Na nedělní orienťák jsme vymysleli jinou taktiku obutí – Jirka, který nezávodil, mi půjčil svoje tretry. Sice jsou o čtyři čísla vetší než moje, ale cokoliv lepší než tenisky.
V těch obřích tretrách byl na mě asi veselý pohled, sama jsem si připadala jako kocour v botách
Dlouhé špičky mi překážely a pohodlné to nebylo ani trochu, ale po pár kilometrech na kole jsem si docela zvykla.
Z předchozích ročníků mám dvě druhá místa (jednou s Danou, jednou s Káťou), letos by to chtělo už konečně zlatou! Motivaci jsme měly s Danou velkou. Už v sobotu večer jsme si do mapy překreslily kontroly a dohledaly ty, u kterých byly uvedeny jen souřadnice. Bylo jasné, že letos to pořadatelé totálně překopali. Minulé dva ročníky byly kontroly umístěny na téměř stejných místech a cesta vedla poměrně logicky, dobře to na sebe navazovalo. Letos jsme na to koukaly jak blázni, kontroly byly nějak bez ladu a skladu rozesety všude, návaznosti se hledaly jen těžko. Navíc co kontrola, to kopec.
Nakonec jsme plus mínus naplánovaly nějaký postup, vycházely jsme z toho, že na severu na hřebenu budou asi stějně kontroly za nejvíce bodů.
V neděli vyrážíme na start v devět, byly jsme úplně první svojice a tak jsme začínaly v čase 9:30. Dostáváme bodové ohodnocení, přepisujeme ho do mapy a protože odpovídá našim předpokladům, okamžitě vyrážíme. Třináctka byla jen za deset a navíc v kopci, vynecháváme jí a jako první jedeme po zelené pro dvanáctku za 15 bodů. Hezkej singlík, ale samozřejmě do kopce. Procvaknout papírek a honem zpátky, podél řeky dojet do Suchovršic a přes most po žebříku pro jedenáctku. Číhá tam kameraman, asi sbírá materiál na festivalové DVD, hned ho zaujal můj dres. Prý musí takový nápis (Vinohradské šlapky) pořídit manželce, haha. Je vidět, že jsme klub, který hned každého zaujme
)
Pokračujeme po silnici do Bohuslavic, jak to vymyslela Dana a hledáme zelenou turistickou značku. Máme jí, ale hrůza hrůz, vede do strašného krpálu, je tam uzoučká cesta a sem tam nějaké schody. Od rána je strašné vedro, tohle vláčení kola mi dává pořádně zabrat, klopýtám v dlouhých botách a přemýtám o tom, že dneska to asi na bednu nebude. Kopec se sice tvářil, že nikdy neskončí, ale nakonec jsme ho přemohly a našly i sjízdnou stezku po žluté, po které jsme dostoupaly a ž na severní Čížkovy kameny. To tedy byla kontrola za všechny prachy! Alespoň že byla za 25 bodů. Pak trošku riskujeme a zkoušíme zkratku ke kontrole patnáct. Vychází a tak máme dalších dvacet bodů. Teď to ale bude zase záhul, čeká nás Žaltman, nejvyšší místo trasy. Bereme to po červené – nejřív stojka po asfaltu. Pak stoupání přes pole, nakonec další stojka v lese, která ani není sjízdná. Pot se mi řine ze všech míst a to jsme ve stínu pod stromy. Konečně jsme na hřebeni a ten asi kilometr a půl po zelené k Žaltmanovi už je docela v pohodě. Dalších 25 bodů je v kapse. Teď nás čeká nádherný sjezd, protože musíme z hřebenu zase dolů. Napojujeme se na trať včerejší nejdelší trasy a sjíždíme po červené až ke kontrole devatenáct (15 bodů). To bylo super! Už třetí rok po sobě si říkám, že se sem musím jednou vrátit ne jako závodník, ale jako cykloturista a v klidu si tu pojezdit, podívat se ze všech úžasných vyhlídek, projít bunkry, prohlédnout kamenné útvary...tak snad to někdy vyjde.
Na další kontrolu to máme docela daleko, je až u Chlívců. Bereme to nejprve po silnici, tam to ubíhá nejrychleji, pak volíme terénní zkratku a opět nekonečně stoupáme, míjíme hospodu v Chlívcích a pořád nahoru, až k bunkru Pláň. U dvacítky za 15 bodů chvíli postojíme, abychom snědly tyčinku a zkontrolovaly zásobu vody. V tomhle vedru ubývá rychle, vezeme 4 litry, ale zásoby se tenčí.
Vyrážíme ke kontrole s číslem 21. Té se děsím od začátku, u Jiráskovy chaty je totiž kontrola každý rok a tak vím přesně, co mě čeká. No jo, je to stejné jako loni a předloni
Co mám povídat, prostě je to hnusnej kopec. Letos navíc zpestřený kontrolou 22 na sjezdovce. Tu jsme špatně odhadly a hledaly ji na jejím vrcholu, zatímco byla dole. Znamenalo to seběhnutí (sesun) po sjezdovce dolů a výklus (vyplahočení se) nahoru. Dohromady zde ale získáváme 45 bodů, paráda!
Do časového limitu zbývá hodina, takže honem zpátky a kalíme to po silnici přes Rtyni a Batňovice. U Kravína jsme chtěly uhnout a po žluté si dojet pro kontroly 8 a 9. Nevím, jak se nám to mohlo stát, ale prostě jsme to přejely. Zjišťujeme to až po vjezdu do Úpice
Do limitu zbývá půl hodiny a do cíle to máme ještě asi na deset minut. Rozhodujeme se neriskovat bodovou penalizaci a raději dojíždíme před limitem. Stejně toho máme plný zuby, to horko (průměrná teplota byla 29ºC) bylo ničivé.
V cíli čeká Jirka, jdeme se umýt a najíst. Jak jsem ráda, že sedím ve stínu a k tomu studené pivo! Na to jsem se těšila přes půl závodu, hnalo mě do cíle
Balíme a na půl pátou jdeme na vyhlášení. Třetí dvojice má 125 bodů, bednu máme jistou! S našimi 170b. pořážíme druhou dvojici těsně o pět bodů, těsne, ale přece.
Tak to napotřetí vyšlo, je to zlato! Dostáváme velké poháry a další brašny na kola. Ještě rok-dva a můžu vyrazit na nějakou dalekou cykloexpedici, jak budu brašnama vybavená
V absolutním pořadí jsme 26. z 52 dvojic, i to je pěkné. Mám radost, že i přes trable (způsobené vlastní blbostí) to byl nakonec super víkend.
Reportáž z loňského MTBO