Akce Tour de France 2008

Akce Tour de France patří do kategorie Společenská akce. Datum: 2008-07-27.

:: Diskuze

• Cancellara – Tour de France očima Cancellary
  
  Cesta do italského Cunea se nám protáhla, protože jsme vyráželi rovnou z Beskyda. V Praze jsme cestou donaložili nezbytné věci a zbytek posádky. Řidiči se střídali, protože jsem jeli cca 15 hodin v kuse s drobnými zastávkami na jídlo a protažení, protože už jsme byli všichni dřevěný. Měli jsme půjčené auto 8+1, tak naštěstí místa pro nás dlouhonohý bylo dost a auto bylo i pohodlný.
  
  Pondělí příjezd v 6 ráno do Cunea. Ubytování pod širákem v sadě s meruňkami. Poskládali jsme se jak breberky a usnuly jak zabitý, asi po dvou hodinách mě probouzí křik, pozoooor, ještě jsem rozespalá, tak ani nevím, co se děje. Přijel traktor a trochu nás poprášil vodou a možná i hnojivem. Ale žádná nevlídná vůně cítit naštěstí nebyla. Kolem desáté se probouzím sama opuštěná v sadě a nade mnou stojí dvě mladé holčiny a nabízejí mi zmrzlinu, kterou právě jedí. Asi jsem vypadla jak zoufalec, možná jak bezdomovec. Tak odmítám a přesouvám se k autu, kde už kluci snídají. Ranní hygiena pod kohoutkem u hřbitova. Pak už si to míříme na prohlídku města. Máme tu čest potkat cyklisty ze stáje Liquigas a vidět z blízka projíždějícího Kreuzigera. Snažím se pohotově reagovat a fotím. Pak přesun autem do Castelleto 707 a dále na kole směr na náš první vrchol Col de la Lombarde 2351, na kterém nás čeká teplé kakao a domácí perník a sjezd do Isoly 919. Pod kopce koupání v řece a přesun autem pod kopec Col de la Bonnette-Restefond a ubytování na luxusní louce plné hrbolů a výtečné řízečky a domácí sekaná k večeři.
  
  V úterý francouzi dělají scény a nechtějí pustit auta na vrchol kopce, ale po chvilce se umoudří a máme možnost projet cca do 1/3 kopce. Col de la Bonnete-Restefond vystoupáváme skoro celý na kole, ale opět Francouzi útočí a 3 km před vrcholem už nechtějí pouštět ani na kole, tak sjíždíme na kolech cca do 1/3 kopce, kde máme auto. Vyčkáváme na Peloton. Nejprve jsem ohromeni konvojem úvodních aut, které přijeli cca hodinu před závodníkama. Auta vozící nafukovací figuríny, ověšené auto preclíkami a další zajímavé pokochání všelijakými blbinkami, které pořadatele a sponzoři nachystali. Jedno auto zastavuje a my nakupujeme suvenýry s logem Tour de France. Blíží se peloton, už je roztrhaný, tak pokoukání je úžasné, snažíme si vychutnat každou vteřinku a k tomu fotíme, točíme, vlajkami plápoláme a fandíme. Úžasná atmosféra. Závodníci nám házejí bidony a my jsme v euforii, že budeme mít suvenýry. Snažím se závodníky povzbudit a zachytit nejlepší snímky, že i sami závodníci pak na mě pokřikují: belisíma a další italské slovíčka a usmívají se, jak kdyby jeli jakoby výletně :o) Přitom jejich neuvěřitelné tempo a vyrýsovaná těla, rozhodně povrzují, že se neflákají :o) Po té si Col de la Bonette-Restefond dáváme na kole ještě jednou až na samý vrchol 2802 a sjíždíme do Jausiers 1208. Pak se přesouváme autem do Col de Lautaret 2058, kde večer už nepouštějí auta vůbec na vrchol průsmyku Col du Galibier a tak nacházíme kousek louky u pole a stanujeme kousek od stáda oveček, které nám na dobrou noc bečí do ouška.
  
  Ve středu ráno si dáváme 5 km pěší výšlap na Galibier a opět vyčkáváme peloton. Úvodní auta dělají ještě větší humbuk než včera, protože včera se projíždělo národním parkem a dnes je vše na plno i my zapojujeme české frkačky a fandíme a povbuzujeme co to dá. Z aut nám házejí spousta blbinek a reklamních předmětů hlavně díky Quitovu kreativnímu tanci a poskakování. Peloton byl téměř celý po kupě, tak kolem nás profrčel jak neřízená střela. Po té scházíme dolů, sedáme na kola a Galibier 2645 jedeme na kole až na vrchol. Pak sjíždíme do La Grave 1526, kde konečně bydlíme v kempu a všichni se těší pod teplou sprchu.
  
  Od čtvrtka už si jedeme po vlastní ose a plánujeme další dobití vrcholků. Z La Grave vyrážíme na kolech přes le Bourg-d´Oisans 706 z něho až na l´Alpe-d´Huez 1860. V půlce kopce se osvěžuju u vodopádu a doplňuju vodu, protože piju jak duha, je totiž stále přes 30 stupňů. Na vrcholu dáváme sváču a já jsi jdu ještě přikoupit bagetu, protože nějak moc spaluju energie a hodně mi vyhládlo. Nakonec jsem ji dostala gratis a tak se dělím se svými parťáky a jedeme na kolech zpět do La Grave. Tato cesta byla dost výživná cca přes 80 km jen kopce a sjezdy. Roviny žádné. Byla jsem ráda, že jsem se z posledních sil doplazila do kempu, kde na nás čekala výborná večeře masíčko s rýží a na závěr výtečné lívance.
  Jsem úplně k.o. a vzpamatovávám se až po teplé sprše a doufám, že další den dáme něco kratšího. Večer se jdeme ještě podívat do místí restaurace a ochutnáváme francouzskou pizzu, sotva mě nohy nesou a pak usínám jak nemluvě.
  
  V pátek plánujeme trasu a z představy o kratší trase se nakonec vyklubala 101 km dlouhá štreka přes Col de la Croix de Fer 2068. Vyrážíme na kolech opět z kempu přes le Bourg-d´Oisans a dále přes Rochetaillee a přes le Rivier 1254 až na Col de la Croix de Fer 2068. Asi v půlce kopce na mě přišla moje první krize, nohy stávkovaly, jela jsem setrvační rychlostí a plazila jsem se jak hlemýžď před vzdechnutím. Naštěstí máme neustále poblíž naše doprovodné vozidlo, tak to mě trošku uklidňovalo. Nejhorší bylo, že v tomto kopci lítalo hejno much a neustále mi bzučely kolem hlavy a ožíraly mě, po chvíli už jsem si zvykla, ale stejně to byl oprus být požíraná hmyzem. Milým překvapením bylo fandění šlapek v jedné části kopce, kde na mě čekali a povzbuzovali. Já jen vysílením padla na zem a chvilku nabírala síly na další kilometry, doplnila jsem cukry a něco pojedla a hned jsem se líp rozjela. Z vrcholu jsme sjížděli do St. Jean-de-Maurienne, kde kousek odtamtud jsme se ubytovali v dalším příjemném kempu hned vedle kostela a hřbitova. Poprvé po tropických dnech a nocí, spadlo pár kapek deště.
  
