Luke –
Poslední...
Poslední maraton, aspoň v ČR. Tolik zimních snů, Mamut a Krakonoš jsou historie a u mě svítí DNS a DNF. Jak tohle může dopadnout? Po štípání karbonu na Krakonošovi mám totál absťák s panikou, tak vykřešu pár hodin v neděli, nalajnuju si to do Jistebnice a krom vlaždnýho začátku a klidu na nebezpečných místech se snažím valit, jak kdyby šlo o čas. Závod to samozřejmě není, navíc sice vyrážím před 5. hodinou abych neumřel vedrem, ale stejně nakonec stavím na bufetu Neveklov, protože už mám solidně vymleto a pití prostě v 33 stupních došlo. Nakonec ale dobrý pocit, průměr přes 30 tam byl a skoro 2500 metrů up ukazuje, že jsem se neflákal.
Tedy dobrá, docela se cítím, v pátek s Kolíkáčem a Baluem pěkně týmově po D1, ať je aspoń s kým prožívat páteční dopolední dopravu. Dík starťáku se to dá přežít, obsazujeme bufet Palačov a ve 3 už nás vítá Strejda s vt na ubikaci. Je tu i Kapr a za chvíli už jdeme roztočit nohy na tradiční kolečko přes Slovensko. Balu vynechává, neb to jede zítra jako krátkou, ale zase se přidá Pepíno.
Jede se mi dobře, všechno parádní, klid a kecá se. Když za to vezmu pod Kelčákem, abych se v kopci netrápil moc dlouho, mám fakt dobrej pocit, z místa padne PR, takže čekám v závodě ještě lepší čas, navíc to ani moc nebolelo. Po dojezdu registrace a posezení v naší meditační kapličce. Kdo nebyl nepochopí, ale tahle dřevěná bouda má zvláštní kouzlo. Zastaví se u nás Honza Kulhánek, Pavel Popiolek i ředitel závodu... navíc máme dobrý přehled kdo jde na registraci a tak. Sluníčko pálí a taktika jest probrána do posledního detailu.
Pak ještě na jedno a v 9 už se na pokoji spí, a tak taky lezem do peřin. To mi vyhovuje a hodinky ráno hlásí rekordní spánek za poslední měsíc. No ne že by to bylo tak těžký... Ráno jde všechno ideálně, nic mě netrápí, všechno vím a všechno mám. Počasí taky vypadá ideál, možná odpoledne bude trochu tepleji, ale pořád únosně... Roztočit nohy a radši zabrat včas pěkné místo u startu.
Chvíle čekání, poslední povzbuzení a jde na věc. Po minutě se naskytne možnost najet do první brázdy, což neodmítám a zúžení před nájezdem na Bílí Kříž tak jedu z čela. Pak je ostrý start a já se zabuduji kolem 20.místa. Někdo odjíždí (Tomáš Satke) a zbytek kotví. Navíc vepředu se jede fakt pohodlně a bez cukání. Nahoru pohoda, dolů mě občas někdo předjede, kdo má pocit, že se moc zapomněl. Já si ale řekl, že pod Kelčák nemá smysl se stresovat. Oproti zvyku tedy sjezd jedu hodně najistotu a nevadí mi, že se mírně propadám. Popravdě jsem měl taky poslední dobou divný myšlenky na to, co všechno se může stát, takže jsem trochu poseroutka, no...
I tak na Konečnou najíždím na pěkný pozici, třeba top 30 a nijak se nepropadám. Kromě 2-3 úseků mi to přijde jako opravdová pohoda, i když na tom segmentu mám 7 minut na 295W... Ale pocitově klídek. Přitom se jede cca stejně jako loni kdy jsem si myslel, že už si docela dávám. Před sjezdem na Slovensko trochu tlačenice, ale dle mantry "hlavně klid" to neřeším a v prudkém sjezdu se vlevo protáhnu k čelu, aniž bych musel na rámovku. Zalehnu až když je vidět a dole jsem první. Letos ale chybí doprovodný auto (on je odjetej ten Tomáš, ale to mi nějak vypadlo), žádný foto, tak se napiju, vyndám první želé a postupně se cedím dozadu. Až do 3 km před odbočkou úplně ignoruju, že se to občas sype kolem a odmítám šlápnout navíc. A mám fakt super pocit, jak se mi to daří.
