ŠUAC srdcem Šumavy, víc než Sudety?
Lehce provokativní titulek jsem zvolil proto, že mě trochu mrzí že mi letošní Sudety unikly, minulý rok jsem na nich měl premiéru a po absolvování jsem odjížděl s pocitem, že Šumava je defakto rovina proti Broumovským horám, nebo jak se to pohoří obsahující nechutné stojky jmenuje. Nicméne je tu rok 2011 a závodní kalendář mi dal na jeden víkend jak Sudety Tour, tak Šuac v Sušici, přes Srní, Prášilske kostky, prostě taková generálka na Krále Šumavy v červnu. Oficiálně je to mistrovství Šuacu, takže jsem tohle prostě chtěl objet. Nechával jsem si otevřené obě možnosti, dokonce jsem zvažoval že objedu oboje, ale to by moc smyslu asi nedávalo, tupý honič kilometrů a závodů nejsem, ne vždy více znamená lépe.
Je tedy sobota, všichni ladí na Sudety a já vyrážím po ose 40km do Sušice, kde je start ve 14h odpoledne. Radar zatím vypadá v pohodě, ale mraky na obloze už tak moc ne. 40 km a 600 up rozjetí bylo možná moc, možná akorát, závod ukáže. Ve 14h je start a současně začíná pršet. Startují všechny kategorie spolu, takže nás na startu stojí odhadem mezi 70-100 kousky. Ten super čip na přilbu co byl na Mamutu, je i tady na tomto Šuacu, doufám že to brzy bude standard na všech závodech, fakt dobrá věc!
Po startu se jede nejede, držím se spíš někde v popředí, ale pořád se někdo valí dopředu. Déšt byl nejhorší v Hartmanicích a následný sjezd k Otavě byl tak trochu o život, jet 70kmh z kopce na totál mokré vozovce je prostě napíču. Pole se díky kopci před Hartmanicemi naštěstí roztrhalo, takže jedu na konci cca 40 členné skupinky, ale jak říkám, když hrábnu na brzdy, moc to nebrzdí. No nic, jdeme dál. Rovina proti proudy Otavy se jede stále za mokra, ale pršet pomalu přestává. Balík zvolňuje tempo a několikrát jsem tak i na špici. Cítím se zatím dobře. Nájezd na kopec na Srní znám jako své boty a tak jdu dopředu a najíždím tam první, až jsem překvapený jak snadno to šlo. Kopec se jede klasicky na doraz, ale držím se ve skupině poměrně v pohodě, neklesá se pod 20kmh, nahoře je nás tak kolem 20ti, což je pořád nějak moc, před rokem nás tam bylo tak deset. V Srní už naštěstí neprší, dokonce v Prášilech suchá vozovka, no super aspoň se kostky pojedou relativně na suchu.
Prášilské kostky netřeba představovat, tak brutální kostky se myslím jinde v Česku nejezdí, prostě jedeš a buď to vyjde nebo ne a máš defekt (v lepším případě). Jeden z favoritů tam defekt má. Pak příchází kopec na Keply, resp. Vysoký Hřbet, kde mi to před rokem ujelo. Tady zjišťuju že s sebou stále vezu plný bidon, zatímco druhý není dopitý. Tím jak pršelo a není horko, tak dojedu až do cíle na jeden, takže je vtipný jak se člověk každý ráno váží a řeší každé půlkilo a pak si dobrovolně jede závod se skoro kilogramem navíc :) Kopec na Keply mi málem ujel i letos, ale tak tak jsem stihl na horizontu díru asi 5m zalepit, ale teda pekelně mě pálilo v nohou, tenhle stav zažívám tak max 3x za sezónu, takže letos mám poprvé splněno.
V Keplech je nás už jenom tak kolem 14ti, sjezd na Zahálku (pod Velhartice) se opět letí přes 70kmh, ale můj kompaktní převod 50x11 to dává s klidem, jaký rozdíl proti loňsku, kdy jsem si tam mohl s 50x12 dělat co jsem chtěl a stejně k ničemu :) Zbytek přes Hlavňovice a Petrovice se jede ve skupině, jsem na čele víc než bych chtěl, většina ladí na cílový finiš. Na rovince jako první začnu spurtovat, ale spíš je ten můj pokus k smíchu, ostatní se za chvíli převalí kolem i když jednoho jsem asi dal :) Hákuju spurtéry, pak je ostrá levá někam do ulice a cíl v krátkém, opravdu krátkém brdku. Jednoho nebo dva lidi ještě dám, takže celkově budu tak 10-12 ze všech startujících, jsem velmi spokojen. A poté co jsem viděl jak ostatní dokáží ve spurtu brutálně zrychlit vím, že se mám pořád co učit, ale jednou se to taky chci naučit, věřím že na to mám a jak se říka pouze sky is the limit!
profil a data z garmina
