Akce Mečeříž (Sojovice) 2010

Akce Mečeříž (Sojovice) patří do kategorie UAC. Datum: 2010-06-05.

Nejdelší varianta má délku 96 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2003 :: 2004 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Kolíkáč – Krumpáč a lopata
  
  Díku pátečnímu mírnému roztočení nohou, které se díky krásnému počasí a milé společnosti natáhlo na 4 hodiny, díky páteční rodinné oslavě, která se protáhla až do soboty, díky předpovědi, že bude výheň, jsem se opravdu necítil na nějaké závodění, a jediný cíl byl, přežít. Ale jak tak čtu, nebyl jsem na tom zdaleka nejhůř, viď srdcaři Léňo.
  Obec Mečeříž už je celá oranžová i díky sponzorské firmě pořádajícího klubu , zavodňuji se, co to jde, na sebe jen nejnutnější oblečení a jde se na to. Hned po startu odjíždí dvojice, ale s balíkem to ani nehne, vždyť nás čeká málem 100km na mírně zvlněném okruhu, kde má balík šílenou sílu. Kecám se Šlapkama a pomalu se připravuji na první síto v Kochánkách, silnice pod kopce je hodně klikatá mezi domy, moc se procpat dopředu nejde, a tak asi budu odjíždět zezadu Shazuji na malou, rozhodnut to utočit, síly není a křeče bych taky nerad dnes dostal. Malina s Johnym vepředu, já se gumuji bok po boku s Léňou, který ale po chvíli odpadá, už se to dělí a balík se pomalu vzdaluje. No hezký, vsadil jsem holt na blbý koně, který to naděrovaly až hrůza . Když se už pohřbívám do časovky je tu zničehonic zezadu Vítek Černý, který za sebou táhne vláček odpadlíků s jasným záměrem se znovu přisát jako pijavice na ten hrozen přede námi. Kaše, nevidím napravo nalevo, sliny odletují, ale před zatáčkou na hlavní už můžu děkovat, jsme zpět. A hele už se zase výletuje, a zezadu si to docvakává i Léňa, skvělý!
  Brd v Mečeříži přeletíme jako nic a užíváme druhého kola, balík jen ševelí a já marně hledám v hlavě kód, do kterého bych se přepnul a cpal se dopředu, pěkně se zašít blíže ke špici, plandám na ocase, kde to furt cuká, děs běs. Ale další Kochánky se mi jely parádně, tempo tak akorát pro moje vyšumělé nohy. A zase stejná písnička, jede nás stále kolem 50-60 lidí, užívám si chvil jet s pány Zahradníky, Kudrny a jím podobnými, kteří se taky vezou v zadních částech vlaku.
  Třetí Kochánky zase pekelně bolí, vepředu se zrychluje a já se zase gumuji na ocase, ale štěstím z nebe je pro mě Melša, který se nějak zapomněl a docvakne mě zpět. Díky. Tak to už bych mohl vydržet ne? Ale už mě to začíná pěkně odrovnávat, ani nevím jestli to vedro, které přišlo nebo alergie, ale připadám si jak kdybych někde kopal krumpáčem studnu a házel celý den lopatou, prostě dřina, dřina a potěcha žádná.
  Poslední Kochánky musím vydržet, ale stále stejná písnička, nedokážu se zakukat do předních linií a jsem tak nucen k další tvrdé robotě při sjíždění balíku. Áááá podařilo se, sakryš, měl bych jásat, vždyť jsem uvisel poprvé čelo I.balíku UACu až do cíle, průměr 40km/hod., co bych si ještě mohl více přát?.... ale vždyť se moc nejelo, vepředu bylo rozhodnuto hned od počátku, ty dva uprchlíky jsme totiž nesjeli. Blíží se cílový hup v Mečeříži, spurt v 50 lidech to je opravdu mazec, ale já jsem odsouzen do role diváka, bez motivace, bez síly, bez euforie se převaluji do cíle a jdu se s chutí dívat na přijíždějící vysušené tresky. Nálada se mi vrací při oranžovém pokecu, na každém je vidět, že dnes to zadarmo nebylo ...
  