  V sobotu jsme vše zabalili a autem jsme se přesunuli do Bessans 1700 a odtud jsme pokračovali na kolech na poslední vrchol Col de l´Iseran 2700. Tento výšlap byl z poloviny trošku nepříjemný, padali stále nepravidelné kapky deště a v jednu chvíli jsem dostala i pěknou sprchu a tak na vrchol poprvé šlapu návlekách na rukou a nákoleníkách, protože je trošku chladněji na vrcholu už nakládám kolo do auta, protože jsem zmrzlá jak rampouch a sjezd obětovávám. Stejně bych si ho moc neužila na mokré vozovce v prudké zatáčce bych se určitě rozmázla někde do kaluže. Pod kopcem nakládáme kluky a frčíme směr Čechy. Tentokrát přes Švýcarsko tunelem pod Mont Blanc a dále přes Ženevu, kde naše soustředění završujeme koupáním v Ženevském jezeře. Všichni si to moc užíváme a ani nám nevadí, že do toho trochu prší. Voda je teplá jak kafíčko a po té si to přes noc frčíme do Čech.
  
  Ještě teď jsem plná dojmů a zážitků. Bylo to parádní, moc jsem si to užila. Skvěle zorganizované, naplánované. Žádné honičky do kopce, každý si jel svým tempem a na vrcholu se čekalo na ostatní. Při sjezdech to samé. To kluci na mě čekali vždy pod kopcem, svištěli to chvilkami i 75 a já když viděla ty zatáčky vracečky a z jedné strany skálu a z druhé strany přímý sráz bez jakýkoliv svodidel, tak víc jak 60 jsem neměla odvahu jet, abych se pak v zatáčce nevymázla a stačila dobrzdit na přijatelnou rychlost. Měli jsme sebou úžasného řidiče a kuchaře v jedné osobě a sešla se prima parta lidí. No prostě ideální. Krásná to dovolená. Díky pánové, že jste mě vzali sebou, bylo to moc fajn :o)
  
  
  
• Quit – Randesvous se Starou dámou
  
  Na poloprázdné noční dálnici jsou odrazová světla téměř jedinými pohybujícími se body, a jejich pravidelné míjení jako by odpočítávalo čas, který ještě zbývá do uskutečnění jednoho klukovského snu. Je krátce po půlnoci, pondělí 21. července 2008 a já sedím na sedadle spolujezdce bílého Fordu Tranzit a společně s Míšou, Rainym, Honzou, Víťou a panem Navrátilem míříme po dálnici poblíž Milána do italského městečka Cuneo. Zde se hodláme setkat s dámou, které přívlastek stará ostudu dělat rozhodně nemůže. Naopak, silniční etapový závod Tour de France svou tradicí převyšuje leckterou jinou sportovní či společenskou událost. Jeho absolvování pasuje závodníka na člena jakéhosi cyklistického nebe a troufám si říci, že pro většinu cyklistů má stejnou váhu jako třeba NHL pro hokejisty. Tour de France – 21 etap dlouhý závod v zemi, která je cyklistice zaslíbena.
  Od doby, kdy jsem tuto akci začal registrovat, mě vždy velmi fascinovala. Záběry šlachovitých cyklistů stoupajících závratným tempem do alpských kopců na nejmodernější cyklistické technice jsem sledoval s němým úžasem. Teď se nabízí možnost, okusit tuto atmosféru na vlastní kůži – shlédnout aspoň pár krátkých okamžiků přímo z místa konání. Tohle jsou myšlenky, které mám, když zbytek posádky kromě řidiče spí. Trochu se obávám velkého očekávání, vlastně vůbec netuším, co nás čeká, ale cítím, že aspoň malý kousek svého kouzla nám stará dáma určitě ukáže. Ještě pár hodin a papírový plán začne nabývat reálných podob…
  
  1. den, pondělí 21. 7. 2008:
  Italské Cuneo je místem volného dne před královskými alpskými etapami v úterý a ve středu. My jsme do něj dorazili v pondělí, krátce před šestou hodinou ráno a po projetí města jsme si vyrobili první krátký tábor za městem poblíž meruňkového sadu a místního hřbitova. Náš ranní odpočinek po dlouhé jízdě autem mezi meruňkami byl jednou zběsile přerušen umělým zavlažováním, takže nás docela drasticky probudil hustý gejzír vody a možná i nějakého toho hnojiva… Krátce na to jsme ale usnuli znovu, alespoň 3 hodiny spánku jsme potřebovali opravdu všichni. Po snídani a chladivém osvěžení u hřbitovní pumpy jsme se vydali na průzkum města. Žlutá výzdoba nám potvrzovala, že TdF tudy skutečně projíždí, jinak jsme ale začínali prožívat první malé zklamání. Žádné další známky TdF se nám najít nedařilo. Nakonec jsme alespoň objevili místní náměstí připravené na zítřejší start a představení závodníků, po depech týmů, stáncích s propagačními předměty nebo čemukoli dalšímu tam však nebyla ani památka. Ale jedno štěstí jsme přece jen měli. Na náměstí jsme úplně náhodou zahlédli projíždějící ekipu týmu Liquigas včetně našeho Romana Kreuzigera, takže jsme alespoň ze 20 metrů poprvé viděli profi cyklisty v akci. Míša byla pohotová fotografka, a tak máme alespoň jednu fotku s naším mladým šampionem… Po obědě, který dnes nabídnul chlazené vepřové řízky s bramborovým salátem jsme se tedy autem vydali po trase zítřejší etapy směrem na první alpský průsmyk – Col de Lombarde, s vrcholem ve výšce 2351 metrů. V místě, kde z hlavní silnice odbočuje trasa na průsmyk, jsme zaparkovali, převlékli se poprvé do našich týmových dresů a začali stoupat na (podle našeho odhadu) asi 15 km dlouhý výšlap. Po jednodenní pauze od sobotního Beskydu, kterou jsme strávili v autě, jsem se obával nejhoršího. Ale právě naopak, jelo se mi k mému úžasu úplně skvěle. Výškové metry ubíhaly, ale brzy bylo jasné, že výstup bude mnohem delší, než původně očekávaných 15 km. Jel jsem jen v krátkém dresu bez rukávů, s výškou se začalo citelně ochlazovat, ale fyzicky jsem se cítil tak dobře, že se mi ani nechtělo zastavovat kvůli obléknutí. S blížícím se vrcholem stačilo jen mírně přivřít oči a promítnout si zítřejší atmosféru. Představa, že kolem mě jede peloton cyklistů a společně se řítíme špalírem jásajících diváků, mě hnala dopředu jako magické kouzlo – věřte nebo ne, ale takový pocit jsem zažil úplně poprvé. Po pravdě řečeno, poslední kilometry před koncem tuto představu i částečně naplňovaly, protože podél trasy už bylo utábořeno mnoho diváků a někteří z nich - oděni do zimních bund - při pohledu na mé letní oblečení občas i zatleskali a obdivně pokyvovali hlavou. Byla to opravdu výborná psychická podpora. Po výjezdu na vrchol jsem cítil ohromnou euforii. Okolní kopce a drsný alpský ráz dodá opravdu každému výkonu elitní úroveň. Pod kopcem už čekalo naše týmové auto, s horkým kakaem a domácím perníkem. To bylo zase po dvou letech poprvé, kdy se mohl náš pan kuchař opět projevit svou neuvěřitelnou polní pohostinností - podobně nás totiž rozmazloval už předloňské léto při cestě na Gross Glockner. A stejně jako tehdy, i teď bylo vždy o důvod víc šlapat do pedálů, protože dříve nebo později nás čekalo jeho kulinářské umění, které by chuť do života dodalo snad i umírajícímu. Po domácím perníku se tedy div nezaprášilo, kakao jsme nasáli jako živou vodu. Následoval adrenalinový sjezd dolů, nasednutí do auta a přesun přes vesničku Issola na průsmyk Col de la Bonnete, kde jsme chtěli vybudovat naše zítřejší etapové stanoviště. Místo toho ale přichází další komplikace. Průjezd na vrchol je večer už uzavřen. Z rozhovoru s organizátory a policií usuzujeme, že zítra ráno mezi osmou a desátou bude asi opět otevřen, ale další Čechové na tomtéž místě nás přesvědčivě utvrdili, že jde o omyl a že cesta bude průjezdná až zítra večer. Měníme tedy plán, auto zůstane na místě a my pojedeme k vrcholu jen na kolech.
  
