Akce Rampušák 2006

Akce Rampušák patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2006-06-17.

Nejdelší varianta má délku 200 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Celkové výsledky 200km

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005

• Jura – Zvíře Kolíkáč :-)
  
  Rampušák je pro mě závodem velmi zvláštním. Jednak to byl můj první dlouhý maraton, který jsem jel (a vyzkoušel si zde díky Kolbabově Kladenské univerzitě Tuhoszův bod - tzv. usztvánpunktát), a jednak se jede poblíž Lanškrouna, kde se teď už cítím díky Honzovi skoro jako doma. Také jeho trasa vede krajinou, kterou znám velmi dokonale již delší dobu a kde se mi vždy líbilo. Letos jsem do sezóny vlétl jako drak, najezdil spoustu kilometrů (i když proti některým Šlapkám jsem stále břídil ), poctivě trénoval s Pavlem Matouškem z XCR (tam jsem si vyzkoušel, co to znamená zrychlit, když jede člověk na krev ) a vyzkoušel si viset za "panem cyklistou" - Jánem Svoradou. Toto vše se mi poskládalo kamínek po kamínku a tak nějak způsobilo, že již víkend před Rampušákem jsem oběma závody (Medica maraton i UAC - Křivoklátské peklo) prolétl nad své očekávání a začal jsem věřit v dobrý výsledek na Rampovi. Něco mi nastínil sice již Mamut, ale tohle je něco zcela jiného. Ale dost tlachání na úvod a vzhůru na zážitky z vlastního závodu.
  
  V předvečer startu
  
  Vše začalo již v Praze, kdy jsme nakonec z asi tří variant dopravy Šlapek do LA vybrali tu čtvrtou a ve čtvrtek v noci sedli s Honzou do jeho autíčka a hasili si to do LA. V pátek jsme tak tak stihli pěkně posekat pažit a provonět domeček, když už tu byli první adepti na ubytování - Svorada (tentokrát náš ) s Pavlem Čadilem. Ti se jenom vytočili, převlékli, a protože už dlouho neseděli na kole, které jim velmi chybělo, museli na prezentaci do Štítů kolmo. Mezitím dorazil i Pavel Matoušek s Helčou, kterým jsem s Honzovým laskavým svolením nabídl ubytování na Rampa se Šlapkami v LA. Jako poslední dorazil Kolíkáč, který si tradičně odstěhoval z auta svoji svatební výbavu (zřejmě putovní, která čeká na jeho dcerku Veroniku ). Pohledem na hodiny a dle informace od Honzy, že Kolbaba s Igorem sedí na večeři někde na Seči, jsme usoudili, že ti tady dřív jak o půlnoci nebudou a vyrazili jsme na slavnostní zahájení maratonu do radničního sklípku. Tam jsme se skvěle bavili a tlachali o všech možných i nemožných zážitcích - a tu se před námi jeden takový nemožný (zážitek ) zjeví - to takhle stojí u stolu Kolbaba a zcela nevzrušeně říká: "Dobrý večer - nevadí vám, že na vás už asi hodinu čekáme v dešti před domem?". My jako že nám to zase tak strašný nepříjde, ale nakonec se zvednu a jdu s Kolbabou - ostatní že příjdou za námi. Tady bych rád udělil analyzačně-syntetizační dvojici Kolbaba-Igor pochvalu, neboť Igor správně analyzoval situaci - nedovoláme se jim ... jsou mimo signál ... jsou pod zemí ... a správně pokračoval syntézou Kolbaba jakožto znalec zdejších restauračních zařízení ... jsou pod zemí ...jsou ve sklípku ... jediný sklípek je tady Radniční sklípek ... a jsme doma!. Původně sice zastával Kolbaba mylný názor, že jsme si mobily vypnuli schválně a chodíme už více jak hodinu po LA s vypnutými mobily, ale nakonec uznal správnost Igorova přístupu (naštěstí ). Po těchto příhodách, díky kterým jsme zvládli dokonalé posílení bránice, jsme všichni zalezli a začali se svědomitě připravovat na další den na vrchol víkendu.
  
  
  Krásné ráno
  
  Ráno jsme se probudili do krásného počasí - no posuďte sami: 12°C, 5m/sSZ, 1015hPa, 95% vlhkosti - prostě krásné svěží ráno - názor na počasí jsem lehce poopravil v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, proč jsem tady a co budu dělat, až tady budu za dvě hodiny . No každopádně cesta kolmo na start padla - jediný odvážlivec (tvrdý to hoch) Pavel Matoušek osedlal svého oře, nasadil pláštěnku a vyrazil vstříc světlým zítřkům. Pláštěnku k nám do auta odložil již ve stoupání na Laudón a obloha se zatáhla tak, že o světlých zítřcích se už nedalo mluvit ani šeptem. Naštěstí ve Štítech už nepršelo a zvládli jsme s Kolíkáčem dokonce rozjezd před startem. Jo holt pan Rampušák si to počasí dovede ošéfovat . Co se počasí týká - ten den už nás čekala samá pozitiva a meteorologické jistoty.
  
  
  Kolíkáčovo stádo
  
  Start! Ty vole šlapat! A zase do kopce - a žádný flákání - pěkně davaj! Zase se mi vybavil nápis z Blatenského vrchu na Medice - "Proč to děláš???" - již tam jsem si na něj nedokázal nějak uspokojivě odopovědět. No ledva jsem dokončil tyto filozofické úvahy, jelo se z kopce a začal můj klasický problém - ti ostatní jsou strašně pomalí a já musím mezi nimi kličkovat. No zvolil jsem osvědčenou taktiku - "kdo brzdí ten nevyhraje" a podpořil jsem ji výstražnou informací pro ostatní " ... POZOOOOOR, JEDUUUU!!!". Někteří to pochopili správně a uhli a nelekli se, někteří asi pořádně neslyšeli a byli mírně překvapeni mou přítomností za levým okrajem silnice, kde jsem si to po štěrku hasil asi 70 km/h kolem nich a slyšel jenom "... ty vole to jsem se lekl! ... mi nedělej bo sletím!". Každopádně v LA jsem měl čelo jako na dlani a začal jsem hledat Pavlika. Toho jsem dojel ještě na "rovince" před Nepomuky. Bohužel mi sděluje, že cítí formu a hodlá to všem natřít, protože prý netrénoval nadarmo. Říkám něco jako, že kopce nezvládnu s čelem, načež mi on odvětí: "Tož divej, teď regeneruju a do kopce trochu přišlápnem, no!". No pohledem na svůj tepák překvapivě docházím k závěru, že já neregenuruji a po analýze aktuálních hodnot mého tepu metodou nejmenších čtverců a proložením lineárního trendu, odcházím zdechnout do houští a čekat na Kolíkáče. Provalí se přeze mě spousta nadupaných borců a za nimi pěkně jako na výletě došlape Kolíkáč - si říkám, že snad ani nezávodí, ale když chvilku neodpovídá a já se mu blíže podívám do obličeje, zjišťuji, že výlet asi není momentálně to, co by ho zajímalo - pořád studuje rozpis na představci. Pořád chce udržovat nějakou skupinu či co, když se štracháme pomalu na Hoblovnu a ti před náma nám ujíždí rychlostí pomalu + 1. Mu pořád tvrdím, že skupinu si uděláme ve sjzedu do Orliček a Jablonného. Pořád mi nevěří a tak mu to jedu názorně předvést. To už si to pochvaluje, ale zůstává pěkně vzadu, aby nás občas trošku pophnal, kdybychom jeli na jeho vkus už opravdu příliš pomalu, nebo kdyby měl někdo náhodou zaječí úmysly a chtěl se propadnout dozadu a nechtěl ho pořádně tahat. No až po rozdělení tras jsem si připadal jako ovčácký pes: ohlídat špici, aby se neflákala, posbírat odpadlíky a jet k pánovi pro příkazy - tam jsem dostal nové pokyny typu "co se tady flákáš? Za co myslíš, že tě tady platím? Po žních půjdeš ke Kolbabovi!" a už jsem zase mazal na špici. No u Haničky nám půlka stáda zahnula na krátkou, což Kolíkáč nechal skoro bez povšimnutí a začal trochu šlapat do kopce řka, že "teď už si to bude muset ohlídat sám tu skupinu". Tak jsme frčeli vždycky nahoru a pak zase dolů a pak nahoru a zase dolů a pak změna! - do kopce a z kopce - a už tady byl Šerlich. To jsem poznal podle much - některé jsem dokonce poznával z loňska - tak jsme pokecali - někdy to byl tedy intimnější rozhovor, než bych si přál, ale zase mi tak uplynula cesta nahoru, že jsem skoro minul občerstvovačku nahoře na Šerlichu. Tam jsem se zastavil a s hrůzou zjistil, že jsem se moc vzdálil pánovi - ajajajaj - Kolíkáč bude naštvaný! Tak do sebe liju ionťáky, vše co teče i neteče - prostě všechno liju a když už mi nemají co nabídnout, protože jsem všechno vyzkoušel, je tu páníček a vyrážíme dál. Tady jsme již z našeho početného stádečka zůstali jenom v takové komornější pětici - já s Kolíkáčem, Mirek Zbuzek, jedna spolucyklistka a nějaký hošík. S Mirkem jsme však začali pořádně větrat špici - otevřeli jsme tam okna dokořán - a tak se stoupání na Komáří vrch již jede zase podle Kolíkáčových představ. Sjezd je zase místem odpočinku a jídla, protože jsem zase trošku nepochopitelně poodjel, ale na Haničku nás již Kolíkáč zase pobízí k vyššímu tempu a ťuká si na tachometr: "... tož takto neéé hoši, 30 průměr! Takže alou na špici a pořádně tahat!". A tak vyrážíme s Mirkem zase na špici a sjíždíme dalších pár odpadlíků a nakonec seženem dohromady zase pěkné stádečko a Kolíkáč už se zase veze jako v bavlnce. Usmívá se a pochvaluje si jak se ty maratony pěkně jezdí. Ještě před Králíkama dojíždíme unaveného Pavla Čadila, kterému Kolíkáč okamžitě naordinuje terapii šokem: "... nesimuluj tady a koukej makat na špici, hybaj!". Pavel má z Kolíkáče takový strach, že poté, co vylétneme Zlatý potok za čelem naší skupiny, která jede rychle, rychlostí rychle - 1, a máme nepatrnou ztrátu (kterou já doháním bez problémů ve sjezdu ještě před Horní Orlicí), tak Pavel si přiváže Kolíkáč na sedlovku a táhne ho až se k nám nakonec připojí. Když se otočím, už zase vidím usměvavého Kolíkáče, jak si to hasí na 190. kilomteru pěkně 50 km/h a pokřikuje na nás dopředu: "No, 6:40 to nebude, to jsem vám už odpustil, ale těch 7:00 musíme kurva dát!!!". Na Zborově nám chudák totálním vyčerpáním zkřečovaný odpadne Pavel Čadil, což Kolík komentuje: "ti mladí taky nic nevydrží ..." a na nás dva s Mirkem dopředu řve: "a vy dva se tam moc neflákejte a koukejte vyhrát skupinu, když už jste mi zkazili průměr, ať mi nezkazíte i image". Já byl ale už tak mrtvý, že jsem jel před Kolíkáčem celý Zborov jenom ze strachu, že když zpomalím, tak to pro mě bude mít nedozírné následky.
  