  
• Léňa – 70km s Malinou
  
  Do Sojovic (Mečeřiže) jsem původně neměl v plánu vůbec jet. Těšil jsem se spíše do Pičína na Dabu. Přeci jen jsem v práci měl sérii nočních směn a nepřišlo mi jako dobrý nápad jet po noční na stokilometrový závod a ještě ke všemu jsem se celý týden pral z virózou. Jenže v úterý jsem se jel vypotit a vychrchlat do Kolodějí a tam mě Ti oranžový šílenci svými rozbory nahlodali natolik, že jsem byl rozhodnut do Sojovic jet.
  Vyrážím přímo z práce do Letňan, kde se scházím s Igorem a Diablem. Trasu Letňany – Mečeříž nechávám 100% na Igorovi jako místoznalci. Již od ačátku jedeme trochu jinak než mi naplánoval plánovač trasy a jehož plánek mám pro jistotu uložený v zadní kapse, ale dávám na Igorovu znalost tohoto území. Trasa je nakonec o šest kilometrů delší než podle plánovače, ale za to nám Igor ukázal krásnou krajinu a většinu z 38km nám odtáhnul. Na závod mě přihlásil Kolíkáč (děkuji), vše bylo v klídku stačilo se jen hodit do závodního gala a hurrrráá celkem po 50km rozjetí a dvaceti hodinách bdělosti na start!
  Tentokrát si ani žádné cíle nekladu, prostě si to chci užít. Počasí vyšlo náramně,nefouká, slunce pálí, pyly zlobí, tempo krásné jojo, užívám si. Málem jsem z toho užívání vypadl z hlavního balíku již po prvním kole! Jak jsem si jen šmrdlal nohama, sledoval Quita, diváky po trati, rychlost na tachometru tak sjem si ani nevšiml, že jsem už na chvostu balíku a do kopečku z Kochánek najíždím dost zezadadu. Nemám se kam propadat…. Jedu naprostou kaši s krví a šrotem, ale i tak mi všichni odjíždí hned na úpatí. Při zpětném pohledu vidím, že za mnou jede docela svižně skupinka, nebalím to úplně, ale hákuji je. Tempo je vražedné, někde kolem 50km/h, ale díky němu můžu zase vidět Kolíkáče! Tato jízda by vzala více než dost sil a už jsem nechtěl toto znovu zažít, pokračoval jsem balíkem dopředu abych si odpočinul.
  Tím se minul trosku z Bělče Johnyho, rakeťáka Malinu až jsem dokonce ve sjezdu z Mečeříže táhnul balík za Novákem se Šupolem -J. Větračka stačila tak hned se vrátit a kukat. Zaháknul jsem se někde za fešáka Malinu, přeci jen tam bylo bezpečno, případné změny tempa docvakne, jezdí bezpečně a hlavně je náš. Už se nekochám, ale plně se věnuji závodu. Začíná mi dost vysychat v krku, už se mi ani netvoří sliny, ale v balíku nemám odvahu se napít, tak trpím a vysychám. Pořád se mi hlavou honí, zda-li přežiju druhé Kochánky, když mám naprosto vyschlo v krku no nic jdu z bezpečí Maliny na větračku a házím do sebe skoro celý bidon. Naštěstí se mi ještě před Kochánky podařilo vrátit někam do poloviny balíku a tentokrát kopeček vyjíždím sice svižně, ale bez jakékoliv krize či pocitu, že mi to ujede. No nádhera, dvě kola tedy mám úspěšně za sebou.