Jak přichází přejezdy trochu se zrychluje. A taky stresuje. Konečně taky přijede někdo z týmu pokecat, nejdřív Kolíkáč pak Kapr. Ten za chvíli zaujme místo nalevo a začne se otáčet. O tomhle se nemusí mluvit, nemusí se to domlouvat, ale je jasný, co má kdo dělat. Tohle mě prostě na tom týmovém sportu jménem cyklistika neuvěřitelně baví. Za chvíli už jsem ready za jeho zadním kolem a čeká se ještě na Kolíkáče. Ten sice není úplně ukázkově hned za mnou, ale taky už si naši lajnu našel, takže se postupně jede vpřed. Na křižovatce ideální pozice, kousek za čelem. S každým wattem Kaprovi práce na mě doléhá zodpovědnost za to najet na Kelčák dobře a vyhnout se nějakým trablům. Nakonec jsme asi mohli být ještě víc vepředu, ale člověk se tam nechce úplně zprášit, když ví, co ho čeká. Nicméně o 30W menší výkon než včera, předjedu pár lidí, ale jinak se vlastně jet nedá a je to jen dlouhá fronta nahoru. Fronty nesnáším a takhle je extra divná, protože nahoře nejsou banány zdarma, jen hroznej sjezd. Děr přibylo, vím to a jedu při...bržděně. Až se mihne kolem Kolíkáč a Kapr, to mě trochu probere a při zatáčce na lepší asfalt už jsem zase u čela toho co bude naše grupa. Ta se nádherně rozroste, rozjede a Bílá se letí dle nejlepších tradic. Vypadá to na vypečenou velegrupu, může nás být klidně 40 i víc. Za odbočkou k přehradě se tempo ještě zvýší, když je vidět balík, roztaženej přes celou silnici. Za chvíli je máme, zkusím se nalít trochu dopředu, ale hned je tu jedno z mnoha stoupání. A to mi ukazuje, že nohy už nejsou nejčerstvější. Zase se to trhá, já zůstávám v té horší polovině, ale je nás extra hodně. Kolíkáč se ptá, jestli zkusit chytit Vláďu K. který je taky vysypán, ve 3 kousek před námi. Zavrhuju to, nohy hlásí, že už se nějakou chvíli jede, navíc Vláďa je ve 3, nás je 10, za chvíli 30... Trochu se cedím, protože dneska sjezdy prostě nehrotím. Libor Hrdina před startem hlásil, že tam je kůra po lesácích, tak se držím. Kolem stojí pár lidí s defekty a jeden je bohužel i Vláďa, s kterým jsem tak trochu počítal do naší grupy až se vody ustálí...
Po hlavní před Smrček ale jedeme ve velegrupě, blízko čela a jak se to zvedne ani se moc nepropadáme. Pár lidí z krátký odjíždí, Kolíkáč rozjíždí solidní tempo a moc lidí to neakceptuje. Kapr se loučí, já se držím, když se profil trochu srovná kluci svěšují, tak si najedu na čelo a snažím se držet watty konstantní. Bohužel jen do prudší části, pak mě zase začnou diktovat tempo, co se mi nelíbí. No nechutná mi to. A přitom jsem si myslel, že jsem dnes tolik pošetřil. Výsledek je -10W proti loňsku a strach z Pusteven...
Následuje sjezd, kde mě sprdne Tomáš Ress, kam se cpu, načež udělá 50m díru. No kam sem se asi cpal. Nejdřív jsem si to bral osobně, přitom jsem jel úplně jinou stoupu a do jeho půlky silnice se ani náznakem necpal, ale já jsem prostě slušňák a lidi nerad štvu. Nakonec ale v grupě sprdne za něco každýho, takže to asi nebylo osobní. Pod Pustevny mě párkrát ofoukne horkej vzduch a začínám se cítit fakt na nic. Napadne mě, že možná i dneska bude DNF, že tam někde zhebnu. Zalepím pro Kolíkáče pár děr, potáhnu, prostě nechci zmizet nepoužitej. Poprvé taky upozorňuju, že asi bude k mání jeden bidon. Ty jo, já ještě nevypil ani ten první. 2,5h od startu, co si o sobě myslím, ani nejde napsat.
Pustevny a Kolíkáč zbytku odjíždí. Řikám si wow a visím za zbytkem co zbylo z naší grupy. Tahle role závaží mi jde, docela si to přes tu bolest užívám. Snažím se vypadat uvolněně, odpočatě a občas něco rádoby vtipnýho na Kolíkáče houknu. Po pár minutách přišlápnu a Kolíkáče dojedu, abych předal ten slíbenej bidon. Svůj stav vyhodnocuju jako bez zastávky pro pití dál nepoužitelnej. Není sice vedro, ale teplo je dost a už jsem se takhle cítil. A nemoct chodit v cíli je jedna věc, ale složit se někde ve sjezdu z Pusteven druhá, to za to prostě nestojí. Po chvílí debat se tedy zbavuju plnýho bidonu a přeju Kolíkáčovi šťastnou cestu.
Kapr snad nebude daleko, čekám, že se vzpamatuju na bufetu a aspoň nepojedu sám. Sice v mém záložním plánu je vždy počkat na dalšího z týmu a pomoct, ale teď mám spíš pocit, že tu pomoc budu potřebovat já.
