Akce Král Šumavy 2006

Akce Král Šumavy patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2006-09-09.

Nejdelší varianta má délku 240 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005

• Andy – Závod to byl opravdu těžký, nejhorší co jsem kdy jela.
  
  Do Klatov jsme s Danou vyrazily v pátek po práci. Strašně dlouho jsme se motaly ucpanou Prahou, takže jsme se registrovaly až kolem deváté (já startovní číslo 1429, Dana 1428), pak jsme zapadly do první restaurace na večeři a asi v půl jedenácté jsme se ubytovaly v hotelu Karafiát. Chtěla jsem jít spát brzy, ale příprava kol (huštění, čištění, mazání, přidělávání pumpičky) a věcí na ráno nás zdržela tolik, že jsme ulehly až kolem půlnoci. Budík byl na sedmou, chtěly jsme být po osmé na startu a bychom získaly pozici v přední části startovního pole. Nervozita mě opět nenechala vyspat. Od šesti jsem byla vzhůru a lítala na záchod. Byla jsem slabá jako moucha, jen násilím jsem do sebe natlačila snídani a před osmou už jsme v plné zbroji vyrazily na náměstí. Byly jsme tam skoro první! Po ránu byla celkem kosa, tak jsem se sunuly na sluníčko, kde jsme uviděly Andělu se Šemíkem ze Šlapek, po chvíli dorazil jěště Mates. Za družného hovoru čas rychle plynul a po půl se začínali zjevovat další cyklisté. Natlačila jsem do sebe jeden malý gel abych měla dost sacharidů a jaly jsme se zaujmout výhodnou stratovní pozici. Nervozně jsme odpočítávali poslední minuty do startu, a sdělovali si své ambice (moje byla zajet pod sedm hodin) než konečně se ozvala mohutná rána a Peloton se pomalu pohnul. Pár metrů jsme se jen pomalu šoupali kupředu, jak jsme ale vyjeli za bránu a rozjelo se to dost rychle. Ač jsem čekala že všichni vystartují hodně rychle, přece jen mě to trochu přikvapilo. Nechtěla jsem aby mi všichni ujeli, tak jsem do toho šlápla také, což mělo následek vylezení tepovky nad 170 a zakyselení se během prvních padesáti kilometrů. Danu jela kousek za mnou ale pak se mi ztratila, s Andělou a Šemíkem jsme se na prvních kilometrech několikrát míjeli. Dost mě vyděsili když na moji otázku jak se jim jede odpověděli že jedou na pohodu a hlídají si tepy. To já si taky "hlídala" svých 175 a jela jsem na krev. To bude špatné, říkala jsem si. Asi jsem pak trochu zrychlila, protože už mě znovu nepředjeli a až do cíle jsme se nepotkali. Matese jsem občas zahlédla, jel nejdřív přede mnou, pak jsem ho ale zřejmě předjela. Přišel první větší kopec - Velhartičák. Ten mi dělal problémy už v tréninku, je to prostě kopec který mi nesedí. Taky jsem se dost trápila. Předjížděl mě jeden cyklista za druhým, já točila kašpara, tepala 180 a propadala depresi, nohy mi tuhly a nejelo mi to ani trochu. Od chvíle co mám na kole nové převody, jsem si na šumavské kopce dost věřila (místo dvojplacky jsem pořídila kompakt, kazetu mám ale pořád původní, navíc mám jěště 28 pastorek). Převod 30/28 mi přišel jako skvělá zbraň, ale myslela jsem že ji využiju jen na Šimanov a Kochánov. Když jsem ho tedy musela nasadit už na první kopec, ptala jsem se sama sebe co asi budu dělat na Šimanově. Naštěstí přišla záchrana v podobě dalšího kopce na Keply. Ten mi totiž na rozdíl od Velhartic sedí, mám ráda dlouhá a mírná stoupání. Tepovka se trochu uklidnila a pro změnu jsem já předjížděla ostatní. Snažila jsem se někoho chytit, očekávala jsem že se pojede ve skupinách a že se budu občas moci "vozit", ale nějak to nefungovalo. Všichni byli roztažení po celé šířce silnice a každý jel individuálně, dokonce se ani nikdo nesnažil jezdit v háku. Já to zkoušela skoro celou cestu, ale nedařilo se mi. Nějak jsem nemohla najít nikoho, kdo by byl stejné výkonnosti jako já. Buď mi dotyčný po pár metrech ujel, nebo jel naopak moc pomalu a já ho po chvíli předjela. Na Prášily a Srní se nejelo špatně, ale hlavně jsem se tešila na občerstvovaku. V mém původním plánu bylo na první občerstvovačce nestavil, ale byla jsem po té první padesátce tak utavená, že jsem zastavit prostě musela. Konečně jsem se také pořádně napila, předtím se mi moc nedařilo dodržovat pitný režim, začátek byl moc rychlý a při stoupání mi pít vadí. Protáhla jsem nohy, zhltla banán, další strčila do kapsy a vyrazila dál. Pohled na Polar mi sdělil, že s časem to tak hrozné není - podle plánu Šlapek který počítal s průměrkou 23 km/h jsem měla dorazit na první občerstvovačku za dvě hodiny. Já měla celkem slušný průměr (až mě to po těch kopcích překvapilo) 24,3 km/h a cesta mi trvala