Vendu –
Promazaný závod, aneb hold všem, co dojeli
PROMAZANÝ ZÁVOD, ANEB HOLD VŠEM, CO DOJELI
Malevil jsem původně vůbec nechtěla jet, ale Mlhoš, Mirinda a Zátopek byli tak přesvědčiví, že jsem neodolala a ráda se nechala přihlásit na krátkou - 62km.
Ve volném úterku jsme si chtěli trať projet, abychom věděli, co nás čeká. Tento záměr nám zkomplikovalo několik faktorů: mnoho vypitých lahví vína v pondělí, úterní déšť, neznačená trať a naše nechuť stát v dešti na každé křižovatce a kroutit mapou... Takže z tratě jsme si projeli cca 10% a zbytek jsme jeli, kudy se nám zlíbilo.
Každopádně jsme se dohodli, že pokud bude takové počasí, je třeba kola přezout na něco ostřejšího než je můj SpeedMax. Nakoupili jsme po netu pláště, které dorazily v pátek, takže akorát načas.
Na pátek jsme byli dohodnutí se Zátopkem, že přespíme u něj na Mácháči a v sobotu vyrazíme na závody 3 v 1 autě. V pátek po příchodu domů si Mlhoš změřil teplotu a 38,4 nevypadalo jako nejlepší fyzická kondice pro závod. Vyrazila jsem tedy sama s tím, že kolo mi přezuje Zátopek. Lenost nás obou a krásné páteční počasí nás ukolébalo a nepřezuli jsme.
Sobotní ráno bylo slunečné a teplé, cestou na Malevil se spustil mírný déšť a vysoko nad námi se honily mraky, ze kterých mohlo, ale taky nemuselo, něco být.
Zaparkovali jsme u České Hospody cca 1km od ranče Malevil a začali chystat sebe a kola. Cca 35min před startem dorazila Mirinda a Dalibor, kterým jsme dali čipy a pádili jsme kolmo na start. Než jsme dojeli do Jablonného v Podještědí, regulérně lilo. Když jsme našli místo, odkud se dalo odstartovat a nestát úplně na chvostu, byly 3min do startu a Dalča mi říká: "Teče ti krev z nosu". Paráda - prvních 12km jsem jela s nacpaným kusem papíru v nose a říkala si, že jet závod po nemoci není ideální.
Těsně po startu byla levotočivá zatáčka z kopce, kterou kupodivu celý balík zvládl bez větších problémů. Tedy někteří z nás předvedli parádní kousky, třeba Mirinda otočila kolo o 180st., prostě najednou kolo stálo v opačném směru jízdy... jak se jí to povedlo, neví pořádně ani ona sama, každopádně to bylo prvotřídní cirkusové číslo.
Po necelých 1500m vlítl peloton ze silnice do terénního sjezdu a tam začalo opravdové rodeo. Bláto všude, mokrá tráva a oboje klouzalo jak ďas, de facto nezáleželo, jestli brzdíte nebo ne, prostě to jelo pořád, pády nebyly ani tak nebezpečné jako komické, každou chvíli se někdo válel a to i do kopce. Některé sjezdy bylo rychlejší sbíhat než sjíždět. A lilo a lilo a lilo. A moje sakra rychlé pláště se nebyly schopné do kopce zakousnout a z kopce nepodržely ani při mírné změně směru, nemluvě o zatáčkách... kdo někdy stál na klasických běžkách a ví něco o alchymii mazání, asi taky zažil, jaké to je promazat - do kopce to klouže a z kopce drhne, tak podobný pocit zažíval v sobotu kdekdo.
Na 20.km jsem byla promrzlá, mokrá, naštvaná, kolo ovládalo mě a ne já jeho. Řekla jsem si, že jestli nepřetržitý déšť ještě jednou vystřídá prudký liják, tak že to na občerstvovačce v Rynolticích zabalím, do 5min přišla bouřka a bylo rozhodnuto. Dojela jsem po silnici k autu a tam prosila kolemjdoucí paní, aby mi rozepla helmu, tak jsem měla zmrzlé ruce. Po převlečení do suchého vysvitlo slunce a mě čekala už jen příjemnější část dne. Došla jsem do cíle na ranč Malevil, potkávala staré známé, povídala si s nimi, pozorovala závodníky a vyhlížela zbytek výpravy.
Několik drobných postřehů:
Ivan Rybařík nebyl po dojetí do cíle k poznání a když se naklonil nad kočárek dítěte mé spolužačky, začal František (to dítě) řvát tak, že nebyl k utišení ani piškotem.
Bára Radová na dlouhé trati porazila druhou Ilču Bublovou o půl hodiny (nevídáno - neslýcháno).
Valné většině závodníků po trati přestaly fungovat šaltry, takže dojížděli na prostřední tácy, nebo na to, co byli schopní tam hodit..
Krátkou dojel jednonohý, 140kg pán s protézou.
V čase 5:30 dojel, na krátké trati, klučík, který vypadal tak na 10let (podle výsledkovky ročník 1994, ale vypadal fakt male a jel výborně).
Obě tratě dokončilo několik tandemů.
Všichni, kdo dorazili do cíle, vypadali jak hlinění mužíci a jejich kola jak traktory, co dokončily hlubokou orbu.
Zbytek Šlapkovského týmu (Mirinda + Zátopek + host Dalča) dokončil nezraněn, unaven a po oloupaní bláta z obličejů se usmívali jak sluníčka a sdělovali si dojmy z trati.
Bohužel se mi v cíli nepovedlo zaregistrovat Danu ani Jestřába, za což se jim omlouvám.
A SKLÁDÁM HOLD VŠEM, KTEŘÍ ZÁVOD DOKONČILI.