Howgh –
Drásal 09
Rok utekl jako voda, a Drásal je znovu tady. Dám samozřejmě dlouhého. Ve svým věku už nejsu žádný sprinter.
Kvůli tropickému vlhku bys alergeny v ovzduší na prstech spočítal, zato plísně mají pré. Duševně jsem se připravil na hluboké bahno a zvýšené nebezpečí aquaplaningu, ale místní říkají, že v Hostýnkách skoro neprší. Každopádně jsem naolejoval bicykl pečlivěji než jindy.
Před týdnem na Vysočině nám bylo urazit pouhých 80 kiláků. Od šedesáteho jsem počítal každý kilometr a čekal na konec jako na vykoupení. Šmankote, dyť ten Drásal je o celých 40 km delší...jak já tohle přežiju...Ale on člověk vždycky naladí psycho na danou vzdálenost. 30 km zvládne ve stejném rozpoložení jako 120.
Prognostici prorokují slunečno a velké teplo, tak aplikuju šortky a dres přímo na tělo. Na centrálním rynku v Holešově se nás ráno sešlo více než 600 jedinců. (A za hodinu na startu kratší trasy dalších 700.) Teda – lidstva bylo tolik, že nebylo kam plivnout, ale většina jen kouká a obdivuje báječné muže na šlapacích strojích. A ještě báječnější děvčata, samozřejmě.
Mám v živé paměti rok 2005 – první šeredně rozbahněný a dlouhý kopec za vsí Žopy. Tentokrát je suchý...ještě trochu slunce a bude se prášit. Paráda! Jednomu je načisto do zpěvu! Zato následný sjezd do Rusavy byl dost uslintaný. Je to strmý...safra, brzdím jako o život, nemůžu si pomoct...jsu zkrátka srab. Mindráku mě zbavila partyja spoluzávodníků, kterou jsem za chvilku dojel. Plouží se dolů ještě pomaleji.
Ani do kopců se nespěchá. Všichni hospodaříme s energií racionálně, abychom vydrželi do konce. Občerstvoven je hodně a jsou perfektně zásobeny. Na to jsme na Drásalovi zvyklí.
Do Rajnochovic jsem přijel v 11 hodin – stejně jako loni. Zato bláto v lese za osadou Lazy bylo vydatné. Hluboké, slizské...bicykl se těžko ovládá, aby směřoval tam kam chci. Někdy je problém odhadnout kde je louže nejmíň hluboká. Podle strašného skřípání zadní brzdy soudím, že jsem se ponořil až po nápravy. Marast pokračoval odhadem skoro 10 kilometrů. Člověk fakt ocení ten kyblík vody se smetáčkem a olejničku na občerstvovně.
Spoluzávodníci si stěžují, že je vedro deptá. Vždyť není ani třicet. Každopádně ruce mám od slunce červené jako rak. Ten tmavý mrak, se přivalil v pravý čas. Ne že by z něj sprchlo. Prostě všechno klape jak má.
Nádherné výhledy ze hřebenů Hostýnek mám vyfocené z minulých ročníků, tak spěchám bez váhání k cíli. Jak tak koukám na mezičasy – od občerstvovny u řeky Bečvy na 60. kilometru jsem předjel 22 lidí. Předjet jsem byl čtyřikrát, z toho dvěma děvčaty. Kdybych se nezakecal s kamarády u Horní vsi, tu v červeném dresu bych dostal.
Krátkou strminu na Hrubou Malíkovou jde rozumný člověk pěšky. Nasedl jsem na kolo o pár metrů dřív než chlapec v hnědo-žlutém a tandemisti...barvu už si nevybavuju. Předjel jsem je v momentu, když se drápali do sedel. Toho bohdá nebude, aby mě opálili. Řítím se po stezce co mně nožky stačí. Na dlouhý sjezd do Žop se ani trochu netěším. Nerad jezdím rychle. Jestli mě nedostihnou tam, tak už nikde. Povedlo se. Dokonce jsem na ně udělal 5 minut. Nejen na špici se závodí.
