Kolíkáč –
Posázavský monument
Sobota 14.08.2010
čas 5:30 někde u Třeboně ...
Budím svoje holky a přenáším je v polospánku do auta a směřujeme do Prahy. Za Táborem se spouští přívalový déšť, bičují nás proudy vody, silnice se proměnila v řeku. Letos mě už nic nepřekvapí...Vyložit holky doma, poděkovat za trpělivost jakou se mnou mají při mých cyklistických úletech, takhle v sobotu brzo vstávat, navíc o prázdninách. Ale copak můžu vynechat takový závod, který pro nás připravila rodina pana chirurga z Kladna? Navíc v Posázaví, kde znám snad každý kopec z pravidelných vyjížděk závisláků od kostela? Po Krušnotonu jsme rozhodnut jet za každého počasí, ale dnes radary naznačují, že by se to mělo trhnout a zeleno-červené fleky odplout do daleka.
čas 9:30 Ondřejov
Oranžový hlouček zase ševelí předzávodní atmosférou, dnes navíc okořeněn podavači bidonů Vyhupem a Ježkem. Proč to nevyužít, svěřuji tedy jeden svůj Vyhupovi s domluvou, že předáme v Ratajích. Hned se mi pojede lehčeji
Ještě se rozjet s Quitem a hurá na to.
čas 10:40 Chocerady
A už se to rozjíždí, balík se natahuje a ve Vestci už marně koukám do dáli, abych zahlédl čelo. No jdeme na to s Léňou s námořnickou rozvahou, ještě že tu ten kluk je, Mářa ujetej, David Marek taky před náma, vůbec se to nevyvíjí dobře. Dejchám jako lokomotiva, tyto starty do kopce by se měli zakázat
Před Vodslivy jsem se konečně srovnal a trochu se to rozjelo, navíc když se před námi formuje pěkná grupa, Léňa spolehlivě visí a tak za Vodslivy už jsme s nimi a horizont u Ostředku zafandí Ježek a kolem nás se mihne dvoukolo Chyba-Moflar, héééé tak rychle za ně, oni ty roviny umějí jako nikdo
A taky že jo, kvapík, který roztočili atakuje 55km/h. a začínáme sbírat jednoho borce za druhým. Ale pěkně to bolí, každé menší zaváhaní se rovná odpojení, ani na chvíli nevystrkovat hlavu či tělo z okýnka tohoto rychlovlaku. A jsme v Sázavě, a tady je Mářa, Vítek Černý, Honzis, Pepa Komárek, Vítek Mužík prostě samá zvučná jména, ale musíme si na rovinu přiznat, nebýt dvoukola, tak jsme tady s Léňou nebyli
Ale není vůbec vyhráno, prďák na Bělokozly nás prověří, jestli si zasloužíme jet v takovéto společnosti, jedu co nejúsporněji na lehčí převody, musíme to přežít... V dáli je vidět orange dres, špekuluji, kdo by to mohl být, jedině mě z toho vychází Malina, a na vršku je to jasné, je to on, vystupuje si z dnešního matche, vedle stojí a fandí Vyhup, díky za dodání morálních sil!
Honzis se rozhodl hákovat dvoukolo, no to jsem zvědav, jak dlouho vydrží, teď je rovinatější část do Šternberka a tam dvoukolo pojede jako k ohni. My jsme se zcukli do cca 15-ti členné grupy a pěkným kolotočem pokračujeme dál. Konečně je čas doplnit bidonem a zadními kapsami pokleslé hladiny v těle a připravit se na další prověrku ze Šternberka na Nový Dvůr a Zalíbenou. Vypadá to dobře, s Léňou jsme chytli rytmus skupiny a užíváme si silniční amatérské cyklistiky
Nahoře zase podpora v podobě Vyhupa, člověk jede hned jinak, jakoby ho nechtěl zklamat a někde odpadnout… Rozmláceným úsekem se přesouváme do Ratají, tady jsem si naplánoval útok na kostkách, abych si v klidu nahoře přebral bidon, ale jsem rád, že visím na chvostu a poskakuji na rozeklaných kočičích hlavách. Nějak ani nevěřím, že tam Vyhup bude, jelikož nás nepředjížděl a časově to stihnout nějakou oklikou mi připadá nemožné. Ale je tam, ještě vyprázdnit stávající bidon a přebrat nový a rychle se zase zašít na chvost. Uff podařilo se a ve sjezdu Talmberkem už mohu i chvíli potáhnout špic a rozdýchat se na Nechybu. Vypadá to dobře, přežili jsme další díl posázavské epopeje a teď už bychom to mohli domlátit bez větších zádrhelů až na Střímělice, že jo Léňo? Léňa souhlasí, a tak se vezeme přes Vlkančice, překodrcáme kostky ve Skalici, přeskáčeme díry v údolí okolo Propasti a najednou prásk ho, je tu čelo 2. balíku, Kapr, Vitas, Dix a Sekera. Naše grupa se začíná selektovat, visíme za touto čtyřkou, do Kostelních Střímělic jsem tam ještě taky, ale u hospody už nemám nárok to utočit, a tak ještě povzbudit Kapra, který je v následující serpentině už o patro výše a pak se soustředit na smysluplné dojetí
V kostkovém stoupání do cíle ještě háknu Váňu (SOS) a pokusím se dostat v závěru před něj, aspoň nějaký bodík navíc do UAC...