jen o 4 minuty déle. To mi vlilo novou krev do žil a tak jsem se s chutí vrhla na sjezd k Rejnštejnu se závazkem ve sjezdech co nejméně brzdit. Bylo příjemné pozorovat jak přibývají kilometry zadarmo. Po cestě jsem viděla pár Šlapek, odbočovali ale v rozdělění tras na 240. Radost ze sjezdu mě přešla při stoupání na Kašperky. I když jsem se snažila i ve sjezdu šlapat, stejně jsem nějak zatuhla a stoupání na Kašperky pro mě bylo snad ještě horší než Velhartice. Říkala jsem si že těch 150 kiláků prostě dneska neujedu. Trochu mě uklidňovalo že jezdci kolem mne na tom byli stejně, nikdo nikoho nepředjížděl, každý se kinklal na svém kole a supěl. Jaká úleva když jsem se vyškrábala na vrchol! Pak to byla zase paráda, až do Rozsedel víceméně z kopce, dupala jsem do toho co to šlo a naháněla drahocenný čas. Zase se mi podařilo pěkných pár cyklistů předjet (předjíždění chlapů mě uspokojuje ), jinak jsem ale jela skoro sama. Těsně před Rozsedly jsem chytla skupinku cyklistů, ale byli dost namakaní, jak začalo stoupání před Šimanovem, ujeli mi. Na Šimanov jsem se vyloženě těšila Bolely mě nohy tak, že jsem byla přesvědčená že ho nevyjedu. Ale světe div se, tentokrát mi nepřišel tak hrozný jako při tréninku. Vyjela jsem ho celý v sedě, i závěrečný zlom. Je fakt že jsem dřela jako kůň a sáhla si skoro na maximálku (TF 188 z mého maxima 193), ale vyjela jsem to. Určitě pomohly lehčí převody, které mi v kopci pár lidí závidělo a chtělo měnit a také mohutné povzbuzování okolo stojících lidí. Uff, já to to snad přece jen zvládnu povzbuzovala jsem se. Trochu mě srazil chlápek jedoucí vedle mě který zasupěl - to nejhorší máme ještě před sebou. Takhle mi kazit radost
  Věděla jsem že teď mě čeká příjemné klesání až do Sušice, kde zase mohu nabrat rychlost. Během něj jsem ale najednou dostala strašný hlad a tak jsem do sebe v dost velké rychlosti musela narvat tyčinku. Ta mě dost nabudila a tak se mi dařilo až na občerstvovačku v Hartmanicích (94. km) držet slušné tempo. Dala jsem si zase banán, doplnila ionťák a rychle vyrazila dál. Na občerstvovačkách jsem se chtěla zdržet vždy jen nezbytně nutnou dobu, což se dařilo. Musím poznamenat že všechny byly špičkově zásobené, všeho dostatek a velký výběr, dokonce takové věci jako sekaná a sádlo, to jsem ještě nezažila. Já ale jezdila na banány. Měla jsem dost sevřený žaludek, vůbec byl celkem problém něco jíst, takže banány a gel byly to, co mi dodávalo energii. Opět jsem rychle vyrazila, ale s výrazně menším elánem, věděla jsem že mě čeká nepříjemné stoupání do Hartmanic. Zpočátku se tváří nevinně, ale je dost dlouhé a posledních pětset metrů před náměstím se celek pěkně postaví...když se do toho přidá sluneční žár (Polar ukázal nejvyšší teplotu dne - 29 stupňů), dost to člověka vysílí. Alespoň že bylo možné si nahoře říci, že je 100 km za mnou. Druhá padesátka byla ale o dost pomalejší - průměrná rychlost 21,9 km/h, takže jsem ji jela 2:17. Kolem stovky už jsem byla tak unavená, že jsem si musela zpívat, to dělám když mám fakt dost. Naštěstí jen v duchu, takové šílenosti jako Bedna od whisky a Růže z Texasu Také jsem si celou cestou pomáhala jednoduchou průpovídkou. Utkvěla mi v paměti když jsem četla Šifru mistra Leonarda. Používal ji takový šílenec jménem Silas a zněla "bolest je dobrá". Protože mě nohy bolely úplně šíleně, byly zakyselené a tvrdly na kámen, přesvědčovala jsem sama sebe jak je to vlastně prima
  Z Hartmanic to zase moc pěkně frčelo až do Petrovic, jen mě trochu děsilo že kolem mě nejezdilo moc lidí, občas jsem se lekala jestli nejedu poslední. Ale čas byl pořád docela slušný, což mě uklidňovalo. Zato představa Šimanova číslo dvě ve vesnicích Rovná a Kochánov ve mě vyvolávala noční můry. Vytáhla jsem Gutar, který jsem vezla přesně pro tuto příležitost a kopla ho do sebe. Brr, to je hnus. Ještě trochu gelu a pořádně se napít. Jdeme na to. Při tréninku jsem v Rovné měla krizi a muslea jsem slézt, teď jsem se kousla že to vyjedu, i když hodně lidí kolem mě tlačilo nebo padalo do trávy. Bolest je dobrá, bolest je dobrá, vymývala jsem si mozek. Docela to uteklo, zabavila jsem se a najednou jsem byla u statku v Kochánově. Stoupání tam bylo opravdu mimořádně hnusné. Dojela jsem k lesu a když jsem viděla tu stojku, dělaly se mi mžitky před očima. Téměř všichni slezli a tlačili, což mě ještě více motivovalo abych to vyjela. Zvládla jsem to jen do půly, pak mi ztvrdly a zároveň se rozklepaly nohy tak, že jsem