  V cíli a poté
  
  6:56:00 ... výsledek, o kterém jsem si ani nesnil. Nebýt ale Kolíkáče, tak bych to jel asi tak o hodinu pomaleji - pěkně na jistotu s Igorem . Ne, teď vážně - krásný závod s velmi příjemnou atmosférou, skvělými lidmi a krásnými silnicemi. Vše, co se nachází v předchozí kapitole je zcela pravdivé a pokud vám někdo bude tvrdit opak, tak kecá. A pokud by se někomu některé pasáže zdály podobné něčemu, co s Kolíkáčem zažil, tak je to taky pravda - on má Kolíkáč na závodech totiž úplně jinou tvář - to mi věřte! Vše završil krásný večer u Honzy na dvorku - jenom škoda, že Pavel s Helčou tak brzy zmizeli - jsou to skvělí lidé a doufám, že se stanou našimi pravidelnými hosty. Závěrem bych rád poděkoval taky Honzovi, který pro nás připravil již poněkolikáté skvělé zázemí v LA. Díky.
  
  
• Kolbaba – Teda pane Rampušáku ...
  
  Teda pane Rampušáku, tohle jsem nečekal...
  Ne že bych tu ještě nezažil déšť, ale tohle? Igorovo auto se s námahou prodírá mokrou temnotou, stěrače nestíhají a naše předstartovní odhodlání je na bodu mrazu. A k tomu ta bouřka. Já tedy na kole vydržím ledacos, ale z hromů a blesků mám živočišný strach primitivního národa, nekultivovaného kursy vědeckého ateismu. Hory jsou vysoké, bicykl kovový, určitě do mne praští a já přijdu nejen o život, ale ještě si zničím kolo. Tak jen pomalu klesáme do Štítů a zajíždíme na parkoviště. Skupina A zůstává trudnomyslně v autě. 30 minut do startu. Chčije a chčije. Kapky bubnují do střechy, okna se mlží, ale aspoň už nebouří. Nedá se nic dělat, pomalu vylézáme z vozu a sundáváme se střechy kola. Je potřeba se aspoň trochu rozjet.No, rozjet. Pomalu bloumám startovním kopcem tam a zpět a podmračeným zrakem sleduji oblohu. Světe div se, zdá se, že přestává pršet.
  Tak tomu zjevně nevěřil ani sám Rampušák a pro letošek si odpustil tradiční průjezd startovním polem v otevřeném autě. A to je tu prosím vedoucí...
  Do startu zbývá minuta, hlasatel nám přeje hodně štěstí a pouští Verdiho Sbor židovských otroků.
  Mimochodem, všimli jste si, že v prvních taktech začíná stejně jako Internacionála? Ne? Tak vězte, že to není náhoda, ale hudební doklad postupné emancipace porobené třídy. Dávejte pozor.
  Obraz 1: Tády dá , dá dy dá , tá da dadadadá... Nevědomá masa, omámená opiem lidstva, upíná své zraky k nebesům, odkud ovšem, vědecky vzato, nemůže očekávat lautr nic.
  Střih, obraz 2: Vyzbrojena revoluční naukou, odhazuje armáda otroků nejen své okovy, ale i zpátečnický tříčtvrteční takt a v rytmu řízného marše - táda dá - dáda - dá dá - se dává na pochod...
  No, potěš Pámbu !
  Mezitím už jsme na trati. Pršet opravdu přestalo, ale voda se teď zvedá od kol a za chvíli jsme stejně všichni durch. To má ale i své výhody. Třeba támhleta Miss mokré kraťasy přede mnou. V bílém... Ale to jsme odbočili... Klouzavý sjezd serpentinami do L.A. máme bez úhony za sebou a pomalu se blíží hory. Stoupání na Výprachtice alias Hoblovnu je takové dvoudílné. Asi dvoukilometrový hrbolatý výjezd lesem následuje krátký sjezdík a pak znovu do kopce. Silnice se tu klikatí mezi domky, kolem postávají domorodci a povzbuzují. Když projíždíme kolem, jeden z kibiců nás ohodnotí. "Už jedou hrobaři..." Zřejmě mu jedeme pomalu. To je ovšem taktika skupiny A, funebráku, ale o tom ty nemáš ponětí. Počkej v cíli.
  Pohřebák se ztrácí za zatáčkou a my pokračujeme pravidelným tempem v závěsu za promoklou slečnou v bílém. Nějak se nemůžu soustředit na tempo... Nakonec řadím těžší převod a rusalku předjíždím. Igor protestuje. Že prý má moc vysoko tep.
  To já taky, kamaráde, ale s laktátem to nemá nic společného. Ale vždyť je tu i tak hezky , dokonce vylejzá sluníčko. Stejně by nám ve sjezdu přes Orličky oschla...
  Nahoře za vsí udělá silnice čelem vzad a za malou chvilku je v sedle Na Hoblovně. Všude okolo je krásný rozhled na vykoupané Orličky. V údolí se válí mlha..
  Před pár lety jsme právě v tomhle místě dojeli babku na kole s nůší jetele. "Škoda", povídám, " kousek a mohla jste mít vrchařskou prémii." Babka se usměje. "To víš, panáčku, králíky jsou králíky"
  Kdepak Králíky, ještě nejsme ani v Mladkově. Teď ještě krátký výjezd, překřížit hlavní silnici a spouštíme se do údolí. Tak tady to mám ze všeho nejvíc nejradši. Vítr v uších, úzká klikatá silnička mezi alejemi stromů, louky a roubenice jako z kalendáře. Poppříčku, ta příroda je jeden velkej kýč...
  Akorát že za chvilku potkáváme v protisměru našeho Vítka. Hm, tak to je průšvih. Buď si spletl směr, nebo se mu něco stalo. Tak jako tak dnes nevyhraje. V cíli se pak dozvídám, že se ve sjezdu v šedesátikilometrové rychlosti snažil pravou rukou vylovit z levé kapsy dresu něco k snědku. No zkuste si to... Spadl, vygumoval kus silnice a dotrhal týmové triko. Zase. Ale jinak nic vážného. Ještě že andělé strážní nemají odbory
  My zatím pokračujeme ve sjezdu kolem potoka. Rychlost je spíš výletní. Pánové, pánové, nejsme tu na rekreaci. S kopce se šlape a nekecá. Řadím se na čelo a snažím se rozjet předpisové tempo. Přidává se RiC, Honza Adámek a Igor, čímž jsme si představili skupinu A. Tak to ma byt. Střídáme, ve slušném taktu míjíme přehradní nádrž Pastviny a brzy je tu první bufet. Kratičký pit-stop a jede se dál. Kunvald, Rokytnice. Zvolna nabíráme výšku. Od rozdělení tras jedeme ve čtyřech a tempo zůstává definitivně na nás. Odteďka jenom předjíždíme. Občas se někdo pověsí, ale pomocníka už nenajdeš. Jak říká Igor, všichni jsou pochcípané. Teď bys měl zalovit, výprachtickej havrane, ale kde je ti konec. Nedá se nic dělat, s tím se počítalo. Stoupáme a stoupáme. Jede se jinak než loni. A je to výš. Jura s Honzou měli pravdu, štracháme se kolem sjezdovek až někam nad Říčky a kopec stále nebere konce. Snad bude dost kyslíku. Obloha se mezitím vybrala a sluníčko vysušilo dresy. Ranní chmury mne pomalu opouštějí. Teď se jede docela dobře.