Byla to parádní záležitost, podařilo se jet ve skupině, což je v hromadném závodě jedna z důležitých věcí a jet s týmovým kolegou to je vždy třešnička na dortu. Navíc vidět Kapra v akci, mít podavače bidonu, to se jen tak nestává ...
Největší dík ale patří Kolbabovcům, že se zase pustili do té pracné a málo oceněné činnosti, jakou je pořádání silničního závodu, díky nim roste k světu takový posázavský monument. A Posázaví si to zaslouží!
Léňa –
Je to 2:0!
Závod Kolem Posázaví beru jako přípravu před Králem, především chci vyzkoušet, zda-li jsem schopný jet s Kolíkem a zvýšit skóre Léňa - Mářa na 2:0. Nenechávám nic náhodě, jedu si ještě v úterý místo Kolodějí , protočit nohy po trati s Icemanem a Kajmanem. Kopce, až na Rataje, znám všechny z našich úterních a čtvrtečních setkání kolodějských pacientů, jedná se tedy jen o čistou projížďku po krásném kraji s výhledy, které si při závodě jistě nevychutnám, celkem nám to dalo přes 120km, spokojenost veliká. Iceman mě ještě straší, že Kolíkáč nedorazí, to by pro mě katastrofa, tento rok podle něj jezdím a zatím platí rovnice dojet s Kolíkáčem = dobře zajetý závod (např. Doksy, kde mě zachránil od odpadnutí Malina, Prosenice tady mě držel týmový duch a pak jsou závody, kde jsem od Kolíka odpadnul těsně před koncem (Sojovice, Velká cena Holých Vrchů - vždy to bylo když jsem šel na start po noční směně) a nakonec závody kde jsem naprosto vyhořel, Klučenice. Jedinou vyjímkou byla Pěnivá důva, kde nás oddělila jen skutečnost, že Kolík zaspal při ostrém startu). Prostě rakeťák je tento rok lepší a jet s ním znamená pěkně si dávat, ale dojet s vyplavenými endorfirny, jet ve skupině za ním znamená výlet a nezazávodit si a ve skupině před ním, nemám co dělat! Proto jeho přítomnost byla nutnost! Jet s Mářou bez něj prostě nemůžu, protože Mářa vyznává styl závodění, který mi prostě nesedí. Vždy od startu tempo napálí a závodí jako by se jednalo o poslední kilometry, sice mu na pak dojde, ale ty začátky nemusím.
Počasí naprosto neřeším, přeci jen kdo závodil minulou sobotu už nejspíš počasí nebude řešit nikdy, ranní déšť beru jako normální součást jízdy na kole. Quit je jako vždy naprosto přesný, již zvyklý, že když jede se mnou tak prší. Jeho luxusní péče si užívám až do Ondřejova, kde začíná typický před závodní mumraj.
Je tady oranžovo a není to mítink jedné politické strany pána s bradavicí tak velkou…., zdravím vedoucího naší maratónské skupiny A, Strejdu, cyklistického nadšence Lemonda od kterého fasuji krásné košile, moc za ně děkuju, stále výborně jezdící legendu Vyhupa a další, prostě se nás sešlo minimálně patnáct. Přijel taky Mářa, který si nechal svůj typický bílý dres doma, ale má s sebou dvorního domestika malého Mářu, začínám se těšit víc a víc. Sto procent spokojenosti dosahuji při příjezdu Kolíka. Rychle do dresu a jedu se rozjet. Při rozjetí cítím, že by to mohlo být dobré, déšť už taky přestal, prostě dnes musím dojet. Jako vždy, také tentokrát jsem něco zapoměl doma, dnes to jsou montpáky. Naštěstí mě zachraňuje Vyhup, který mi svěřuje své montpáky pečlivě zabalené s duší v balíčku o rozměrech kreditní karty. Technicky mám vše, ještě sypání v podobě gelu a magnesia a hurá na start.