se sotva stačila vycvaknout abych nespadla z kola. Už to prostě nešlo. Potupně jsem tedy kus kopce vytlačila a pak to rozjela směrem k penzionu Keply (s Danou jsme tam v zimě strávily víkend na běžkách). Věděla jsem že je tam poslední občerstvovačka a taky že když už budu tam, mám vyhráno. Vidina cíle a dost možná i Gutar mě povzbudily tak, že jsem to rozjela celkem rychle, na občerstvovačce jsem do sebe natlačila zbytek gelu, banán a kelímek ionťáku a asi za 30 sekund se hnala dál. Polar mi totiž prozradil že mám na sebe neuvěřitelný čas - 5:30. Protože jsem tajně pomýšlela (i když se mi to zdálo nereálné) na zajetí času naplánovaného Šlapkami - 6:30, měla jsem ještě hodinu na to abych dojela do cíle. Keply byly na 110, cíl na cca 153 km. Což mi dávalo průměrku kolem čtyřiceti kilometrů. No co, zkusit se to musí, dáme si časovku, řekla jsem si. Cítila jsem obrovkou sílu. Ještě před kopcem byl jeden kopeček, po kterém se sunulo v zástupu snad dvacet lidí. Rozjela jsem to tam, že jsem z nich viděla jen barevné šmouhy, nechala jsem je daleko za sebou. Ve sjezdu jsem to pak pustila, nebrzdila jsem vůbec, ale nejelo to víc jak sedmdesát. V jedné méně pruké části ke mě zezadu někdo přijel a sáhl mi na zadek a chvíli se držel. Otočila jsem se a tam naprosto neznámá tvář. Nějaký cizí kluk na mě kývnul, šlápl do pedálů a předjel mě. Byla jsem tak v šoku, že jsem byla ráda že jsem se udržela na kole. No je tohle normální? Nenapadlo mě nic lepšího než na to dupnout, předjet ho a ukázat mu záda. Už mě nedohnal Až do Velhartic to jelo nádherně, setrvačnost mi pomohla vyjet i část nepříjemného stoupání za nimi, v něm jsem bohužel dost zpomalila, do kopců už mi to opravdu nejelo. Naštěstí následoval zase sjezd, a hodně rychlý a pak krásná rovinka přes Podolí a Běšiny až na hlavní silnici do Klatov. Jela jsem tom opravdu jako časovku, spodní úchop řidítek, nejtěžší převod a dupat a dupat. Zase jsem předjížděla celkem dost lidí, překvapilo mě že se mě nikdo ani nesnažil stíhat. Na hlavní jsem natrefila na dva cyklisty, co na tom byli asi stejně jako já. Při rychlosti mezi 30 a 40 km/h byl silný protivítr, takže vždy po nějaké době co já to vepředu rvala mě oni předjeli. Pak jsem zase já jela v háku, ale zdálo se mi že jedou moc pomalu a mě běžel čas, tak jsem šla zase dopředu. Takhle se to opakovalo až k odbočce, která navádí na objezd Klatov a dost mě to vyčrpalo. Síly ubývaly strašně rychle a já nervozně pomrkávala na Polara na ukazatel vzdálenosti, začínala jsem se bát že odpadnu před cílem. Odbočení mi ani trochu nepomohlo, vypadla jsem z rytmu, musela jsem podřadit a zpomalila jsem. Naštestí jsem dojela větší skupinu cyklistů, zavěsila se za ně a snažila se odpočívat. Po pár minutách kdy se čas nemilosrdně krátil a Klatovy byly v nedohlednu mi došlo, že takto to nestihnu, že musím vyrazit sama. Tak jsem to rozjela a zase jsem byla v šoku, když to se skupinou ani nehlo. Frnk a byli daleko za mnou. Do času 6:30 mi zbývalo 15 minut a pořád jsem nebyla v Klatovech. Za to mi už naprosto došlo a jela jsem na nějaké rezervy, o kterých ani nevím že je mám. Najednou se objevila cedule Klatovy a zároveň Polar ukázal 151 km. Kde je sakra ten cíl, ptala jsem se zoufale. Navíc to začalo mírně stoupat a to stačilo aby nohy pomalu vypovídaly službu. Naštěstí jsem v tu chvíli uviděla značku Cíl 1 km, což mě jěště trochu nabudilo. Pak se objevilo Cíl 500 m, ale to už jsem měla černo před očima a přede mnou byl kopec. Přestala jsem vládnou nohama, musela jsem podřadit na skoro nejlehčí převod a pomalu jsem se posunovala nahoru. V tu chvíli mě předjeli 3 cyklisté, z toho jedna holka, které jsem předtím nechala za sebou. To je k vzteku! Už jsem ale nedokázala zrychlit, ani jsem netušila že cíl je jen pár metrů ode mne. Povzbuzování diváků mě do něj nějak dostrkalo, po projetí bránou jsem slezla, nebo spíš spadla z kola a čekala jsem, až se uklidní dech a přestanou se klepat nohy. Pak jsem mrkla na Polara. Čas 6:36! Dokázala jsem to. Ještě teď jsem z toho trochu v šoku a mám obrovskou radost. Z výsledků, které mi pak dorazily na mobil jsem navíc zjistila, že jsem desátá v kategorii. Úžasné )
  Smůlu měla Anděla, které se rozpadla kazeta a pak ji ještě chytly křeče - nevzdala se ale a rvala se dál s tratí i přes nepřízeň osudu, skončila 30. Daně se zase protrhl plášť a poté praskla duše, než se defekt opravil, ztratila 45 minut a dojela tak v kategorii 18., s časem 7:26.
  
