Akce Král Šumavy 2007

Akce Král Šumavy patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2007-09-08.

Nejdelší varianta má délku 252 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Bigmig – Nejdřív Král, pak Okolo Šumavy
  
  Report a data z Polaru
  
  
• Cancellara – Můj první Král
  
  Můj první Král... ...je sobota půl sedmý ráno a já se probouzím u sestřenky na chatě 10 km od Klatov. Vstávám, jsem bez síly jako každé ráno a tak začínám malou rozcvičkou. Protahuji si celé tělo a po té se už cítím lépe :o) Rovnou se oblékám do šlapkovského dresu a beru všechny potřebné věci, které jsem si připravila předešlý večer ...gely, tyčinky.... a mířím si to kuchyňky udělat si snídani. Snídám svoje oblíbené musli s jogurtem a něco kolem půl osmé vyrážíme s Pavlem (přítelem od sestřenky) na kolech směr Klatovy. Nejprve 300 m od chaty svižnou pěší chůzí, protože po kamenité bahnité cestě jsem odmítla riskovat, že bych hned píchla. Jdeme svižně a já koukám na tepák a už při chůzi trénuji v základní vytrvalosti. :o) Nasedáme na kola a míříme na start. Bylo to příjemné rozehřátí, moc mi to po ránu pomohlo. Na startu se potkávám s ostatními šlapkami co jednou 150tku. V dresu upravuji zásoby gelů a jeden chlapík za mnou pronesl, že vezu zásobu pro celý tým :o) Nenechávám nic náhodě a tak mám opravdu slušnou zásobu na cestu :o) Úderem o půl deváté startujeme. Prvních asi tak 20 km se držím ve šlapkovském balíku, jede se mi skvěle, jsem plná energie. Pak přichází první větší stoupání, snažím se držet šlapek zuby nehty, ale jsem na své maximálce a už nedýchám, ale jen hekám, dlouho se to nedá vydržet a tak pomalu odpadám a ztrácím je v dohledu. Quit se za mnou ohlíží, čeká na mě, snažím se chvilku udržet, ale za nedlouho opět odpadám. Hlavou se mi probleskne, tak a teď se uchytit nějaké skupinky. Asi 5 km se snažím schovávat za několik cyklistů, abych ušetřila síly, protože děsně fouká. Pak mě dojíždí Aleš a pro mě je to velké překvapení, že se u mě zjevila šlapka. Zkouším za Alešem uviset v kopci a naštěstí úspěšně. Tempíčko do kopce mi vyhovuje, po rovinkách a z kopce to Aleš svištěl snad rychlostí blesku, naštěstí v závětří se držím ze všech sil za ním a předjíždíme velké množství cyklistů. Jedeme dost svižně, takže jen sleduji díry v silnici, snažím se držet pneumatiku na pneumatice a okolí skoro nevnímám, jen se soustřeďuji na jízdu. Na první občerstvovačce potkáváme šlapky, co jednou dlouhou trať. Doplňuji bidony, cpu do sebe dva banány. Bagety vypadali velmi úžasně a čerstvě, ale odmítla jsem je a nacpala do sebe velmi lahodný gel :o) Vyrážíme s Alešem dál. Další stoupání ... jsem opět ráda, že visím za Alešem. Rád by si povídal, ale omlouvám se, že konverzovat nemůžu, jsem ráda, že pravidelně dýchám a držím se za ním. Někdy mi malinko ujede, ale já zabírám a dojíždím, nebo Aleš zvolní a jedeme společně. Občas se k nám přidávají další dva nebo tři cyklisti. Do kopců nás pár cyklistů předjíždí, ale my jim to vracíme ve sjezdech a po rovinkách. Aleš mě cestou informuje, co nás čeká za kopce, jelikož trať neznám, tak je velmi příjemné slyšet, zda-li bude klesání či stoupání, abych věděla jak rozvrhnout síly. Přichází známý kopec Šimánov. Aleš mi oznamuje, že půjde pěšky. Říkám mu, že se to pokusím vyjet. Převody mám a tak otestuji svoji sílu. Jdu ze sedla, jedu to rovně, ať to mám brzy za sebou, nedýchám, ale pravidelně zhluboka funím, pár posledních metrů... nohy to zvládají a poslední metr... a jsem na vrcholu, mám velkou radost, první šílenej kopec za mnou :o) Kuře, který jede 250tku mě na vrcholu dojíždí a povzbuzuje, je to milé, ale nestačím ani reagovat, protože prosvištěl kolem mě velmi svižně :o) Volím volnější tempo a Aleš mě dojíždí. Jedeme opět spolu až po Kochánov. Pod Kochánovem se rozdělujeme a já se si v duchu říkám, tohle je ten slavný prudký kopec, který znám jen z vyprávění. Před sebou vidím, jak cyklisti slízají z kol a tlačí kola do kopce. Trošku zvolním, tep mi klesne a najíždím do kopce, udělám tři kličky a pak rovně nahoru....dřu to se všech sil, říkám si, tenhle kopec vyjedu, pěšky nepůjdu! Cítím, jak mi zabírají svaly na břiše a o nohou ani nemluvě. Už nedýchám ani nefuním, jen sýpu nebo snad i chrochtám. Asi jsem magor, ale mám ho za sebou, jupííííí, mám obrovskou radost :o) Nejhorší kopec jsem zdolala, teď už mě nemůže nic překvapit. Šlápnu do pedálů a dojíždím pár cyklistů, přidávám se k nějaké skupince, stále se snažím držet, říkám si... do cíle už jen pár kilometrů. Už toho mám plné zuby, zmrzlé prsty u nohou, šíleně vyfoukaná, jinak mi je po těle naštěstí teplo, ikdyž cestou občas mrholí. Zavěšuji se v malém stoupání za jednoho cyklistu, ale vjíždíme do zatáčky a najednou se vyřítilo auto, které couvalo od krajnice. Už skoro vidím srážku, ale naštěstí cyklista měl velmi dobré reflexy a tak stačil udělat smyčku a vyvázlo to bez střetu. Já to dobrzdila ve smyku a jedeme dál. Cyklista nadává a ani se mu nedivím. Takovouhle prasárnu s autem udělat, tak nadávám taky. Během závodu pravidelně do sebe cpu gely, na druhé občerstovačce jsem odmítla česnečku a chleba se škvarkama, to bych v kopcích vážně nerozdýchala. Vypadalo to lákavě, ale žiju jen na gelech a banánech. Nějakou tu dobrůtku si dopřeju až po závodu :o) Přijíždím na poslední občerstvovačku, zde potkávám Quita, domlouvám se sním, že to dojedeme spolu, vyjíždíme a dojíždí nás Jura, který jede dlouhou trať. Pomáhá nám to z kopečka pěkně rozjet, na tachometru mi to ukazuje něco přes 70sát, stále se snažím uviset, ale Jura s Quitem sekají zatáčky v takové rychlosti, že si radši trošku přibržďuji, protože nemám tolik zkušeností a v zatáčkách jsem proto opatrnější a o něco pomalejší. Jednou se mi je podařilo dojet, ale pak je opět ztrácím a tak pokračuji sjezdík sama a v rovince dojíždím další skupinku cyklistů. Jedeme do cíle velmi svižně, počítám, že už bychom tam mohli být, ale vlevotočivé zatáčce na nás pořadatelé křikli: ještě 9 km! Ŕíkám si v duchu - ještě 9... proti větru je to trápeníčko, tak sebírám všechny poslední síly a snažím se uviset za skupinkou cyklistů a mám radost, daří se mi to. Dojíždím to s nimi skoro až do cíle, pár metrů od cíle zkouším spurtovat a projíždím cílovou rovinkou a dávám to za 6 hod 59min. Mám obrovskou radost, splnila jsem si svůj stanovený cíl do 7mi hodin. Dále jsem nadšená, že jsem vyjela jak Šimánov, tak i Kochánov. Na občerstvovačkách jsem strávila cca 11 min. Jsem plná euforie a mám radost ze svého výsledku. V cíli potkávám další šlapky. Mám toho plný zuby, jdu na guláš a ještě se dorážím jablkovým závinem a pak zasloužená horká sprcha, kde se rochním asi půl hodiny. Večer na mě padla taková únava, že jsem usnula jak nemluvně. Ještě jednou DÍKY všem šlapkám a dalším cyklistům, kteří mi v závodu pomohli. Především mooooc děkuji Alešovi, se kterým, jsem jela větší část trasy. Byla to velmi psychická a morální podpora. Díky. Závod jsem si moc užila :o) Druhý den po závodu jsme zjistili, že mám na kole pěkně rozervané pláště, měla jsem velké štěstí, že vydrželi. Těším se na dalšího Krále :o)
  
  
• Gejza – až na dno
  
  Sobota 8.9.2007 budík drnčí v 04,45 hod za okny Klatovského penzionu je ještě tma a nejspíše i pěknej hnus, ale Jestřáb hlásí teplo a údajně neprší. Odcházím na WC a opláchnout obličej, Po návratu už, ale Jestřáb hlásí teplo a déšť. Z hromady šlapkovského oblečení vybírám nejlepší kombinaci oblečení a to několik vrstev na horní partie a kraťasy s návleky na nohy. Následuje snídaně rýžová kaše s ovocem + černá káva a c 06,00 hod vyrážíme s Jestřábem na start, kde ještě musíme nafasovat řemínky na čip. Cestou mrholí a já začínám uvažovat zda vytáhnout pláštěnku co mám v kapse a riskovat, že pojedu celý závod jak ve skleníku a nebo počkat jak to s deštěm dopadne. Nakonec volím variantu 2 a po nasazení čipu přijíždím do Šlapkovského chumlu na startu bez pláštěnky. Ještě proslov starosty a 3,2,1 start. V 06.30 hod za slabého mrholení vyrážím vstříc dalším 250 šumavským km. Epizoda 1 vše podle plánu : Plán zní jasně zkusím se držet co nejdéle v popředí alespoň do Železné rudy a pak se uvidí, Toto se mi daří, i když to není úplně v popředí, ale jedu ve slušné skupince, která spolupracuje a jede se slušné tempo.Asi na 40 km mi přestává ukazovat comp ,já se jej snažím opravit a trošku ztrácím, ale zběsilým výjezdem na Hojsovu stráž skupinku doháním a na moment doskakuji Bigmiga s Hankou, ale to nejsou partneři pro mne a tak zpomaluji a čekám na skupinu asi 4 cyklistů a jedné cyklistky, která je mírně zamnou. S Bigem a Hankou mi však odjíždí kolega Pepa, který je celý ve Sparťanském a letos mu to fakt jede. Naše skupinka asi 6 lidí si to spokojeně za neustálého střídání prohasíme Železnou Rudou, Novou Hůrkou, míjíme 1 spojení tras a blížíme se k 1 lahůdce letošního krále a to na Prášilské kostky. Zde nám naše kolegyně Luska hlásí, že má potřebu si odskočit zda na ní někdo počkáme. Ještě s jedním kolegou konstatujme, že je vcelku jedno zda budeme v Klatovech 70, nebo 80 a zastavujeme a na Lucku čekáme. Po odložení přebytečných tekutin ještě necháváme projet čelo 150 km balíku a pomalu se vydáváme na další cestu, kdy se už promícháváme s borci z krátké trasy Pokračujeme ve třech, ale stejně nám to zatím jede krásně. Na občerstvovačce v Srní si beru banán a Lucka mi trošku odjíždí a ztrácím i ve sjezdu k Čeňkově pile, kde lucka jede famózně a já se svým pudem sebezáchovy prostě ztrácím, ale před spojením tras se opět sjíždíme a na Svojše pokračujeme již opět spolu.Na svojších zahlédnu i trošku modré oblohy a sluníčko, ale je to naposled co ho dnešního dne spatřuji. Výjezd na Kvildu a následný sjezd K Borové ladě jedeme společně, ale na další občerstvovačce se opět rozdělujeme a Lucka mne dojíždí až ve sjezdu z Javorníku. Zde začíná mít muj plán pod 09,30 hod silné trhliny, je mi zima a už se mi nejede úplně v pohodě, ale díky Lu se držím. Epizoda II malé trápení Tak a jsme pod Šimanovem kdysi to byl Král kopců, ale od minulého ročníku je to již jen korunní princ. Kupodivu nahoru se mi jede docela dobře a Lu zamnou trošku zaostává, ale ve sjezdu k Sušici na ní počkám a z kopce to již prdíme spolu, Krásný výhled na Sušici po pravé straně kazí jen jeden moment Psssssss !!!!!!! v rychlosti kolem 60 km rána jak blázen a já mám najednou úplně prázdné kolo a už si hledám místo v protisvahu kde si ustelu, jelikož brzdy taky moc díky vlhku nefungují. Vše naštěstí ustávám Lu posílám dal a začínám výměnu duše. Vyměněno a vyrážím na další cestu směr Klatovy. Cca po 20 km po výjezdu do hartmanic Pssssssss !!!! a druhý defekt. To je pech celý rok nic a teď na dvouch závodech 2 defekty. Opět měním a pokračuji dál, ale už s dost nahryzlou morálkou a úplně bez energie. Epizoda III Velké trápení Výjezd na Kochánov je jedno velké trápení a cestou asi dvakrát slézám z kola. Nejdříve mne dojíždí jestřáb, následně iceman a s ním i Kochanov pěškobusem zdolávám a jsem fakt již úplně hotovej asi jsem to letos s těma km fakt přehnal a tělo to už prostě nebere. Na občerstvení do kepel se sotva dohrabu, ale pár koleček turisty a jedno nealko pivo mne trošku vzpruží. V servisním vozidle vyměňují své defektní duše za nové, a v balíku asi 5 šlapek + kolbaby vyrážím na posledních cca 40 km Epizoda IV totální kaše Špice se ujímá jestřáb ve sjezdu k Velharticům jedeme neskutečné tempo ale á cítím, že dnes nato prostě nemám a se skupinou se ještě nějaký čas zuby nehty držím . Kontakt ztrácím cca 15 km před cílem a to ve sjezdu za chlístovem. To už ale vím že dojedu i kdybych to měl dojít. Po odbočení z hlavní silnice v obci Mochtín mi regulovčík hlásí posledních 9 km a to mi zase trošku zvyšuje morál a s tříčlennou skupinkou dojíždím do cíle. V cíli jsem po necelých 11 hodinách totálně vyčerpán, promočen, ale s pocitem že jsem si opravdu sáhl na dno, ale nevzdal. Hodnocení Ještě ve čtvrtek jsem si dělal ambice na čas kolem 09,30 hod, ale nějak to nevyšlo, Velké dík Lu Kočí že semnou jela pomalu 180 km a dále šlapkám, které mi pomohli zdolat Kochánov a Posledních 40 km do cíle. Tak snad p?íští rok, i když jsem ve?er hlásil,že pojedu jen 150 ur?it? se zase jako správný ma....... Přihlásím na 250 Km Král 2007 je mrtev až žije Král 2008
  