Až na startu zdravím hrdinu z Krušnotona Malinu. Je to borec, který po dvouset kilometrové inviduální časovce v nelidských podmínkách, za vražedného tempa, kdy za posledních pár desítek kilometrů najel na čelo závodu přes šest minut, dokáže stát na startu nejtěžšího UAC závodu, prostě jak by řekl jeden opeřenec, je to hovádko! Řadím se někam dopředu, abych se měl kam cedit, prohodím pár nesmyslů typu: Dnes jedu s Malinou a hurrrrá na to!
Do prvního kopce vjíždím s vědomím, že se nesmím vymáčnout až nadoraz, je zde sice riziko ztráty kontaktu s Mářou, ale řídí se tím i Křížák tak na tom něco bude. Hned v nájezdu do kopce řadím kašpárka a točím si svých sto otáček, začínám se cedit, ale jsem v klidu, před Vestcem už mám díru padesát metrů a nebýt Kolíkáče, který jde také přeze mě výletoval bych dál. Hákuju rakeťáka, začínám se zbavovat glykogenu, ale žiju. Ve Vestci vidím před sebou krásnou skupinku a jelikož za námi je dost díra je jasné, že pro další průběh je nutné skupinku docvaknout. Mářa je někde v trapu, ale jsem klidný, však ho někde potkáme J. Skupinu především díky krásnému tempu Kolíkáče před Vodslivy sjíždíme hned ve výjezdu z Vodsliv. Na vrcholu nás předjíždí tandem Chyba + Moflar a ihned roztáčí tempo, díky nevymačkanosti bez problému hákuju a užívám si tempo kolem 55km/h v závětří, Kolíkáč křičí eufórií a my sbíráme jednoho borce za druhým. Ve sjezdu do Sázavy trochu ztrácím, přeci jen chci mít rozhled a na mokré silnici si v serpentinách nejsem jistý, ještě v Sázavě jsem zase zpět a začínám poznávat nasbírané korálky Honzis, Vítek Černý, Mářa s bráchou no paráda (říkal tedy něco o pádu, který je oddělil od skupiny před námi, ale stejně bychom se sjeli J).
Kopec na Bělokozly znám velmi dobře, dávám opět kašpárka, ale tentokrát to prostě neutočím musím dát těžší a točit silově. Ze skupiny hned na úvod odjíždí Honzis za ním nikdo, jsem tedy v klidu a jistím tempo skupiny zezadu. Točím na jistotu, rezerva tam je, ještě nás čeká dost kopců. Ostatní ve skupince také vypadají, že nejedou hranu, jsem rád, že jsem tady. Spokojenost mi kazí Malina, kterého vidím jak sjíždí k pangejtu s hlavou skloněnou jako před popravou, přeci jen to je člověk a tělo si řeklo, že ještě potřebuje orazit. Kolík ho ještě lanaří, ale je jasné, že tady je konečná. Škoda. Bělokozly bolely jen na přejezdu k hřbitovu, prostě kluci si řekli, že to co jsme ušetřili na silnici s více procentním sklonem se musí prostě vyčerpat na rovinách.
Začíná houpavý úsek přes Choratice a další vesničky, kde tahá především Mářa (jak je ostatně jeho zvykem), určitě ho nenapodobuju a točím krátké špice a díky asi patnáctičlenné skupině si stihnu vždy v pohodě orazit. Nemáme mezi sebou žádné vyložené kukačky, ale je tady jeden borec, který mi hází pořád vlny a díky jedné z nich dostávám od skupiny vynadáno já, ale hold jsem zvolil cestu poslat vlnu dál než si nechat brnknout o přední kolo a ve 40km/h hledat zajíce po silnici. Sjezd do Mariánského údolí sjíždím pro své bezpečí na druhé figuře a těším se na Divišov, kde se tempo opět urovná.