  Závod to byl opravdu těžký, nejhorší co jsem kdy jela. Byla jsem po něm vyřízenější než po horském Králi. Možná se na mě trochu podepsala nemoc, se kterou jsem bojovala celý týden, blbě mi bylo i v sobotu. Také jsem asi měla jet více takticky, ze začátku možná trochu pomaleji, ale hlavně jsem se asi měla víc snažit o jízdu ve skupině a v háku. Z těchto věcí si beru ponaučení a doufám, že příští rok to bude ještě lepší
  
  Statistika: čas: 6:35:59, rychlost: 23,4/70,1, TF: 163/188, kadence: 76/119
  
  
  
• Bigmig – Král Šumavy - neslanej, nemastnej
  
  Report a data z Polaru
  
  
• Gejza – To bylo peklo
  
  Král Šumavy pro mne jako každý rok už začíná minimálně týden před startem, kdy už se tohoto vrcholu podzimní části sezóny nemohu dočkat. Letos mám poprvé díky Jestřábovi ubytování přímo v Klatovech a tak celý natěšený vyjíždím na kole v pátek odpoledne směr Háje, kde máme sraz a odjíždíme Jestřábovým vozidlem směr Klatovy. Po ubytování jdeme na prezentaci a pak na náměstí do restaurace, kde již jsou další šlapky. Dvě pivka a večere to zpraví a jdeme na kutě abychom ráno byly fit.
  Ranní snídaně je úžasná a tak dobře nejedeni jedeme cca 2 km na start. Cestou shlédneme start pelotonu Elite i když cca 25 jezdců bych řekl, že na český profi peloton je dost ubohé. Po objížďce náměstí se stavíme na chvost startovního pole, které dle pořadatelů má v balíku, který vyráží na 250 200 km asi 800 hlav. Ve startovním proslovu ředitele závodu jsou pozdraveny i Vinohradské šlapky a úderem 06,30 hod je celý Peloton vypuštěn do ulic Klatov
  V 06,30 hod začíná boj s časem a Šumavskými kopci. Po startu jako každý rok se opírám do pedálu co to jde abych se prodral balíkem kupředu a našel si nějakou skupinku, která mi bude vyhovovat. Semnou jede Jestřáb ale ten ještě před odbočením zpomaluje a čeká na další šlapky. Já se rozhoduji, že to zkusím sám a nasazuji tempo kolem 30 km/h, z kterého pomalu ubírám abych nepřepálil začátek. Přece mne čeká ještě 240 km.Asi na 20 km dojíždím kolegu z práce Pepu a poprvé mi vypovídá službu tachometr. Zastavuji a po krátké opravě vyrážím abych docvakl skupinu před sebou. Následují ještě další dvě opravy tachometru zhruba na dalších 20 km a od 40 km jedu bez načítání Km. Si nevím kolik mám už ujeto z porce 240 km, ale zase jedu asi v 30 členné skupině, kde je i Fic. Jede se po dvojičkách a já se na špici točím s Pavlem Chýským z CKKV a střídání, které je vcelku pravidelné nám zpříjemňuje cestu od stoupání n Špičák až na bufet v Srní, kde se bohužel skupina rozpadá a už se jí nepodaří dát dohromady.. +Sjezd ze srní si užívám a odpočívám, jelikož tuším první pořádný kopec a to Zhuří. Na Zhůří jedu sám občas někoho dojedu a někdo zase mne. Asi v půlce kopce mne dojede RIC pozdraví a mizí směrem k Horské Kvildě. Já na Zhůří dorážím celkem v pohodě kolem 11,45 hod a přemýšlím nad časem kolem 9 hod. No třeba to vyjde
  Následuje dlouhý sjezd, který končí ve Zdíkově. Zde se odbočuje na vedlejší silnici a po krátkém stoupání následuje brutální sjezd zakončený dřevěným mostkem v PUTKOVĚ. Ještě že je sucho. Na bufetu dojíždím Pavla Chýského a dalšího borce z CKKV. Ve výjezdu na Javorník jim odjíždím, ale ve sjezdu mne dohání a předjíždí. Hold nejsem sjezdař. Následuje Šimanov, který zvládám ještě celkem s přehledem, ale v následném sjezdu mne chytá křeč do pravého lýtka a tak musím zvolnit. Ještě mně čeká cca asi 60 km a nectěl bych kvůli křeči vzdát. V klidnějším tempu dojíždím na bufet v Dlouhé Vsi, kde potkávám borce z krátké trati Šemíka a Andělu. Anděla toho má po technických problémech plné zuby a tak Šemda vyráží na zbytek trati semnou. Nejdříve mi ujíždí, ale ve stoupání k Hartmanicím mu odjíždím a pomalu se vleču k vrcholu letošního KŠ. Po odbočení na stoupaní na Kaply si říkám že jsem zvědav jaký to je kopec a že třeba kluci s tím strašný stoupáním přeháněli. Bohužel nepřeháněli a po příjezdu do Jakéhosi statku sesedám z kola a na zdolání kopce vyrážím potupně po svých. Naštěstí nejsem jediný a koberečky v nejhorší pasáži mne utvrzují o tom, že pořadatelé s pěší turistikou tak trochu počítali. Jsem nahoře, bufet a snad posledních cca 40 km vesměs po rovině a z kopce. Někde kolem Bešiny mne dojíždí Šemda a následně mi v klesání do Klatov odjíždí. Má prostě o 100 Km v nohách míň. Když minu loňskou odbočku na Loretu tak mne napadá, že se letos třeba Klatovy neobjíždí a mám to do cíle už jen kousek. OMYL v Lubech do leva a klasický objezd Klatov Projíždíme kousek od domu kde jsme ubytováni. Musím uznat, že letošní objezd Klatov mne dost psychicky ubíjel a už se vidím v cíli. Konečně po 9 :50 hod 141 km, 4150 nastoupaných metrech protínám cílovou pásku a slézám z kola. Předstartovní závazky plním na 50% do 10 hod. ANO do 100 místa celkově NE, V kategorii sice 99, ale to start z první lajny v příštím roce nezaručuje. Tak snad příští rok to vyjde na 100%. V cíli se závod u pivka probírá a pak hurá do domečku se umýt, na pivko,večeří a slavnostní vyhlášení, kde v tombole jako každý rok nic nezískám.
  Musím uznat, že letošní Král Šumavy bylo to nejtěžší co jsem zatím odjel. Kombinace Javorníku, Šimanova. Kochánova v rozmezí 150 až 200 KM byla ďábelská a předstartovní oznámení, že letos se jedná o peklo západu bylo docela výstižné.
  Co potěší, že vítěz ELITE mi dal v cíli jen něco kolem 2/5 hod a to se tím asi živý a nedělá nic jiného něž jezdí na kole.
  
  
  
