Nemi –
Zkouška odvahy
Předpověď počasí v předvečer závodu vypadá nadějně. Pršet by snad nemuselo. Ráno se probouzíme do deště, ale ani Kolíkáč, ani Žába zaječí úmysly nemají, a tak i mě nezbývá než se tvářit statečně. Přesně týden po žlebském karambolu opět usedám na kolo. A hned zase do závodu.
Déšť ustává, ale je mokro, místy štěrk. Zaváděcí okruh je zkouška odvahy. 70 závodníků se tlačí na úzké silničce. Hned do první ostře levotočivé zatáčky vidím borce vedle mě najíždět dost rychle. Zatímco balík zatáčí, borec letí rovně do křoví. Sleduji Žábu, který jede dost opatrně na chvostu balíku, a já ještě opatrněji až za ním. Kolíkáč se někde zapomněl.
Konečně jsme na širší silnici a začínáme první ze tří kol většího okruhu. Rozhodující moment nastává v největším kopci z Loukova přes Dobrou Vodu na Rejčkov. I Žába tu chytá díru a já chytám díru za Žábou. Žábovi se prý ještě čelo podařilo doskočit, ale já jsem zůstal sám. Zpětně si říkám, že jsem se měl zkusit zmáčknout, ale pro mě rekordních 182 tepů na budíku bylo dost. Spíše jsem si měl nastudovat trasu a nenajíždět sem úplně zezadu. Pár vteřin propadání balíkem by mi na těch pár desítek metrů do mírnějšího sklonu mohlo stačit. Před sebou vidím dalšího odpadlíka Mariána Krejčího z Team Tempo Vision, který se ohlíží, ale nečeká.
Po sjezdu do Kout mě nabírá Jakub Petřík z Agro Kolín, který si na zádech veze Pavla Svobodu z Vokolek Cycling team. Zanedlouho máme i Mariána Krejčího a ve čtyřech celkem v pohodě většinu trasy objedeme.
Profil je hodně dynamický: pořád nahoru a dolů, pořád s prudkými změnami sklonu a skoro pořád do zatáčky. To svědčí dravějším mlaďochům, kteří obsadili stupně vítězů v celkové klasifikaci. Ale zpátky k naší skupince. V posledním kole, pár kilometrů do cíle v nejprudší stěně před Dobrovítovou Lhotou Pavel Svoboda nastupuje. Mě se podaří reagovat, zatímco ostatní dva ve stěně zůstávají. Pokračujeme, ale těsně před cílovým Meziklasím nás zezadu překvapí Jakub Petřík. Je to holt jiný somatotyp. Vypadá velmi odhodlaně, a tak se spokojím s tím, že se vezu za ním, aniž bych se loktoval o 18. místo celkově. Cílový spurt je totiž prakticky vyloučený kvůli závěrečnému esíčku vesnicí, kde mezi domy není ani trochu vidět, jestli za zatáčkou nejede auto. V oficiálních výsledcích mě zřejmě zaměnili s Pavlem Svobodou, který to vzdal ještě dříve.
Kolíkáč se při vyhlašování mého bramborového místa v kategorii dozvídá, jak se vlastně jmenuji, protože mě vlastně nezná jinak než přezdívkou
To by se u Žáby stát nemohlo, ten je nejen vyhlášen, ale i ukázán na bedně.
Za mě byl cíl závodu splněn. Dojel jsem v pořádku, kolo funguje a hlava jako obvykle. Díky, že jste mě zase vytáhli!
Radim –
Kolem Melechova, aneb nejslabší článek řetězu
Když mi letos přišla e-mailem pozvánka na závod Kolem Melechova, jen jsem tak rychle zkontroloval termín, čas, plánek s trasou – stejná jako poslední dva roky, zařadil jsem si akci do kalendáře jako první závod ze dvou v červenci, předběžně se přihlásil a doufal v nějaké pěkné počasí, ale ne moc vedro. Ne moc vedro se podařilo, ráno asi 14 stupňů a vytrvale pršelo, podle předpovědi by to však mělo postupně ustávat a v době startu v 11:00 by už v Meziklasí měl být déšť pryč, tak nakonec vyrážím, když už se mi podařilo včas vstát a vše nachystat. Celou cestu autem drobně prší, na místě také a nevypadá to, že by hned tak přestalo, ale klasika, když už jsem tady, tak zpátky přece nepojedu a aspoň dojezd by už měl být na suchu, tedy rychle pro startovní číslo, převléci se v 10:44 se aspoň krátce rozjet na nejbližší horizont nad Koňkovice, na víc už není čas a pět minut před startem se jít řadit do koridoru. Nestihnu tak ani předzávodní rozpravu, ale v tuto chvíli si ještě myslím, jak mám jako čtyřnásobný účastník už všechno na háku.