  2. den, úterý 22. 8. 2008
  Ráno není kam spěchat, takže jsme se rozhodli dospat chybějící hodiny z přesunu. Po osmé ráno je ale odstavné parkoviště o mnoho prázdnější než předešlý večer, a tak jsme rychle zjistili, že tím, kdo špatně pochopil francouzského příslušníka, jsme nebyli my… Věříme tedy, že platí ohlášené otevření silnice mezi 8. a 10. hodinou, a tak se rozhodujeme v klidu dosnídat… TdF má ale bohužel vlastní pravidla, a ty respektují jen jednu jedinou věc – samotnou TdF. A tak bohužel, v 9:15 je průsmyk již opět uzavřen… Smutně se tedy vracíme na původní místo i k původnímu plánu. Nakonec jsme ale přece jen měli štěstí. Po desáté se příslušníci domobrany opět slitovali a na krátko cestu ještě jednou otevřeli. Kluci to zjistili zrovna ve chvíli, kdy jsem vykonával velkou potřebu… S papírem v ruce jsem naskočil do už skoro jedoucího auta a honem na křižovatku. Přál bych vám zažít, jak to v našem autě vypadalo, když jsme minuli otevřenou zátarasu a začali stoupat autem nahoru… Ještě že jsme měli tmavá skla a policisté naše radostná gesta neviděli. Nadšení ale netrvalo dlouho, asi po 5 kilometrech stoupání nás znovu staví domobrana a dál už jet nesmíme. Nedá se nic dělat… Ale možnosti na fandění zde nevypadaly zle, kopec byl už dost prudký, a tak jsme se rozhodli, že zůstaneme na místě a fandit budeme právě zde. Do příjezdu pelotonu bylo ještě mnoho času, takže jsme se rychle převlékli a šup dolů na kole, abychom 2802 metrů vysoký průsmyk Col de la Bonnete zdolali ještě před příjezdem pelotonu. Dnešní stoupání ale bylo trochu komplikovanější. Na cestě už pochodovalo mnoho diváků a téměř v každé zatáčce stál příslušník domobrany a žádal cyklisty, aby nahoru jen šli pěšky s kolem vedle sebe. Touha zdolat kopec byla ale velká a nebyli jsme v tom sami. Kolem nás bylo mnoho dalších cyklistů se stejným cílem, takže mnohdy jsme příkaz společně ignorovali, jindy jen na krátko sesedli a hned zase nasedli. Tímto způsobem, vybaveni jinak velkou uctivostí ke všem příslušníkům se nakonec Víťovi a mě podařilo vystoupat až na samotný vrchol. Sil jsem opět cítil nečekaně mnoho. Pravidelný rytmus dechu a pumpování člověka hnalo nahoru a díky častým serpetinám cesta hodně rychle ubíhala. Podél trasy jsme viděli i další Čechy, někteří dokonce na asfalt napsali i pozdravy pro Romana. I přes několik pokusů pocistů nás zastavit nebo s kolem k vrcholu nepustit, jsme se nakonec já s Víťou probojovali až nahoru. Pravda, párkrát jsem musel francouzsky zalhat, žen jen o kousek výš máme zaparkované auto (kterých tam byly desítky), taky jsem každého z nich uctivě francouzsky zdravil, ale dost možná jen tohle švejkovství nás zachránilo, zbytek výpravy totiž pouť mezi policajty vzdal. Ale stálo to za to. Vrchol byl pro mě opět velkým zážitkem. Výška 2802 m. n. m. byla pro mě dosud rekordní. Nádherné alpské scenérie byly luxusní odměnou. Spousta diváků už teď, dobré tři hodiny před pelotonem, tvořilo těsně před vrcholem divácký koridor, i když pravda zatím jen převážně sedící. Láká mě tam zůstat, tady musí být atmosféra úplně nejlepší, ale je třeba jet dolů, fandit dnes máme jinde než právě tady na vrcholu, i když představa je to opravdu lákavá. V cyklooblečkách se tady ale stejně 3 hodiny přečkat nedá, takže je rozhodnuto. Jede se dolů. K autu jsme dojeli v pravý čas, protože před chvíli zde zastavila reklamní dodávka TdF a z ní vyskákaly mladé Francouzky nabízející TdF balíček v ceně 20 Euro. Neváhali jsme… Šiltovka, tričko, šátek, potítko, přívěšek a ještě pár dalších drobností je tou pravou náplastí za to, že včera v Cuneu jsme nenašli vůbec nic… V tu chvíli už to se mnou začínalo lomcovat. Je úterý, já mám za sebou 2 luxusní kopce, v tašce krásnou památku, na hlavě žlutou šiltovku a za hodinu a něco tudy projede peloton. Srdce mi bilo napětím… Brzy začaly jezdit oficiální TdF Škodovky a hned za nimi karavana alegorických vozů. Bylo to jako na velké pouti. Malé i velké vozítka s maketami všemožných tvarů nesoucích reklamu hlavních sponzorů. Na nich byly často velmi atraktivní mladé dívky mávající divákům. Velmi pěkná předehra… Vrchol přišel asi hodinu poté. Nad hlavami kroužící vrtulníky byly jasným znakem, že cyklisté jsou na blízku. Za chvíli už projíždí první borec v úniku, za chvíli další a další… Křičíme, vlajky nad námi plápolají… Já se snažím po vzoru záběrů z Eurosportu běžet s některými skupinami… Jsem jako v tranzu. Brzo mi došlo, že vlastně vůbec nevnímám, kdo kolem mě jede… Ale uklidňuji se tím, že celé to fotíme. Zaregistroval jsem ale průjezd Křižáka a pak ještě Fabiana Cancelary, jeho obrácená třináctka na zádech se přehlédnout nedá, zvláště když je zelená, protože CSC je průběžně na čele týmového hodnocení. Nic ale netrvá věčně. Po chvíli bylo po všem. 150 profi cyklistů se kolem nás přehnalo jako hejno vos a teď už jsou všichni o mnoho metrů výš. Člověk by si skoro řekl, že se sem táhnem takový kus cesty jen pro tuhle krátkou chvíli… Ale není to tak, v hlavě mám spoustu dojmů a hlavně vítězný pocit. Stálo to za to!!! Ať už se stane cokoli, náš cíl byl splněn.
  Pomalu jsme se převlékli zpět do krátkých dresů, a protože Míša, Honza a Rainy se nástrahou příslušníků dopoledne na vrchol neprobojovali, dali si výšlap nyní. Já s Víťou jsme rozhodli jet s nimi znovu, cesta autem by mě tolik nebavila, a když už trénink, tak pořádný… Ale upřímně, šlapat ten kopec znovu už chtělo skutečně větší dávku odhodlání… Podruhé se šlapalo mnohem hůř, únava i tuhost svalů byla znát. Naštěstí mi dělala společnost Míša - a vlastně i já jí. Ve dvou to uteklo přecejen lépe… Za vrcholem byla samozřejmě ohromná zácpa, dlouhá kolona aut byla zastavena, protože dole v údolí, ve městě Jausirais, byl etapový cíl a bylo nutné cestu odklidit od všech zábran. Dolů jsme tak jeli na kolech opět adrenalin – auta musely čekat nahoře… S našim OrangeBusem jsme se setkali až po deváté večer, kolona se prostě předjet nedala, takže už nám při čekání na něj bylo docela chladno. Až v pozdních večerních hodinách jsme cestovali autem pod bájný Col du Galibier, kde jsme chtěli vybudovat další tábor… Stany jsme rozbili až někdy po půlnoci u cesty na Col De Lautaret, který je vstupní branou na náš vysněný Galibier.
  