• JanaP – Kterak slepej k houslím přišel
  
  Loni byl můj cíl na Králi-150km jasný - DOJET. Letos, jakožto mazák jsem musela posunout laťku víš a tak jsem si dala za cíl - Udržet loňský čas. Profil trati ale napovídal, že by to mohl být problém a tak, ze strachu z konfrontace jsem byla nucena zvolit mezi trasou střední a dlouhou. Po projetí (protrpění) dlouhé trasy "na zkoušku" se Šlapkama s průměrem lehce pod 20km/hod mi bylo více než jasné, že nic podobného v nejbližší době absolvovat rozhodně nehodlám. A pokud ve mně tenkrát ještě nějaká nerozhodnost byla, tak po shlédnutí přihlášek na netu zmizela definitivně. Trasa 250 - kat.Ž do 40let - 6 kousků! Šest našlapanejch bab v čele s H.Ebertovou v závěsu s L.Kočí atd. Budu se dřít a trápit celý den abych nakonec všem oznámila že jsem dojela poslední...hmm to je motivace.. Střední trasa slibovala nejhorší 5.místo, takže bylo jasno.
  Noc před Králem stála za kulový protože jsem si v duchu projížděla trasu a plánovala kde budu jíst, kde tankovat pití (abych ho zbytečně netahala do kopce, kde se vyplatí jet ve skupině...zkrátka příprava na závod probíhala přesně dle návodu v knížce - od Carmichaela ..prostě co nebylo v nohách hodlala jsem dohnat teorií.. Jediný co mě znervózňovalo, že kniha uváděla, že vstát by se mělo minimálně 3hod před závodem... já vstávala ve 4.30 a nyní byla 1 ...to znamená vstát za půl hodiny?? :)
  Ačkoliv jsem měla nárok na 1.vlnu, šla jsem si ráno pokorně stoupnout na konec fronty, protože závod na 200km se určitě nerozhodne na startu a první skupinku jsem se pronásledovat nechystala:) Než zazněl výstřel, spadly mi brejle za 700,- pořízený speciálně kvůli Králi, vypadlo sklíčko a jen silou vůle vydržely pohromadě až do cíle, kde se mi rozsypaly a skončily v koši :( Ale to už cvakaj pedály, šustí kola a had se vydává vpřed Šumavskému peklu. Ale co to? Já furt né a né nacvaknout tu zatracenou druhou nohu do pedálu...první, druhej, třetí, čtvrtej, pátej pokus...rozjíždět se na kostkách do kopce na velký tác a nejmenší pastorek může fakt jen debil. Několikrát mi to bylo připomenuto z řad za mnou, protože jsem těm pár drakům, co ještě stály za mnou na horských kolech a jiných silničních speciálech zkazila průměr! Dokoloběžkovala jsem až na horizont a asi na 18. pokus se mi podařilo na kolo nasednout a opustit náměstí, hurá! Objevily se první známky únavy. Kluci, se kterýma jsem původně chtěla alespoň ze začátku jet, byli už dávno někde u Velhartic a tak jsem alespoň byla sama-otevřena k navazování nových známostí na trase:)
  Po několika km jsem narazila na Šlapky HonzuA s tuším Jestřábem? Poplácali mě po ramenou, což bylo od takových pěkných chlapů více než příjemný a hned se mi taky jelo líp! Za chvilku jsem potkala ještě šlapku Petra Chalupu, jenže to už se rovina stále více nakláněla a ke společenské konverzaci už nebyla taková chuť. Na 30km jsem minula kamaráda Romana, který píchnul, což mě strašně mrzelo a na druhou stranu jsem si říkala že pokud statistika nelže, už bych neměla píchnout já a Roman to jistě v cukuletu opraví.