Hodně zajímavá byla dohra závodu žen. Jedinci, bohužel kompetentní, kteří se slepě řídí pravidly, aniž by použili mozku, chtěli vítězku Báru Radovou diskvalifikovat zato, že se na startu nepostavila do toho pravého sektoru. Brzo jim ta pitomost došla, tak, aby neztratili tvář, dali ji aspoň penále 10 minut, což na výsledku nic nezměnilo.
Výsledky se dozvíte na http://www.drasal.cz/
Howgh
Yetti –
Drásal je Drásal!!!
Původně jsem ho ani nechtěl jet. Po pádu na Starobrnu tour fríí jsem na horáku nemohl jet do terénu, tak jsem se věnoval silničce. Na ní se to s malými problémy dalo. Vše způsobila bikerka Šutřík alias Kámen úrazu tím, že mi nabídla startovné, které pro ochoření si nemohl vzít Jestřáb.
Tak jsem připravil kolo, nasadil hrubé pláště a duševně se nachystal na tuto dlohou, ale překrásnou trať.
V pátek po dořešení nějakých pracovních drobností v osmnáct hodin vyjíždím z Brna ku Holešovu.
Po registraci v místním kině a zaparkování auta v zameckém parku jsem vyrazil do města na večeři. Líbila se mi zahrádka Pizzerie kousek od kina. Přisedl jsem si ke dvěma bikerům z Tišnova, městečka vzdáleného třicet kilometrů od mého bydliště. Dali jsme pivko, pizzu a řeč o zítřku a o závodech v našem okolí, především o zajimavém závodu u Ráječka zvaného Magorman.
V dobré společnosti čas strašně rychle ubýhá a takový závod se bez řádného odpočinku jet nedá. Se setměním odcházím do kempu a co nejdřív zalehnout. Ve dvě ráno mě probouzí bzukot komára. Dlouho už nepřežívá.
Po rozednění se mě z pelechu moc nechce. Vstávám hodinu a půl před startem. Chystám věci, něco do sebe cpu a hlavně doplňuji tekutiny. Cyklista z vedlejšího auta řeší, co obout. Radím mu, aby dal hrubší, což také dělá. Odjíždím s ním na start. U zámku potkávám Martina Šmída a tak na start dojíždím s ním. Startovní ohrada na náměstí se už dost naplňuje a v startovním poli objevuji klubovou kolegyni Mirindu. S Martinem se k ní protlačujem, chvíli pokecáme a je tu třičtvrtě na osm. Výstřel a celé startovní pole vyráží k prvním stoupání na Poschlou. Stoupám plynule, hlídajíc si po očku tepy. Vytahuji z kapsy foťáček a snažím se vytvořit pár momentek. V rychlém sjezdu do Rusavy předjíždím Mirindu, ale před Rusavou se trať ucpává a na Hostýn stoupáme zase spolu. Opět pořizuji několik momentek a v stupňovitém stoupání Mirindě pozvolna odjíždím.
V mírném stoupání na Tesák mě už po druhé předjíždí kolega z vedlejšího auta. Je tu první občerstvovačka, beru koláček, koláček a zase koláček, potom pomeranč a pití. Doplním bidon a zastavuji se na servisu, kde signalizuji mechanikovi Mirindiny problémy s přehazkou. Chvíli čekám, zdá se neobjeví mezi přijíždějícími a pak vyřážím vstříc krásným bikovým terénům s fantastickými sjezdíky. Úžívam si krkolomných sešupů, prostě paráda. Ve velkém pocitu blaženosti v mírném a bezpečném klesání sundávám pravou ruku z řidítek a kontroluji kolo. A v tom to přišlo. Malý kámen, a já už se poroučím k Matičce Zemi. Naštěstí jen odřeniny levého lýtka a hyždě. Nasedám a pokračuji dále přes občerstvovačku Lázy, kde opět beru několik koláčkú pomeranč, meloun a do kapsy tyčinku.