  
• Jestřáb – Královský Thriller
  
  So 8.9.07, 6.30 h, buzzer plac bývalého kasina v Klatovech, start Krále Šumavy 2007 nejdelší 252 km trasy. Je tma, mrholí, zima, většina lidí je zamlklých, přemýšlí co je dnes čeká a nemine, a jak to vůbec dneska všechno dopadne .. Já taky mlčím, není mi vůbec do zpěvu, jenom přemýšlím, kdy mi dojde a kde asi zabalím. Vnitřně nevěřím, že bych byl schopen to v dnešních podmínkách objet. Sám bych určitě nepřišel na start, ale všichni ti blázni v oranžovém mi to prostě dneska nedovolí. Dnes by ti blázni v oranžovém šli na start i kdyby sněžilo a mrzlo. Tohle všechno dokáže ten šlapkovský duch plný euforie, síly a odvahy. Cíle dnešního dne č. 1 Pobít Kolbabu, č.2 Dojet, č.3 Zlomit 10 h. Pro splnění cílů jsme se tedy dali dohromady ve skupině B: Ice, Mlhoš, HonzaA a já. Start proběhl jako obvykle ok. Za 3 km se již všichni sjíždíme, jsem rád, že jsme pohromadě a může se jet. Do Malonic v podstatě jedeme v balíku, v měnším brdku se tempo zvyšuje a my zůstáváme již další asi 20 ti členné skupině. Jedeme špici, protože nikdo nechce jet, tak to bereme do svých rukou a točíme. Velhartice ještě pár lidí odtrhly, ale stále jsme asi v 15 lidech. Nabalujeme známé tváře mj. i Dr.kolbabu a Dr.Prdlavku (Nekvinda P.), kteří vypadají nebezpěčně. Někde před Kunkovicemi v těch výhupech hlásí Ice, že mu blbne tepák. Jede prý kulovku a tepy mu lítaj až do nebe,to je divný, zvolňujeme tedy. Větší část balíčku asi 10 lidí odjíždí. Víme, že se pak k Děpolticím v podstatě sjíždí, takže nezmatkujeme. Nahoře na kopci začínáme znovu točit a po pár minutách pod kopcem Děpoltice je máme úplně v klidu dojeté a jsme znovu s nimi. V kopci mám ale zase odjíždějí ... 1. Bufet nestavíme dle domluvy, vykrmujeme Mlhoše ze zásob, jede pouze na malý výlet po Šumavě a má pouze vodičku. .. V nájezdu do Špičáckého sedla (Hojsova Stráž) se hecujeme, nálada je bojovná. Všichni jsme ale nervózní, jak nám to pojede do skutečného kopce. Bere za to Honza A, nasazuje ostré tempo , jako na jeho oblíbeném UACu, až ho musíme brzdit. Za Zelenou Lhotou Mlhoš hlásí, že jestli to bude do kopce takhle mírné, tak je to pohoda. Odpovídám mu, že si to povíme až nahoře ... Tenhle kopec jedeme slušně v tempu asi ve 3/4 kopce zmírňujeme tempo. Přesto dojíždíme asi 2 skupinky a pár odpadlíků. Zjišťuji, že nyní mi to docela jede. Ostatní taky jedou s rezervou, jenom Ice pořád brblá, že je v háji a ať jedem a tak. Říkáme mu, že do konce může bejt ještě 5x všechno jinak, ať jede na kukačku, až se z toho vykuká, a pak pojede. Nahoře, kde se to rovná opět začínáme točit na čele asi 5-7 lidí se za námi veze. Sjezd Do Rudy byl po novém asfaltu nádherný, škoda, že do zatáček se muselo opatrněji. Zejména já se krotím, jedu raději 1. Aby mi všichni neujeli. Až na rozcestí Gerlova paseka se točíme stále na špici a jedeme slušné tempo, za námi visí několik mladíků. Po odbočce na rovinatých výhupech trochu jedeme v závěsu a připravujeme se na Prášily. Spojení tratí před Prášily přineslo do skupiny velký zmatek. Spojila se naše s cca 10 ti člennou skupinou, která jede pochopitelně rychleji a agresivněji. Ve skupině z krátké hned vidím na kukačku jedoucího hosta šlapek Frištejnského, tak se k němu přibližuji a chvilku kecáme. Oni ale jedou docela zostra a ještě si nastupují, Frištejn má tedy dost co dělat, a do řeči mu moc tedy není. Přesto mu ale děkuji, že to počasí jim vyšlo padárdě ... S HonzouA se hned opět nacházíme, už jsme docela sehraní a víme kde kdo a jak pojede a kde asi počká a tak. Trochu zvolňujeme a čekáme na kluky až nás docvaknou, za chvilku jsou za námi a na rovinách zas jedem jak oranžovej express až na 1. Kostky. Taktiku zde již máme s HonzouA a Icem zmáklou, tak trochu radíme Mlhošovi, který neví co ho čeká: jet pokud možno na špici, držet tempo a rychlost, tzn. Jet téměř nadoraz a být co nejrychleji pryč z kostek. Ten kdo přestává šlapat se skoro zastavuje. Několikrát kličkuji a vyhývám se borcům, kteří se skoro zastavují, pořád šlapeme a šlapeme, jen ať je to za námi. Na asfaltu zjišťujem, že se skupina rozsekala na kousky a jsme vepředu s Honzou sami, pokračujem setrvale dál do Prášil. Další kostky jedeme zas všichni společně a pak až do 2. Bufetu v Srní. Letos mě ty kostky tak nebolely jako jindy, divím se. HonzaA říká, že byly kratší než jindy, tak nevím ... V Srní stavíme na bufetu bereme jídlo a pití a za 3. Min jedem dál, ještě stavíme na malou za vesnicí a já dávám Shlehu, abych se zahřál. Mám docela obavy ze Zhůří jak to pojede, zvláště v tomhle počasí, který tedy moc moje nohy nemusí, ale zas lepší než 35 ve stínu. Loni jsem do Zhůří vytuhl hned v 1. Zatáčce. Pak už tedy sjezd dolů, který si nemůžem vychutnat jako jindy. Jedeme svižně, ale s rezervou, Iceman se probouzí, jde na špici a pálí to dolů jako na suchu, má spešl gumy - mokrolepivky. Pod Čeňkovu pilou podél Otavy to sviští, letíme ani nemusíme šlapat. Svojše, Zhůří, Kvilda, jak chcete, to je pro mě každý rok rozhodující stoupání. Když to tady jde dobře a mám sílu, pak už o kopcích co nás čekají moc nepřemýšlím, prostě tam stejně jsou a budou a tak to je. Začátek rozjíždí HonzaA na mě dost svižně, my s Icem se držíme vzadu. Čekám jak to pojede po 1 km. Zjišťuji, že tempu skupiny stačím a mám dostatek sil točit i těžší převody, uvidíme jak to bude dál. Rozjíždím se a jedeme pospolu směr Svojše. I když Iceúv budík hlasí opět poplach a on že je marnej, stejně držíme jeho tempo a snažíme se ho vytáhnout nahoru. Jedeme na nás a podmínky docela solidní tempo, tj. 11 - 13 km/h, místy rychleji nebo míň, ale pod 9 nejdeme. Jak stoupání pokračuje ostatní jsou v pohodě Mlhoš vypadá dobře, HonzaA samo taky. Na HonzoviA obdivuju, jak dokáže vyladit formu právě na Krále, vždycky dokonale. Jedu taky čím dál lehčeji, zvláště na rovnějších úsecích točím lehce a začínám i kecat a trochu zapojovat kluky do kecání, aby kopec rychle ubíhal. Loni mi tady pomohl Ice, když mě to nejelo a on mě dotáhl nahoru. Osobně mi to hodně pomáhá, když můžu jet dlouhý kopce v závěsu s nějakým dobrým vrchařem a držet jeho tempo, i když jede o něco rychleji dokážu se hecnout a zvládnu ten kopec v lepším tempu než sám. Úsek Horská Kvilda - Kvilda - Borová Lada byl fantastický a dal trochu zapomenout na to strašný počasí. Zvláště ten nový úsek je naprosto fantastický, už se těším, že příště za krásného slunečna to bude jako Italská klasika... Dostali jsme se přes mnoho brdků a sjedíků až ke stoupání na Javorník. Bufet Zdíkov si vůbec nevybavuji, nevím proč. Z této strany od Zdíkova mi tedy nepřijde tak náročný jako ze severní strany, to je jiná káva. Škoda, že to takto nejde zařadit, ale v roce 2005 to byl pro mne dost nepříjemný kopec, když jsem se tu dost natrápil. Vyjíždíme ho trochu potrhaní nejprve já s HonzouA a pak Ice s Mlhošem. Ke konci Javorníka nám odjíždějí 2 kluci, kteří s námi jeli a dojíždějí si jinou skupinu před nám. Pod vrcholem o něco podjíždím HonzoviA, ale vím, že dál nepojedu a on mě ve sjezdu lehce dojede. S kopce mě ale nedojíždí, dojíždím bez úsilí ty 2 kluky co s námi jeli, ale jedu jim jenom hák, abych nebyl na větru. Za odbočkou z hlavní směr Šimanov již za sebou vidím HonzuA asi 300 m, tak je tady, pokračuju tedy s těmi kluky a čekám. Do Šimanova ale jedu opatrně, není kam spěchat, nicméně musím šlapat abych se nazastavil. Ti mladí kluci to rvou odspoda, tak si odřazuji, myslím si že stejně nahoře vytuhnou. Dojíždějí ale jiné borce a to jim nahoře dává sílu a odjíždějí. Kluci mě nahoře ještě nedocvakli Po Šimanovu na rovinkách stále nikoho nevidím. Sjel jsem si zase ty 2 kluky a vezu se za nimi až na bufet v Srní. Pokračoval jsem zvolna a čekal jsem zezadu kluky, že dojedou na bufetu jsem asi o 5 min dřív. Je to tedy úplně jedno. Konečně přijíždějí kluci, nejdřív HonzaA, pak Mlhoš a Ice. Musím říc, že jsme již dost zdecimovaní. Únava je tedy na všech dost čitelná. Dáváme se tedy delší dobu cca 10 min do kupy, hlavně čaj, cukry, dáváme i toaletu. HonzaA je vcelku normálně mrtvej asi jako já, ale Mlhoš mi připadá takový letargický, jako sfáral na 3 směnu za sebou... Ice už ani moc nemluví jenom něco brumláa přežvykuje asi ani nejí, jenom žvýká, všichni se snažíme jíst a pít. Mě už tedy přestává žaludek fungovat a nechce banány ani jiné jídlo ani gely ani power bary ani ionák, jenom čaj bere, ten nezvrací... Břicho mám nafouklé jak stračena, ze všeho jídla dohromady, nemůžu se ani předklonit. Přemýslím, jak kluky vybudit na ty nechutný Hartmanice a Kochánov, pak už je to přece doma !!!! Ordinujeme setrvalé tempo po bufetu, dojídání, dopíjení a hlavně pravidelné střídání špice s háky, to se stává být stále zásadnější, hlavně ten hák... Když přijíždíme pod 1 Hartmanický schod není mi nejlépe, hlavně psychicky. Tohle stupňovité stoupání do vesnice, které je stále vidět je strašně demoralizující. Hlavně cca po 190 km v tomto šíleným počasí. S vypětím všech sil se dostáváme přes kopec do vesnice sjezd dolů a pak dál na Petrovice. Když se za Petrovicemi odbočí z hlavní doleva, hned to poznávám. Je to tady, první táhlý docela prudký brdek avizuje stoupání na Keply. Pánové a je to tady. Poslední a nejnepříjemnější kopec dneška. Nikomu se tedy vůbec nechce, ale hecujeme se navzájem. Do Rovné to ještě zvládáme. Zde pro mě překvapivě ožívá Mlhoš. Pere to od statku ze sedla, jakoby to chtěl celé vyjet. Neví do čeho jde tak do toho jde po hlavě, ale jede pěkně a bojovně. Asi v 2. Výšvihu před sebou náhle vidím náš dres., kdo to je? Kdo to může bejt? Dojíždím Gejzu , který jde po svých, slezám taky a chvíli jdeme a kecáme. Je dost proštej, mokrej, špinavej a vůbec je na tom snad ještě hůř než my. Chytil 2 defekty a je dost demotivovanej, pořád opakuje že 11 tis km za 8 měsíců je asi pro něj dost a že už to tělo nebere, přikyvuju, mě by to zabilo. Po chvíli nasedám a jedu za Mlhošem. Ten stojí na dvoří statku u pípy před posledním a nejprudším výhupem v lese. Pivo sinedává ale pokračujeme spolu vstříc vrcholu a bufetu. Dost si asi vyťal, tak si říkáme, že to zkusíme jet, kam až to půjde do lesa. Já mám hlavně obavy o křeče, letos jsem se s nima dost natrápil, ještě to by scházelo. Pak tedy nevím , jak bych dojížděl těch posledních 35 km prošitej s křečema. Na bufet na Kochánově pak přijíždí Mlhoš, pak HonzaA, Gejza a nakonec Ice. Všichni jsme hotoví, ale víme, že už jsme to zlomili a zvládli. Do cíle se v téhle sestavě dostaneme a pomůžem si, takže nálada je hned dobrá a veselá. Opravujeme ještě Iceho a Gejzovo kolo s cca 15 min zastávkou na bufetu. Největší thriller nás ale teprve čeká, to nejlepší nakonec ... Vyrážíme zvolna do sjezdu z bufetu, po cca 3 min. najednou před námi, kdo jiný než kladenský lišák Kolbaba. Nestačím se divit, ptám se kudy jel, nechápu kde se tu vzal. Odpovídá: No normálně, jel jsem, jako by šel z cukrárny. Je taky zaskočený. Prostě nás na Kochánově minul a vyrazil vstříc cíli. Kolbaba je prostě tady, to je fakt a nám tedy znovu na 220 km začíná závod ... Já to nejdřív dlouho rozdejchávám nemůžu to vidět a jsem dost naštvaný, že jsme to takhle blbě prokaučovali. Měl jsem za to, že je někde v propadlišti, alespoň hodinu někde za námi a on je tu zpátky. S klukama jsme si před závodem řekli, že Kolbabu prostě dnes zařízneme ať se děje co se děje... Taktiku i čelo, ale chytře přebírá Kolbaba a rozdíždí tempo. Já stále přemýšlím, jak mu ujet aniž by to odnesl někdo z naší skupiny. Kolbaba volí klasickou strategii jet tempo co může, aby jsem mu nenastupovali. Kluci se snaží gentlemansky střídat, hlavně HonzaA, ale i ostatní, kteří jsou jak polití živou vodou. Na mě přichází trochu krize, od Srní už nejím a po 200 km mám docela odtaháno, takže si nehraju na hrdinu a převlíkám se za kukačku. Chvílema mám i lehké náznaky slabosti (asi nejsou cukry) a mám obavu, aby Kolbaba nezačal vyvádět a třeba nastupvat a odjíždět. Po pár km, ale zjišťuji, že jakmile přijde brdek už není schopen točit vyšší tempo. Sázím tedy všechno na poslední trumf v loterii - Velhartičák. Tady ho buďto utrhnem nebo ne. Už ve sjezdu přes hlavní před Velharticemi se začíná dost ostře závodit. Jedu první, nechci jít k zemi a líp to kontroluji. Za mnou se ale vyváží Ice a kalí to dolů kolem mne snad 80 km/h, na těch lavorech klobouk dolů. Přeci jenom letos už mám napadáno celkem 6 koiusků, a tak už to chci letos ustát bez dalšího. Za ním toho využívá rychle Kolbaba, vidí, že ostaní jedou též opatrně, a tak zkouší odjet ve sjezdu. Dole pod kopcem v esíčku mi zrovna není dobře, když zjišťuji že mi to fakt už nebrzdí, tak už si instinktivně vycvakávám, že půjdu k zemi, ostaní jsem pěkně vyděsil. Cejtím, že kdybych to ještě víc naklopil, tak by to ustřelilo. Nakonec jsem to ustál, ale měl jsem namále, byla to dost hrana. Kluci Kolbabu ale bravurně sjeli a já se na rovině zase přisál. Následuje Velhartičák. Na ničem se nedomlouváme, ale tak nějak vzájemně cejtíme, že někdo jede jako soupeř a je třeba ho setřást. Jdu tedy dopředu a nasazuji citlivé, ale zrychlující tempo až na vrchol brdku. Za poslední km jsem si částečně odpočal a tak mám zas trochu sil potáhnout. Ani se neohlížím, ale na vrchu zařvu: jeďe někdo sakra, nebo tak něco. Nemyslej jsem to zle, ale tušil jsem, že to je naše chvíle a Kolbaba , má určitě nějakou tu díru a chce to jet furt dál a odjet mu. Bylo to skutečně tak. Nahoře na kopci šel dopředu Mlhoš a dával co to dá, pak ostatní. Za odbočkou vpravo po sjezdu po Kolbabovi ani památka. Šel jsem hned zas dopředu tušíce že se řítí za námi, jedu další tak 1 - 2 km, střídáme. U rybníčků kde loví kachny zpomalujeme v zatáčkách. Pak pokračujeme dál a za chvíli, to snad ne Kolbaba, je tu zpět. Tomu nemůžu věřit. Kdybychom jeli tempo, ještě tak 2 km věřím, že už by se zlomil, ale on se znovu dotáhl. Samozřejmě , musel jet totální hranu s kopce a nadoraz po rovině, jinak nás nemohl dojet. A byl tu zas. V některým z posledních sjezdůl ztrácáíme Gejzu, který už nemá sílu ani brzdy ani pláště na ten nervák z kopce. .. (dojel na probržděným plášti s bublinama duše, která z něj vylézala - měl jsi dnes Gejzo hodně štěstí teda v těch sjezdech na tomhle). Potom co nás Kolbaba dojel to už bylo tak 13 km do cíle. Znovu šel na čelo a udával tempo. Kluci už toho měli taky dost, tahal už jen HonzaA a Mlhoš, já už zase nasupeně spekuloval , jak to s tím Kolbabou vykutálíme. Asi na 11 km do cíle se odpoutává Ice, že už na to kácí, že to dorazí sám. Tak valíme, Kolbába nám nedá spát a valí to dál. Následně po levé na 9 km do cíle jde HonzaA ze špice pod kopcem a už nestíhá do háku. Kolbaba naštěstí džentlmensky navrhuje, že na něj počkáme, že dost tahal. Jsme taky rádi, takže zvolňujeme a HonzaA je hned zpět. Podle gesta mě došlo, že už toho má Kolbaba taky plný kecky, ale na druhou strany začít nastupovat teď pár km do konce, to bychom se rozpadli úplně na kousky, což jsem nechtěl. Pak jsem se tedy rozhodl, že si ten souboj nechám jako třešničku až do finiše, kdo z koho, uvidíme. Po několika km se konečně, vysněně dostáváme pomalu k cíli. Všichni včetně mě přemýšlí, co Kolbaba předvede a jak s námi vyběhne. Já jsem již rozhodnut a vím, že musím zaútočit jako 1, moment překvapení je dost rozhodující. Po levotočivé zatáčce přichází rovinka a už vidíme kasino a místo cíle. Jedeme společně 1. Kolbaba, 2. Já, 3. Mlhoš, 4. HonzaA ještě tak 500 m, snažím se odhadnout kolik metrů je to ještě do odbočky k cíli kterou v dáli vidím, je to tak 300 - 400 m. Jdu ze sedla, šaltruji na těžší a z 2. Fleku začínám nadoraz spurtovat. Čekám, že přijde cvakání za mnou, ale nic neslyším, přesto spurtuju až před pravou točku do areálu a musím ostře na brzdy. Ještě policajti v autě mi tam vjíždí, už se vidím v nich, nic nebrzdí, ještě mokrá zebra a na další pravé letím přímo na kanál, už se vidím na zemi, ale nějak to přelítívám. Nevím, jestli kontruje nebo ne, ale ani se neohlížím a spurtuji posledních 200 m do cíle. Až za páskou jsem si zcela jist, že už mě Kolbaba dnes skutečně znovu nepředjede. Díky hoši, Icy, HonzoA, Mlhoši, Gejzo, kolbabo, byl to dnes skutečně neskutečný Královský thriller, který jsme si mohli společně užít až do konce. Jsem rád, že právě s vámi. Zdary Jestřáb
  