  Před stoupáním na Špičák se vytvořil celkem stabilní balík a s tím jsem v podstatě (s občasnou obměnou jezdců) dojela až na rozdělení tras 107.km. Občas jsem (spíše ze slušnosti) chtěla vystřídat, ale jakmile jsem se jala probojovat se dopředu, chlapi za to okamžitě vzali a výsledek byl akorát že balík zrychlil a potrhal se. A tak jsem nakonec našla místo vzadu na ocase :) a že se mi tam líbilo!! Měla jsem přehled, nikdo mě zezadu ve sjezdech neohrožoval a měla jsem docela fajn výhled. Jela v něm taky Němka (Lieber Anne), která nejenže na můj pozdrav excelentní němčinou nijak nereagovala ale dokonce si myslela, že s ní chci snad závodit a tak se furt cpala dopředu, měnila tempo a z mého pohledu se úplně nepochopitelně na začátku jejích 240km! dřela.
  Na 107.km mi celý můj balík nenávratně zmizel na Zhůří (jak já byla šťastná že nemusííím!) ale radost mě brzy přešla...stoupání na Kašperky taky nic moc a navíc nikde ani živáček natož cyklista! Kašperky jsem šlapala v sedě, napříč všem předsevzetím a v důsledku toho mě samozřejmě začalo bolet koleno. Táhlé stoupání na Kašperk jsem absolvovala s pocitem, že snad budu muset vzdát. Bolelo to čím dál víc a přede mnou strašák -Šimánov. Začali mě dojíždět a předjíždět cyklisté a na rovině pod Šimanovem jsem se začala smiřovat s faktem že nedojedu.Šlapala jsem jednou nohou a touhle jsem se snažila aspoň tahat nahoru, ale bylo mi jasný že jet tímhle způsobem dalších 80km asi nepůjde. Marně jsem si vsugerovávala, že Ježek má taky jen jednu nohu a dal Krále s průměrem 35.... Šimanov za mnou, bolest ustoupila, hurá!. Moje noční můra - zdánlivě neškodný kopec do Hartmanic jsem kupodivu vyjela bez větší krize a taky mě tady neuvěřitelnou rychlostí předjelo čelo ze 150km. No a už je tady stojka v tý divný vesnici a za ní poslední "kopeček" - Kochánov. S velikou nechutí a přemáháním jsem si do huby vymačkala zbytky všech gelů, co jsem měla a kterým svou chutí může konkurovat snad už jen zubní pasta. I když jsem si představovala, že polykám něco fakt dobrýho, několikrát se mi to vrátilo, ale zvracení se nakonec nekonalo.
  Šlapu si na nejlehčí převod, šťastná že mě nic nebolí a že cíl je nadosah...z pohody mě vyvedl akorát chlap co mi oznámil že mě dohání soupeřka. Moc jsem mu nevěřila, protože moje soupeřky z 200km jsou už určitě dávno v cíli, sprchujou se, myjou si vlasy, a dělaj jiný příjemný věci.... "Řítím" se kolem statku rychlostí ca.4km/hod a zleva mě závratnou rychlostí ca.5km/hod rychlostí předjíždí fakt holka a dokonce tvrdí že jede taky 200km . Nijak mě to nevyvádí z míry, protože pátý místo mám jistý a tak si jedu v poklidu dál. Kdosi na nás kříčí :"První holka , druhá holka!"(to jako já?!) Nevěřím svým uším. Kde teda těch 5 holek ksakru je? Když jsem je na trase nepotkala... že by si dávali vepřovku na občerstvovačkách? Anebo že by to ohnuly na poslední chvíli na dlouhou? No tak hurá, jsem relativně vepředu, ambice na bednu nejsou, takže můžu klidně ještě zpomalit.... Stěnu za statkem jsem vyjela, ale velkou měrou k tomu přispěla Dana (ta dívčina), která ho vyšvihala jak za mlada :) Chtěla jsem aby mi ujela, abych se nenervovala pohledem na ní, ale ona nic. Nejen že mi nad Kochánovem nemizela z dohledu ale naopak zase se začala přibližovat. Já byla po regenerační 20km jízdě na půl plynu s bolavým kolenem docela odpočatá. Napadlo mě, že pokud je Dana alespoň z poloviny tak psychicky labilní jako já :) tak by jí můj