Pomalu mi začíná docházet, ne v nohách. Pokládá mě jeden a půl měsíční nečinnost svalstva kolem naraženého hrudníku, což nejvíce odnesly ruce a trochu i záda.
Úžasnými terény přes Piškovou projíždíme k Jarcové, kde na další občerstvovačce se potkávám s kolegem z vedlejšího auta. Opět trojkombinace koláčky, meloun a pomeranč. Trať se zde začína stáčet zpět k Holešovu. Jede se tu chvíli po asfaltu proti proudu Vsetínské Bečvy, než se začne stoupat v dost nepřijemném slunci a za bezvětří. V tomto vedru se z každého řine pot proudem, snad je to nejteplejší místo na trati. Začíná mě zlobit řetěz. Je úplně suchý po baheních lázních a zasekává se. Naštěstí vedle jedoucí má podobné problémy, zastavuje, maže řetěz a poskytuje mi zbyteček oleje. Pomáhá to a tak svorně stoupáme na Krbátko. Další občerstvení s bonusem v podobě osprchování studenou vapkou, ó jak příjemné!!!
Ve zhruba dvacetiprocentním stoupání na kopeček Chládná odjíždím kolegovi z vedlejšího auta, který tuto stojku tlačí se dvěma dalšími cyklisty a jeden mě komentuje: „On snad má v nohách písty.“
To se projevilo i v posledním prudkém výjezdu za poslední občerstvovačkou. Ale to předbíhám.
Za Chladnou mu trošku odjíždím a v asfaltovém sjezdu k Trojáku dosahuji chvilkové rychlosti sedmdesáttři kilometry za hodinu. Rychlost po chvíli klesá na čtyřicetsedm a já v zatáčce potkávám auto. Vyjíždím na louku, naštěstí rovnou skoro jak silnice a po minutí vozidla, se mi bez větších problémů daří vrátit zpět. Už je tu občerstvovačka na Trojáku. Zatím co doplňuji do sebe energii mi pořadatelé dolévají bidon a mažou řetěz. Opravdu nejlepší servis na trati. Vyrážím přes Pardus k Rusavě. Ve stoupání Nad Raztokou mě opět Předjíždí kolega z vedlejšího auta. V dalším prudkém stoupání mu zase odjíždím já. Dá se to komentovat příslovím: Každý chvilku tahá pilku.
Definitivně mu odjíždím ve sjezdu k Fryštáku, kde na občerstvovačce beru jen pomeranč a meloun. Za poslední elektronickou kontrolou je také poslední stoupání k hřebeni Hostýnských vrchů. Na poslední občerstvovačce U Dubu beru jen kelímek s pitím a už vyjíždím poslední stojku na Hrubou Malíkovou. Ještě pár mírnějších stoupáníček a cesta pádá podél potoka Žopka do údolí. Průjezd obcí Žopy a polními cestami do obce Dobrotice je už po rovině. Po půl kilometru jízdy po hlavní silnici číslo 438 zatáčím vpravo na úzkou asfaltku. V další levotočivé zatáčce podjíždím jednoho z Ocelových letců. V zámeckém parku se před námi plete auto, tak ho předjíždíme proti silničnímu zákonu zprava. Po projetí závěrečného tobogánu kolem zámeckých jezírek projíždím s ocelovým letcem v zádech cílem.
Za chvíli přijíždí Mirinda do cíle. Na posledních čtyřiceti kilometrech bojovala se sokyní z týmu Jabkoty Kdyně. Nadělila ji v cíli pět a půl minuty. Po krátké hygieně jsme si sešli v občerstvovacím hangáru, kde jsme něco pojedli a sdělili si první dojmy. Ty bývají nejlepší.
Mě začala kroutit křeč prsty pravé ruky. To se mi ještě nikdy nestalo.
Pak už jen vyhlášení vítězů, tombola a rozloučení se s Velkým Drásalem.
Mých čtyřiadvacet hodin na Drásalovi se hluboce vrylo do paměti.
Drásal je Drásal,
ten všechny odrásá
a odkryje i ty nejmenší slabiny.