  Sjíždíme do údolí Zdobnice. Vida, zkrátili jsme si to. Z dlouhého kopce na Luisino údolí nám zbývá polovina. Ta prudší. Ale jak jsem řekl, jede se dobře a zanedlouho jsme nahoře. Do Deštného sjíždíme skoro po spirále. Samá zatáčka a ta poslední nahoru. Jdeme na Šerlich. Nejtěžší kopec, průměrné stoupání 7,37. To je dost. Původně kompaktní skupina A se tu natahuje, takže za chvilku jedeme víceméně po jednom. Vepředu je RiC, nová posila Šlapek. Kopce jezdí pěkně. Není divu, je tu skoro domácí a navíc trénuje po drátě. Nechává si po internetu posílat rady od pana trenéra Martínka. Nevím sice přesně, jak to vypadá, ale představuji si to asi takhle:
  Pondělí. Dnes nejste unaven. Od rána se cítíte se báječně, a proto si dáte 4x15 minut v kopcích na anaerobním prahu plus 3x5 minut na max. Pokud si myslíte něco jiného, jste pěkná sračka. Buďte zdráv !
  Ale že tu máte much, pane! A s každým nastoupaným metrem přibývají. Nebudu popisovat, kde všude jsou. Ale jsou všude. Nevím, za co nás považují, ale ani jedna z možností mi povzbudivá nepřipadá.. Už abychom byli nahoře. Ve sjezdu snad odpadnou.
  Tak mě napadá, kolik syrového naturalismu kolikrát najdeme v českých pohádkách. Vemte si třeba takovou Zlatovlásku. Pravá princezna se pozná tak, že na ni jdou mouchy.
  A to má být pro děti...
  Druhá občerstvovací stanice u Masarykovy chaty je nejvyšší bod trasy. Pan prezident si uměl vybrat. Má to tu hezčí než na nádraží v Praze, o četných ulicích a náměstích, které po revoluci převzal od Lenina nemluvě. Zdržujeme se tu o minutku déle, ztráta tekutin je přeci jen velká. Po odpočítání pokračujeme rychlým sjezdem do Orlického Záhoří. Nová silnice je tu už od loňska a rychlost se blíží 80 km/h. I následující rovinku jedeme docela svižně. Tahám špice. Je to skoro zadarmo a dobře to vypadá. Brzy odbočujeme doprava na vedlejší a stoupáme na Komáří Vrch. Tady se jede příjemně, mouchy zůstaly na Šerlichu a komáři jsou pomalejší. Tenhle kopec mám rád. Ani nevím proč, to máte jako s lidmi. Někdo vám sedí a jiného sotva vydýcháte. Jedu vepředu a za mnou Honza Adámek. Za chvilku povídá: "Jestli to nechceš roztrhat, tak bychom měli zpomalit" Igor nám zůstal kousek vzadu. Počkám...
  Igor je takový vrchař na mínus prvou. O vrchařích už jsem vyprávěl, ne? Když se naučíte jezdit do kopce tak, aby vám neujeli, stačí na rovině nepustit háček a můžete vydržet i s výrazně lepší skupinou. Jednoduché. Chtěl bych být vrchřem. Ale nejsem. Co si neodtahám, většinou nemám. Igor to má horší. Roviny jezdí prakticky stejnou intenzitou jeko kopce a tahá za sebou zástupy vrchařů slabších výkonnostních kategorií.
  Ve sjezdu se mi daří Igora přemluvit, aby se pustil brzd a za chvilku jsme znovu pohromadě. Vidíš že to jde. Přejíždíme Haničku.
  Ale no tak... Jsme cyklisti. Ve skutečnosti jde o vrch s prvorepublikovou pevností, provrtaný bludištěm podzemních chodeb. Všechno funglovka. Děkujeme, pánové.
  Prudkým sjezdem klesáme do údolí Divoké Orlice. Vděčný úsek. Silnice je opravená a voda do kopce neteče. Kolem se míhají louky, chatky a kempy. Mohlo by tak být déle. Ale nejsme v Maďarsku. Zemská brána je taková úžina s můstkem a skálou, kde opouštíme řeku a začínáme stoupat na Adam. Silnice je stále bez chyby. Ono se to nezdá, ale když to nedrncá, jede se i do kopce o dost líp. Skupina A teď pracuje jako dobře promazaný čtyřváclec, vrchař nevrchař. Za chvilku jsme nahoře a spouštíme se do Mladkova.
  Teda pane Rampušáku ....
  I ten sjezd je opravený, silnice jako ve Švýcarsku. Užívám si serpentiny a najíždím si malý náskok. Asi budeme muset udělat školení ve sjezdu. No, aspoň mám víc času na bufet. Zdržujeme se asi tři minuty, pak obnovujeme útvar a Igor se ujímá velení. Na rovině kolem Lichkova dáme konečně vzpomenout na oranžový expres z loňského Krále. Pravidelně střídáme a stáváme se čtyřmi rychlejedoucími borci. Časovkářské tempo držíme až za Králíky a vylepšujeme si rychlostní průměr. Sjíždíme pod Zlatý potok a Igor dopředu sděluje, že nás nechá jet. Nevím, kdo koho nechá jet a kde. Už máme něco ujeto, cíl se blíží a kopec má kolem čtyř kilometrů. Hledím si svého. Stoupáme, dopředu jde Honza Adámek a přes něj vrchař RiC. Zhruba v půlce kopce zjišťuji, že se začínám chytat na rytmus.
  Přesně tak. Sladit vniřtřní hodiny, dech a šlapání v celočíselných poměrech. Cyklistika je aplikovana matematika. To, co zvládám, když jsem v pohodě na rovině nebo třeba na kytaru a tak, a v čem naopak zcela propadám ve stresu, jako je stoupání v anaerobním pásmu nebo taneční zábava.
  Řadím, předjíždím Honzu Adámka a věším se za RiCe. Poslední kilometr je lehčí. Zrychlujeme. Nahoře jsme ve dvou. Dojedem to ve dvou. Sjíždíme na hlavní silnici a rozpočítáváme se na prvý-druhý. Po minutě střídáme. Časovka dvojic, práce rozdělená přesně padesát na padesát. Cesta rychle ubíhá. Pokud se nic nestane, budeme mít lepší čas než loni. Moc jsem tomu nevěřil, kopců bylo víc. Zbývá ten poslední na Zborov. Začíná ve vsi na kostkách a pokračuje lesem po hladkém asfaltu. Asi uprostřed je můstek s železnými pláty. Teď v patnáctikilometrové rychlosti nic zvláštního, ale za deště ve sjezdu je to past. Kdo tohle stavěl, v životě neseděl na kole. Držím tempo a první pozici. Pro jistotu. Ale RiC taky nechce dojíždět sám. Jerště jeden brdek a je tu sjezd do Štítů. Bude spurt. Ale jako by ani nebyl, aspoň z mé strany. Po třetím šlápnutí na těžší převod mi automatika přepíná nohy na volnoběh.
  Máte recht, napracovaly jste se dost.
  Čas 7:46 je o 8 minut lepší než loni, ale průměr 26 to není. Igor s Honzou dojíždějí po pár minutách. Blahopřejeme si navzájem. Převládá spokojenost. Hlavně, že Jura netrefil počasí, žádné přívalové deště, kroupy ani hromobití.
  Teda pane Rampušáku...
  Moment, ještě předávání cen. Po celkem bezvýznamných údajích, jako jsou jména a časy vítězů, druhých a třetích slyším najednou něco jako "devětkrát" a svoje jméno. Aha, dobře, že jsem to tam vyplnil. Z deseti ročníků jsem tu podeváté a dostávám za věrnost přilbu.
  Teda pane Rampušáku...
  Moment, ještě tombola. Číslo 140, to je moje, ne? No jo. No jo! Představte si, že jsem vyhrál doopravdické horské kolo! Já teda bajkům moc nerozumím, ale má odpruženou vidlici a gripšifty a červenobílý rám s nápisem Kellys a převod 23:32, co s ním vyjedete i na zeď.
  Teda pane Rampušáku...
  Děkuji, děkuji, děkuji.
  Já vím, to napsal Karel Kryl pro Ježíška.
  Ale pro vládce Orlických hor se to snad hodí taky.
  Tak za rok.
  