  3. den, středa 23. 8. 2008:
  Ranní výstup ze stanu byl pro mě velkým překvapením. Včera večer jsme autem vyjeli už opravdu vysoko, přes 2000 výškových metrů průsmyku Lautaret i jeho krásu nám noční tma samozřejmě zatajila. Nádherné zelené louky a nad nimi horské štíty se nám ukázaly až ráno, a tak rozepnutí stanu bylo u mě následováno hlasitým úžasem. Po pravdě řečeno, v této přírodní kráse se hemžení stovek fanoušků a nekonečná kolona parkujících karavan a osobních aut podél cesty zdály trochu nepatřičnými, ale s tím jsme museli počítat. Zdá se, že příroda tento extrém každý rok zvládá... Plán na dnešní den byl jasný. Po snídani se v poklidu vypravíme pěšky směrem k vrcholu, cesta na kole by byla nahoru komplikovaná, autem je to zakázané už od včerejška… Cyklistický výjezd si ale ujít rozhodně nenecháme. Odpoledne na něj bude času dost.
  V civilním, ale přesto pokud možno v oranžovém oblečení, jsme se tedy vypravili najít si dnešní fandící stanoviště. Bylo poměrně teplé počasí, horské slunce při jasné obloze dost pálilo. Velké množství diváků bylo hlavně dole, cestou na Galibier jich docela ubývalo. Naše pěší možnosti byly ale trochu omezenější, a tak jsme se všichni shodli na tom, že nemá smysl pochodovat až nahoru, stačí se utábořit někde v polovině, kde bude zrovna stoupání gradovat. Takové místo jsme brzy našli, výhodou byl i slušný výhled na cestu pod námi, takže jsme cyklisty mohli zahlédnout s velkým předstihem. A to už se pomalu blížilo poledne a naše setkání se starou dámou číslo dvě mělo začít. Jako první přejela opět karavana alegorických vozů. Okolí Galibieru už ale není národním parkem, tak jako včera pod Bonnetem, takže k našemu úžasu dnes autíčka nehýří jen barvami, ale i zvukem… Tohle už byl opravdový karneval. Z aut se ozývala většinou taneční hudba, sličné Francouzky přivázané na kapotách vozů se pohupovaly do rytmu, mávaly, ale hlavně na všechny strany rozhazovaly spoustu reklamních blbůstek, jako propisky, čepice, přívěšky, pamlsky, láhve vody a dokonce i trička… Sbírali jsme jako všichni ostatní, já jsem se svým křepčením do rytmu ještě snažil co nejvíce upoutat pozornost… Myslím, že jsme si to skvěle užili a nakonec jsme měli plné tašky všeho možného. Pak už čekání uteklo velmi rychle, přiletěly vrtulníky a už jsme dole pod námi viděli první uprchlíky pelotonu. Než by člověk řekl „borůvkový koláč“, byli u nás. Čtveřice cyklistů, mezi nimiž byl i Slovák Velitz a němec Schumacher se kolem nás přehnala jak vítr. Jeli famózně, ale na můj vkus příliš rychle… Tak ještě jich aspoň 150 projede, uklidňuji se. Zanedlouho přijíždí hlavní peloton. Je to jako hejno včel. Galusky sviští, my řveme, máváme vlajkami. „Allez allez allez, go go go!!!“, sypal jsem ze sebe francouzsko-anglické jedem, jedem, jedem… Ale jde jen o moment, a peloton je pryč. Pak ještě jeden odpadlík a je tu sběrné vozidlo „Fin de cours“ (konec závodu). Nedokážu pochopit, jak se 150 závodníku mohlo v tom stoupání srotit do tak malého chumlu… Ale i tak to byl super zážitek. Oproti včerejšku byl sice mnohem kratší, protože jsme stáli v podstatě na začátku etapy, kde byl peloton ještě pohromadě, ovšem stáli jsme pod bájným Galibierem!!! S odstupem času bych možná dnes šlapal až na vrchol, tam je totiž podle záběrů z televize mnohem silnější atmosféra, špalír fandících diváků dodá zážitku určitě ještě mnohem větší náboj… Ale to je zkušenost, kterou jsme před tím neměli. I přes to šlo o nádhernou podívanou, která za to rozhodně stála. Nicméně, TdF je za námi, cíl byl splněn, teď už jen okusit další bájné alpské velikány ze sedla našich miláčků…
  Po návratu dolů k autu jsme se tedy převlékli a hup na kola. Dnešní cíl je jednoduchý: pouze nahoru na Galibier a zpět. Jde o pouhých 16 km tam i zpět, převýšení nahoru je jen „600“ metrů, a tak se rozhoduju za to vzít téměř hned od začátku. Víťa, který vyjel o chvíli dřív, můj záměr rychle pochopil a tak jsme asi po 500 metrech začali v podstatě závodit… Byl to krásný výjezd, ostatně jako všechny ostatní… Zhruba v polovině jsem na Víťu při pití ztratil asi 15 metrů, ale věřil jsem, že je brzy zase doženu. Tento kousek byl ale jako magický, a já nebyl schopen ho ukrojit. Vzdálenost mezi námi se téměř neměnila, oba jsme makali jako stroje, po dvou dnech už kopcovitá průprava byla znát… Ani jeden z nás nehodlal dát druhému něco zadarmo. Vrchol se blížil a mě se z mé ztráty ukrojit stále nedařilo - Víťa jako by měl oči vzadu a náskok si stále hlídal. Ve finiši jsem ještě zrychlil, ale nakonec těch necelých 15 metrů mezi námi zůstalo. Spokojeni jsme však byli oba, byl to krásný a vyrovnaný souboj. Po příjezdu ostatních jsme udělali spoustu vrcholových fotek a hurá dolů. Od auta na Col de Lautaret jsme se ještě na kolech vydali dolů směr Le Burg-d’Oisans – městečko pod slavným l’Alpe-d’Huez. Ve vesničce La Grave (cca 1500 m.n.m.) jsme našli super kemp pod čtyřtisícovým vrcholem la Meije, utábořili se a dali si vysněnou sprchu, na kterou včera čas bohužel nevyšel… Luxusní večeře včetně sladké tečky vytvořila parádní finále dnešního dne.
  
