen stěží. Odpadlíky prosíváme.
Ještě jednou si udělám výlet do pole, na stejném místě, jako jsem se předloni rozsekal – asi nějaká geopatogenní zóna . Poslední singlový sjezdík si už ale vyloženě užívám. Asi už jsem si zvykl na tlustogumáka. Na rovince před třešničkou trati - brodem přes Berounku nám poodskočil Holub.
Brod je dlážděn velkými kameny a bylo to jen s vypětím sil. Jsem asi tak v půli, když borec na třetím místě vylézá z vody. Pak už jen dojet kolem náměstí do cíle. opět: „Dávej, Kuře, dávej!!“ – To pomůže vždy, díky!
Uvítací cílová pusa, líčení zážitků, nadávání si kdo je větší hovado, plněné knedlíky…. to jsou věci, pro které stojí za to nechat na trati všechno!
Vlastně všechno ne – závodník by neměl ztratit lidskost!!!