jakože "nástup" nad Kochánovem mohl přinejmenším trochu rozhodit. No zkusila jsem trochu roztočit kliky a podařilo se mi jí předjet a na Keplách jsem měla náskok docela slušnej. Nechtěla jsem tomu věřit ale naskytla se mi šance taky něco někdy vyhrát a ta představa se mi tak zalíbila, že jsem se jí nechtěla jen tak vzdát, zvláště když je více než jasné že opakovat se to už nikdy nemusí. Kopla jsem do sebe ampuli, která slibovala na závěr závodu nemožné.Odporná chuť už mě nijak nepřekvapila. Následovala časovka do Velhartic, letěla jsem jako pták :) tak rychle jsem snad v životě nejela. Přišlo stoupání ve Velharticích a nadšení opadlo. Během několika sekund jsem byla na nejlehčím převodu a začala se nervózně otáčet po Daně. Předjelo mě několik balíku a hlavně čelo z 250km s jednou Šlapkou?!Že by Bigmig?S každým blížícím se balíkem jsem trnula hrůzou, propadala panice a vzdávala to a když přejel bez Dany, zase jsem to chtěla ještě zkusit.....stále jsem se otáčela a hledala Danin dres Pells... následovala rovina, kde foukal protivítr ale největší krize (z celého závodu) se dostavila až uprostřed polí před Klatovama...slunce pralo,vítr foukal, pití nebylo, jídlo už nefungovalo, nohy nechtěli točit, pedály zbrojily proti nim....hroznej svět!všechno se proti nám spiklo! :) Smířila jsem se s druhým místem(před závodem bych za něj byla šťastná) a očekávala příjezd Dany, bylo mi všechno jedno a nejradši bych se na to vysrala. U značky "Klatovy 1km" sice Dana furt nejela, ale už bych jí klidně i ráda viděla, protože na rozdíl ode mne, má určitě ještě pití.. já sice měla kolo maximálně odlehčený...:)ale nedostatek vody se začal dost akutně projevovat.
  Zachránil mě pán, který jel za mnou a na druhé požádání se slitoval a dal mi zbytek vody co měl.
  500m do cíle, Danu jsem asi psychicky zničila, výhra je doma...jojo není ta cyklistika nádherný sport?!!! Nechci přijet do cíle na nejlehčí převod a tak si zařazuji na závěrečný "spurt" těžší (= druhý nejlehčí) převod....ozval se známý zvuk a řetěz je dole! Točím nohama jak zběsilá nadávám jak špaček, proklínám celej svět, přehazuju sem a tam...pánovi-mému zachráncovi evidentně došlo, že mi jde asi o umístění a uklidňuje mě že "ta holka" už mě nemůže dojet! Že jí předjížděl bůhví kde a že jel strašně rychle...teď se řetěz zašprajcoval a nejde ani dopředu ani dozadu, no to snad... na horizontu dres PELLS...Dana
  Možná mi vzteky už i slzy tekly, dřela jsem se zbytečně. Zpropadenej řetěz!
  Vyčerpaná a psychicky na dně jsem nakonec přece jen řetěz nahodila, otočila párkrát nohama a s hlavou otočenou (abych viděla jestli se Dana nepřibližuje moc rychle) jsem projela posledních několik set metrů do cíle. Dana 30sec za mnou , tak jsem ji zkušeně podala ruku, jako že jela fakt dobře..ale holt to nevyšlo haha :)
  No a pokud má někdo tolik času a trpělivosti a dočetl to až sem, tak aspoň už víte, že spurt se bohužel žádný nekonal, ale drama to bylo, že Spielberg by lepší nevymyslel. Na dlouhý trase bych si neškrtla a kdo ví jestli bych jí dojela s tou nohou...Dana je lepší akorát o mě nevěděla...a já o ní jo, protože v knížce psali, že si máme zjistit co možná nejvíc info o soupeřích :)
  Takhle jsem mezi jednookými králem. Ale zas Králem Šumavy :)
  