  4. den, čtvrtek 24. 7. 2008
  Po náročných a časově poměrně napjatých dnech jsme si řekli, že dnes už se nikam honit nebudeme. Exkurze staré dámy je už za námi, a tak bylo načase domyslet náš další plán. Jestliže jsme vyjeli na Galibier, neměli bychom si nechat ujít ani neméně slavné, i když nižší l’Alpes de Hues. To bylo místo, kde včera závodníci TdF svou etapu zakončili. Náš kemp se nám všem ale moc líbí a balit věci se nikomu nechce, takže brzy vzniká společné rozhodnotí, jet z La Grave dolů do le Burg d’Oisans a pak nahoru na de Hues a stejnou cestou zase zpět. Z mapy odhadujeme, že tentokrát to bude výlet trochu delší, ale co, je na čase začít i trochu trénovat… Ovesná kaše k snídani byla skvělým základem, všem nám moc chutnalo. Počasí nám skutečně přálo, z kempu nás vyprovázela modrá obloha a poměrně slušné horko. Náš doprovodný vůz i s kuchařem však tentokrát zůstali na místě, protože během dnešní trasy se bez nich obejdeme.
  Vyjeli jsme tedy krátce před polednem, fakt, že nikdo z nás neměl chuť spěchat, se opravdu projevil… Cesta do Burg d’Oisans utíkala svižně. Jeli jsme téměř pořád s kopce, údolím řeky la Romanche, která se vlévá do jezera Chambon. Horko bylo cítit čím dál víc, ale svižnou jízdou nás aspoň chladil vítr. Jediné co nás trochu trápilo, byla představa, že na cestě zpět si budeme muset tento táhlý a dlouhý stoupající výšlap dát nahoru… Před Burg d’Oisans zažíváme slušnou dopravní kalamitu. Cesta byla zcela ucpaná auty, nikdo se nemohl pohnout ani tam ani zpět. Pak nám došlo, že právě tady byl dnes start další etapy… Škoda… Možná, kdybychom si přivstali, mohli jsme nakonec vidět i etapový start… Ale není důvod litovat… Kličkovanou mezi auty jsme se nakonec ve zdraví probojovali přes město a v tu chvíli začíná cesta ostře stoupat. Výšlap na slavný etapový cíl Staré dámy může začít… Po 3 dnech, kdy člověk šlape do výšky kolem 2500 metrů, získává asi přirozeně k menším výškám jistý despekt. I já jsem na tom byl stejně. Parametry převýšení z přibližně 800 metrů Burg d’Oisans do asi 1600 metrů na l’Alpe de Hues, a to na asi 10 délkových kilometrech, mi nezněly nijak děsivě. Pravdou ale je, že pověst tohoto kopce není nijak přeceněna. Mnoho lidí tvrdí, že Tour, která tento vrchol ve svém itineráři vynechává, je v jistém smyslu ochuzena. Zázemí, které tato alpská vesnice nabízí, je pro cíl horské etapy zcela ideální, a profilem a náročností se kopec zcela vyrovná mnohem vyšším alpským průsmykům. O tom jsme se všichni na vlastní nohy přesvědčili… Kopec byl hned od začátku velmi ostrý, navíc proti nám byla i nižší nadmořská výška, takže slunce hřálo mnohem více, než jsme dosud byli zvyklí. Ovšem tento problém jsme sami rozhodně neměli… Cesta nahoru připomínala jakousi cyklistickou dálnici. Tolik cyklistů kolem sebe jsem kromě velkých závodů ještě neviděl… Silnice byla téměř celá pomalovaná spoustou nápisů, a bylo jasné, že mnoho z nich nebylo vytvořeno letos, ale zůstalo zde jako památka na ročníky minulé. Mezi slavnými jmény jsem našel i Lance Armstronga, jehož výkony právě zde jsou také často vzpomínány… Mě osobně se ale dnes jelo už trochu hůře. Víťovo tempo se mi akceptovat nedařilo, velké množství cyklistů ale nabízelo i velké spektrum výkonností, takže člověk předjížděl, ale také byl často předjížděn… Sám jsem si tedy nepřipadal. Silnice je ale naštěstí samá serpentina, městečko pod námi stále níž a níž, a tak stoupání do vrchu celkem dobře utíká. Začátek vesničky je ještě dobrých 100 výškových metrů do cíle, ale i tak člověku dodá optimismu. Navíc v jedné z posledních zatáček stál fotograf, udělal mi snad 3 fotky a ještě stihl podat kartičku s kódem, díky němuž si fotku můžu stáhnout nebo koupit na webu (později po návratu do Čech jsme ale zjistili, že cena za vytisknutou fotku je opravdu hodně předražená, tak nám postačil jen náhled fotky v horší kvalitě). Asi kilometr před cílem je křižovatka, já jako jediný z naší skupiny jsem měl to štěstí, že mě pustili rovně, tj. tak jak se jezdí závod. Ostatní museli odbočit doprava. Poslední metry mě tak doslova hnaly do cíle, opět jsem si totiž představoval záběry z televize, kdy nejlepší vrchaři finišují do cíle špalírem fandících diváků… Ve změti uliček ale ke konci nebylo zcela jasné, kde vlastně TdF končí, takže jsem jel stále nahoru, dokud to šlo. Na jedné křižovatce jsem potkal i Víťu, což mě potěšilo, protože jsem tím pádem v poslední části musel svou ztrátu na něj minimálně zmenšit. Nakonec jsme ještě ve stoupání pokračovali dál k místním sjezdovkám a ujeli tak ještě dobrých 1500 metrů do kopce navíc… Ale raději zpátky, abychom se sešli s ostatními. Usadili jsme se venku na zahrádce jedné místní restaurace a neodolali jsme možnosti dát si pivo… Pravda, raději jen nealko, ale i tak moc chutnalo a padly rovnou dvě, i když malé… Po odpočinku jsme si dali krásný sjezd dolů, kde už bylo opravdu velmi horké odpolední počasí. Teď nás čekal ještě velmi nepříjemný návrat zpět do kempu, během kterého jsme na zhruba 35 kilometrech museli vystoupat skoro stejnou výšku jako na Alpe de Hues. Ještě jsme si opláchli hlavy u jedné místní fontány a už si to pěkně v balíku začínáme šlapat zpočátku ještě rovinatou cestou směr la Grave. V kopcích už se ale začaly projevovat výkonnostní rozdíly, a tak jsme si zhruba druhou polovinu dali s Víťou už sami. A bylo to velmi výživné… Jeli jsme opravdu svižně, až jsem se divil, kde se ve mně tolik sil bere… Rychlá kadence, pravidelné střídání… Jelo nám to jako po másle. Posledních 10 km už jsem sice cítil velkou únavu, ale s tempem jsme polevili až zhruba 3 km před kempem. Tam už nás čekala horká sprcha, skvělá večeře a nakonec jsme ještě večer zašli i do místní hospůdky, kde jsme utratili pár eur za pivo a jednu pizzu, kterou jsme si rozdělili jako zákusek…
  