Tempo se sice urovnalo, ale na dost vysoké hladině. Jsme hned o pár lidí štíhlejší. Následuje krásný sjezd, který je naštěstí suchý, super asfalt, ostré tempo, být tady tandem to by byl fičák! Trochu neplánovaně táhnu delší špic a nakonec jsem rád, že se stihnu zaháknout. Sjezd je naštěstí dlouhý, stihnu si odfrknout z pohody mě vyvádí až padlý strom přes silnici, naštěstí tady Kolbabovci odvedli super práci a strom se dal v pohodě podjet, jojo zabezpečení trati je tady výborné. Ve výjezdu ze Šternberka zlobí především Mářa, který rozjíždí pekelné tempo, má tam podporu takže trpím a mám první vážnou krizi, začínám přemýšlet , že je konec, naštěstí je tady Kolíkáč, který mi jen svou přítomností dodává síly, procedil jsem se až na úplný chvost a trpím. Víťá Mužík hází do fóra, proč si děláme tak špatně a má pravdu. Všichni jedou kaši tak nikdo nereaguje. Sjíždíme dva borce, s námi uvisí jen nějaký mlaďoch ze ZPM. Na větrném vrcholu kolem mě projíždí s úsměvem Mářa a ptá se mě: Jak se Ti šlape? Ihned se mi vybavuje příhoda, kterou vypráví Miroslav Donutil, ale místo smíchu jen procedím: Na hovno! A začínám mít toho kluka dost J! Nejsme ještě ani v polovině a vím, že přichází správná doba na gel.
K aplikaci gelu jsem si vybral rozbitý, mokrý úsek ve sjezdu do Ratají. Celou akrobacií realizuju pro jistotu na chvostu skupiny a věřím, že mi Rataje nebudou osudné. Tento jediný kopec neznám a z reportů z minulého roku vím, že tady odpadnulo hodně lidí včetně Maliny.
Jako vždy ve sjezdu chytám díru, kterou si sjíždím až na kostkách. Nevím jestli začal už účinkovat gel nebo mi pomohl Spešlík Roubaix, který je na kostky stavěný (Cancellara by mohl vyprávět) ,ale jelo se mi skvěle. Postupně jdu do čela skupiny a klidně bych mohl jet i rychleji. Vím, že na vrcholu bude Ježek s bidonem, kontrolu své zásoby, mám ještě půlku bidonu jsem rozhodný bidon nebrat a dojet na jeden. Za Ratajema tempo klesá, stihneme se s Vítkem Mužíkem po vzoru pana doktora z Postřižin pokochat krajinou.
Projiždím první brody na silnici, balím na svého karbonového miláčka bahnité kuličky, prostě si užívám, největší zážitek by tady měl jistě Štybar. Jde fakt o ústa, naštěstí nejedeme hranu, ale spíše na jistotu, vody mám už po krk, mijíme dva smolaře co lepí. Modlím se, Michelinky držte se, tady ne! Vydržely! Blíží se Nechyba, krásný to kopec, škoda, že není delší, svým sklonem mi sedí. Hned na začátku, ale málem končím na zemi díky kaskadérovi, který se při odbočení na hlavní skoro zastaví a těsně přede mnou otáčí kolo o devadesát stupňů! Díky tomu, že jsem zvyklý na semaforech při svých cestách do práce stát na místě, to ustojím, ale opět se ozve, VOLE co děláš! Kopec se jede v pohodě, žádný nástup, prostě jen tempo, složení dnešní skupiny mi prostě sedí. V Benátkách nám Policie předpisově pohlídala vjezd na hlavní a hurá do cíle.
Slyším hlasy co by chtěli odjet, docela bych byl i pro, kdyby začalo peklo tady a ne až před Chocerady. Bohužel zůstává jen u nápadu a já na to nemám. Přijíždíme do Vlkančic, kde s Kolíkem chválíme ještě nedokončený závod, skupinu, počasí. Brdek známe z Kolodějí, který patří snad mezi nejčastěji ježděné, není problém dostat se na čelo a ve sjezdu jet pěkně bezpečně a nemuset si sjíždět čelo skupiny. Na rovině před Skalicí poodjíždí Vítek Černý s někým, ale nemá to dlouhého trvání je jasné, že peklo začne až před Kostelnímy Střímělicemi. Kostky ve Skalici jsou pro některé jako nájezd na vrchařskou prémií, ale jsou to jen výkřiky do tmy, tankodrom do Hradce si vybírá objeť v podobě Mářova bráchy a už jsme u cílového kopce.
