Ada –
Pidi dětská na Salzkammergut trophy 2009
Přihlásil jsem se na pidi dětskou – 53km. Předpověď počasí bohužel odpovídala skutečnosti. Přesto jsem čapáky, návleky na boty a zimní rukavice nevzal – nevěřil jsem, že se to tak změní. V pátek 17.7. bylo jasno a teploty nad 30st. a pak … .
Bydlel jsem v Gosau (v pátek 21:00 se bližší ubytko sehnat nedalo) a po ranním obhlédnutí situace jsem se rozhodl, že vůbec nebudu spěchat - lilo jako z konve. Na parkoviště u Bad Goisernu jsem přijel autem na poslední chvíli. Když jsem dával dohromady kolo, tak mi povzbuzovali nějací Slováci: „nemá to cenu, idem domou, 200vkári vzdávajů s úplně rudýma prokřehlýma rukama“ (blé-chabá interpretace). Skoro jsem se omlouval, že to jen tak kousek zkusím. Tachák mi ukazoval jen kolem 12 až 14st. C ale dopadaly na mne husté provazy vody. Nandal jsem veškeré oblečení co jsem si na kolo přivezl. Dvoje spodky, návleky na kolena, ¾ kalhoty, tričko, dres, návleky na ruce, cyklovětrovku, podzimní rukavice, šátek a helmu. Přijel jsem na start akorát když vyjížděla nějaká z vln. Bylo asi 11:10. Jel jsem s nimi.
Někteří byli tedy dosti nabalení – goratexový dlouhý kalhoty, dlouhé pláštěnky, kapucy – říkal jsem si, že jsou to ty turisti co jedou tu nejkratší. Ty toho moc nenajedou, ty se asi nezahřejí. Když jsme vyjížděli na Rehkogl tak to šlo. Pak ale následoval malinký sjezdík na Waldgraben – začal jsem tuhnout. Bez uzardění jsem seskočil a tak jak ostatní jsem vedl. Jen jsem se přesvědčoval, že toto nejedu jen proto, že jsem úplně ztuhlej.
Na občerstvovačku jsem s drkotajícími zuby požádal jen o paper. Když jsem si s ním omotával nohy jeden usmívající záchranář mi dal čtyři záchranářský rukavice. Ještě mi je pomohl nandat na ruce i nohy. Moc jsem mu děkoval, přestože všechno bylo hned mokré vně i huvnitř. Na další křižovatce jsem asi 15 minut váhal zda po trase nebo vzdát. Už mi bylo úplně jedno, že to bude poprvé co vzdám. Tedy pokud se nepočítají lyžařské závody. Ještě jsem to probíral se spoluzávoďákama a pak jsem ještě pokračoval po trase - dokopec. Myslel jsem si, že mě kopec zahřeje. Předjel jsem dva Maďary, tedy spíš jsem se jim vyhnul ale zahřátí se nekonalo.
Nahoře na vršíčku jsem uviděl poprvé dnes sníh. Na tacháči jsem se snažil rozeznat ukazatel teploty - rozmazaný tři stupně Celsiusa - ještě plus! Znovu jsem zaváhal, že to otočím. Slezl jsem a poskakováním jsem se snažil zahřát – nešlo to – permanentně jsem klepal. Maďaři mne dojeli. Dali jsem angličtinu i když jsem mohl klidně plyně klepat maďarsky. Jedou ještě dolu do údolí, tam je to blíž do Bad Goisern. Znal jsem to z loňska. V tu chvíli jsem nevěděl jak vlastně elegantně vzdát, tak jsem jel za nimi. Brr fuj tajbl to byla kosa. Z kopce mi to obyčejně jde ale teď jsem jel pomalu nebo kolo vláčel, aby mi nebyla taková klendra. Sjezdovku – vyhlášený nejprudší sjezd - jsem také nedal, přestože byla volná. Loni jsem ji jel a vyhýbal se vlečícím bikerům. Ale dnes jsem ani chvíli neváhal – piánko jsem vláčel.
Po sjezdovce měla přijít pohodová cesta ale valilo se po ní tolik vody, že jsem se hodně bál ji přebrodit. Málem mi uplaval můj miláček s virtuálním čepem a hydraulickýma. Snad bych toho ani nelitoval - blbost litoval. Pak jsem zastavili spolu s mladou Němkou – Charlotte Quiring (C1198). Byla dost nabalená ale úplně rudé ruce bez rukavic. „… and what about your hands?“ Usmála se „It’s OK“. Ještě jsem vyzvídal, zda to vzdá ale říkala, že se v údolí rozhodne.
U občerstvovačky v Rettenbachtalu jsem je všechny našel. To se mi nestává, byl jsem z kopce nejpomalejší. Zastavoval jsem, abych si nerozbil sklovinu – klepání už nepřestávalo. Za mnou přijel jen zavírač, který taky lehce klepal. Měl baikerský vohoz a kolo s přídavným motorem na baterky. Němka pokračovala se zavíračem. Já jsem se přidal k Česko Maďarsko Slovenské skupině, kteří souhlasili s odebráním čipu. Čekali jsme na shuttle bus alias taxi. Byl to otevřený minibus pro 10 lidí snad dvoutaktní Magna Steyr. Seděl jsem u výfuku, který vedl na střechu ale připadal mi studený. Taxikáři měli dneska rito. Pořadatelé mysleli na všechno – díky moc. Asi po ½ hodině jsme byli před Stephaneu u Marktplatz v Bad Goisern. Měl jsem pocit, že po nás všichni koukají jak když se vracíme z první linie. Stále jsem klepal kosu.
Poprvé jsem jel za „Loneliness of a Long Distance Rider“. V tomto týmovém závodě – jde o to, který tým (jeho členové) stráví na trati nejvíc času. To je ono, tam patřím, i když si myslívám, že ne. Přestože mé předcházející výsledky na bikerských závodech byly slibné, vystoupení za Český slow-motion tým LLDR bylo zklamáním. Sice bych i z pidi dětské přinesl dostatečný přírůstek celkového času ale bohužel absolvování pouze půlky závodu se nepočítá. Potvrdilo se, že zážitek má být silný - je jedno jestli je dobrý nebo špatný.
Ada 27.7.09