  
• Jura – Studené peklo
  
  ... 8.9.2007. 6:25. Erbenovo náměstí – Klatovy. Husté ocelově šedé mraky se valí nízko nad hlavami všech přítomných. Ze šera vystupují obrysy nového dne. Jemné drobné kapičky dosedají na vše živé i neživé a zanechávají po sobě pro ten den všutypřítomnou vlhkost. Hledím do dáli a pozoruji rodící se den. Bilancuji. Uplynulá (bohužel) sezóna mi přinesla mnoho cyklistických radostí, velká zlepšení a nové přátele. Teď je přede mnou poslední zkouška. Příprava trvala 2,5 měsíce a nyní se ukáže, zda byla k něčemu. Jako z dáli slyším zvuk hlasu oznamujícího 3 minuty do startu nejtěžšího amatérského závodu v republice – Krále Šumavy – na dlouhou trasu. 252km, 4420m převýšení, 26% sklon – to jsou jen některá nej tohoto závodu ...
  
  ... Regulovčík na křižovatce za Čínovem se dívá do dáli a vyhlíží peloton, který se již objevuje v zatáčce. Všichni mají plno sil a radost z vrcholu sezóny jim kazí pouze mokrá silnice, která nahazuje každého cyklistu. I ten poslední závodník se kolem regulovčíka přežene velkou rychostí a rozhodně naklopí svůj stroj v pravotočivé zatáčce. První brdky, první kopce, první serpentiny, první intenzivnější šlápnutí tohoto závodu ...
  
  ... konec obce Chlístov a čelo dlouhého hada se šine směrem k Šumavským velikánům. Stoupám po boku Maliny, jednoho z nových přátel, kterou mne tato sezóna obdařila. Hlavou mi táhnou vzpomínky – právě tento brdek jsem neuvisel při své první účasti na Králi v roce 2005. Sleduji lehkost jízdy Vítka Nováka, který má pro letošek velké ambice a konečně začíná závodit hlavou. Je mi skvěle, přestože se v kopci jede poměrně slušná intenzita. Ale nejsme tu na borůvkách, že ano ...
  
  ... Fotograf v půlce stoupání od Malonic stojí ve 12% zatáčce a pozoruje, jak cyklisté zatím ladně zdolávají první těžší stoupání. Tento kopec již odděluje zrno od plev. Na čele závodu zůstavají jen ti dobří. Nahoře prohodím pár slov s Malinou a sdělujeme si dojmy z právě vyjetého kopce. Ladný sjezd, výjezd na Kunkovice, kde si naplno užívám pohodové jízdy na čele závodu roku. Bavím se také s Kuřetem, naším nejlepším. Ale to nás již sleduje vrabec z vrcholku věže kostela v Děpolticích. Idylka se však rychle mění. Dva odjetí borci provokují další a vrabec na střeše kostela vidí strhující podívanou, jak se peloton cyklistů natahuje, trhá na kousky, kousíčky. Neudržíme úplné čelo a tak musíme spolu s Vítkem a Malinou dotahovat menší ztrátu. Naštěstí je sjezd a ten umíme všichni tři bravurně. Vrabec odletí ...
  