  
• Kolíkáč – Vše vyšlo na jedničku
  
  Do Bystřice vyrážím s holkama okolo poledne z Prahy, je pekelný vedro a tak moje představy o Rampušákovi jsou hodně v černých barvách, v takovém dusnu neujedu v pohodě ani 100km, to počasí mi nesedí. V Bystřici se trochu vzpamatováváme a já pak navečer vyrážím do LA. Tam už je vše vzorně nachystané, vygruntované ... díky Honzo a Juro. Jura mi pak ještě centruje zadní kolo, prostě mě chce mít na zítřek dobře připraveného, abych ho uvisel a neměl se na co vymlouvat ... Svorada s Pavlem Čadilem ladí formu jízdou na prezentaci, Jura s Pavlem Matouškem a Helčou jedou vozmo vyzvednout nám čísla, a tak na dvorku v chládku můžu s Honzou v klidu vychutnávat ionťák ze sedmého schodu. Na 21 hodinu vyrážíme, jako již tradičně, do radničního sklípku na náměstí, kde si dopřáváme co si naše hrdlo a žaludek ráčí. Řeč se točí jenom o cyklistice, chudák Helča, plánuje se jak dlouho se udržíme s čelem závodu, když tu najednou se zjevuje Kolbaba, který nás instinktivně objevil, protože ve sklepení není signál, a oni stojí prý už hodinu před domem bez klíčů a marně se nás pokoušejí sehnat. Cestou domů se krásně osprchujeme pěknou bouřkou, u Honzy v kuchyni se ještě dolaďují poslední předzávodní akce a okolo půlnoci už každý ulehá do svého lože. Já nějak nemohu usnout, tolikátý maratón a ta nervozita je furt stejná ...
  V 6 hod, budíček a začínám do sebe ládovat do sebe co se dá, poslední přípravy, chceme jet s Pavlem Čadilem na kolech do Štítů, ale ranní průtrž mračen je proti, nalézáme všichni do aut a po silnici plné vody stoupáme přes Laudon do Štítů na start. Polévá mě pot, když si představím, že za hodinu to tu budeme pálit dolů hlava nehlava, a k tomu ještě ta zatažená obloha nevěstí, že by se mohlo vyčasit. Ve Štítech stále ještě poprchává, je to hrozné to rozhodování co vzít na sebe, věřím, že bude teplo a tak návleky a moiru nechávám v autě. Je to až nepochopitelné, ale blízkost startu zahnala mraky a přestalo pršet, jo holt ten Rampušák si to umí zařídit. S Jurou se ještě rozjíždíme, setkáváme se s Mirkem a už se řadíme do startovních boxů.
  Ty starty do kopce by se měly zakázat, pro mě je to šílený, snažím se uviset Mirka, před ním vidím i Juru, ale kopec je hodně dlouhý a tak vrcholek už jsem v mírné ztrátě, plácám se mezi skupinkami, které pracně sjíždím, mokrá silnice mě ostřikuje, prostě začátek úplně ?podle představ?. Sjezd do LA je slušně o hubu, brzdy kvůli mokru zabírají se zpožděním, mě schází i taková nějaká jistota, takže Jura s Mirkem jsou nenávratně pryč. Okolo mě Honza Herda, tak ten mě snad dotáhne k nim, z LA se formuje nadějná skupinka, jedeme jak k ohni, jsem často nerozumně na špici a tak v prvních hupech před Nepomukem už toho mám plný brejle, zvolňuji a jedu rozumněji. Jsem smířen s osudem, zase pojedu sám bez nějaké Šlapky, když tu najednou ve Výprachticích volně vyklusávající Jura, no tak to je kamarád, čelo prý udržel až sem, ale jelo se na jeho vkus příliš rychle, a tak jak slíbil, tak taky dodržel a počkal na mě, fakt díky. Hned je to veselejší, no spíše pro něj, protože si v klídku něco klábosí, kdežto já to drtím, abych moc nezdržoval, v každém stoupání mi hlásí kolik výškových metrů nám zbývá na vrchol, je to příjemně uklidňující ... Sjezd do Jablonného to už je óda na cyklistiku, nádherný balík, který táhne orange dres Jury a naopak zezadu to jistím já , jede se skvěle, tempo se konečně usadilo v přijatelných mezích a tak do Mladkova přilítáváme ve velké rychlosti, naštěstí se mi podaří za jízdy urvat aspoň banán a už si to stoupáme nahoru k Pastvinám, průměr máme slabě přes 30km/hod., čekal jsem ho lepší, ale ta první půlka až k Šerlichu je hodně "zvlněná".
  Balík má parádní sílu, obdivuji Juru jak má stále síly rozrážet vítr na špici, já šetřím síly v neustálém závětří, je tu dělení tras, vypadá to dobře i na dlouhou odbočilo hodně lidí, jede s námi i Zbyněk Ferenc z CKKV. Před Luisiným údolím přidali ještě vypečený brdky po nehezkém asfaltu, který nám ubírá síly, rvu do sebe Carbogely a piji co to dá. Je tu krásná příroda a výhledy na okolní lesy, malý provoz aut, prostě pohádka, jenom kdyby to nebylo zase do kopce, balík se trochu roztrhal, ale teď ho potřebovat moc nebudeme Luisino údolí a Šerlich si musí každý jet za svoje. Průvodcem každého z nás jsou mračna much, jede s námi i budoucí druhá žena v cíli Severová, to je taky motivace pro mě ji udržet, a další motivační faktor přichází na bufetu na vrcholu Šerlichu v podobě čekajícího Mirka Zuzka, jsem tu přesně za 3,5 hodiny od startu, začínám věřit, že těch vysněných 7 hodin musí padnout, rychle se vymočit, doplnit bidony a mažeme dál, začínáme sjíždět nádherným sjezdem asi ve 5 lidech a teď začíná asi nejsilnější zážitek z letošního Rampušáka, nabalujeme na sebe jako sněhová koule další a další závodníky a na Komáří Vrch už stoupáme zase v počtu okolo 10 lidí, Jura s Mirkem nás ženou jak divou zvěř, nabalil se k nám i Tomáš Bartoš z H.I.C., který takto na dálku pozdravuje Bigmiga. Začínám mít problémy ve sjezdech, přece jenom jedu na své maximum a síly pomalu ubývají a to moc jistotě v zatáčkách nepřidá, ale zatím vždy po rovině balík sjíždím, stoupáme na Haničku, do kopců mi to zatím stále jede, ale šlapu s vidinou, že za chvíli přijdou křeče, takže stále lezu ze sedla a proklepávám nožky. Jedeme po zbrusu novém asfaltu, předjíždíme mraky turistů, je tu krásně, úplně bez aut, Zemská Brána a už zase nahoru do Českých Petrovic.
  Je to možné ? ... ten nový asfalt stále pokračuje a dokonce je i ve sjezdu do Mladkova, v těch klikatých serpentinách, to je jak někde ve Švýcarsku. Jsme v Mladkově u bufetu, za jízdy zase jen banán do kapsy a valíme dál, ten balík je škoda si nechat ujet. Po chvíli se znovu formujeme do expressu, který to pálí okolo 45km/hod. směr Králíky, kde nabíráme další a další odpadlíky, a nejednou je i mezi nimi Pavel Čadil, no tak teď už jsme "komplet". Tomáš Bartoš furt hlásí, že teď odpadne, ale kopce vždy jede na čele, Pavel už je taky hodně prošitý, ale dře dál. Před Zlatým Potokem ztrácíme vinou defektu Severovou, ale naštěstí zůstává s ní jeden borce z jejího týmu, nastávají pro mě důležité okamžiky závodu, uvisím Potok ? nechytnu křeče ? Stále si vtloukám do hlavy, že ta rovina u Červené Vody je potřeba jet v balíku, takže Potok musím vydržet !
  Je to zvláštní, ten kopec mi sednul, žádná krize se nekonala, jeli jsme vcelku rozumně kolem 14-15km/hod., takže i když mě naskočí nějaká skulinka, nacházím v sobě zbytky sil a sjíždím je. Pavel nahoře odpadá, loučí se s námi a je tu nebezpečný sjezd, asfalt pochybné kvality s nechutnými zatáčkami a tak dole zjišťuji, že jsem na chvostu s pěknou dírou na balík, dupu co to dá, chci je dojet před odbočkou na hlavni silnici, ale už to nějak nejde, hlava přestává fungovat, přepadají mě myšlenky: vyprdnu se na to, už to nějak doplácám, když tu jako blesk je za mnou Pavel a povzbuzuje mě, pojď dojedeme je. Tak to je vzpruha, zakousávám se do jeho zadní gumy a točím a točím ... díky Pavle. Při nájezdu na hlavní jsme znovu v balíku, ale stále to jde do mírného kopečka, mám problémy se udržet, ale naštěstí je tu ještě Mirek, který mě srdnatě dotahuje zpátky .. diky moc. Začíná se to točit a Červenou Vodou to už hulíme přes povolený limit při průjezdu obcí, je to paráda, kvůli tomuhle pocitu stojí za to se někde zmáčknout, fakt famózní, jet na 190km přes 50km/hod v početným balíku, to je zážiteček.
  Sjezd po znovu krásném asfaltu do Olšan, všichni se začínají připravovat na rozhodující brdek před cílem, a je to tu, prudká pravá, kostky, a už nejsou síly viset, Pavel chytá křeč a musí sesednout, koukám na hodinky, do 7 hodin to zvládneme, točím lehké převody, na Juru a Mirka řvu jeďte jeďte, vyhrajte ten balík, zasloužíte si to ! Jura, ale asi už též smířen se svým osudem, jede volněji a stále ho mám na dohled, je tu Zborov, poslední hupíky a sjezd do Štítů, nešlapu, je 15:20 jo dokázali jsme to, těch 7 hodin padne. Cílový brdek, lidi okolo povzbuzují, ale nemám sil k nějakému zrychlení, naprosto vyždímán projíždím cílem. Juro, Mirku, Pavle a i celý balíku DÍKY !
  V cíli si sdělujeme dojmy a tleskáme dalším přijíždějícím Šlapkám, dlouhou i krátkou trať uzavírají Ti nejstatečnější ... Honza, Aleš a Svorada, kteří si většinu závodu museli odkroutit pěkně o samotě ...
  Závěrem bych chtěl vyzdvihnout perfektně vybranou trasu, s ohromujícím množstvím nového asfaltu, narvané bufety, bufet i v cíli, příjemné organizátory. Takže především jim patří velké díky a věřím, že příští rok znovu pojedeme silničního Rampušáka, klidně po této, vskutku královské, trase.
  