Kapr mě dojede kousek pod vrcholem a chvíli přemýšlím, jestli mě rád vidí, nebo dostanu, že jsem nejel s Kolíkáčem. Ve finále ale snad musí být rád. Na bufetu stavíme, dostanu koblížek, plné bidony, dost vody ještě vypiju. Ve sjezdu ještě skoro celej bidon a jsem aspoň ve stavu kdy se nebojím, že se nekontrolovaně sesunu z kola. Navíc na bufetu se k nám přidal Honza Kulhánek a kolem jel zrovna Pavel Popiolek, takže grupa dostává skoro galaktický rozměr. Pod kopcem je nás asi 8 a všichni ochotně točí. Nejtvrdší špice jedou Honza s Kaprem. U Honzy jsem to čekal, u Kapra mě to děsí, ale dneska jede od začátku tak nadšeně a aktivně... Asi se mu jede dobře. Před Solání mě Kapr střídá na špici a zabolí to tak, že když jedu další špic nahoru na Soláň strachy odmítám vystřídat a jedu tempo až nahoru. Že nikdo neprotestoval, mě trochu nakoplo, ale extra dlouho mi to bohužel nevydrželo. Snažím se něco jíst a pít, ale zas cítím, že to není ideál. Taky mě zas bolí chodidla, takže dost špačkuju, hlavně proto, že to vypadá, že z nich každou chvíli vystřelí křeče do lýtek a bude konec. Snažím se si to nepouštět do hlavy, ale ani přehlídka holejch zadků s potleskem od fanoušků ve Velkých Karlovicích ty křeče z hlavy nevyžene. Snažím se tedy dost šetřit a poslední špic před Kasárna už docela odfláknu.
Hned jak se sklon zvedne zbytek skupiny odjíždí, já schlíple jedu tempo podle Kapra a Pavla P. necháváme odjet. Přitom cítím, že kdybych to měl v hlavě, tak se s ním možná jet dalo, možná jsme to měli aspoň zkusit. Nevím, možná jel Kapr podle mě a měl navíc, trochu ho hecnout? Odjíždí nám i David Landa, naopak na Honzu je tohle už dost tvrdej sklon a nabírá menší ztrátu. Stejně jsme si ale řekli, že nahoře stavíme, tak je jedno jak se tam kdo dokodrcá. Nakonec mě ještě Kapr donutí se probrat a přidat, když na šotolině zavětří koblihy. To já jedu s představou coly, která došla. Ne, skoro došla. Podělíme se tak o poslední dva kelímky a já mám hned motivaci jezdit víc vepředu, aby cola nedošla. V tu chvíli bych bez coly asi neodjel, to mě přišlo jako naprosto nemožný...
Nakonec se nějak vydáváme dál, posledních pár horizontu, než se to konečně rozjede z kopce. Zase to nehrotím, už jsem dost vyklidněnej, dole pak začnem točit. Docela to odsejpá, brána do ČR a za chvíli Kapr hlásí "mi někoho ještě sjedem". A on to David Landa. A rázem se závodí a mě to zas neskutečně baví. Nasadit tempo, Kapr si krásně říká, co je ok a co už moc, na stopkách si změřit průjezd kolem značek nebo patníků, 35s, 20s, 10s a už jsme nadostřel. Nahoře už to je rovnější, tak nám bez problému padne do háku. Bohužel jsme tam nechali Honzu, ale do cíle je to kousek, tak asi bude v pohodě.
S Kaprem točíme, ale za odbočkou na Bílou už mu říkám, ať nestřídá, že David taky nestřídá. Já to odtáhnu a oni si můžou na férovku zaspurtovat. Kolíkáč se vyjíždí a zařve na nás, tak ještě vytáhnu poslední dnešní třístovku, a to už se blíží vesnice a za chvíli obrátka do cíle. Kapr na jistotu, David nechává druhý místo mě, asi že jsem to odtáhl ke konci. V cíli dobrej pocit a ten je nejdůležitější.
Pak bohužel vyhlášení Kolíkáčový kategorie. Když jsem viděl, jak odjel na Pustevny, tak jsem zbytek závodu jel s tím, že bedna je prostě jistá, ale bohužel zas 4. No, co říct, tolik jsme toho spolu v zimě najeli, ještě víc jsme toho nakecali, vysnili si a ze 3 maratonů jsem mu pomohl přesně jedním bidonem. Tohle je pro mě děsný zklamání a budu to asi dlouho kousat. Fakt mě to mrzí kámo!
Celkově Beskyd horší jak loni, pocitově lepší, že jsem jel s Kaprem, ale watty nižší, jak na začátku (to je dobře), tak celkově, takže pošetření k ničemu. Tenhle rok prostě všude jezdím kolem -10W proti loňsku, zlepšení žádný, sem tam náznak a pak návrat zpět. Pocitově jsem ještě nejel závod kde bych si řekl, jo, teď mi to jede. Ne, že by to nebavilo, ale ten wow pocit tam není, kde je loňskej Mamut? Přitom to není nějaký propad proti zimě, jen ty čísla jsou v podstatě od března pořád stejný.
Co ale narozdíl ode mě nezklamalo byl Strejdův večer. Detaily přeskočím. Hodovalo se, pilo, sedělo a kecalo. Vše té nejvyšší kvality. Strejda roztáčel sýrové struhadlo do nejvyšších obrátek. A nakonec se i zpívalo. Tak kdo dneska vlastně vyhrál. Buksa (1.), Procházka (2.) nebo Kollert (3.)? Asi těžko...
Díky moc za vše, díky vám to má všechno smysl!
::
Propozice ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
Roadcycling.cz ::
Jarda Glogar