  5. den, pátek 25. 7. 2008
  Ráno bylo velice příjemné, probudil jsem se s představou, že se nám povedlo vše, co jsme chtěli. Ke všemu nám pořád přálo počasí, zdravotní problémy se nám taky vyhýbaly. Prostě idylka. Tak co teda podnikneme dnes…? Není to zas tak těžké vymyslet. Vyjeli jsme vlastně na 4 z 5 průsmyků dvou královských alpských etap, zbýval nám jen jeden jediný – 2067 m vysoký Col de Croix de Fer (průsmyk železného kříže). Tenhle kopec si profíci dali ve středu, poté co přejeli Galibier a sjeli do města Saint Jean de Maurienne. Z něj pak následoval předlouhý sjezd až do Burg d’Oisans a pak už je čekala jen třešnička na dortu v podobě l’Alpes de Hues. My jsme se rozhodli vyjet si ho opačným směrem než oni. Po snídani jsme tedy sbalili stany a opustili krásný kemp la Meije, v místních obchůdkách jsme ještě nakoupili nějaké pohledy i francouzské potraviny, a pak už jsme sedli na kola a vydali se stejným směrem jako včera – znovu dolů do Burg d’Oisans. Tenkráte už s opět s naším doprovodem. Ve městě jsme ale tentokrát zahnuli doleva směrem na Rochetaillée, tam pak zase doprava, kolem jezera Lac du Vernay a odtamtud už nás čekalo jen dlouhé stoupání až na vrchol průsmyku. I v tento den bylo velmi horké letní počasí, dokonce bych řekl, že se ještě více oteplilo. Věděli jsme, že naše dnešní etapa bude fyzicky určitě nejnáročnější. Čekalo nás nejvíce kilometrů a i z mapy se dalo vyčíst, že stoupání bude velmi dlouhé a táhlé. Za jezerem začalo pásmo lesů, cesta se tam poměrně rychle zvedla a bez příjemných serpentin se táhla stále výš. Kromě vedra nás otravovaly taky velmi nepříjemné hejna much. Kopec byl dost prudký na to, abychom jim ujeli, a tak si nad námi pořád kroužily jako supi nad svou obětí a náš pot jim opravdu chutnal… Brzy nás předjelo naše auto a pan Navrátil nám kynul, že někde zastaví a připraví svačinu. Opět jsme ho obdivovali a byli mu velmi vděční. Zastávka v tom umořujícím stoupání, na které nás čekalo kakao a nějaké opatky, byla opět skvěle načasovaná. Sice se na nás okamžitě vrhnul náš muší doprovod, ale energii jsme potřebovali nabrat všichni. Jen obdivuju našeho kuchaře, protože ten si musel těch much užít asi nejvíce… Po svačině jsme pokračovali dále do kopce, psychicky nepříjemné bylo, když jsme za jednou vesnicí najednou sjeli několik stovek metrů dolů, abychom si ztracenou výšku museli znovu těžce vystoupat. To jsem na člověka, který zdejší silnici navrhnul, klel opravdu peprná slovíčka… Asi největší stoupání nás čekalo cestou k hrázi ohromné přehrady Lac de Grand Maison. V jednom z nich jsme opět stavěli a Rainy vtipně glosoval, že tady se už jede opravdu jen spádovou rychlostí, což je taková, při které se ještě nespadne z kola… Od přehrady už se ale jelo příjemněji, čekaly nás už jen krásné horské louky a pár zatáček a byli jsme nahoře. Tam jsme zaparkovali a udělali si super piknik. Náš pan kuchař namazal chlebíčky ozdobil je zeleninou a my jsme jen baštili. Pak ještě jako vždy spoustu vítězných fotek, pořádně se obléci a hurá dolů. Druhá strana, kterou stoupali profící, je zcela jiná a pro alpy mnohem typičtější, protože se silně klikatí a stoupá serpentinama strmě vzhůru. My si tak opět zkoušíme, co umí naše brzdy a doprovodnému autu velmi rychle mizíme z dohledu… Cestou do Saint Jean de Maurienne bylo ještě pár kratších stoupání, aby ten sjezd nebyl tolik jednotvárný. Ve městě jsme pak uhnuli směrem na východ, podél dálnice A43. To už se ale zvedl vítr a začala se kolem nás honit bouřka, na tachometrech jsme už měli slušnou denní dávku a tak jsme asi 10 km za městem sesedli z kol a naložili se do auta. Rozhodli jsme se, že pojedeme dál východním směrem, abychom se blížili k domovu a zítra bychom si mohli jako epilog vyjet na náš poslední vrchol, Col de l\'Iséran, který je přímo nad slavným alpským centrem Val d’Isére. Pokračovali jsme tedy autem podél dálnice a pak silnicí D1006, a v jedné menší vesničce jsme našli příjemný a levný kemp poblíž kostela, kde jsme se utábořili. Čekala nás předposlední, ale opět skvělá večeře, pivo a snad poprvé, díky dešti a změně tlaku, teplejší noc, takže jsme už nemuseli spát nabalení do teplých bund jako v zimě.
  