  
  
• Mirek – Rampušák
  
  Desátý ročník Rampušáka je za námi a musím říct, byl to skvělý zážitek. Krásná trasa, místama úplně nový asfalt, spolupráce a i počasí nakonec bylo dobré. Ubytování jsme si zajišťovali až na poslední chvíli, proto jsme sehnali pouze chatku v Horní Orlici, asi 15 km od Štítů, ovšem za velice slušnou cenu. V pátek odpoledne si ještě projíždím kousek trasy přes Králíky a Zlatý potok , 19km, a těším se na druhý den. Navečer se jedu ještě prezentovat, abych se ráno nezdržoval a taky už den předem pocítil tu maratonskou atmosféru.
  V sobotu ráno se vládce Orlických hor rozhodl nám trochu zabrnkat na psychiku, protože když přijíždím ke Štítům, tak vidím úplně zataženou oblohu a blesky. Ve Štítech lije jako z konve, proto vůbec nevylézám z auta a připravuji se uvnitř. Asi 15 minut před startem naštěstí déšť ustává, rychle dávám kolo dohromady a jedu na start. Tam hned potkávám Kolíkáče a stavím se vedle něj.
  V 8 30 je odstartováno a hned se dáváme do pohybu. Chci se alespoň na pár kilometrů udržet čelního balíku, tak to hned v prvním kopci peru naplno. Celkem v pohodě se držím v balíku, Kolíkáče jsem nechal za sebou, jede se hodně na těsno, tak se radši neotáčím a nechávám tomu volný průběh.. Sjezd do LA na mokré silnici je dost nebezpečný, balík se natáhl a dost jezdců mě předjíždí. Já jedu na jistotu. Dole se asi v 10 lidech dotahujeme zpět do čelní skupiny. Vím, že tam moc dlouho nevydržím, a taky ne. Hned v dalším stoupání se dostávám nakonec a pomalu s dalšími lidmi odpadám a předjíždějí nás doprovodná auta. Jsme na 22km a průměrná rychlost je 34,5km/h, to nemá smysl se snažit držet. Stoupání na Výprachtice je pořádně dlouhé, 350 výškových metrů nás dále dělí podle výkonnosti. Pomalu mě předjíždějí další jezdci a já spíš čekám na nějakou skupinku, která by mi vyhovovala a také za sebou hledám Kolíkáče a Juru, se kterými bych chtěl jet. Ti se ale neobjevují a na konci stoupání se tvoří asi desetičlenná skupinka, které se na další dlouhé kilometry stávám ocáskem :).
  Sjezd do Orliček po rozbité silnici není nic moc, ale dál do Jablonného už je to lepší. U cesty vidím Vítka Nováka, jak opravuje kolo, to je velká škoda, měl na dobré umístění na krátké trati. Teprve v cíli se dozvídám, že to nebyl defekt, ale pád, který ho zastavil. V dalších kopečcích zjišťuji, že tempo tohohle balíčku je o trochu vyšší, než bych potřeboval a je mi jasné, že budu muset i z tohohle vláčku dříve nebo později vystoupit. Jede tam i známý diskutér z cyklodiskuze Jan Herda a musím uznat, že v kopcích mu to celkem jede. Dávám si cíl udržet se pod Luisino údolí a to se mi nakonec daří. Na začátku stoupání ze skupiny dobrovolně vystupuji a dál si jedu svoje tempo. Jsme na 83km, a průměrná rychlost je 30km/h. Na to, že už jsme nastoupali hodně výškových metrů je to slušné a já na sobě cítím dost únavu. V těchto chvílích si ani nedokážu představit, jak ten zbytek do cíle dojedu. Osamocený jedu na Luisino údolí a konečně si také všímám, že taky jedeme v přírodě, koukám kolem sebe, vpravo teče potůček, les šumí, ptáci zpívají a mě se jede celkem dobře. Netuším, co mě ale čeká po sjezdu do Deštného ve stoupání na Šerlich.
  Průměrné stoupání 7,5%, necelé 4km, a 285 výškových metrů mě naprosto rozhodili. Jedu pomalu, hrozné dusno, pot ze mě jenom leje, z úvodních mokrých kilometrů jsem špinavý jako prase. To ale úplně nejhorší jsou mouchy. Postupně se hejno, které se nade mnou utvořilo zvětšuje a šíleně bzučí. Dokud jenom lítali nade mnou, tak to bylo ještě dobré, ale když mi začali sedat na ruce, helmu, na řídítka, tak to mě přivádělo k šílenství. Máchám rukou kolem sebe, nadávám a nejradši bych to otočil z kopce dolů a ujel jim. Vidět mě teď nějaký psychiatr, tak mám hospitalizaci jistou. Zkouším zvýšit rychlost z 12 km/h na 14 km/h a ujet jim, ale to samozřejmě nepomáhá. V téhle chvíli jsem zralý na odstoupení ze závodu. Z posledních fyzických, ale hlavně psychických sil dojíždím nahoru, kde zastavuji na bufetu. Tam ještě stojí pár lidí za skupinky, se kterou jsem jel, ale pomalu postupně odjíždějí. Pomalu chci taky sednout na kolo a pokračovat, protože mám za to, že hned tak někdo další na bufet nepřijede, ale najednou se blíží oranžový dres. Je to Jura. Než se ho stačím zeptat, kde je Kolíkáč, tak se objevuje i on. Tak to je skvělé, nálada se mi zvedá o 1000%. Chvíli na něj musíme čekat, protože zdržuje doplňováním bidonů a dalšími zbytečnostmi :), tak se ještě cpu vynikajícími koláčky.
  V asi pěti lidech pokračujeme dál. Ve sjezdu dole v zatáčce stojí nějaké auto a značka, tak radši jedu na jistotu a pro mě magická 80km rychlost zůstala opět nepřekonána. Po deseti kilometrech jízdy z kopce je tu stoupání na Komáří vrch. Na začátku mě pořádně bolí nohy, ale postupně se rozjíždím a nahoru vyjíždím naprosto v pohodě vedle Jury a Kolíkáče. Ve sjezdech je Jura jasně nejlepší, vždy nám odjíždí. Dole mám chvilku strach o Kolíkáče, trochu se opozdil a stále se neobjevuje, už myslím, že měl defekt, nebo zamířil v některé zatáčce do lesa, ale pak se naštěstí objevuje a v klidu se dotahujeme zpět do balíku. V další části závodu jedeme pěkně svižně, celkem spolupracujeme a občas někoho dojedeme. V každém kopci máme od Jury perfektní informace, kolik že výškových metrů musíme nastoupat. Jura je také ze všech nejaktivnější na čele. V této části maratonu si také nejvíce užíváme krásného nového asfaltu, je to nádhera jet v takovém balíku po takových silnicích. Přijíždíme do Králíků a další část trasy znám z předchozího dne. Za městem kratší stoupání, potom sjezd a pak kopec přes Zlatý potok. Tady je důležité se udržet a neodpadnout, protože pak je to přes 20km po rovině a z kopce a to je potřeba jet pohromadě. S Kolíkáčem a Jurou zůstáváme na konci skupiny, ale čelo máme stále na dohled. Tady se ani nebojím menší ztráty, protože věřím že bychom ji na rovině vymazali. Po sjezdu menší ztrátu v klidu dojíždíme a pak přichází nádherný 20km úsek po rovině nebo z mírného kopce až do Klášterce. Nejdříve se vezu v zadní části balíku a posledních pár km jdu taky pomoci dopředu.
  V posledním kopci na Zborov je jasné, že tady se bude rozhodovat o konečném výsledku. Nějaká spolupráce už nepřichází v úvahu. Měl jsem představu, že vyjedu kopeček, hned sjedu dolů a jsem v cíli. Nahoru se všichni plazíme rychlostí tak 15km/h, někdo nepatrně rychleji, někdo pomaleji. Jet tu odpočatí, tak bychom jeli určitě kolem 20 km/h, ale po 185km už to víc nejde. Z naší skupinky jedu tak na čtvrtém místě, ždímu ze sebe poslední zbytečky sil a už se těším, jak se přehoupnu přes horizont a sjedu do Štítů. Před koncem stoupání mě proto překvapila značka na asfaltu 7km. Říkám si, že to není možné, takovou dálku, ale je to skutečně tak. Poslední kilometry byly opravdové utrpení. Ve sjezdu ke Štítům ještě předjíždím jednoho cyklistu, nejmenšího a nejlehčího z našeho balíku. Poprvé mi tak pomohla moje váha ke zlepšení výsledku :) Posledních pár se metrů kontroluji situaci za sebou a pak je tu tolik očekávaný cíl. Sesedám z kola a vyčerpáním se mi třesou nohy. Po chvíli se ale dostavuje euforie z výkonu, jaký jsme dnes předvedli. Hned za chvilku přijíždějí Jura s Kolíkáčem, je na nich také vidět, že toho mají dost, není se ale co divit.
  Na tento maraton určitě hned tak nezapomenu. 196km jsme díky perfektní spolupráci v balíku ujeli za 6h 55 minut. Nejvíc práce tam ale odvedl Jura. Jel jsem s ním a Kolíkáčem až od Šerlichu a většinou kontroloval situaci na čele, když bylo občas potřeba potrhaný balík znovu pospojovat, tak byl vždy tam, kde bylo potřeba, z celého balíku byl nejaktivnější a kdyby jen trochu šetřil síly na závěr, tak by nám v posledním kopci určitě ukázal záda. Snad se nám něco podobného příště zase povede a nejlépe hned od úvodních kilometrů. Díky za nádherný zážitek a gratuluji všem Šlapkám, které Rampušáka jeli. Jednoduché to nebylo.
  