  ... Výškové metry přibývají. Teplota klesá. Povalující se mraky halí vrchol mohutné hory Špičák do smutného závoje. Smrkové větve nad našimi hlavami na nás pouštějí velké kapky. Ty nejlepší již nevidím. V půli kopce se otáčím a dlouhá rovina za mnou je úplně prázdná. Nesmím to vzdát a odpadnout! Musím se přeci někoho udržet! Sklon povoluje, řadím těžší převod a rychlost se dostává přes 20 km/h. Na dohled mám Michala Chadima. Spolu s Pavlem Matouškem jsou to mí brněnští kamarádi, kteří mi hodně v této sezóně pomohli. Metr po metru se k Michalovi blížím. Už jsem za ním. Před námi se zjevují další dva odpadnuvší cyklisté ... Veverka na stromě se připravuje na tuhou zimu, která tady, na Šumavských hřebenech, letos možná příjde dřív. Pod ní jede čtveřice cyklistů ve vzorném šiku a pravidelným vysokým tempem objíždí horu Pancíř. Třeba dostihnou tu velkou skupinku, co ta veverka viděla před chvilinkou ... "volno pánové, jeďte!" – křičí na nás regulovčík v Železné Rudě. Jako přízrak se asi půl kilometru před námi zjevuje skupina. Jsme ztuhlí ze sjezdu, ale je to šance. Na náhorních rovinách do Srní budeme skupinu potřebovat. Hecuji a jdu příkladem a rozjíždíme stíhací akci. Ještě kousek a budeme na Gerlově Huti. Náskok se ztenčil na pouhých 200m. Ale jakých! Chlapík z doprovodného auta sleduje náš urputný boj. Brdky překonáváme spurty a rovinky rozjíždíme kolotočem k 60 km/h. Ještě 100 m. Držím vám palce kluci, to zvládnete, slyším odněkud, ale asi je to jenom výplod mé choré fantazie ...
  
  ... Malina si v poklidu šlape ve skupině a neví, že za chvíli ho čekají slavné prášilské kostky. V tu chvíli mu poklepávám na rameno a jsem šťastný, že se nám podařilo nemožné. Malina je evidentně rád a užíváme si spolu neskutečnou jízdu. Povídám si s Vítkem a hodnotíme prozatímní průběh závodu. Dozvídám se, že ujelo pouze 6 borců a jsme tedy vlastně první větší skupina jedoucí o 7.-20. místo – nemám slov ...
  
  ... Občerstvovačka na Srní. Milá paní s plným kbelíčkem ionťáku pozoruje projíždějící cyklisty. Asi moc nechápe, že nikdo nestaví. Zamířím přímo k ní a co nejrychleji sypu do prázdného bidonu bílý prášek a paní mi ho zručně zalévá ionťákem. Pití se nesmí podcenit ani za tohoto nevlídného počasí. "... ať vám moc neujedou!", " ... nebojte, teď je sjezd, to bude dobrý ..." ... Řidič červené Fabie je mírně vyděšený. Asi neví, kam má uhnout, protože věřím, že mi chce uhnout. Ostrá levotovčivá zatáčka jej nutí zpomalit víc než by chtěl a v tu ránu vidí oranžový přízrak, který jej míjí dvojnásobnou rychlostí ... a opět klepu Malinovi na rameno ...
  
  ... rovně ti chytří, doprava masochisti. Tyhle nápisy by se mohly vyjímat u odbočky na Svojše místo fádních cedulí 150, 200 a 250 km. Jsem masochista. Cítím, že tenhle kopec mě dostane. Někdy to člověk tuší, a přestože se tomu všemožně brání a doufá v obrat, předtucha se mění ve skutečnost. Na Svojši se mi přes veškeré moje úsilí má vysněná skupina vzdaluje. To není možné! Nechci jet sám! ... Musíš, nemáš na to ... Serpentiny v půli kopce mi přináší odpadlíka, bohužel nepoužitelného. Chudákovi mu došlo totálně. Smířil jsem se s osudem, srovnal jsem si v hlavě morálku a jal se bojovat ... Chalpík z doprovodného auta na vrcholu Zhúří vidí cyklistu v oranžovém dresu. Jede pár minutek za skupinou co právě projela. "Nepotřebuješ něco? Pití, banán?", "Díky, ten banán bych si vzal ..." a beru mu banán z rukou. Tady na čele je to už několikátý člověk, co má snahu pomoct. To jsem dříve nezažil ...
  
  ... Horská Kvilda se halí do ponurých chuchvalců. Mrholení se mění na chvíli v déšť. Projíždím velkou rychlostí s větrem mírně v zádech a vzpomínám na rok 2005 a slávu skupiny A, kterou jsme tehdy s Igorem a Kolbabou založili ... Regulovčík mne posílá směrem na Kvildu a já již smířen se svým osudem sólo jízdy nasazuji pravidelné tempo. Vzpomínám na Libora Matějku a jeho rady, že nejvíce se vyplatí šlapat pravidelně a to i z kopce. Usazuji tep mezi 150 a 160 a pod koly mi ubíhá nádherný asfalt. Najednou mi nevadí, že jedu sám. Užívám si krásné silnice, pozoruji rozbouřený tok Teplé Vltavy a ukrajuji kilometr za kilometrem až do Borové Lady. Následující úsek znám jenom z mapy a jsem překvapen jeho krásou. Chválím Frantu Šrajta za tuto změnu trasy oproti loňskému Putkovu ...
  
  ... Po hlavní silnici z Vimperka projede nákladní auto se dřevem. Další auto však již staví sličná slečna. Děkuji a projíždím rychle, jak jsem rozjetý z kopce. Ujedu pár metrů a k mému překvapení vidím u okraje cesty Malinu. Chudák píchnul. Má ale plášťové galusky, nemohu mu pomoci. " ... řekni to u občerstvovačky, třeba tam bude servis ...", " ... je to jenom 5 km, pošlu ti je sem!". Jedu co nejrychleji na občerstvovačku. Tam líčím vše potřebné a dotyční slibují pomoc. S klidným svědomím, že jsem pomohl kamarádovi odjíždím. Na skupinu mám ztrátu asi 6 minut. To není mnoho, skoro mi od Zhúří neujeli! Ale dojet je už nemám šanci. Jede se mi ale skvěle, ukrajuji kilometry a nevadí mi ani vítr, který se tady v otevřenější krajině do mě začíná silně opírat. Javorník si pamatuji živě z loňska, kdy jsem tady trpěl za Kolíkáčem a prý tam byly nějaké 12% stoupání ... "píííp, píííp" ... "do toho, jedeš skvěle!", povzbuzuje mě chlapík nahoře u kontroly. Sjezd je mokrý a nebezpečný. Potkávám několik protijedoucích výletníků. Asi musím působit otřesným dojmem – všichni jsou mírně v úleku ...
  
  ... Šimanov 3 km. Druhá polovina trati je náročnější, alepsoň z mého pohledu. Jedna paní jede velmi ztěžka, nemůže popadnout dech a sesedá. Jsme ale pouze na začátku. Docela ji lituji, když stoupám ani ne na nejlehčí převod vstříc následným těžším pasážím. Předjíždím vlastně permanentně. Pozoruji lidi kolem sebe a na vlastní jízdu se moc nesoustředím. "jedééém! ještě kousek!", povzbuzují v zatáčce pod vrcholem okolostojící. Zlaté Krkonoše, říkám si v duchu, nějaký Šimanov se může jít bodnout. Vzpomínám na horské soustředění v Krkonoších, kde jsme prudké kopce trénovali. Je to hlavně o psychice ...
  
  ... Sušice. Dnes tedy svému jménu příliš čest nedělají. Ve sjezdu obdivuji lidi, které předjíždím. Jedou hrozně nebezpečně – brzdí naprosto nevhodně a čekám, kdy se mi složí pod kolo – rychle pryč! ... Rovinu pod Hartmanice rozjíždím v tempu a rychlostí 35-40 km/h míjím spoustu cyklistů ... "na to se vyser, ten je nějakej dobrej ...", "... asi jede 200-ku a píchnul ..." ... slyším od lidí, kteří se chtějí zavěsit. Hartmanice nemám rád. Jsou to takové utahující se schody. Potkává mne zde menší krize, spíše jen náznak krize. Oproti loňsku, kdy jsem tady za Kolíkáčem umíral, je to slabý odvárek ...
  
  ... Rovná. To je výsměch! No ono to vlastně rovně je – rovně nahoru! Kochánov jedu velmi rozvážně a snažím se nepřepálit začátek. Postupně přidávám a také se nějak zázračně rozjíždím – opět jako před rokem! "... no tak Aleši, co to vidím?", " ... vždycky jsem to šel! A letos tomu nebude jinak!" ... Nahoře na občerstvovačce dobírám bleskurychle pití ... Míša s Quitem vyrážejí vstříc posledním 35 kilometrům. Quit jede slušně. Míša schovaná v závětří. Poklepávám jim na rameno a vybízím je ke svezení v expresu. Jsou překvapeni a docela rádi. Nabíráme rychlost. Moje tempo je však i z kopce na Míšu příliš vysoké a pod prvním brdkem odpadá i Quit. Jedu co to dá, cílem je pokořit 9h. Podle mých propočtů by to mělo být reálné – stačí jet průměrem nad 30 km/h ... Velhartice ... Malonice ... Chlístov ... letím proti větru a sleduji nabíhající kilometry. Držím průměr okolo 34,5 km/h z Kochánova. To vypadá dobře. Nechci ani uvěřit, že mě pořád nikdo nedojel ...
  
  ... Kuře je šestý. Postává u cíle a užívá si zaslouženého pocitu dobře vykonané práce. Pozoruje mě, jak protínám cíl v čase 8:51. Gratuluje mi k 21. místu. Skvělé – nemohu tomu ani uvěřit. Je to za mnou. Všchno ze mne spadne a dostavují se endorfiny. Jsem však jako zbitý pes. Těch 140 km proti větru na samotku ze mě vysálo veškerou sílu. Opět končím pohledem na ocelově šedé mraky. Opět mrholí. Opět bilancuji ...
  
  
• Kocot – Král Šumavy
  
  Myslím, že Král je velké finále, a preto píšem hlavne o tom, čo tomuto velkému finále predchádzalo. Možno, že môj príspevok sa Krála tíka len okrajovo, a možno sem niečo také vôbec nepatrí. Preto ak čakáte, že napíšem o kopcoch, počasí, priemernej rýchlosti alebo tepoch, tak budete sklamaní ...
  
  Raz v noci sa mi zdál sen. Porozprávam Vám ho.
  
  Vrátil som sa domu z práce, čítam si maily. Mám tam mail aj od vinohradských šlapek: "Laco přijeď! tvúj tím tě pořebuje". Vo vnútri cítim plameň, ktorý náhle vzplál rovno v mojom srdci. Hádžem do batohu potrebné veci: tretry, helmu, oranžový dres. Beriem svoje kolo, svoje skvelé kolo, ktoré je tak spolahlivé. Koľko závodov sme už spolu absolvovali ... kolo ešte nezlihalo, ja už párkrát ano ... Vo vlaku mám čas rozmýšlat o sebe, o živote, o pritelstve, odvahe či bolesti. Každý už niekedy zlihal, každý má v sebe nejaké sklamanie. Sklamanie z toho, čo urobili iní, alebo z toho, čo urobil on. Alebo z toho, čo mal urobiť a neurobil. Bolesť každého človeka je jedinečná. Ak Nás ale niekto potrebuje, potom určite niesme beznádejné prípady.
  
  Myslím, že individuálny úspech, každý pozoruhodný výsledok, je do značnej miery obrazom kolektívnej sily celého týmu. V mojom prípade doslova platí, že jednotlivec bez pomoci kolektívu neznamená vôbec nič! Ja som len velmi malou súčasťou tohto fantastického tímu, ale tento tím je neoddelitelnou súčasťou môjho nového života. Píšem o novom živote, lebo vďaka šlapkám som teraz novým, lepším človekom, osobnostne vyzretejším. To, čím som teraz, je lepšie než čokolvek, čím som kedy bol. Cítim sa bohatý, lebo priatelstvo je največšie bohatstvo, cítim sa silný, lebo podľa mojej teórie je sila jednotlivca obrazom kolektívnej sily celého tímu. Jazdím na kole už 14 rokov, vždy som to miloval, vždy som z toho mal neuveritelnú radosť, ale nikdy pred tým som z toho nemal takú radosť, ako teraz a to aj keď už nedokážem podávať také víkony ako niekedy. V mojom srdci horí oheň a ja idem za volaním svojho srdca. Idem za Vami...
  
  sen však náhle končí a ja sa zobúdzam...
  
