Tentokrát mi ta reportáž ale trvala dlouho. V práci holt před koncem fiskálního roku přituhuje, takže nějak nestíhám.
Možnost odreagování se od práce, byla také jedním z důvodů, proč jsem chtěla jet na šlapkovské soustředění do Jeseníků. Tím hlavním ale bylo, že jsem se po dvou letech chtěla zase podívat na chatu Svornost, kde se mi tenkrát tak líbilo, zase jsem si chtěla vyjet na Praděd a na Dlouhé stráně a užít si krásy Jeseníků. No a tréninkový apekt před před Králem byl také jasný.
Čtyřdenní soustředění organizoval Gavoš a já až na Svornosti zjistila, že jeho maminka je partnerkou majitele chaty Pavla Dědice. To pro mě bylo dost překvapení. Gavoš nejenom organizoval a plánoval trasy, ale také se o nás parádně staral, třeba nám po dojezdu vlastnoručně čepoval pivo a tak
Na Svornosti se nás postupně sešlo deset. Jako první dorazil Gavoš s rodinou, po něm Jestřáb a já s Káťou. Ve čtvrtek odpoledne se k nám připojil Igor a večer přijel autobusem Quit.
V pátek pak dorazili kamarádi „nešlapky“ Jirka s Lenkou a po půlnoci také Mlhoš. V sobotu ráno pak přijel akorát na snídani Jirkův tatínek Miloš.
Takže jsme vlastně na každé vyjížďce byli v jiném složení.
Akce se vydařila naprosto úžasně. Navzdory předpovědím vyšlo naprosto fantasticky počasí, nezapršelo ani jednou, naopak sluníčko pálilo a díky jasné obloze bez mráčků jsme měli jak z Pradědu tak z Dlouhých strání nádherné výhledy.
Chata Svornost neztratila vůbec nic na své pohostinnosti, jak jsem jí znala z dřívějška. Vynikající domácí kuchyně, samoobslužný bar, možnost vyprání věcí a vůbec kompletní péče, že se člověk nemusel o nic starat a připadal si jak v bavlnce.
Jeden večer jsme dokonce dělali táborák a jako druhou večeři pekli buřty. Seděli jsme tam a kecali do půl jedné, protože jsme čekali na Mlhoše. Rozebírali jsme všechno možné počínaje Quitovými rodnými Kopřivnicemi a dopingem konče.
Tyhle večerní debaty byly vůbec úžasné. Dali jsme u nich vždycky pár piv a byla sranda. Nezapomenu na vášnivou debatu Quita s Gavošem o tom, zda nám moderní technologie berou či dávají svobodu, na každodenní Quitovo řešení hamletovského dilema – jet či nejet dlouhého Krále, nebo na to jak – opět Quit – omylem překřtil Káťu – Šutříka na Kufříka.
A sám pak chytil také druhou přezdívku – Kazatel.
No a co se týká cyklistiky samotné, ta neměla chybu. V Jeseníkách je to pro cyklisty ráj. Málo lidí, málo aut, spousta pěkných cest, krásných výhledů a dlouhých kopců.
Během čtyř dní jsme zvládli ujet 380 km a nastoupat 7000 metrů.
Já jsem konečně pořádně zajela Malého prince. Ke konci už jsem snad i finálně nastavila posed, i když ještě přemýšlím o kratším představci
Na kole se ale jezdí opravdu úžasně, na některých rozbitých silnicích jsem si naplno uvědomila, jaký je rozdíl v pohlcování vibrací mezi hliníkovým a karbonovým kolem, v kopcích zase bylo znát, jak je kolo lehké a na rovinách jakou má akceleraci.
Jediné, z čeho jsem byla fakt zklamaná, byl můj výkon. Vůbec, ale vůbec mi to nejelo. Nevím, jestli byl důvod ten, že jsem byla předtím nějak nachcípaná, nebo jsem prostě z formy, ale bylo to dost trápení. V sebemenším stoupání mi lítala tepovka jak splašená, blbě se mi dýchalo a nesloužily ani nohy, ztěžka jsem točila i ty nejlehčí převody.