  
• PavelM – Můj první maraton
  
  Na Rampušáka jsem se opravdu hodně moc těšil. Měl to být můj letošní první a možná i jediný maraton, ale především jsem letos hodně a poctivě trénoval a cítil podstatné zlepšení, které ale nekorespondovalo s mými podprůměrnými výsledky v Moravském poháru, a tak jsem byl zvědavý na konfrontaci s loňským ročníkem, kdy jsem neuvisel čelo už ve druhem kopci ve Vyprachticích. Moje taktika byla jasná, jet co to půjde a až to nepůjde tak se uvidí. Od této "kamikadze" taktiky mne odrazoval zkušený matador maratonskych tratí Jura (Vinohradské Šlapky), se kterým v týdnu občas trénuji a lákal mně do jejich vláčku jedoucím rychlostí 30 km/h abych jim dělal lokomotivu. Nic nepomohlo Jurovo přemlouvání ani vyhrožování že s maratony nemam zkušenosti a že mi před cílem dojde a oni mne potupně předjedou. Dokonce ani úplatek v podobě komfortního ubytování zdarma v Lanškrouně mně neodradil od vytyčeného cíle.
  Jurovo strašení dehydratací, hlaďákem, medvědy a loupežníky mělo však přeci jenom jeden pozitivní efekt, nakoupil jsem spoustu drahých gelu a tyčinek a přemluvil svoji hodnou paní, že na mně bude čekat v Kunvaldu (60 km), na Haničce (120 km) a ve Zlatem potoce (160 km) s bidony.
  V pátek jsem si pro jistotu vzal v práci dovolenou, seřídil a promazal kolo, sbalil vše potřebné a odpoledne jsme mohli vyrazit do Štítů na prezentaci a potom do Lanškrouna, kde nás ubytoval Honza (Vinohradské Šlapky) na své chalupě. Na jídlo jsme zašli do radničního sklípku a večer příjemně plynul při těstovinách, nealko nápojích a cyklistických historkách z předchozích závodů. O to větší bylo moje zděšení, když jsme se vyklopýtali ze sklípku a zjistili, že prší a jen tak nepřestane. To bude zítra povedený závod.
  Sobota šest hodin ráno budíček a pohled na oblohu - je to dobrý, neprší. Idylickou snídani na dvoře přerušuje hustý déšť. Sedíme v kuchyni, koukáme jeden na druhého a přemýšlíme jak si dodat odvahu vyjet do takové průtrže. Původní plán, že pojedeme z Lanškrouna do Štítu na kolech se rozhodne dodržet jen pár opravdu drsných jedinců. Bohužel se na chalupě trochu zdržím při loučení se s Helčou a tak jedu sám a ještě časovku, abych stihnul start.
  8:26 přijíždím do Štítů na náměstí a drze se nacpu do první řady, kde ještě stačím udělat místo Michalovi (XCR), takže startujeme ze předu a spolu. Těsně před startem déšť sice ustal, ale silnice jsou mokré a tak si po startu připadám jako ve sprše. Úvodní kopeček ze Štítů mi nedělá žádné problémy, držím se poblíž čela a do následujícího sjezdu a serpentin vjíždím prakticky na špici. Ostrá zatáčka v Lanškrouně, zamávat Helči u trati a už to mažeme na Nepomuky kde bude první delší stoupání přes Výprachtice na Hoblovnu, ve kterém pravděpodobně dojde k trhání balíku. Z profilu vím, že následovat bude dlouhý sjezd do Jablonného a pak zvlněný terén, ve kterém mám šanci uviset čelo závodu.
  Ještě pod kopcem mě dojede Jura a ptá se, jak na tom jsem a jestli na něho budu čekat. Říkám, že se mi jede dobře a že uvidím, jestli vydržím a nebo odpadnu. V kopci pod vrcholem udělám cca 50-ti metrovou mezeru, kterou ale vymažu riskantnější jízdou ve sjezdu. Málem se nevyhnu kolu ležícímu uprostřed silnice, kterého si všimnu na poslední chvíli, stejně jako toho chudáka který se s ním poroučel v 60-ti kilometrové rychlosti k zemi. Říká že je OK a tak pokračuji. V cíli se dozvím že to byl Vítek (CFC Kladno) a že si "jen" odřel loket, hrudní pás a roztrhal dres.
  První bufet mineme bez povšimnutí a jedeme pěkně svižně dál. Před Kunvaldem se přesunuji na čelo abych měl dobrý rozhled a stihnul si vzít od Helči bidony. Vesnici jsme projeli aniž bych si jí někde všimnul. Trochu jsem se vylekal, jestli se ji něco nestalo a co budu dělat já, když už jsem byl prakticky bez piti. Naštěstí kousek za vesnici stál nějaký podavač s lahví, kterou nestihnul podat svému závodníkovi a tak jsem se po ni natáhnul a on neprotestoval - moc dik. (Pěkná nová láhev Elite byla "bohužel" podepsaná a tak jsem ji v cíli odevzdal pořadatelům aby ji předali neznámému zachránci).
  Kousek před dělením tras v kopci opět udělám mezeru a pomalu se loučím s čelní skupinou. Proto mně mile překvapí, když těsně po rozdělení balík zastavuje, jezdci se postaví na kraj silnice a uleví si. Neplánovanou zastávku zařídil Michal, který mě viděl trápit se vzadu a navrhnul balíku močící pauzu. To mi umožní je v poklidu dojet a ještě zavolat Helči proč nebyla v Kunvaldu a jestli je v pořádku. Říká, že to do Kunvaldu stihla velice přesně, měla strach že nás nestihne a tak čekala hned na začátku vesnice. To, že závodníci přijíždí z jiného směru cca 200 metrů nad ní, si všimla až příliš pozdě.
  Ale to už cyklisté nasedají zpět na kola a pokračujeme do Říček a pak nějakou mizernou silnicí směr Zdobnice. V následujícím stoupání do Libušina údolí dělám další rozhodující mezeru. Jsem už docela unavený a je mi jasné, že ve stoupání na Šerlich bych stejně neuvisel a tak nechávám balík daleko před sebou a soustředím se na rovnoměrné alespoň trochu přijatelné tempo. Cestu na Šerlich jsem si stejně protrpěl. Dolehla na mě velká krize, a při "rychlosti" 13-14 km/h jsem měl dost času přemýšlet o neradostných vyhlídkách na své další účinkování v závodě.
  Naštěstí byl nahoře bufet, u kterého se zdrželi dva závodníci, takže jsem stihnul doplnit bidony, nabrat tyčky a gel a v pohodě se s nimi svést po luxusním asfaltu z kopce směrem na Orlické Záhoří. Cestou jsme dojeli ještě další dva odpadlíky a na úpatí Komářího vrchu nás bylo pět jako v Poláčkovi. Ve stoupaní na Komáří vrch jsem chytil snad ještě větší krizi něž na Šerlichu. Skupina jela pravidelné, ale relativně vysoké tempo, které jeden chudák nevydržel a propadnul se. Nahoru jsem se vydrápal snad jen silou vůle s vědomím, že ti borci vedle mně jsou na tom podobně a že pokud nesvěsím nohy, tak se s nimi ještě pěkný kus svezu. Sjezd do Říček, krátký hup a byli jsem zpět u spojeni tras. Docela mně překvapilo, že na krátké jsme stále dojížděli nějaké opozdilce.
  Stupání na Haničku se mi jelo velice dobře, až na to, že nás zezadu dojela závodnice Alena Dymlová (Giant racing Team), která se hned přesunula na špici a začala nám ji tahat. Na Haničce jsem si od Helči vzal bidon a RedBull a nechal jsem jí tam vestu. Další luxusní sjezd do Bartošovic a následné nechutné stoupání násobené pichlavými poznámkami závodnice na čele o tom, jestli ji pánové nechtějí vystřídat. Nechtějí, pánové jsou rádi, že uvisí. Bufet v Mladkově opět míjím, mám všechno co potřebuji a stejně je mi tak blbě, že na jídlo a pití nemám ani pomyšlení. Piji a cpu do sebe gely jen s největším odporem a z donucení. Na bufetu jsem zanechali několik kolegů ze skupinky a další soupeře jsme si sjeli na rovině do Králíků. A je tu předposlední stoupání na Zlatý Potok. A na čele opět Alena Dymlová a už se to zase trhá a já nemám na to, abych to sjel a zůstávám s dalšími dvěma závodníky pozadu. Sjezd je rozbitý a v kombinaci s únavou a marnou snahou o dojetí skupiny nebezpečný. Pod kopcem zjistím, že jeden borec zůstal někde hodně vzadu a rozhodnu se nečekat a pokusit se sjet si skupinku před sebou. To se nezdaří, ve dvou dojedeme pouze jednoho odpadlíka, který toho má očividně také dost. Takže pokračujeme ve třech. V závěrečném stoupání na Zborov se pokouším o pravidelné rychlé tempo a doufám že soupeře zastraším svou výkonností a ti svěsí nohy a odpadnou. Neodpadli a tak volím další zoufalou fintu a navrhuji, že už nebudeme závodit a že si to rozdáme až ve spurtu. Ve sjezdu se držím takticky na druhém místě a snažím se marně našetřit nějaké zbývající síly do závěrečného spurtu. Ještě pokus o spurt, ale jsem už opravdu hodně unavený a nakonec jsem rád, že jsem cílový kopec vyjel a nechytil v něm křeč.
  V cíli mi slečna gratuluje a věší na krk medaili, ale mě teď víc zajímá bufet s pitím a salámem. Po telefonu se spojím s Helčou, abych se dozvěděl, že už je také prakticky v Štítech a tak jí jedu naproti, převlíkám se a jdu do studených sprch. Zde si to nějaký veterán náramně pochvaluje a dává k dobru historky z mládí, kdy se na stavbách mládeže umývali v horských bystřinách. Stále je mi blbě a na jídlo nemám ani pomyšlení a tak dávám svůj lístek Pavlovi Čadilovi (CK Titan Wills). Vyhlašování vítězů a tombola se protentokrát obejdou bez mé účasti, škoda, snad příště. Po tombole se scházím s ostatními závodníky z Vinohradských šlapek a začínám chápat, proč jezdí na závody. Prakticky všichni si odnášejí z tomboly nějakou cenu, včetně té nejlepší - horského kola. Ještě chvilku počkáme na posledního závodníka Honzu (Vinohradské šlapky), který dojel v čase 9:36 na 5-tém místě v kategorii nad 60 let. Musím poctivě uznat, že to považuji opravdu za výkon, já bych to asi zabalil, zvláště když jsem se dozvěděl, že cca 50 km s ním jel sběrák.
  Stále se necítím příliš dobře, jsem hodně unavený a tak se s těžkým srdcem v Lanškrouně rozloučím s milou společností Vinohradských Šlapek a nechám se od ženy odvést domů.
  
  Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za nádherný závod po kvalitních silnicích, výborně zásobené bufety a za perfektní zajištění průběhu závodu.
  Speciální dík pak patří Honzovi a Jurovi za komfortní ubytování a servis, jaký poskytovali na jejich chalupě v Lanškrouně. Všem borcům z Vinohradských Šlapek děkuji za příjemnou společnost a přeji hodně šťastných kilometrů při tréninku a závodech.
  
  Moje statistika:
  Umistení: 33 misto v kategorii
  Čas: 6:21:55
  AVG tep: 147 tep/min
  Max tep: 188 tep/min
  nad AnP: 1:18:21 (23%)
  
  
• RiC – Rampušák - pojmy a dojmy
  
  Tak je tu další maratón Veloserie - Kelly's Rampušák. Od posledního v Přerově uběhlo pár týdnů, v tréninkovém deníčku přibylo pár kilometrů. Jakpak to pojede dnes? Orlické hory slibují kopce, část trasy vede mě známým terénem. Téměř domácí závod.
  Do Štítů přijíždím s dostatečným předstihem, abych mohl v pohodě zaparkovat a obhlídnout situaci. Zhruba hodinu před startem začíná bouřka, ale skončí dřív než začne závod.
  Startuje se do kopce. Má to své výhody, nehrozí bláznivé tempo kolem 45km/h, kdy se každý snaží urvat místečko vpředu. Jenže lidi blázní stejně. Jedu si své standardní tempo a všichni mě předjíždějí. Nenechávám se vyhecovat. Je to první kopec a nemám chuť se utavit hned na začátku. Ukazuje se, že mám pravdu. Spoustu "závodníků" předjíždím ještě před vrcholem. Naše kvarteto ve složení Kolbaba (CFC Kladno), HonzaA (SP kolo Praha), IgorJ a moje maličkost (oba Vinohradské šlapky) je už pohromadě a začínáme sjíždět přes Heřmanice do Lanškrouna. Ve sjezdu se trochu trháme, ale v Lanškrouně už jsme zas pohromadě. Na rovinkách, eventuelně ve zvlněném terénu se snažíme o spolupráci, ale nějak to neklape. Buď špatně střídáme, nebo se v kopci vláček zastaví a každý jede podle sebe. Mám dojem, že někde kolem Králík jsme jeli nejdisciplinovaněji. Střídali jsem se po minutě a jeli velice svižně, bez zbytečného zpomalování. Takovou spoluprací se dělají průměry!
  O prvním kopci hned ve Štítech jsem se již zmiňoval. Následovalo stoupání z Lanškrouna přes Nepomuky a Vyprachtice. Tady bych mohl zopakovat to, co jsem již psal v reportáži z Mamuta: pastorek 25z mi nedovolí jet pomalu pokud chci udržet snesitelnou kadenci a trochu poodjíždím. Bojím se toho, protože mě to stojí dost sil, které mi budou na konci určitě chybět. Paradoxně toto platí jen v prudších stoupání, v těch mírnějších naopak většinou ztrácím.
  Z Vyprachtic sjíždíme do Čenkovic a přes Orličky do Jablonného nad Orlicí. Trochu mě mrzí, že jsme do Jablonného jeli přes Orličky, a ne po státovce. Jel jsem tu před týdnem, to by byl jinačí fičák. Ale ani tak to nebylo špatné. Kvalitní asfalt, provoz nic moc, tak jsme se taky pěkně svezli. Myslím, že to byl Kolbaba, kdo nastartoval ostřejší tempo, které vydrželo až do Jablonného.
  Z Jablonného na Těchonín a Mladkov, kde byl první bufet. Zastávka byla krátká, nabrat vodu něco do pusy a hurá dál. Upřimně řečeno, až pod Šerlich si z trasy nic moc nevybavuji. Stoupání, sjezdy, zvlněné rovinky. Vše se opakuje dle výše uvedeného scénáře. Ze Šerlichu jsem měl smíšené pocity. Jednak jsem se na něj těšil, bral jsem jako výzvu a zkoušku mé výkonnosti a odolnosti. No, a zároveň jsem se bál, že to nezvládnu. Teď už můžu říci, že jsem to zvládl. Alespoň z mého pohledu. Kopec rovnoměrný, žádné stojky. Podařilo se mi odhadnout potřebné tempo a udržet ho až na vrchol. Ne že by to byla malina, to ne, ale jelo to! Jedinou výraznou nepříjemností byly mouchy. Držely se kolem mě a byly dost otravné.
  Nahoře jsme si dali pauzičku. Nabrali si vody, ionťáku, banány, gely. Každý po libosti a dle chuti. Nádherný sjezd nám byl odměnou za absolvovanou dřinu. Krásný nový povrch silnice umožňoval velké rychlosti. Maximálku jsem měl 78 km/h.
  Silnice vedly podél polských hranic a v krásné krajině. Bohužel, tu jsem moc nestíhal sledovat. Zas výjezdy, sjezdy atd. Trochu už jsme se sehráli a začínáme lépe spolupracovat. Kromě našeho hard core se k nám přidávají další jezdci, většinou ti které dojedem. Mám dojem že nás nedojel nikdo. Někteří se jen vezou, jiní se zapojí a jiní čeří vodu. V kopci předjedou a pak to zaseknou a my je musíme objíždět. Na druhou stranu, každý máme své chyby, že?
  Dalším kopec, který se mi vryl do paměti je Zlatý potok. Jeho sklon vyhovoval mému stylu jízdy, takže stačilo se držet svého tempa a neměl by být problém. Na vrchol jsem dojel s Kolbabou a hned jsme začali sjíždět dolů, do Horní Orlice. Nakonec jsme se dohodli, že zbytek dorazíme ve dvou. A tady začalo to, co mi bude vždy připomínat Rampušáka 2006. Domluvili jsem se na střídání a dodržovali to. Rychlé, pravidelné tempo, podle terénu. Žádné cukatůry a kličkování. Furt pryč. Měl jsem pocit, že jsem užitečný a že se jen nevezu. Předchozích vláčcích jsem tahal většinou jen chvíli, pak přišlo menší stoupání a já neodhadl tempo a vláček roztrhal. Asi jsem víc škodil než pomohl. Teď to bylo jiné. Už jsem věděl, že není za každou cenu nutné držet přes horizont rychlost 35km/h, ale že je rozumnější zvolnit a ušetřenou sílu odevzdat na rovině. Takto se náš dvojčlenný expres dostal až do vesnice Klášterec, kde začíná stoupání na Zborov. Byl jsem docela rád, nevím jak dlouho bych naše tempo ještě vydržel. Potřeboval jsem si trochu orazit Kostky na začátku stoupáni natřesou a vytřesou již unavené nohy. Ale nedá se nic dělat, je to poslední kopec před Štítama. Do nich nám zbývá asi 10km. Teď už si Kolbabu nesmím nechat ujet. Nejde o to, že bych do cíle nedojel sám, ale rád bych si zaspurtoval. Držím se ho zuby nehty. V kopci to ještě šlo, ale za vrcholem následovalo několik hupů, které mi dost potrápily nohy. Ale udržel jsem se. A je tu už závěrečný sjezd do Štítů. Až do města střídáme. Na značce 500m se připravujeme k závěrečnému spurtu. Jedem vedle sebe a už se nešetříme. Stejně jako start i cílová rovinka je do kopce. A v něm spurtujeme. Paráda.
