Do Bystřice vyrážím s holkama okolo poledne z Prahy, je pekelný vedro a tak moje představy 
o Rampušákovi jsou hodně v černých barvách, v takovém dusnu neujedu v pohodě ani 
100km, to počasí mi nesedí. V Bystřici se trochu vzpamatováváme a já pak navečer vyrážím 
do LA. Tam už je vše vzorně nachystané, vygruntované ... díky Honzo a Juro. Jura mi pak 
ještě centruje zadní kolo, prostě mě chce mít na zítřek dobře připraveného, abych ho uvisel a 
neměl se na co vymlouvat ... Svorada s Pavlem Čadilem ladí formu jízdou na prezentaci, Jura 
s Pavlem Matouškem a Helčou jedou vozmo vyzvednout nám čísla, a tak na dvorku v chládku 
můžu s Honzou v klidu vychutnávat ionťák ze sedmého schodu. Na 21 hodinu vyrážíme, jako 
již tradičně, do radničního sklípku na náměstí, kde si dopřáváme co si naše hrdlo a žaludek 
ráčí. Řeč se točí jenom o cyklistice, chudák Helča, plánuje se jak dlouho se udržíme s čelem 
závodu, když tu najednou se zjevuje Kolbaba, který nás instinktivně objevil, protože ve 
sklepení není signál, a oni stojí prý už hodinu před domem bez klíčů a marně se nás pokoušejí 
sehnat. Cestou domů se krásně osprchujeme pěknou bouřkou, u Honzy v kuchyni se ještě 
dolaďují poslední předzávodní akce a okolo půlnoci už každý ulehá do svého lože. Já nějak 
nemohu usnout, tolikátý maratón a ta nervozita je furt stejná ...
V 6 hod, budíček a 
začínám do sebe ládovat do sebe co se dá, poslední přípravy, chceme jet s Pavlem Čadilem na 
kolech do Štítů, ale ranní průtrž mračen je proti, nalézáme všichni do aut a po silnici plné 
vody stoupáme přes Laudon do Štítů na start. Polévá mě pot, když si představím, že za hodinu 
to tu budeme pálit dolů hlava nehlava, a k tomu ještě ta zatažená obloha nevěstí, že by se 
mohlo vyčasit. Ve Štítech stále ještě poprchává, je to hrozné to rozhodování co vzít na sebe, 
věřím, že bude teplo a tak návleky a moiru nechávám v autě. Je to až nepochopitelné, ale 
blízkost startu zahnala mraky a přestalo pršet, jo holt ten Rampušák si to umí zařídit. S Jurou 
se ještě rozjíždíme, setkáváme se s Mirkem a už se řadíme do startovních boxů.
Ty 
starty do kopce by se měly zakázat, pro mě je to šílený, snažím se uviset Mirka, před ním 
vidím i Juru, ale kopec je hodně dlouhý a tak vrcholek už jsem v mírné ztrátě, plácám se mezi 
skupinkami, které pracně sjíždím, mokrá silnice mě ostřikuje, prostě začátek úplně ?podle 
představ?. Sjezd do LA je slušně o hubu, brzdy kvůli mokru zabírají se zpožděním, mě schází 
i taková nějaká jistota, takže Jura s Mirkem jsou nenávratně pryč. Okolo mě Honza Herda, tak 
ten mě snad dotáhne k nim, z LA se formuje nadějná skupinka, jedeme jak k ohni, jsem často 
nerozumně na špici a tak v prvních hupech před Nepomukem už toho mám plný brejle, 
zvolňuji a jedu rozumněji. Jsem smířen s osudem, zase pojedu sám bez nějaké Šlapky, když tu 
najednou ve Výprachticích volně vyklusávající Jura, no tak to je kamarád, čelo prý udržel až 
sem, ale jelo se na jeho vkus příliš rychle, a tak jak slíbil, tak taky dodržel a počkal na mě, 
fakt díky. Hned je to veselejší, no spíše pro něj, protože si v klídku něco klábosí, kdežto já to 
drtím, abych moc nezdržoval, v každém stoupání mi hlásí kolik výškových metrů nám zbývá 
na vrchol, je to příjemně uklidňující ... Sjezd do Jablonného to už je óda na cyklistiku, 
nádherný balík, který táhne orange dres Jury a naopak zezadu to jistím já 

, jede se skvěle, 
tempo se konečně usadilo v přijatelných mezích a tak do Mladkova přilítáváme ve velké 
rychlosti, naštěstí se mi podaří za jízdy urvat aspoň banán a už si to stoupáme nahoru 
k Pastvinám, průměr máme slabě přes 30km/hod., čekal jsem ho lepší, ale ta první půlka až 
k Šerlichu je hodně "zvlněná".