Kopec k chatě jsem nevyjela ani jednou, po pravdě jsem cítila, že na to nemám a tak jsem se ani nesnažila.
Teď se jen modlím, aby to bylo jen přechodné a na Krále jsem odjela v lepší formě, nebo to letos vůbec neujedu.
Musím rovnou poděkovat všem, co se mnou jezdili, za trpělivost. Káťa a Igor jeli několikrát se mnou mým šíleným šnečím tempem v kopcích, přitom sami by byli nahoře dvakrát rychle, Jestřáb se pro mě několikrát vracel, takže si dal některé kopce víckrát no a vůbec všichni na mě prakticky po každém kopci čekali.
Bylo mi to strašně trapné, ale mě to prostě fakt nejelo
Takže ještě jednou díky, vážím si toho.
Úseky, které jsme jeli všichni spolu byly naopak úžasné. Třeba ta rovina z Jeseníků do Mikulovic. Tam jsme jeli ve skupině, všichni v oranžovém, na tacháči rychlost 36km/h, to byla nádhera!
Nebo v sobotu, když se nás sešlo všech deset a razili jsme si to na Praděd, to už byl pořádný balík, který poutal pozornost.
A jak že jsme to vlastně jezdili?
První den – 103 km, převýšení 1575 metrů
Svornost – Jeseník – Mikulovice – Ondřejovice - Dolní údolí - Horní údolí – Heřmanovice - Zlaté hory – Ondřejovice – Rejvíz – Jeseník – Mikulovice – Ondřejovice – Rejvíz - Svornost
Tady jsme udělali dvakrát stejný okruh, protože se k nám odpoledne připojil Igor, tak aby se také projel.
Vyjet dvakrát na Rejvíz (800 m.n.m.) nebyla žádná sranda, obzvlášť první část stoupání je dost náročná.
Z Jeseníku na Mikulovice je to rovina nebo mírně z kopce, tam to frčí nádherně, část Dolní-Horní údolí je malebná, v Horním údolí stojí krásný kamenný kostel.
A na Rejvízu mají dobré pivo
Druhý den – 114 km, převýšení 2335 metrů
Svornost – Jeseník.- Lipová lázně - Ramzová – Ostružná – Branná - Nové Losiny – Přemyslov - Kouty nad Desnou - Dlouhé stráně (1340 m.n.m.) a zpátky
Parádní trasa, celkem kopcovatá
Mezi Ramzovou a Brannou byl pěkný asfalt a ve sjezdu to jelo parádně, mezi Losinama a Přemyslovem je naopak silnice strašně rozmlácená.
Stoupání na Dlouhé stráně jsme s Káťou a Igorem jeli z té snažší strany – z Kout, kluci to vzali přes Mravenečník.
Stoupání z Kout má asi 12 kilometrů, ale až na pár vyjímek není nijak prudké. Horní nádrž přečerpávací elektrárny je opravdu obrovská a rozhodně stojí za vidění.
Třetí den – 95 km, převýšení 2250 metrů
Jeseník - Bělá pod Pradědem – Vidly (930 m.n.m.) - Lyra (1002 m.n.m.) – Karlova studánka – Praděd (1492 m.n.m.) – Vrbno pod Pradědem – Heřmanovice – Zlaté hory – Rejvíz - Svornost
Stoupání na Praděd je docela pohoda, krásná široká asfaltka, nic prudkého. Pro mě nejhorší byl kopec na Videlský kříž, to je docela slušná stojka. A sjezd z něj je také špatný, silnice je hodně nekvalitní.
Úžasný je naopak sjezd z Vrbna na Heřmanice, tam je asflat úplně nový a klesání je téměř bez zatáček, jede to tam parádně. Já tam dosáhla maximálky tuším 74 km/h.
Čtvrtý den – 68 km, převýšení 840 metrů
Svornost – Jeseník -Mikulovice – Vidnava – Žulová – Vápenná – Jeseník – Svornost
Původně to mělo být vyjetí v kompenzaci po rovinách, nakonec tam byly dva pěkné kopečky v Žulové a Vápenné. Jinak moc pěkná nenáročná trasa, která vede dlouho po hranici s Polskem.