  Cíl. Už nemusím šlapat. Přichází krásná, mladá pořadatelka a na krk mi věší medaili. Pusu jako profíci na Tour nedostanu, ale co bych chtěl, že? Po té plískanici na startu a 7,5 hodinách na kole nevypadám asi moc vábně. Ještě mi odepne startovní číslo a jsem volný. Rampušák, vládce Orlických hor nás nechal milostivě dokončit tento ročník svého marathónu.
  Co se týká organizace a pořadatelské služby jsem spokojen. Organizátorům patří dík a uznání. Vše klapalo, občerstvovačky zásobené, křižovatky hlídané, silnice kvalitní, tak že...
  "Na shledanou za rok!"
  200 km
  oficiální čas: 7:46:34 (25,75 km/hod)
  čistý jízdní čas: 7:39
  převýšení: 3320m
  
  
  
• Strejda – Rampusak 2006
  
  Na Rampusaka jsem se hrozne tesil, loni jsem tam dosahl perfektniho vyskedku hlavne diky Kolbabovi, a tak jsem byl zvedav, zda se to podari prekonat. Vymenil jsem zadni plast, nerad totiz pisu do Velodiskuzi, jak jsem mel defekt za defektem :o). Rano lije jako z konve, vsak tesne pred startem uz neprsi, a vydavame se do prvniho stooupani. Jede se na muj vkus prilis rychle, temer cely kopec vyjizdim nad prahem, a nohy tuhnou. Sjezd, dalsi kopec, a zacinam se uvedomovat, ze zdaleka se mne nejede v takove pohode, jako to bylo na Mamutu. Nedokazu ric proc, ale to proste neni muj den. Telo neprodukuje endorfiny, kazdy kopecek jde ztuha, zadne zertiky, nezavazna komunikace. Nezbyva nez to odjet tvrde pracovne a doufat, ze ten vysledek nebude nejak prilis spatny. Skupina A je vedena Kolbabou, a zjistuji, ze dneska jsem nejslabsim clankem prave ja. Do kopce nestiham, ve sjezdech zaodstavam, jen na rovinkach to nejak dotahuji. Nabaluje se na nas dost lidi, jenze stridat nejak nechteji. Kolbaba je nervozni, ze na rovinkach balik jede pomalu a porad vyjizdi na spici. Snazim se ho stridat, ale jde to nejak chaoticky. Nekde v pulce trati mne zacina byt jasne, ze budu skupinu brzdit. Kolbaba parkrat na mne ceka a pak dotahuje zpet do baliku, jenze nemuze to trvat furt. Rozhoduji, ze rovinku do Zlateho potoka jeste vydrzim, ale pak bude samy kopec, tam se radsi odpojim a pojedu vlastni tempo. Ale na te rovince prohlasuji, ze tahle spolupace stoji za hovno, a at uz nikdo neflaka, a disciplina je zaklad, a kazdy at tahne minutu a pak odpadne dozadu. Jeste pro jistotu to sleduji a pokud se nekdo na spice zdrzi vic, tak na ne rvu: UHNI!! Nikdo neprotestuje proti takovemu autoritarizmu a naopak nase kvarteto konecne dostava to spravne motorove tempo. U Zlateho potoka oznamuji Kolbabovi, ze dal jedu sam, a pomalu pomalu plazim nahoru. Pak pomalu pomalu sjizdim dolu. Rozhlizim se a vidim HonzuA. Parada, sam nepojedu. Ten chvilku protestuje, ze uz nemuze, pak ale se zapojuje do stridani, a zase jedeme celkem svizne. Dotahujeme nejakeho mladika, hele, pod se s nami stridat! Prej ne, nenasli jste toho praveho, ale nicmene zapojuje se a taha jako des. Ono je to mirne z kopce, a jedeme porad 40 az 50. Ty kluku zlatej, tak by to slo! Nejaky brdek, chyta mne takova krec, ze musim slezt z kola a chvilku jit pesky. Pak zjistuji, ze vlastne do kopce muzu jen ze sedla, jinak se krec okamzite vraci. Jedu uz jen na vuli. Mladik nam odpadnoul, HonzaA uz nema vuli pokracovat, ale to je blbost, takhle spomalit kilometr pred cilem, pojd, dojedeme spolu, at se trapeji s fotofinisem! Jeste slapnu, jeste ziju, a pod hlasity rev fandicich slapek jsme ruka v ruce v cile! Uf... to bylo nejaky tezky. Skupino A, dekuji, diky vam jsem to prezil a dokonce jsem se i zlepsil oproti lonsky, a to o dve minuty. Pak uz sprcha (studena), testoviny, a jdeme fandit hlavnimu hrdinovi dnesniho Rampusaka, Honzovi. Dojizdi mokry, vycerpany, stastny, plny dojmu a zazitku. A pak vecerni diskuzi na tema jdeme do hospody, nebo zustaneme pod hvezdami u Honzy na zahradce? Ale jo, pokud chcete, tak tam bezte. Nakonec nejde nikdo, u stolu vladne nezkutecny klid a pohoda, a to az do pulnoci. Dobrou naladu nekazi ani prohra Cechu s Ghanou, naopak k ni prispiva zprava, ze Rampusak oproti obavam nejspise nekonci, a za rok se tu sejdeme znovu. Hozno, diky, bylo to perfektni zazemi. Statistika z Polaru: Delka 196.1 km Prevyseni 3325 m prumerny tep 138 Prumerna rychlost 25.3 na obcerstvovackach straveno 7 minut
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x480 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x480 pixelů
Název fotografie: 2006 06 17_16 51 52.JPG

 

Další fotografie