Najíždíme do něj hodně zostra, tempo se ještě zvyšuje příjezdem čela druhého balíku, kde se o tempo stará především Vitas s Kaprem. To je pro mě smrt, prostě na to nemám a mačkat se hned na začátku nehodlám. Shazuju na malou a jedu si své tempo, znamená to, že ztrácím Kolíkáče, ale Mářa je za mnou tak jsem spokojený. Před vesnicí mě bere, ale taky Mářa nezbývá mi tedy než se ještě zmáčknout a jít mu do háku. Jeho tempo po chvíli polevuje, ale už jsem zahřátý na provozní teplotu a tempo držím, čímž Mářovi odjíždím. Naší skupinu již nevidím, za sebou vidím jen jednotlivce a čekat se mi nechce. Hned za Střímělicemi dávám velkou a snažím se ještě někoho dojet. Do Ondřejova vjíždím alá Andy Shleck a už se těším na cílový kopec k rozhledně. Teď nevím proč, ale v hlavě mi zůstala nesmyslná informace, že ten kopec má 2km! Začátek tedy nervu, ale točím i tak dojíždím dva lidi, už je mám na docvak, ale šetřím se na posledních pět set metrů na kostkách. Jenže v nájezdu na kostky když začínám zrychlovat vidím už cíl! Sakra to jsem prokaučoval, měl jsem to napálit hned od hlavní a měl bych je! No, nevadí Mářa dojíždí za mnou a můžu napsat: Léňa – Mářa 2:0 J.
Bylo to úžasné, výborná organizace, s Kolíkem toho Krále zkusím snad jediná výtka, musím zase umývat kolo!
Strejda –
Sazavak poprve
Rano prsi, silnice jsou mokre a navíc je docela zima. Nevim, jak jste na tom vy, ale ja v tomhle nejak nemam moral se před zavodem rozjizdet. Takze jen tak, aby se nereklo cestou z Ondrejova do Chocerad si dam jednu vracecku a uz jedu na start. Po startu se mi to zda byt nejakz takz unosne tempo, porad před sebou vidim několik lidi vsetne Icemana a Introvice, to dneska bude brnkacka, první kopec uvisim. Omyl, pratele, najednou vznika skvirka a ta se pomalu zvětšuje, a at delam co delam, zmensit se nechece. Ohlizim se zpatky, za mnou je Fousac, tak pockam na nej. Ten se hned stezuje, ze dneska je to s nim spatny, ze at s nim vůbec nepocitam. Na konci stoupani dojizdi nas taky Alena a s povzdechem: „Vy mi ale dneska davate!“ se pripojuje. Tak tahnu tu skupinku a nejak se nesetrim. Ve chvili, když uz to citim, ze bych mel jit dozadu a vydechnout, někdo ctvrty z naší skupinky vyjizdi dopredu a nastupuje. Pokud před tim jedes nadoraz, takove nastupu se zachycuje spatne. A tak vidim před sebou skupinu a zase skviru, co se zase zvětšuje. Sakra, to je den. Sjezdar jsem hodne spatny, silnice jsou mokre, do zatáček se bojim. Kaslu na to, snad je dozenu v dalším stoupani na Belokozly. Fousac se ale odpojuje a ceka na mne. To je ale kamarad! Anebo jen nemuze? Porad na mne tlaci, at jedu, at ho tady necham v klidu umrit. Tak zacinam mu sproste nadavat, ty jses ale sobec, budes tu v klidu zavodit, zrovna kdyz ja se budu trapit celou trat o samote?! Nene, do Hradce dojedeme spolu a pak si to rozdame. Do sjedu ku Stenberku to ještě nejaky takovy nervozny, ale pak Fousac konecne chyta tempo a zacina i stridat. Před sebou spatrujeme osamelou postavu. Před Rataji ho mame, je to Vasek Hrachovina. Je stastny, ze dal uz to nepojede sam. A porad se pta, kolik ještě zbyva do cile. Coze!? Ještě 25 kilometru?! A není tu nejaka zkratka? Tedka uz s Fousacem stridame téměř pravidelne, po Vaskovi to nevyzadujeme, nevypada vůbec dobře. Kilometry ubyvaji, ale sily ubyvaji dneska nejak rychlej. V Hradci, presne podle dohody Fousac nastupuje. Nu… Třeba to není ani nastup, třeba to jen to, ze on ještě dokaze trosku jet, kdyžto my s Vaskem uz jen plazime. Porad se bazlive otaci, kouka, zda ho nesjizdime. Kdepak, kamarade, dneska to mas v kapse, vim, ze musis mne zplatit ty Jedomelice :). Pak uz v aute, cestou domu ještě aspon půlhodiny nedokaze chytit dech. Ten si dal! Ma proste závodnickou dusi.