Balík má parádní sílu, obdivuji Juru jak má stále síly 
rozrážet vítr na špici, já šetřím síly v neustálém závětří, je tu dělení tras, vypadá to dobře i na 
dlouhou odbočilo hodně lidí, jede s námi i Zbyněk Ferenc z CKKV. Před Luisiným údolím 
přidali ještě vypečený brdky po nehezkém asfaltu, který nám ubírá síly, rvu do sebe 
Carbogely a piji co to dá. Je tu krásná příroda a výhledy na okolní lesy, malý provoz aut, 
prostě pohádka, jenom kdyby to nebylo zase do kopce, balík se trochu roztrhal, ale teď ho 
potřebovat moc nebudeme Luisino údolí a Šerlich si musí každý jet za svoje. Průvodcem 
každého z nás jsou mračna much, jede s námi i budoucí druhá žena v cíli Severová, to je taky 
motivace pro mě ji udržet, a další motivační faktor přichází na bufetu na vrcholu Šerlichu 
v podobě čekajícího Mirka Zuzka, jsem tu přesně za 3,5 hodiny od startu, začínám věřit, že 
těch vysněných 7 hodin musí padnout, rychle se vymočit, doplnit bidony a mažeme dál, 
začínáme sjíždět nádherným sjezdem asi ve 5 lidech a teď začíná asi nejsilnější zážitek 
z letošního Rampušáka, nabalujeme na sebe jako sněhová koule další a další závodníky a na 
Komáří Vrch už stoupáme zase v počtu okolo 10 lidí, Jura s Mirkem nás ženou jak divou 
zvěř, nabalil se k nám i Tomáš Bartoš z H.I.C., který takto na dálku pozdravuje Bigmiga. 
Začínám mít problémy ve sjezdech, přece jenom jedu na své maximum a síly pomalu ubývají 
a to moc jistotě v zatáčkách nepřidá, ale zatím vždy po rovině balík sjíždím, stoupáme na 
Haničku, do kopců mi to zatím stále jede, ale šlapu s vidinou, že za chvíli přijdou křeče, takže 
stále lezu ze sedla a proklepávám nožky. Jedeme po zbrusu novém asfaltu, předjíždíme mraky 
turistů, je tu krásně, úplně bez aut, Zemská Brána a už zase nahoru do Českých Petrovic.
Je to možné ? ... ten nový asfalt stále pokračuje a dokonce je i ve sjezdu do Mladkova, 
v těch klikatých serpentinách, to je jak někde ve Švýcarsku. Jsme v Mladkově u bufetu, za 
jízdy zase jen banán do kapsy a valíme dál, ten balík je škoda si nechat ujet. Po chvíli se 
znovu formujeme do expressu, který to pálí okolo 45km/hod. směr Králíky, kde nabíráme 
další a další odpadlíky, a nejednou je i mezi nimi Pavel Čadil, no tak teď už jsme "komplet". 
Tomáš Bartoš furt hlásí, že teď odpadne, ale kopce vždy jede na čele, Pavel už je taky hodně 
prošitý, ale dře dál. Před Zlatým Potokem ztrácíme vinou defektu Severovou, ale naštěstí 
zůstává s ní jeden borce z jejího týmu, nastávají pro mě důležité okamžiky závodu, uvisím 
Potok ? nechytnu křeče ? Stále si vtloukám do hlavy, že ta rovina u Červené Vody je potřeba 
jet v balíku, takže Potok musím vydržet !
Je to zvláštní, ten kopec mi sednul, žádná 
krize se nekonala, jeli jsme vcelku rozumně kolem 14-15km/hod., takže i když mě naskočí 
nějaká skulinka, nacházím v sobě zbytky sil a sjíždím je. Pavel nahoře odpadá, loučí se s námi 
a je tu nebezpečný sjezd, asfalt pochybné kvality s nechutnými zatáčkami a tak dole zjišťuji, 
že jsem na chvostu s pěknou dírou na balík, dupu co to dá, chci je dojet před odbočkou na 
hlavni silnici, ale už to nějak nejde, hlava přestává fungovat, přepadají mě myšlenky: vyprdnu 
se na to, už to nějak doplácám, když tu jako blesk je za mnou Pavel a povzbuzuje mě, pojď 
dojedeme je. Tak to je vzpruha, zakousávám se do jeho zadní gumy a točím a točím ... díky 
Pavle. Při nájezdu na hlavní jsme znovu v balíku, ale stále to jde do mírného kopečka, mám 
problémy se udržet, ale naštěstí je tu ještě Mirek, který mě srdnatě dotahuje zpátky .. diky 
moc. Začíná se to točit a Červenou Vodou to už hulíme přes povolený limit při průjezdu obcí, 
je to paráda, kvůli tomuhle pocitu stojí za to se někde zmáčknout, fakt famózní, jet na 190km 
přes 50km/hod v početným balíku, to je zážiteček.
Sjezd po znovu krásném asfaltu do 
Olšan, všichni se začínají připravovat na rozhodující brdek před cílem, a je to tu, prudká 
pravá, kostky, a už nejsou síly viset, Pavel chytá křeč a musí sesednout, koukám na hodinky, 
do 7 hodin to zvládneme, točím lehké převody, na Juru a Mirka řvu jeďte jeďte, vyhrajte ten 
balík, zasloužíte si to ! Jura, ale asi už též smířen se svým osudem, jede volněji a stále ho 
mám na dohled, je tu Zborov, poslední hupíky a sjezd do Štítů, nešlapu, je 15:20 jo dokázali 
jsme to, těch 7 hodin padne. Cílový brdek, lidi okolo povzbuzují, ale nemám sil k nějakému 
zrychlení, naprosto vyždímán projíždím cílem. Juro, Mirku, Pavle a i celý balíku DÍKY !
V cíli si sdělujeme dojmy a tleskáme dalším přijíždějícím Šlapkám, dlouhou i krátkou trať 
uzavírají Ti nejstatečnější ... Honza, Aleš a Svorada, kteří si většinu závodu museli odkroutit 
pěkně o samotě ... 
Závěrem bych chtěl vyzdvihnout perfektně vybranou trasu, 
s ohromujícím množstvím nového asfaltu, narvané bufety, bufet i v cíli, příjemné 
organizátory. Takže především jim patří velké díky a věřím, že příští rok znovu pojedeme 
silničního Rampušáka, klidně po této, vskutku královské, trase.