  Ve třetím mám stále větší a větší žízeň, bidon z ionťákem už mám v sobě a ta čistá voda, kterou mám v druhém mi suchost v puse stále ne a ne odstranit. Postupně mi to začíná jít také do nohou a již začínám přemýšlet o svém ukončení angažmá v tomto pendolinu. Nevím proč, ale když to je se mnou špatné, začnu hned vytvářet název svého reportu. Při pohledu na tachometr mi hned vypadává nadpis: 60km s Malinou. Jak tak přemýšlím, nohy slábnou ani si nevšimnu, že už jsme zase v Kochánkách a já jsem zase na chvostu. Dopředu se mi v těch prudkých zatáčkách již nedaří dostat a nastává pro mě peklo. Jediné co vím, nesmím to jet na velkou, takovou chybu jsem udělal na Dabě a hned jsem byl kyselej, točím tedy frekvenci kolem 120, ale chtělo by to těžší převod, protože celé mé okolí jede tak o půl kilometru rychleji. Na úpatí mám již pět metrů díru, tepy přes 190 a hlavu rozhodlou se na to vysr…, ještě se mě ptá Ruda z KPO co se děje, ale jen odvětuji, že končím. Sbohem balíku, sbohem Kolíku, sbohem Johny a Malino, zůstávám sám jako troska v Sojovicích. Dívám se na tachometr a budu muset změnit nadpis reportu na: 70km s Malinou.
  Před cílem třetího okruhu mě dojíždí jeden borec z příchozích s Markem Holým z Markusu tak ještě, že tak. Nemám na to tahat, jen se vezu. V Tuřicích dojíždíme ještě jednou příchozího a to vše jen díky tomu, že ten jeden příchozí má sice asi sto kilo, ale jede jako lokomotiva vše na špici. Až do Kochánek z háku nevystrčím nos. O tempo našeho kvarteta se rovným dílem starají lokomotivy příchozích. V kopci z Kochánek jdu s Markem na špic jen tak točím, nemá smysl nás trhat, ale když už jsme nahoře tak vidím, že už jsme jen tři a naše hlavní lokomotiva je v nedohlednu. Navrhuji naší miniskupince čekat, přeci jen nám odpaduvší borec odtáhnul 60% okruhu. Chvíli čekáme, ale borec stále nedohlednu, jedeme tedy dál. Tentokrát již střídáme všichni tři. Na nějaký spurt nejsem zvědavý, zaprvé si ani nezasloužím spurtovat a za druhé nemám tady soupeře. Poslední kilometry vzpomínám na Rendu a Mářu, jediní mý soupeři. Renda již nezávodí, Mářa jezdí spíše biky a ostatní dávní soupeři již jezdí úplně někde jinde. Když se to vezme kolem a kolem už nemám soupeře!
  V cíli mě ještě povzbuzuje Kolíkáč s Johnym, ale opravdu mi nepřipadá fér abych spurtoval s klukem, který mi odtáhnul celý okruh, dojíždím tedy s ním ruku v ruce, šest minut za balíkem.
  Dnešní závod mě vytrestal co taktiky se týče, ukázal mi nový směr mého vození se na kole, jsem moc rád, že jsem překonal všechny překážky a do Mečeřiže přijel. Tečka v Kostelním Hlavnu na Kofole byla krásná, cesta do Letňan dlouhá a jen díky Igorovi, který na mě čekal a dotáhnul mě na metro jako neviňátko, jsem tento pro mě více než třicetihodinový den a 190km přežil. Díky všem a v červenci na dalších závodech se budu těšit!
  
  
  
• Strejda – Pekny zavod, nadherna atmosfera.
  
  V Sojovicich chybeli moje hlavni souperi z UACu (Kolbaba, Fousac a Hejda). Takze byl jsem odsouzeny dojet posledni v kategorii. Nastesti by tam v prichozich Mirek s cislem 471 a s tim jsme to odjeli jako podctivou casovku dvojic. A skoro jsem neveril vlastnim ocim, kdyz na konci posledniho kolecka jsme dojeli skupinku 4 zavodniku a zavodnic. Myslel jem ze pojedeme s nimi velkou skupinu, jenze jakmile jsme zacali stridat, oni vsechny odpadli, takze do cile jsme dojeli zase ve dvou. To, ze se mi podarilo porazit dva lidi z C-cka povazuji za naprosto neuveritelnou vec. Oproti lonsku zlepseni neco malo pres 12 minut. Neverim prilis, ze je to lepsi formou, spise to dela to nove kolo.
  Pekny zavod, nadherna atmosfera, a pak vlacek domu s Malinou jako lokomotivou. Co by si clovek jeste pral
  
  

Fotografie