  Je piatok, deň pred Králom Šumavy. Je ráno a ja zisťujem že som v Prahe. O chvilu už stretávam Honzu. "Tak co? Jakpak ses vyspal?" pýta sa ma Honza. "Vyspal som sa dobre, naozaj veľmi dobre, zdál sa mi krásny sen ..." odpovedám.
  
  A tak poďme na dalšie závody, aby sme ostatním svojou odvahou dali inšpiráciu. Aby naše kolektívne správanie pre všetkých bolo vzorom. Aby všetci cítili ten oheň v našich srdciach ... aby všetci vedeli, že my sme Vinohradské šlapky!
  
  Špeciálne chcem poďakoť svojmu velkému vzoru, výnimočnému charakteru, Igorovi J. a moc se těším na další sezónu.
  
  
• Kolíkáč – Král maratonů
  
  Pomalu odeznívá únava a uzrávají vzpomínky na letošního Krále, který znovu nezklamal a zapíše se do "Šlapkovské historie" zlatým písmem.
  Svůj report musím začít již v pátek, kdy jsme se sešli v Besedě, vidět naživo tolik Šlapek, to se nestává každý den. A nálada byla skvělá, cítím vždy takové krásné mrazení, že se sešli stejně postižení lidé.
  Uléhám vedle Maliny s přáním, ať od něj trochu přes noc nasaji formy ... ale to už zvoní budík a v 5 ráno začínáme baštit, Iceman si přinesl pytel vloček, já zase dlabu rýži, až nám to leze ušima, venku zatím sucho, bohužel po chvíli zjišťujeme, že se silnice krásně leskne :( V penziónu nás ještě v 5,30 čeká opravdová snídaně, ale v té nervozitě, kdy stále vybíháme ven a testujeme počasí, si ji ani nedokážeme pořádně vychutnat. Poslední rozhodnutí co na sebe, volím krátkou moiru, dlouhý dres a vestu, návleky na kolena, staré ponožky na tretry a přes ně ještě orange návleky.
  Stojíme ve tmě před penzionem, slabě mží, nechápu, co vlastně dnes jdu dělat, nejraději bych zalezl zpátky pod peřinu, ale to už mě Malina a Iceman ženou vpřed, k prvnímu dnešnímu kopci směr Klatovy, směr start Krále Šumavy. Zjišťuji, že je mi pěkné vedro, přijíždíme k parkovišti u startu a hledám Honzovo auto, moiru a teplé ponožky z treter dávám k němu do úschovy, ještě se vypustit a vzhůru do první linie ... napětí by se dalo krájet, očima hledám oranžové dresy a na dálku se povzbuzujeme, ale to už běží poslední minuta do startu a jedéééém. Šlape se v poklidu, takže první kilometry ubíhají bez vážnějších zrychlení či brzdění, po chvíli najíždíme na starou trasu a hned v prvním kopci se snažím dostat co nejvíce dopředu, což se mi až nečekaně daří, ono se opravdu všichni vepředu jen zahřívají. Kontroluji si Mirka a Pedra před sebou, těsně za mnou je RiC a v blízkosti i Miki a Bigmig, tak to by se plánovaná skupinka mohla podařit. První vážnější kopec Maloničák ale už balík selektuje a po sjezdu do Velhartic je tu jen RiC, Mirek a Pedro, jdeme pěkně za sebou a navzájem si dáváme sprchu na probuzení od svých zadních kol, sbíráme osamělé závodníky a blížíme se pod Kunkovice, kde o serpentinu nad námi je ještě zaváděcí auto s čelem závodu, ale už neblázníme a jedeme si svoje tempo, zdá se , že jsme se vyladili zase na společnou notu jako na Rampušákovi, překvapením je Pedro, v Besedě sice říkal, že chce jet s námi, ale moc jsem tomu nevěřil, že by se s námi zdržoval ... Vše už je promočené, zpětně moc nechápu, že jsem to snad ani nevnímal, to závodní nadšení překonalo všechny útrapy. Před prvním bufetem na stojce v Děpolticích není vidět snad ani na 20 metrů jaká je mlha, domlouváme se, že bufet jen projedeme, popř. zkusíme uzmout nějaký banán.
  Podařilo se, okolo Nýrské přehrady si to šupajdíme v pevném šiku, připojilo se pár borců, Pedro předvádí jeden ze svých kousků, když si ulevuje za jízdy a hned potom zase skvěle rozráží vzduch na špici. V půlce stoupání na Hojsovku fotí a fandí Dreamer, jedeme stále asi v 7 lidech a dokonce si i stíháme pokecat, takže stoupání nám rychle utíká. Jsme nahoře, teplota klesla, ale oblečení jsem odhadl vcelku dobře, je mi tak akorát. Roztáčíme rychlé střídání na špici a směrem ke Špičáku sjíždíme pár borců, klesáme po novém koberci do Rudy, sjezdy se snažím jezdit jako první, nějak mám strach jezdit vzadu a vyhýbat se případným pádům. Rychlý průjezd skvěle ohlídanou křižovatkou v Železné Rudě nás katapultuje do dalšího stoupání, kde máme jako na dlani asi dva osamělé jezdce a malou skupinku v dáli. S Mirkem se usazujeme na čele, připadám si jako při vyjížďce od mostu, sil dostatek, klábosíme, ale přitom jedeme málem 25km/hod., po chvíli raději zalézáme dovnitř skupinky, aby špice drtily spravedlivě zase jiní. Sjeli jsme ty dva a po odbočce z hlavní se snažíme docvaknout i tu miniskupinku. Je to skvělý pocit, dáváme do toho všechno, RiC jede jako z partesu, o Pedrovi a Mirkovi ani nemluvě. Před Skelnou už jsme asi v 10 lidech a tak si pochrochtáváme na kostkách, dnes je to znásobené ještě tím počasím, je to parádní natřásadlo. Blíží se Srní, dopíjím bidon, tlačím do sebe gel, na bufetu si rychle odskočit, narvu si do pusy jeden rohlík se salámem a sýrem a druhý ještě do ruky a už sjíždíme pod Zhůří, mám trochu problémy s tím druhým rohlíkem, málem se udusím, ale nakonec vše zvládám a najíždíme do královského kopce. Naše čtyřka stále u sebe, a vypadá to, že i kopec-zabiják zdoláme jako jeden muž. Nechci tomu ani věřit, jedeme se mi parádně, žádný náznak únavy a křečí, pro většinu je to asi nepochopitelné, ale to počasí mě vyhovuje, krásně se dýchá :)
  Zvládli jsme to, nahoře nám hlásí přihlížející divák, že máme před sebou několik závodníků, což je pro nás znamením k velkému koncertu, rozjíždíme vlak, který sbírá cestou osamocené korálky, až máme u Kvildy málem celý náhrdelník a tak sjezd do Borové Lady, po hlaďounkém asfaltu, je pravý cyklistický orgasmus. Rychlost se ustálila někde kolem 60km/hod., špice se rychle točí a jen na sebe radostně halekáme, jsem nadšen, že tu je RiC, co ten kluk se sebou za ty dva roky dokázal udělat! Z Borové Lady se silnice začíná zase zvedat a bohužel i vítr je náš nepřítel. Ale v té skupině se všechny nesnáze překonávají mnohem lehčeji. Za Novými Hutěmi má RiC menší krizi, snažím se ho povzbudit, pojď, teď už bude jen sjezd a bufet. Společnými silami s Pedrem ho dotahujeme do skupiny, která pak přifrčí na bufet ve Zdíkově, ze kterého právě odjíždí Alánek. Doplnit bidony, vzít banán, když tu slyším známý hlas: "Je to v háji!" A tam skrčený, nad rozebraným kolem, málem brečící Malina, prý má defekt. Tak to má teda pech :( Říká jeďte, já si Vás dojedu. Blíží se kopec, ze kterého jsem měl asi největší obavy, a to Javorník. Stále jedeme asi v 8 lidech, takže o zábavu je postaráno, i když před vrcholem Javorníka, je zlověstné ticho, každý soustředěně šlape. Na koberci nám hlásí, že jedeme přibližně kolem 60 místa, to mě překvapuje, myslel jsem si, že budeme rádi za první stovku. Je to paráda, Javorník bez větších následků za námi, ten sjezd na mokru je jak bobová dráha, naštěstí bez pádu, jen dole v Laznech se ozývá velká rána, to když jednomu nešťastníkovi praskla duše.
  A už si to hasíme na Rozsedly, dávám ještě magnesium, a představuji si ten závěrečný trojboj v podobě Šimanova, Hartmanic a Kochánova a už jsem celý natěšený, až budu na bufetu na Keplech. Trasy se spojily a tak stále předjíždíme mraky cyklistů všech kategorií na všemožných strojích. Šimanov si vezme další síly, ale všichni ho vyšlápneme a již sjíždíme do Sušice, kde nás vítají krásně zabezpečené křižovatky bez nutnosti přibrzdění, bufet chceme projet, ale RiC je nakonec proti, takže zastavujeme a doplňujeme vše potřebné. Bohužel ve stoupání na Hartmanice RiC vystupuje z naší skupinky, no on na začátku hlásil, že musí včas vycouvat, aby pak v poklidu dojel. Údolí k Petrovicím roztáčíme pověstný kolotoč a zdravíme Svoradu a již se psychicky připravujeme na Kochánov. Mirek mi ještě stačí vypít bidon, prý má hroznou žízeň, no aspoň budu lehčí do té stojky.:) Letos chybí koberec, ale zase je tu Dreamer, který povzbuzuje a doprovází nás na bufet. Kecáme s ním jak někde na výletě, tak to tedy ne, dyť my jedeme závod :) a tak sjezd z Keplů už zaleháváme za sebe a voda nevoda to svištíme dolů. A začíná se dít něco, co je asi na dlouhých maratónech nejkrásnější, na 230km začínáme konečně závodit :), nástup střídá nástup, Pedro a Mirek se nenechávají zahanbit a tak sjíždíme další a další postavičky, některé se k nám přidávají a před Chlístovem už je to regulérní UAC :).Dokonce jsme sjeli Astrala3, který se hned zapojil do pekelného tempa, i když měl na začátku pád, což se pak dodatečně dozvídám. Na jedné z křižovatek nám hlásí 9 km do cíle, s Mirkem a Pedrem se radíme, kdy bude nejlepší se pokusit odjet, ale všechny nástupy jsou zažehnány, jsme v Klatovech a vím, že nás čekají dvě nebezpečné zatáčky, rychle na špic a společně s Mirkem vjíždíme do cílové rovinky, spurtujeme, řvu na Míru, že projedeme ruku v ruce cílem, ale on svěšuje příliš brzo nohy a tak trochu nezaslouženě vyhrávám, protože to Mirek před cílem hodně odtahal. Byl to zase skvělý Král, projeli jsme ho bez většího zaváhaní, možná kdybychom ještě na začátku trochu přišlápli, mohl být výsledný čas lepší, na konci bylo až nějak podezřele moc sil. Ale to jsou jen kdyby:).
  Mirku, RiCi a Pedro díky moc za krásný den a příští rok na maratonech zase snad někdy ahoj ...
  Tak to byl průběh závodu z mého pohledu, ale asi největší zážitek, než samotný závod bylo pro mě něco jiného. Byly to Vinohradské Šlapky, parta lidí nakažených virem, který se jmenuje cyklistika.
  
  
  
• Mirek – Mokrý vrchol sezony
  
  Vrchol sezóny máme bohužel opět za sebou . Silniční Král je pro mě každoročně nejdůležitější akce, byl to můj první závod v životě a je to asi to nejtěžší, co tak může normální cyklista na silnici u nás absolvovat. (nepočítám samozřejmě ultramaratony, to je zcela mimo mé chápání ).
  
  Na start vyrážíme v pátek odpoledne ve složení Josef Sychra a Míra Vlach (200km) a já a Slávek Hnízdil (250km). Absolvujeme už tradiční předzávodní ceremoniál v tomto pořadí: prezentace, ubytování v chatce v kempu, na terase chatky káva, bábovka a pokec o Králi, 13km rozjetí se Slávkem (na delší jízdu jsem ho prostě neukecal :) ), večeře a dvě pivka v restauraci a v deset už lezeme do postelí. Spím naprosto krásně, snad poprvé před Králem jsem se pořádně vyspal.
  