A myslím si to přesně prvních asi 200 m k první křižovatce, kde koukám jako tele na vrata, že se místo rovně k jezeďáku nad Dolním Městem jede doleva na Lipničku (zjevně změna oproti předběžným informacím v e-mailu, ale málo platný, je to holt hlavně moje vlastní závodní nepřipravenost), což znamená hned na úvod do krátkého asi 13 % zvedáčku! No nic, musíme tam všichni, dokonce se mi daří skočit Kolíkáče, který tedy začíná nějak hodně vlažně, ale už na prvním horizontu, který přichází naštěstí poměrně vzápětí, mám na budíku 180 tepů a stejně mi to celkem nekompromisně odjíždí. Pár lidí včetně Kolíkáče se přežene okolo, ale pořádně nezalovím, jsem prostě už marnej, pak se chvilku snažím chytat za doskakující jezdce, ale stejně mě to vždy zase vysype, takže asi tak kilometr po startu se koukám na zadní konec první skupiny ze zlověstné vzdálenosti asi tak 100 m a doufám, že za mnou ještě snad pár lidí zbylo. Po chvilce mě dojíždí David Marek, toho už se udržím, na začátku sjezdu nad Kochánovem vystřídám a sjezd do Františkodolu tedy jedu první. Poslední levotočivá zatáčka před mostkem byla nějak prudší, než se zdála, a to nejen mně, ale hlavně minimálně těm třem borcům, co se právě začínají zvedat z pravé škarpy, jeden je docela nepěkně naražený až na konstrukci nějakého stožáru, taktak se ještě stačí vyhnout dalšímu, co se objevil při pravé krajnici a aniž by se při rozjíždění podíval za sebe, mi to tam poslal až někam za polovinu šířky silnice, ale křiknul jsem si a nějak jsme se tam ještě vešli. Za mostkem je hned další zvedáček, shazuju to vpředu na malou, dojíždí mě ten, co se dole rozjížděl od škarpy, cvaknu ještě o pastorek dva nahoru, řetěz troch škubne ale ještě dobrý a teprve za chvilku, když už zrovna jen jedu do horizontu, tak se najednou nějak začne divně namotávat řetěz, v první chvíli si myslím, že mi to jen spadlo z převodníku, ale nechce se to roztočit, tak musím zastavit, okolo projede David a postupně i další, a mně docela dlouho trvá zjistit, proč se to vlastně jako nechce točit. Řetěz při dopředném pohybu okamžitě naráží hazku zezadu k rámu, jako by byl někde zaseklej, ale až po nějaké době si všimnu, že ve vodítku u spodní kladky je rozpojenej a pěkně kouslej jeden článek (při podrobnější prohlídce byl prasklej ještě i druhej), nýtovačku s sebou na silničce nevozím, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo, takže to znamená čelem vzad a pochodem zpět. Někde v polovině maratonu bych to asi řešil víc, ale takhle hned na začátku poměrně krátkého lokálního závodu je DNF v tuto chvíli asi nejlepší řešení, V zatáčce ve Františkodole nabírám ještě jednoho, co byl prve v tom sloupu, má rozlomenou přední vidlici, takže to ani nemůže tlačit, musí to nést a navíc má ještě celkem roztrženej kotník, tak se mu asi i blbě jde. Oproti němu mám tedy výhodu, že se mi jde dobře a kola se mi točí, takže za chvíli z kopce budu moci i jet, tak mu říkám, že se domotám zpět na start pro auto a vyzvednu ho (nakonec to tedy dopadlo jinak a stačil ho vyzvednout někdo z rodiny dřív). Stylem do kopce pěšky, při menším sklonu koloběžka a z kopce pěkně v sedle jako pán, se nakonec celkem rychle dostávám zpět do Meziklasí a po Krušnotonu 2016, kdy jsem utrhl držák přesmykače hned asi 100 m po startu, bylo tohle moje druhé nejrychlejší DNF v životě – přesně 6,6 km včetně rozjetí. Ale zase na druhou stranu jsem byl první na párku v cíli a nic hrozného se vlastně nestalo, řetěz měl už za sebou skoro 7 000 km (přesně 6 840 km) a sice ještě nebyl protaženej tak, aby to bylo na výměnu, nicméně žádná velká ztráta to není, akorát jsem se na Vysočině ten den už nesvezl. Aspoň to kolo se ani nestačilo moc zasvinit, spíš jen tak decentně, a já už vůbec ne, každopádně za 14 dní na dalším závodě Kolem, tedy Kolem Posázaví, to snad bude už zase v pořádku. Závod pěknej, lokální, poctivej, na necelých 70 km délky přes 1000 m převýšení, tak za rok to snad vyjde lépe!
Odkaz na záznam Strava: https://strava.app.link/RaECN9r3WUb
::
Propozice ::
Garmin ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Strava Flyby