  6. den, sobota 26. 7. 2008
  Dnes už jsme energií opravdu moc nepřekypovali. Honza (Doktor) se probudil s nepříjemnými střevními problémy, ostatní byli sice zdraví, ale únava už byla znát. I tak jsme ale jasně rozhodli, že náš poslední vrchol zdoláme, ať se děje co se děje. Přesto ale nemáme ambice na desítky kilometrů do kopce, takže jsme se rozhodli pro přesun autem až pod kopec, abychom ujeli jen nějakých snesitelných 20, 30 kilometrů. Počasí se už trochu změnilo, bylo lehce pod mrakem, což bylo na jednu stranu příjemné, ale více hrozil déšť. Autem jsme tedy zastavili pár kilometrů před vesničkou Bonneval, naposledy nasadily tretry, dresy a helmy a hurá ke strojům… Náš pan kuchař se rozhodl dát nám náskok s tím, že nás v kopci dohoní. Vyjeli jsme tedy nalehko, do chladu se když tak přioblékneme. Hendikepy jsme si vlastně dali všichni, i já s Víťou jsme ostatním dali náskok, abychom se v kopci tolik neroztrhali. Do vesnice se jelo ještě více méně po rovině, byl to příjemný rozjezd před kopcem. Cestou jsme potkali unavenou Míšu i Doktora oslabeného střevními problémy. To Rainer se poslední den docela rozjel, bylo znát, že si na kolo zase zvyká a že jede slušným tempem. Za vesnicí ale začaly první přeháňky a začalo se ochlazovat. To mě lehce znervózňovalo a řekl jsem si, že hned jak nás dojede auto, vezmu si teplejší oblečení. Auto ale stále nikde… I tento výšlap byl ale krásný. Myslím, že té krásné horské přírody se člověk nemůže přesytit. Pro trénink jsou tu opravdu ideální podmínky. Cestou jsme s Víťou potkali nějakou cyklistku, teda přesněji řečeno, dohnala nás. Víťa ji vzal hákem a ujeli mi, ale po pár kilometrech jsme se znovu sešli. Byl jsem docela nervózní z toho auta. Pořád jsem ho v zatáčkách pode mnou vyhlížel, ale stále marně. Nebylo jisté, jestli se něco nestalo, navíc jsme zažili několik přeháněk a teplota šla pod deset stupňů. Možná by se mi nakonec i dnes jelo dobře, ale ten stres mně nějak stahoval nohy. Teplota s narůstající výškou stále klesala a já najednou nevěděl, jestli mám jet pořád nahoru, abych si udržel poslední zbytek tepla, nebo se raději celý mokrý otočit a jet dolů, při čemž bych asi pěkně vymrznul. Hory znám a vím, že v tomhle počasí může nahoře klidně padat i sníh, najednou bylo už jen 5 nad nulou. Kdybych aspoň věděl, jestli se nahoře je kam schovat. Víťa s tou ženskou mi mezitím zase ujeli, tak jsem se snažil šlapat dál a doufal, že počasí se nijak nezhorší. Už jsem se připravoval, že bych se v nejhorším vetřel k někomu do auta, snad jsou Francouzi hodní… Jen tak tam ale nevydržím a jet dolů jen v letním dresu s dlouhým rukávem si fakt netroufám. Snad se nikomu nic nestalo a auto brzy dorazí. Mezitím se vrchol pomalu blíží, kosa je už fakt velká, začíná trvale pršet. Najednou vidím Víťu, jak se řítí dolů. Je mu zima, tak si to dá ještě jednou, volá na mě, a ještě mi stačí odpovědět, že schovat se nahoře dá. Tak jo, teď už to vyjedu, odhodlal jsem se. Nahoře byla naštěstí docela velká chata, tak jsem se do ní schoval. I tak mi ale v mokrých hadrech bylo docela zima. Zanedlouho se objevil Rainy, musel jet fakt dobře, takže jsem ho chválil a byl jsem rád, že nemusím čekat sám. Rainy měl naštěstí i prachy, takže jsme šli do restaurace a dali si čaj a nějaký místní koláč. To už mi bylo veseleji… Společně jsme se nakonec dočkali i zbytku výpravy, všichni byli v pořádku, jen Doktor bojoval s vyčerpáním způsobeným jeho zdravotními problémy, takže pan Navrátil jel pořád s ním. Ale Doktor je bojovník a nakonec i přesto kopec vyjel bez pomoci. Já jsem byl rád, že se konečně můžu převléct do teplého, nakonec jsem se docela zahřál a tak jsem dostal i chuť na poslední sjezd. Míša a Doktor už šli do auta, měli toho docela dost, takže jsme si poslední sjezd dali jen s Rainym a Víťou. I ten stál za to, když byl ze všech nejkrutější díky chladu a mokru na cestě. Dole ve Val d’Isere už nás ale nic dalšího nečekalo, převlékli jsme se, kola jsme naložili do auta a vzhůru zpět k domovu. Teď už jen vymyslet nejrozumnější cestu. Vybrali jsme směr tunel pod Mont Blancem, sice to bude dražší a ale těšili jsme se na monumentální stavbu i výhled na střechu Evropy. Tunel ale nijak monumentálně nepůsobí, jen mýtné, to ano (asi 45 Eur), i fronta před ním byla slušná, ale i tak to byla asi nejrychlejší cesta. Hora se nám bohužel díky počasí také neukázala. Pokračovali jsme tedy dále přes Chamonix směr Ženeva, kde jsme se chtěli najíst a vykoupat v jezeře. Město jsme nakonec bez zastavení projeli, hledali jsme pěkné místo na pobřeží, kde bychom si mohli udělat menší piknik. Množství uliček nás ale nakonec vyvezlo až za město, tak jsme už pokračovali dále a po cestě do Laussanne jsme konečně zastavili na jedné menší pláži. Mezi tím už ale zase hrozila bouřka, a co čert nechtěl, slejvák začal právě ve chvíli, kdy jsme šli k vodě. Romantické plavání jsme si teda zrovna neužili, ale aspoň to bylo správně akční… Vodu jsme potřebovali všichni, tak jsme byli rádi i za těch pár temp, které jsme udělali. Umytí jsme pozdě večer dorazili do Laussanne, kde jsme udělali krátkou prohlídku centra a pak už rovnou domů do Čech. Jeli jsme nakonec přes noc, abychom byli doma co nejdříve.
  
  Je na čase bilancovat. Byl to skvělý týden, který jsme zažili ve společnosti pár cyklistických nadšenců a vynikajícího domestika, který o nás všechny pečoval doslova s otcovskou láskou… Stará dáma je velmi okouzlující ale zároveň složitá a komplikovaná. Dostat se do její těsné blízkosti není jednoduché, o tom jsme se sami přesvědčili. Ale myslím, že jsme si vedli dobře a své cíle jsme si zcela splnili. Viděli jsme na vlastní oči krátké okamžiky ze dvou, možná nejtěžších etap ročníku 2008. Sice krátké, ale i tak je to zážitek, na který nezapomenu. Je jasné, že jsme mohli vidět i více, ale chybělo nám mnoho zkušeností. Teď už víme o něco lépe, jak na tuhle paničku vyzrát a taky odkud ji můžeme vidět ještě krásnější. Velkým zážitkem může být také cíl etapy, zvlášť pokud je na kopci, ale i samotný start některé z etap. O důvod více přijet se na ni podívat znovu. Možná v menším počtu, nebo s menším autem, abychom byli více flexibilní a dokázali se probojovat na atraktivnější místa. I tak je ale nutné zopakovat, že to byl opravdu vydařený výlet. Děkuji všem, kteří mi při něm dělali společnost a bez nichž by se zorganizovat určitě nedal. Obzvláště i panu Navrátilovi, za jeho skvělou péči, kterou nám všem věnoval, i jeho ženě za přípravu kvalitní stravy. Cyklistika je nádherný sport, a když se provozuje v krásné přírodě a člověk si při ní splňuje a překonává své cíle, je ještě krásnější. Tak nashledanou za rok…
  
  
  