  Ráno je budíček v pět, počasí venku zatím vypadá slibně, ale už cestou na start docela silně mrholí, silnice je mokrá a mé přání jet alespoň úvodní kilometry na suchu se rozplývají (přeci jen vzpomínky na hromadný pád a let přes řídítka do příkopu v prvním sjezdu na Rampušákovi jsou ještě příliš čerstvé :) ). Na startu se řadím díky loňskému výsledku do první vlny hned kousek za pásku, kupodivu nejsem vůbec nervózní až poslední minuty před výstřelem to na mě přichází, v hlavě se mi promítají předešlé ročníky, vzpomínám hlavně na ten úplně první v roce 2002, kdy jsem stál až na úplném konci náměstí a teď po letech úplně na čele, to by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo.
  
  Po startu se naštěstí jede jak na výlet, všichni si vzali slova pořadatelů k srdci a jedou úvodní kilometry opatrně, já jedu ještě opatrněji a trochu se propadám dozadu. Po nájezdu na hlavní na 10km se po levé straně silnice posouvám zpátky prakticky až na čelo a pak už najíždíme na loňskou trasu. Ve stoupání do Chlistova a v kopci za ním už tepy trochu stoupají, ale stále se držím v balíku. Potom se jede avizovanou objížďkou přes Jindřichovice a za přejezdem už se balík začíná natahovat. Fouká to z boku a jedeme za sebou jeden za druhým. Blíží se ale velhartičák a po něm už stejně pravděpodobně v balíku nebudeme, tak mě to ani neznepokojuje. V kopci se ani nesnažím balík uviset a kolem už se formuje plánovaná skupinka "C" ve složení já , Kolíkáč, RiC a kupodivu i Pedro (Peter Bystrian). S tím posledně jmenovaným ani nepočítám, že bychom nějak dlouho jeli, protože v maratonech pravidelně končí o několik míst před námi. Po rozdělení tras ve stoupání na Chotěšov ještě naposledy vidíme čelo asi minutu před námi, ale my už se soustředíme na vlastní výkon. Sjezd přes Kunkovice jedeme hoodně opatrně a po nájezdu na hlavní se přesně jako loni konečně začíná spolupracovat. Po sjezdu ke Strážovu jedeme zkratkou kvůli rozkopané silnici a na ní nás málem nějaký debil ve favoritu vytlačí schválně ze silnice a padají od všech hodně neslušná slůvka, ale naštěstí to dobře dopadlo a my můžeme v klidu začít stoupat na první prudší kopeček na Depoltice. Tam je kontrola a čipový koberec a tak si z legrace zaspurtuji a přejíždím ho první, to abych mohl potom doložit, jak jsem neustále tahal špice a ostatní se jen vezli :) Sjezd dolů k prvnímu bufetu je opravdu nádherný, mlha, prší, přes zamlžené špinavé brýle nic nevidím a bez nich taky ne.
  
  Na bufetu nestavíme, ani si neberu banán, v kapse mám dva a pokračujeme na Špičák. Je to zvláštní, kopce mě vůbec dneska nebolí, vyjíždím je v pohodě a ta hlavní práce čeká na rovinkách, kde se spoluprací ve skupince nechá najet daleko víc, než zběsilým tempem do kopce. Na Špičáku je opravdu bezva počasí, mlha, mrholí a opatrně sjíždíme dolů, Kolíkáč si přeje, aby nám vjel do cesty autobus jako loni a po pár metrech se tak opravdu děje, ale letos nás naštěstí nebrzdí. V Železné Rudě se opět formujeme do skupinky, já s Kolíkáčem na čele a táhneme ostatní bok po boku nahoru, před námi pár lidí a ty nahoře dojíždíme. Až na Srní se pěkně střídá jedeme celkem svižně (to bude tím, že fouká trochu do zad :)) a i přes to nepříjemné počasí se jede zatím celkem dobře. Na bufetu doplňujeme zásoby , Kolíkáč mi nakazuje, abych si letos vzal svůj rohlík se salámem, loni jsem mu totiž ten jeho ve sjezdu na Čeňkovu Pilu sežral a po chvilce jedeme dál. Pořád se držíme pospolu s RiCem a Pedrem, ve sjezdu jsou všichni lepší, na mokru mi to nějak nejde a většinou jezdím až na konci a mám co dělat, abych uvisel. Parádní sjezd ze Srní si letos vůbec nevychutnávám, spíš mám strach, abych ho přežil, dole kolem Otavy to opět rozjíždíme a už je tu odbočka na Zhůří. Mačkám stopky a stoupáme nahoru. Jede se mi naprosto lehce a teď už vím proč. Čas až k vybledlé čáře, kde asi kdysi byla prémie je 37:43, o tři minuty pomalejší než loni !!! Tady jsme to teda pěkně odflákli. Zase se ale podařilo udržet pohromadě skupinku a zbylo dost sil na rovný úsek až na Borovou Ladu, parádně střídáme a sbíráme jednotlivce před sebou, kteří se sice možná víc snažili do kopce, ale teď o samotě na rovině prostě nemají šanci. Za Borovou Ladou je nás pořádný balík, ne všichni se sice snaží střídat, ale jedeme velice dobře. Sjíždíme k Vimperku, nájezd na hlavní mě trochu zaskočil, jedu zrovna na čele a přede mnou se objevují kostky a ostrá levá. Řvu z plných plic, aby i ostatní si toho všimli a nikdo tam nelehnul, dobře to dopadlo a pak už to pálíme na třetí bufet, který je letos ve Zdíkově. Doplňuji všechno potřebné a ani si nestačím všimnout Maliny, že se tam pokouší opravit defekt. Vypadá docela naštvaně, ani se mu nedivím, jel totiž ve skupině o celkové sedmé místo, ale defekty k cyklistice prostě patří, taky jsem jich pěkných pár zažil, třeba na Králi 2005 na 10km a do cíle jsem to pak měl jako časovku jednotlivců :)
  
  Za bufetem jedeme ještě pár kilometrů celkem po rovině a pak už nás čeká Javorník. Kolíkáč z něj má opět obavy, mě ale nevadí a celkem lehce ho vyjíždím. Sjezd dolů po mokré rozbité silnici ale stojí za to, jednu zatáčku jsem málem nedobrzdil a dole už se napojujeme na ostatní trasy.Blíží se Šimanov a ani po 180km z něj nemám nejmenší obavy a vyjíždím jej docela dobře, kolo na mokru nepodkluzovalo, to bylo to jediné čeho jsem se bál. Před Sušicí se domlouváme, že nebudeme na bufetu v Dlouhé Vsi stavět, naivně se domnívám, že půlka bidonu mi bude stačit až na Keply. Naštěstí pro mě toho začíná mít RiC dost, říká že musí zastavit a tak doplňuji pití a jedeme dál. Bohužel tady už definitivně ztrácíme RiCe. Přejíždíme Otavu , Kolíkáč na špici to táhne jako blázen a mám co dělat, abych uvisel. Na začátku stoupáni najednou na mě přichází krize jako blázen, nohy se netočí, je mi horko, žízeň a ještě ke všemu jsem chytil lehkou křeč do lýtka. Rozepínám vestu, křeč naštěstí povolila a snažím se co nejvíc dýchat. Už ani nevím, jestli jsem kluky posílal pryč aby jeli sami nebo ne a pomalu za nimi stoupám nahoru. Sanžím se co nejvíc pít a zkouším jako poslední záchranu ampulku magnesia proti křečím. Krize k mému velkému údivu pomalu odchází a v Hartmanicích se cítím úplně skvěle, však jsem během stoupání vypil celý 0,7l bidon. Na silnici směrem ke Kochánovu to zase pereme pěkně ve skupince, střídáme a blížíme se ke Kochánovu.
  
  Na to že v nohách máme přes 200km se cítím fantasticky, pomalu ukrajujeme výškové metry a stoupáme ke zlatému hřebu dne a možná i sezony, k 24% stoupání nad statkem. Ještě než tam dojíždíme, tak musím taky potupně slézt, ale ne z nedostatku převodů, ale protože mi nepochopitelně vypadlo sklo z brýlí. Měl jsem dvojnásobnou kliku, protože jsem si ho málem přejel a při zastavování málem rozšlápl. Přestože ještě není po desáté večer, tak vypouštím z úst nehezká a nepublikovatelná slovíčka, kde se to ve mně vzalo? :) Kluci mi trochu poodjeli ale při průjezdu statkem jsem zpět a před námi se zvedá pověstná stěna. Letos chybí kobereček a tak mi nezbývá, než to vyšlápnout, přece si neošlapu své zánovní střevíce, že? Na konci nejprudšího úseku jsem úplně vyřízený a tak ani nevnímám fandícího Dreamera, ještě že se ozval. Kolíkáč a Pedro zůstali kousek za mnou, mají lehčí převody, ale já na 39/25 už jet pomaleji nemohl. Cestou k bufetu se snažím trochu odpočinout, jedu sám, Kolíkáč kousek za mnou, vidět sice není, ale slyšet je :) Na bufetu pro jistotu doplňuji oba bidony a beru si na cestu vynikající perník politý čokoládou a posypaný oříšky.
  
  Hned za bufetem se do něj pouštím, ještě kávička kdyby byla, to by bylo krásně na světě, ale rovná silnice končí a začíná nebezpečný sjezd dolů a tak se probírám ze snění do reality a ta není moc růžová, prší, je mlha a zima, fouká vítr. Tenhle úsek až za Chlistov mi moc nesedl, po 220km se totiž začíná závodit a to i ve sjezdech, já visím na konci skupinky, vždy po sjezdu lepím menší díru a nevěřím tomu, že bych to tak dojel až do cíle. Hlavně ve sjezdu za Velharticemi se náhodou podívám na tachometr, na něm mě vyděsila číslice 78 a já se modlím, abych ten sjezd na mokru na nebrzdícím kole přežil.
  
  Po nájezdu na hlavní v Mochtíně se dostávám po dlouhé době na čelo skupinky, zkouším to trochu rozjet, na odbočce nám pořadatel hlásí 9km do cíle a po chvíli zjišťuji, že máme ve dvou tak 50 metrů náskok. Pedro a Kolíkáč ale zůstali zpět a tak svěšuji nohy a čekám. Poslední kilometry jedu prakticky pořád na čele, párkrát zkouším skupinku roztrhat, kdyby se tak podařilo ujet s Pedrem a Kolíkáčem, to by byla nádhera, ale proti větru jsou všechny nástupy marné. Kousek před Klatovama to zkouší i Kolíkáč,já se za něj zavěšuji, ale za chvlku jsme dostiženi a jediným výsledkem jeho pokusu bylo, že jsem chytil křeč pro změnu do pravé nohy :) Závěrečné stovky metrů hlídám špici, do zatáček těsně před cílem je potřeba najíždět na prvním místě, ale bohužel mě jeden jezdec objíždí vnějškem, já se ještě vyhýbám kanálu a tak na něj už nemám. Těsně před cílem se ohlížím, za mnou Kolíkáč a tak svěšuji nohy a čekám, abychom projeli spolu cílem. Hned za cílem si všichni tři vzájemně děkujeme ještě i s kolegou na Duratecu s páčkama na rámu, ten s námi taky strávil dlouhé kilometry a snažil se pomáhat. Ty poslední kilometry byly neuvěřitelné, že bych byl schopen závodit i po 230km bych teda nečekal :) Pak už se jedeme vysprchovat a převléci a hned zpátky do cíle, kde postupně dojíždějí další a další známí.
  
  Gratuluji všem, co se do toho v tom počasí pustili a dokončili, byl to svátek cyklistiky a také Šlapek. Veliká škoda, že se nepovedlo někomu v oranžovém se dostat na podium, Kuře, Malina a Radek, to byly ty hlavní trumfy, moc jsem jim to přál, šesté místo Kuřete je ale parádní a to jsem se od něj ještě v cíli dozvěděl, že to ujel bez zastavení a jen na dva bidony (to mi prostě hlava nebere), zatímco ostatní na čele měli pomoc z auta. Poděkování patří Kolíkáčovi, Pedrovi a RiCovi za parádní spolupráci, bylo to úžasné, jak nám to vyšlo a je škoda, že to byl letos už poslední maraton. Už teď se těším na další sezonu.
  
  
• Mirso – Král č. 2 - nesplněný plán, nicméně krásný den se Šlapkami
  
  Král č. 2 - nesplněný plán, nicméně krásný den se Šlapkami
  
  V sobotu vstávám ve 4:00, koukám na teploměr a v Mostě je 14,2 C, zamžourám ještě jednou, jestli to není náhodou 4,2 C, ale opravdu to je o 10 stupínků více. Řekl jsem si, že je to paráda.
  
  Dělám poslední přípravy na odjezd včetně běžných ranních činností a v 5:00 se scházím s kolegou a jedem vyzvednout ještě jednoho.
  
  Na cestě máme všichni dobrou náladu, všude je sucho, až cca 20 km před Klatovy se to mění, nejdříve si říkáme, že to byla přeháňka, ale při příjezdu do Klatov je všude totálně mokro. Už jsem letos za mokra a průtrže absolvoval Medica maraton, tak mě počasí nerozházelo, ale v duchu jsem si říkal, že plán na 6:00 nejspíš nevyjde, protože se bude muset z kopců brzdit a brzdit.
  
  Jdeme se zaregistrovat a pomalu se připravujeme na start. Volám Georgovi, abych věděl, kde stojí Šlapky. Jdu se jen lehce projet, jestli je kolo OK a pomalu se přibližuji k zástupu Šlapek na startu. Naštěstí nestály daleko a tak jsem se k nim dobře dostal. Letmo se pozdravím s Georgem. Podle fotek na šlapkovských stránkách poznávám Quita a Míšu.
  
  Lehce se protahuji a v dálce slyším, jak pořadatelé hlásí, kolik zbývá do startu. Po startu se pomalu posouváme směrem k silnici, kde se balík roztáhne a může se sednout na kolo. Najednou je kolem mě oranžovo a i přes to hnusné počasí se cítím bezvadně. Konečně s někým pojedu. Oranžové dresy jsou dobře rozeznatelné, což mi pomáhá k lepší orientaci, kde se kdo nachází.
  
  Postupně se balík trhá a před kopcem na Vysoký hřbet se ocitám se třemi Šlapkami - Georgem, Robinem a Konrádem. George říká, že by to chtělo kazetu s 27 zuby a volá Mikince, která to nebere (potom se ale domluvili na výměně kol na bufetu v Srní - s takovým servisem se mu to jelo ) Kopec se mi jede v pohodě, ale protože potřebuji na záchod, domlouvám se s Georgem, že pojedu napřed a na kopci na ně počkám. Když se kluci přehnali, tak pomalu nasedám na kolo a jedu je stíhat, což při mých sjezdových dovednostech je docela problém. Nejdřív dojíždím Georgeho (až pod kopcem a delší rovince) a poté se dotáhneme na Robina s Konrádem. Jede se mi v pohodě a psychicky se připravuji na kostky. Tajně doufám, že to po příjezdu na ně nepoložím. Po prvních vrávoravých šlápnutích se snažím chytit rytmus. Jedu silově, aby mi to moc neklouzalo. Už z minulého roku vím, jaký je to balzám, když se pak přijede na asfalt. Za Prášilama následují další kostky, už ne tak hrozné, jako za Skelnou. Pomalu se blížíme k bufetu. Vodu ještě mám a tak se domlouváme, že na sebe počkáme na konci Srní. Beru na sebe větrovku, voda z oblak i ze silnice začala být protivná. Po výměně kol George ožil, vzal si i vestu.
  
  Sjezd do Rejštejna jsem si neužil jako minulý rok, měl jsem nahnáno, abych to nepoložil. V tichosti jsem pozdravil řeku Vydru a dojel kluky. Říkám Konrádovi: "Není ta Šumava krásná?" Přitakal a pokračujeme ke Kašperkám. S Georgem trochu mírníme kluky, aby tolik neletěli, že nás to nejhorší ještě čeká. Kašperk vyjíždíme společně, nikdo nikomu neujel. Sjíždíme před Šimanov a snažíme se to nehnat. Minulý rok mi Šimanov nepřišel tak dlouhý, ale letos jsem ho jel skoro celého v sedle (i závěrečnou stojku, i když jsem se na konci trochu bál, abych se nepřevrátil dozadu ). V porovnání s minulým rokem jsem ale měl o dva zuby vzadu víc (27). Za kopcem čekám na Georgeho a sjíždíme Konráda a Robina. Při příjezdu do Sušice se ozývá: "Šlapky jedéééém!!!" Nádhera. Robin nasazuje a mně pomalu dochází. Před bufetem táhnu balík a říkám, že to do bufetu musím vydržet.
  
  Na bufetu se domlouváme na taktice - do bufetu za Kochánovem pojedeme v klídku a potom to rozbalíme. Před Hartmanicemi tato taktika bere za své. Nohy se mi netočí (krize přišla na stejném místě jako minulý rok). V půlce Hartmanic už nevidím ani Georgeho. V duchu si říkám, že teď nastane to pravé peklo. Až do cíle nejspíš pojedu sám.
  
  Při výjezdu Kochánova se trápím a říkám si, minulý rok jsi to vyjel, tak letos taky musíš. Při příjezdu na bufet vidím Georgeho a Robina. Jsou na odjezdu, ale čekají. George říká, že ve třech se to potáhne líp. Rychle nabírám vodu a připojuji se. Uvisel jsem pár stovek metrů, pak se propadám. Začíná silně foukat.
  
  Do cíle jsem již nikoho nepředjel. Naopak. Přehnalo se kolem mě docela dost lidí.
  
  Do cíle dojíždím v čase 6:56, pár minut před Quitem a Míšou.
  
  Spokojený nejsem, ale jsem rád, že jsem si dvě třetiny trati mohl vychutnat se Šlapkami. Díky za vše.
  
  Plán na příští rok se nemění. Pod 6 hodin.
  
  
• RiC – Svátek cyklistiky
  
  Po roce opět stojím v Klatovech a v uších mi zní Manowar. Rok 2007 je moje druhá maratónská sezona a já ji opět zakončuji královsky: Králem Šumavy. Jeho všeobecně známou obtížnost tentokrát násobí ještě počasí. Mokré silnice, občasné mrholení, ráno, v poledne i odpoledne. Není to ideální počasí, ale mohlo být i hůř. Například souvislý déšť, v jakém jsem absolvoval trénink přede dvěma dny.
  Obtížná trasa nebyla jediná překážka stojící mezi mnou a cílem. Největší problémy jsem měl ještě před tím, než jsem se vůbec mohl postavil na start.
  První byly spojeny s ubytováním. Dva měsíce dopředu jsem si zamluvil ubytování v penzionu Nella a spokojeně odjel na dovolenou. Čtrnáct dní před startem zvoní telefon a majitelka mi sděluje, že místo v penzionu (domku) budeme spát někde v paneláku. Naše místa dala nějaké skupině. Znechuceni takovým přístupem jsme ubytování zrušili a sehnali si pokoj v hotelu Beránek.
  Další komplikace byla s kolem. Předposlední víkend před Králem mi na tréninku vlítla přehazka do zadního kola. Nastalo spravování, rovnání, shánění náhradních dílů. Den před odjezdem jedu v dešti alespoň vyzkoušet kolo. Zjišťuji že kazeta se bez jakéhokoliv varování odporoučela do věčných lovišť a v kombinaci s novým řetězem střílí jak o život. V pátek mi mechanik na poslední chvíli ještě dává starý řetěz. Kolo je pojízdné a já mohu odjet do Klatov.
  Ve dnech před Králem se řešila taktika. Vzniklo několik skupin, tuším A až F, téměř co Šlapka to skupina :) Oproti loňsku, kdy jsem zvolil taktiku ?Vlk samotář?, jsem se tentokrát rozhodl pro členství ve smečce. Zavěsil jsem se za Kolíkáče a čekal, co z toho bude. Nakonec jsme zůstali Tři mušketýři, přidal se k nám ještě se Mirek a Pedro. Staří známí buď z Mamuta, nebo z Rampušáka. Na Rampušákovi jsem taky jel s Kolíkáčem a s Mirkem, ale nevydržel jsem. Řek jsem si, že Krále musím jet více hlavou, tzn. trochu se šetřit a moc nedivočit.
  Všechny nástrahy jsem tedy zdárně překonal a stojím v první linii druhé vlny. Je 6,30 a je odstartováno. Manowar s Korunou a prstenem vystřídali AC/DC a jejich Dálnice do pekla. Vhodnější skladbu pořadatelé najít nemohli. Zatažená obloha a mokrá silnice věští jen trápení.
  250km trasa startuje sama, bez střední a krátké. Je to znát. Oproti loňsku se jede klidněji a mírněji. Svůj podíl na tom má jistě i voda na silnici.
  Jako u většiny závodů si toho moc nepamatuji. Držel jsem se naší skupiny a střídal když bylo potřeba. Ale s rozumem. Odvedl jsem si své a šup dozadu. Kopce jsme kupodivu jezdili společně. Žádné trhání a dojíždění. Vždy pohromadě, velmi příjemné.
  První bufet projíždíme a jen se snažíme za jízdy něco pobrat od pořadatelů. Bohužel jsem udělal jednu věc, za kterou se stydím. V zamlžených slunečních brýlích (čiré nemám) jsem moc neviděl a chňapl jsem u prvního pořadatele po tom, co mi nabízel. Nevím co to bylo, ale banán to nebyl. Hodil jsem to na zem a řval že chci banán. Ten jsem dostal od slečny na konci bufetu. Mrzí mě, že zahodil to jídlo a asi jsem naštval ochotného pořadatele, který mi ho podával. Alespoň touto cestou se mu omlouvám a prosím ho za prominutí.
  První velký kopec je Špičák. Jede se mi dobře a nepamatuji si žádný problém. V naší skupince jsem na konci, ale stále v kontaktu. Na stejném místě jako loni stojí Dreamer a fotí nás. Bohužel, já jsem se mu na fotku už nevlezl :(
  Sjezd do Rudy je adrenalinová záležitost. Oproti loňsku sice nový asfalt, ale zato dostatečně mokrý. Na téměř nových ?prorejsech? (najeto cca 350km) si na mokru nejsem moc jistý. Stoupáme na Gerlovu Huť, sjíždíme na pověstné Prášilské kostky. Letos se mi jedou o něco lépe než loni. Možná už to tak neřeším a prostě šlapu. Na naše šlapkovské jádro se nabaluje docela slušný balík, s kterým dojíždíme až na Srní. Rychle doplníme bidony, něco rohlíku, vysypat písek a pokračujeme. Na sjezd k Čenkově pile jsem se těšil, ale mokro z něj dělá požírače brzdových špalků. Ještě na Srní jsem musel dotáhnout brzdy, špalky se tak ojely, že jsem páku musel mačkat nadoraz.
  A je tu další, asi nejdelší kopec. Přes Svojše na Zhůří. Dole na křižovatce zapínáme stopky a zkoušíme za kolik to dáme. Minulý rok to někdo jel za 25 min. No, to nám asi nehrozí. Opět jedeme pohromadě, plynulé tempo, žádné úniky. Je to paráda, takhle jet maraton ještě na 110. km. Zatím se celkem bez problému držím skupiny. Na Zhůří vyjíždíme za cca 35 min., ale údaj není přesný, protože jsem stopky vypnul dřív, než jsme dosáhli vrcholové prémie. Ale je jasné, že 25 min. jsme nepokořili :) Ještě se zhoupnem přes Horsku Kvildu na Kvildu a je zde jeden z nejnádhernějších úseků na kterém jsem si úžíval cyklistiku. Kolíkáč to označil cyklistickým orgasmem. Sjezd k Borové Ladě. Jedeme po krásném asfaltu, zhruba 15ti členný balík. Rychlost se pohybuje mezi 40 a 50 km/h. Vzhledem k velikosti balíku stačí být na špici chvíli. Kolíkáč řve blahem a já chrochtám radostí. I kdyby mi teď hned došlo, za takovéto chvíle stojí potit krev!
  Bufet ve Zdíkově mi přišel velmi vhod. Nohy si trochu odpočaly a hned se točily lehčeji. Bylo to potřeba, čekal nás Javorník a za ním korunní princ Šimanov. Javorník jsem zvládl ještě s naší skupinou, ale už se začalo ukazovat, že jsem jejím nejslabším článkem. Jsem na jejím chvostu. Nicméně, ještě stále držím. Co říci k Šimanovu? Řádné stojky, ale závěrečný kopec se mi zdál nějak delší než loni. Čekal jsem konec o něco dřív, nicméně jsem jej vyjel ještě jako cyklista a ne zajíc. Na vrcholku potřebuji chvíli na oddechnutí a rozjetí.
  Padl návrh na projetí bufetu v Dlouhé Vsi. Nejdřív souhlasím, ale po chvíli se dožaduji zastávky. Cítím, že mám dost a doufám, že malý odpočinek pro mé nohy mě vrátí zpět do hry, stejně jako bufet ve Zdíkově. Bohužel, doufal jsem marně a ve stoupání na Hartmanice si to musím přiznat a pomalu/rychle svěšuji nohy. Klukům už taky došlo, že mi došlo a už nečekají. Odvedli kus práce. Myslím, že už někde od Zdíkova jsem začal odpadávat a vím, že na mě i čekali a dotahovali mě zpátky do skupiny. Nevím už přesně kdo a kde, jen si pamatuji, že jsem za to byl rád. Dotáhli mě až na 190. kilometr, díky Vám. Slibuji, že už se vícekrát nebudu v kopcích vykecávat.
  Přede mnou teď byl těžký úkol: zdolat Kochánov. Nevětší problém bylo rozhodnout, jestli mám slézt hned dole, nebo až v závěrečném stoupání. Během stoupání na Hartmanice jsem se rozhodl, že slezu hned dole, přeci mě už bolí nohy, ne? Naštěstí, cestou dolu jsem si oddechl a rozhodl se, že ke statku dojedu a slezu až tam. Nejsem přece žádná máčka. V Rovné jsem si srovnal myšlenky a došel jsem k závěru, že jsem naprosto vygumovanej. Proč stahovat kalhoty, když k brodu daleko? Minulý rok mě Kochánov děsil na konci, letos ještě dřív, než jsem k němu dojel. Takže, ne že sesednu až u statku, JÁ HO DÁM!!! Ještě mě nemáš Kochánove, ještě ne. Možná cedím krev a chcípám, ale ještě šlapu. A Ty víš, co to zanemná, že jo?
  Cedule mě nekompromisně posílá doleva. Už je to tady. První stojka a první pěší turisti. Ne, já s vámi nejdu. Už dávno mám nejlehčí převod. Jedu v sedle. Nejde to, tak ze sedla. Nohy hrozně bolí. Vylámu to k břízám a pokračuji dál. Když najednou co to? Není to pocestný? Není, Malina s opraveným defektem mě dojel v okamžiku kdy jsem to nejvíc potřeboval. Domlouváme další spolupráci. Ale až z Keplí. Tam musí každý sám. Kochánov je nemilosrdný a nikomu nic neodpustí.
  Je tu statek a krátká stojka. Mám pocit, že mi nohy musí každou chvíli upadnout. Na dvoře statku objedu 2-3 kolečka, aby se trochu lehce protočily a vydám se do dalšího boje. Tak co Kochánove, to je všechno? Víc toho nemáš? Já vím, že máš, však už to vidím. Pekelná tlama. Vydávám se vstříc. Ne beze strachu, ale s odhodláním, že to musím dát. A je to tady. Les. Střídám jízdu ze sedla a v sedle, kdy kličkuji jak zajíc. Nohy hrozně bolí, ale neslezu! S překvapení zjišťují, že mám stále dost síly, abych Ho vylámal. Ne Kochánove, ne, ještě mě nemáš. Naháněl jsi mi dost strachu, ale marně. Ty nevydržíš, já ano. Už ti docházejí síly, už cítíš svůj konec! A já ho už vidím. Jsem nahoře. Ani letos Ti to nevyšlo, co?
  Oproti loňsku i zbývající úsek k bufetu se mi jede těžce, ale zažívám euforii. Dal jsem Kochánov, který mě děsil před Hartmanicema. Navíc mi pomáhalo vědomí, že z Keplí nepojedu sám. S Malinou to bude pohoda.
  Na bufetu dám salám, rohlík, rozinky (jen málo, abych to pak nemusel stírat z představce) a hlavně PIVO. Zjišťuji, že na maratonech je to to nejlepší co muže být. Po mnohahodinovém ládování gelama, tyčkama a ioňťákama je to úplný balzám na žaludek.
  Sjezd z Keplí si s Malinou užíváme. Šedesát, sedmdesát, stopka nestopka, prostě paráda. V rovinatějších pasážích máme i čas pokecat. Malinu mrzí defekt, který ho vyřadil z boje o přední místa. Škoda, ale cyklistika je tvrdá a ne všechny rány jsou fyzického rázu.
  Jedeme svižně, na odbočce v Mochtíně se dovídáme vzdálenost do cíle: 9 km. Teď už to dopadne. Myslel jsem, že z Keplí pojedu jako totální mrtvola, ale docela jsem se oklepal, takže po té, co Malina přizpůsobil svoje tempo mým schopnostem, mohl jsem normálně jet.
  Devět kilometrů ufrnklo jedna dvě a jsou tu Klatovy. Valíme si to ulicí k cíli. Koutkem oka ještě stihnu zaregistrovat manželku s kamerou a mávnout na ni. Před odbočkou k cíli Malina svěšuje nohy a posílá mě dopředu. Tak to ne, sám nejedu. Když spolu tak spolu. Spurt po 250km je nádherná věc. Co víc si člověk může přát. Malino díky.
  Kolikáči, Mirku, Pedro díky.
  