• Stařec – Stařec a moře zážitků z TdF
  
  Ne že bych byl přímo nadšen, když jsem slyšel, co zase chystají – parta cyklistů z klubu „Vinohradských šlapek“ v čele s mým synkem, který vzhledem k svému věku (31 r.) už by mohl mít rozum, předpokládal jsem, ale je holt po mně. Nutno říci, že jsem to pokládal přímo za šílenství – minimálně trénovaní amatérští cyklisté a chtějí se zúčastnit 3 etap závodu „Tour de France“ jako diváci, ale zároveň vyzkoušet své síly a na kolech projet několik částí horských etap tohoto světového závodu. Nakonec, po delším váhání, jsem se nechal přesvědčit a slíbil jsem, že jim budu opět dělat doprovod, tak jako před 2 lety, v r. 2006 při jejich výpravě na“Grossglockner“, tzn., že budu zastávat roli řidiče doprovodného vozidla a roli kuchaře.
  Měl jsem z této výpravy obavy, to se přiznávám. Tentokrát jich budu mít na starost pět – čtyři kluky a jednu dívčinu. Já budu šestý. Jen pro ně uvařit v polních podmínkách je docela náročné, natož být vždy tam, kde mě budou potřebovat.
  A tak v neděli 20.7.2008 po obědě jsme začali nakládat do zapůjčeného osmimístného Fordu-Tranzit připravená jízdní kola, spacáky, stany, tašky, kuchyňské vybavení (tj. vařič,hrnce, pánev, stolek apod.) a proviant, kterým nás vybavila naše mamina, abychom neumřeli na trati hladem a žízní! Ale hlavně nově ušitou vlajku „Vinohradských šlapek“ a samozřejmě vlajku České republiky. Poslední fotky u plně naloženého auta a vyrážíme směr italské Cuneo, kde začíná start 16.etapy závodu.
  Při jízdě se střídáme a do Cunea přijíždíme za svítání a ihned, unaveni noční jízdou, uléháme na příhodném místě (broskvový sad) ke krátkému odpočinku. Po desáté hodině vyrážíme do městečka (samozřejmě s vlajkami a v trikách „Vinohradských šlapek“). Cestou již potkáváme cyklisty z různých týmů mezi nimi i našeho Romana Kreuzigera. Po obědě moji sportovci nasedají na kola a vyráží na horu Col de la Lombarde (2351m). Já za nimi v autě. Takový kopec jedu poprvé v životě – kam se hrabe Grossglockner. Těch serpentin! Silnice úzká. Auto se přehřívá, musím zastavovat. Stejně jsem musel čekat na ty „borce“, které jsem předjel. Konečně jsme na vrcholu. Je tu strašná zima. Oblékáme vše co máme k dispozici a hlavně v dosahu a nalévám do nich horké kakao a doplňují cukry domácím perníkem. Nasedají znovu na kola a sjíždějí kopec. Jedu pomalu za nimi – na dvojku. Mám docela strach, aby se nespálily brzdy. Pohled je to ale úchvatný. Hluboko pode mnou francouzské zimní středisko jako na dlani. Nádhera.Ti šílenci na mě už dole čekali. Byli prostě rychlejší. Pod kopcem se chlapci a posléze i jediná žena mezi námi, koupou v ledovém horském potoce. Po této koupeli to však vypadá, že mám na starost samé cyklistky.
  Přesouváme se pod další výzvu našich sportovců – kopec Col de la Bonnette-Restefond (2802m). Již tady čekají stovky lidí. V úterý dopoledne moji svěřenci cvičně zdolávají asi 2/3 kopce ještě před příjezdem pelotonu a vracejí se. Dále je nepustili. Trať již byla uzavřena. Čekáme tedy na peloton. Jako předzvěst se objevují různé alegorické, reklamní, prodejní vozy a spousta doprovodných škodovek. Jedno auto zastavuje. Nakupujeme suvenýry s logem Tour de France. A už se blíží peloton. Atmosféra úžasná. Všichni přihlížející fandí, mávají praporky a vlajkami, troubí a pokřikují na závodníky. Vidíme našeho Kreuzigera a povzbuzujeme ho voláním. Tito profíci jedou lehce, jak na nedělním výletě. Vzápětí jsou ale v nedohlednu.
  Moji svěřenci znovu nasedají na kola a tentokráte zdolávají Col de la Bonnette-Restefond až na samý vrchol a odtud sjíždějí dolů do Jausiers (1208m). Jde mi z toho mráz po zádech a doufám, že v těch serpentinách nevyletí ze silnice.
  Dopíjím kávu a popřeji si „šťastnou cestu“. Je ve mně docela malá dušička. Nezvyklé auto – na mě vysoké, serpentina jedna za druhou. Nejhorší jsou úseky, kde nejsou svodidla a hned vedle silnice prudké srázy. Navíc proti mně spousta vracejících se vozů. Snažím se zároveň ulovit nějakou fotku z té nádherné scenerie alpských hor, vodopádů, luk a plání. Na vršku už na mě čekají. Krátký odpočinek, něco na posilněnou a pokračují v jízdě dolů do vesnice.
  Po večeři nakládáme kola a přesouváme se autem k průsmyku Col du Galibier. Ve tři čtvrtě na jednu ráno stavíme stany na louce, kde odpočívá stádo oveček. Je štěstí, že se nám podařilo najít místo na zaparkování. Takové množství aut a kempinkových vozů na jednom místě jsem snad ještě neviděl.V noci je taková kosa, že se klepeme jak ratlíci. Aspoň nás to brzy ráno vytáhlo a jdeme pěšky asi 5 km na Galibier a opět vyčkáváme na peloton. A už je tady cirkus ve formě všech těch alegorických vozů. Z aut sponzorů jsou rozhazovány různé reklamní předměty, které hbitě sbíráme. Následují doprovodná vozidla, televizní technika atd. Nad námi letí letadlo a dva vrtulníky kopírují trať závodu.V první skupině pelotonu je náš Roman Kreuziger (jede za tým Liquigas). Tuto etapu dojel jako čtvrtý.
  Vracíme se zpět k autu. Po posilnění a odpočinku se Ti moji dárečci oblékají do dresů a šlapou na svých kolech na vrchol (2645m) a sjíždějí do La Grave, kde už na ně čekám s večeří. Ubytováváme se v kempu. Konečně teplá sprcha. Zůstáváme v kempu celý další den. Mládež si vyrazila na menší projížďku (asi 85km – samé kopce a sjezdy). Dostali svačinu a já mám zatím volno a jdu se pokochat krásou malebného horského městečka.
  Vracím se na 18. hodinu, jak jsme domluveni, k přípravě večeře. Po 18 hodině se začínají trousit. Zaplať Bůh, jsou v pořádku. Ale hodně vyčerpaní. Aby ne.
  Na pátek plánují kratší trasu, nakonec se z toho vyklubala 100km dlouhá štreka na Col de la Croix de Fer (2068m). Pěkně náročná. Nervy mi zase pěkně pracovaly. Hlavně při jejich, ale nakonec i mém sjezdu do St. Jean de Maurienne. Nedaleko odtud jsme se opět ubytovali v kempu.
  V sobotu se autem přibližujeme pod poslední kopeček, který má být zdolán – Col de l‘ Iseran (2700m). Vyjíždějí a já si jdu zatím prohlédnout další horské městečko. Pak vyjíždím za nimi. Začíná pršet. Cesta je značně nepříjemná. Konečně jsme nahoře. Tady nakládám 2 cyklisty (jeden na tom od rána není zdravotně nejlépe a jeden se necítí na prudký sjezd v serpentinách na mokré silnici) a pokračujeme dolů do údolí. Tady se převlékáme, balíme a odjíždíme směrem na Mont Blanc. Hora je částečně v oparu a mracích. Úchvatný pohled. Projíždíme 40 km dlouhým tunelem pod Mont Blancem a vyjíždíme na několikakilometrový dálniční most vedoucí přes údolí. Opět nezapomenutelný pohled. Přijíždíme k Ženevě. Jiný svět - bohaté město. Rádi bychom se vykoupali a tak jdeme kolem Ženevského jezera a hledáme vhodný přístup. Daří se, a tak se koupeme ve vodě teplé jako kafe. Do toho prší. Je to nádhera. Umytí nasedáme do auta a frčíme domů, do Čech, do Počernic. V řízení se opět střídáme a jedeme celou noc. Ráno jsme na hranicích a před polednem přijíždíme do Počernic. Vykládáme a myjeme auto, které je nutno vrátit. Teď už jen vstřebat všechny ty zážitky.
  Díky „šlapky“, s Vámi jsem stále mlád! (I přes ty známky času ve své tváři, s vámi se vzpírám kalendáři!)
  
  Příloha: pro ilustraci zkrácený popis jídelníčku:
  Domácí sekaná, tatarská omáčka
  Řízky, bramborový salát
  Kuře na smetaně, domácí knedlík
  Španělský ptáček, rýže
  Mexické chilli s chlebem
  Boloňské spageti
  Kotleta na houbách s bramborem
  Přírodní plátek s bramborovou kaší
  Příklady snídaní: Housky nebo chléb, máslo, sýry, salámy, med, džem, vločková kaše s ovocem, čokoládou, medem, glukopurem
  Příklady moučníků: Domácí perník, vločkové lívance, pudinky se šlehačkou,
  Díky mamino za Tvou péči a pracovní nasazení. Vše bylo perfektně připravené.
  
  

Fotografie