  
  
  
• Robin – Můj první Král
  
  Můj první maraton, muj první Král Šumavy
  
  Mezi ostřílenými cyklisty se říká, že Král Šumavy je vrcholem celé sezóny. Protože byl můj první, nazývám ho vrcholem mé dosavadní cyklistické kariéry. I když jsem jel jen krátkýho... :)
  
  Po nepříliš včasném příjezdu do Klatov stíháme se Sousedem a Šemíkem poloprázdnou Besedu a v ní Šlapky na odchodu. Takže tak akorát čas si vzájemně popřát šťastnou cestu, najíst se a do hajan.
  Sobota, 5:00 a budík řve, jako kráva... ÁÁÁ, to je pohoda, že nemusim vstávat :) Šemík se Sousedem se sbíraj, odhadujou počásko a za chvíli mizí na start dlouhé. V pohodě dospávám :) , ale spíš jen tak polehávám, protože nervozitka z toho, co přijde, se už dostavila...
  
  Chvilku před půl devátou jsem už pevně vklíněn do zástupu čekajícího na startovní výstřel. Nervozitka kulminuje a přidává se takový to šimrání v žaludku... Pak už vnímám jen ránu, pípnutí a jede se. Přiznávám, že jsem ze začátku co chvíli sledoval pomalu přibývající kilometry na budíku a naprosto jsem nechápal, jaká že to vzdálenost je ještě přede mnou...
  
  Jak se balík trhal, octnul jsem se poblíž Mirsa, Konrada a George a tak to vydrželo převážnou část trasy. Kluci jeli výborně a jejich tempo mi naprosto vyhovovalo. První velkej sjezd ze Srní jsem si fakt užíval. Nechal jsem se strhnout Konrádem, kterej nechal brzdy brzdama a pálil to dolů, jak drak. Chvílema se mi podařilo potlačit nadšení z toho fofru a sem tam ty brzdy mačkal :) Přece jen byla vzpomínka na můj pád z konce prázdnin příliš čerstvá, a novou helmu taky ještě nemám...
  
  Šimanov. Při nájezdu do prvniho většího stoupání jsem shodil na nejlehčí převod (39-25), ale aj! drhla mi přehazka o dráty. Proklatý prášilský kostky!! Co naplat, hop na dvacet trojku a ze sedla! Lidi v závěrečný stojce fantasticky hecovali, takže nezbylo nic jinýho, než to vyjet. Jsem nahoře! Nádhera! Sjíždíme se s klukama a frčíme do Sušice. Za Hartmanicema se trhám se slovy "stejně Kochánov pudu pěšky" a jedu trochu napřed. A taky že jo! Na statek jsem to na tu třiadvacítku eště vyrval, ale pod lesem musim z kola. Ani na tu dy dy dy pětadvacítku to nejde... Kufry kloužou, jak na namydlenejch schodech a tak lezu podél cesty hlínou a travou... Boty promočený, prsty na nohou vůbec necejtim...
  
  Za posledním bufetem už jedu sám - zmrzlej, bolavej a v křečích... Snažim se na to nemyslet a stejně jako na začátku sleduju budík a najetý kilometry. 131, 132, 133... ježíšmarjá, já to snad nedojedu... sám, proti větru, nohy se točí a voda padá, padá, padá...
  Kousek před cílem vysmátej Konrád - "já už se vyjíždím" a pak slova znějící, jak rajská hudba: "pojeď, dotáhnu tě". A fakt mě dotáh. Po šesti hodinách a osmačtyřiceti minutách slyším znovu pípnutí. Díky chlape :)
  
  Tak. A mám to za sebou... Velmi cenná zkušenost, velkej cyklistickej svátek a navíc mezi Šlapkama. Co víc si přát? Snad jen, aby to příště bylo za mnou o něco rychlejc :)
  
  
• Soused – Dal jsem dlouhýho!
  
  Když jsem se někdy začátkem roku vsadil se Šemíkem, když poběží Pražský pulmaraton, tak já pojedu dlouhýho KŠ, bral jsem to spíš jako legraci. Ale realita byla jiná. V dubnu Šemík parádně zaběhl 21km za dvě hodiny a já začal tušit, že budu muset zajet v září 250km. Vzhledem k tomu, že jsem v životě neujel víc jak 150km za den a že s cyklomaratonama nemám žádný zkušenosti, čekal mě velký úkol jak natrénovat.
  Bohužel mě letošní sezona nevyšla , tak jak jsem si představoval /zranění, nemoc, práce/...no prostě měl jsem před Králem najeto 3500km. Začal jsme alespoň shánět informace od těch nejzkušenějších, abych zjistil, jak se dá taková akce přežít...a pořád pokrytecky doufal, že mi do toho něco vleze a já nakonec nepojedu. Když jsem si v pátek večer v Klatovech vyzvedl u prezentace čip, bylo jasné, že už není úniku.
  Vlastní závod popisovat nebudu, ale popíšu alespoň pár zážitků co se mě vrylo do paměti.
  
  Jak jsem málem zaspal svého prvního Krále
  Vzal jsem si s sebou na Šumavu jiný mobil, než nosím obvykle a nevšiml si, že je na něm špatný čas. Výsledkem bylo, že přijíždíme autem ke startu s koly na střeše a z megafonu se ozývá, "Tak máme 3 minuty do startu!" Uf...můj první a hned letmý start na Králi
  
  Jak jsem jel Zhúří
  Ten kopec se mi zdál nekonečný, předjelo mě na něm snad 10 lidí a nikdo mě nebyl schopen řící, kdy bude konec. Jel jsem v tu chvíli sám...a brzy přišla krize...řeším otázku:slezu, neslezu. V tom se vynořily podél silnice červenobílé tyče, zřejmě sloužící v zimě k vytýčení krajnice. A já dostal nápad. Vždycky jsem po pár stovkách metrů k jedné z nich přijel a chytil se za ní a čekal až mě klesnou tepy. Takhle to šlo 2x 3x...až...jsem se zase přiblížil k jedné z nich, že se chytnu...a ouha byla špatně zaražena..a já se i s ní poroučel do lesa....eště, že mě nikdo neviděl
  
  Moje skupina
  Tak to je kapitola sama pro sebe. Byl jsem domluven se Šemíkem a Rainym, že pojedem spolu. Trvalo mě sice 10 km, než jsem si je v balíku našel, ale do konce závodu jsme se nerozdělili! Brzy bylo jasné, kdo to z nás potáhne - byl to Šemík. Snad se mnou bude Rainy souhlasit, že to byl právě Šemík, kdo nás dovezl do cíle. Odtáhl 80% rovin a 90% kopců a ještě se staral o dobrou náladu! Rainy i já jsme dělali vše pro to aby jsme ho moc nezdržovali, ale né vždy se nám to dařilo. Pak se k nám přidal ještě jeden moc příjemný pán, kolem 60ti let tuším, že z Kosmonos a s tím jsme odjeli valnou část trasy. Tímto se hluboce skláním před tím co byl Šemík ochoten udělat pro úspěch naší skupiny a děkuji i Rainymu a neznámému chlapíkovi za úžasnou společnost. Díky kluci!
  
  5 důvodů proč jsem to dojel
  1)Výborný parťáci
  2)Dobře jsem jedl a pil
  3)Dobře jsem se oblékl
  4)Nepřepálil jsem začátek
  5)....moc, moc...jsem chtěl dojet
  Podtrženo, sečteno. Byla to vlastně velká drzost pokoušet na poprvé takovouhle dálku, ale můj první maraton v životě dopadl nad očekávání dobře. Fantastická trať! Šumava...to je fakt skvost. Organizace na jedničku. Pořadatelé snad mají patent na příjemné lidi na bufetech a na obětavce vzorně zajišťující bezpečnost na křižovatkách. Nelíbí se mi jen Kochánov...podle mě do závodu nepatří úsek na 200km, který polovina lidí musí tlačit. Proč?
  
  Chci poblahopřát všem šlapkám a vyjádřit obdiv nad jejich výkony. Jsem rád, že jsem mohl v jejich společnosti okusit atmosféru tak báječného závodu. A jsem hrdý na to, že jsem mohl lidem na trati říkat: Jede nás 29 šlapek!!!!!!...byly jsme všude a byly jsme vidět!
  
  P.S. Konečně můžu říkat:..."Jo Král Šumavy?...to znám, tam já jel dlouhou...
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x423 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x423 pixelů
Název fotografie: ksum07-4.jpg

 

Další fotografie