  
  
• Kolíkáč – Můj sedmý Král aneb neskutečná paráda
  
  Můj sedmý Král, z toho po páté dlouhá trasa, asi jedna z nejtěžších, co jsem kdy jel, ale zase naježděné kilometry a odjeté letošní maratóny mi dodávaly naději, že by to mohlo dobře dopadnout. V srpnu přislíbil v naší skupině "B" účast Vyhup, a tak cíl, který jsme si v euforii před rokem stanovili s Mirkem, že dáme Krále za 8:30 hod., se stával reálnějším, ale dostal vážné trhliny poté, co jsme ho projeli tréninkově a na vlastním těle pocítili, že ty letošní brdky budou hodně náročné. Takže po přehodnocení jsme usoudili, že i čas do 9 hodin nás uspokojí, ale v koutku duše jsem stále tajně snil vylepšit svůj loňský čas ...
  "Kur .. píp to je zima, do prd ...píp my jsme magoři ...už jedou, sakryš těch je nějak málo, no jo to víš profíci ... nazdáááár Vyhupe, jo neboj, všechno mám, tady máš číslo a čip, ukaž číslo ti lípnu na záda, tak Šlapky zdar, přeji hodně štěstí ... jééé nazdar Zorro, kde je Diablo ? ... zdar, podrž mi kolo, jdu ještě na záchod ... dělej to nestihneš ... crrrrrrrrrrrrrr žbluňk ... do startu zbývá jedna minuta ... lalááál ... Highway To Hell ... lalala ... cvak ... prásk ... je odstartováno, Vinohradské Šlapky jedééém !! ... cvak ... uf ... píp ... zdar Mirku, no vidíš, jak jsi to zvládl, kde je Jura ? ... vepředu ... jo už ho vidím ..."
  Klasické ráno, které už poslední roky ke Králi patří, zamlžená údolí, první paprsky slunce a první brdky, které v té závodní euforii všichni jedou jakoby nic, ale letos se přitvrdilo, po Maloničáku znovu nahoru do Kunovic, v dáli už vidíme Miki, kterou po chvíli sjíždíme a začínáme to valit k 1.bufetu. Čekají nás ještě ale chuťovky v podobě kostek v Strážově a pak pěkný stoupáček v Děpolticích, kde ztrácíme Miki, před 1.bufetem se domlouváme, že stavět nebudeme, ale Jura nepochopitelně těsně přede mnou to stačí k prvnímu stolku, takže ho málem smetu ... beru banán a už se tlačím za Mirkem, protože se vytváří krásný balík, a byla by škoda se v něm pod Hojsovu Stráž nesvézt. Jura bohužel nezachytil náš nástup, a tak až pod začátkem stoupání nás pracně sjíždí, dnes je na něm vidět, že ta lehkost z předchozích závodů Velosérie se někam vytratila, veze se stále za mnou v háku a tiše trpí .
  Uprostřed stoupání nás fotí Dreamer, kopec na Hojsovku je krásný, bohužel skupinka se hodně štěpí, stále očekávám atak Miki, fandí nám Jíra Hledík, konečně jsme nahoře, rychle poskládat fungující vagónky a hasíme si to na Špičák. Bohužel spolupráce vázne, někdo nechápe, že na špici se nenastupuje, ale jede se rovnoměrně, takže Jura nadává jak křeček, ptá se mě: "Kde máš toho slavnýho Vyhupa ? He ? Vyprdnul se na nás !!" Odpovídám: " Neboj on se v ten pravý okamžik zjeví ...a když ne, tak dostal chuť si zazávodit, to mu nemůžem vyčítat ...".
  Rozsekaným sjezdem padáme do Rudy a pak hned vzhůru na Gerlovu Huť, tohoto kopce jsem se bál, ale jedeme fantazii, sjíždíme další závodníky, i když Jura furt nadává, ale nahoře si můžeme blahořečit, před námi se zjevuje mnohačetný balík, do kterého se po chvíli přicucáváme a svezeme se v něm, málem zadarmo, až do Srní. Trochu je sice škoda, že se nejede kapánek rychleji, před Srním se hodně lidí za jízdy občerstvuje, takže zbytečně ztrácíme. A je tu bufet a na něm toužebně očekávaný Vyhup, který celý rozzářený nám sděluje ztrátu na čelo cca 14 minut a na BM asi 8 minut, tak rychle rohlíčky, doplnit bidony a už je tu i Miki, tak to klaplo, sjezd na Čeňkovu Pilu jedeme v naplánované skupince.
  Pod stoupáním na Zhůří táhne Vyhup jako o život, takže máme šanci doplnit svoje žaludky a už je tu ostrá pravá a "Královský kopec". Zavěšuji se za Miki se vzpomínkami na minulý ročník, za mnou jako stín Jura, Mirek s Vyhupem trochu poodjíždějí. Cítím u sebe zase pokrok oproti loňsku, přece jenom jedu s větší rezervou, a letos mi Král neobyčejně sednul a tak se snažím pomáhat Miki a Jurovi, i když kopec si každý musí odjet za svoje. Před Horskou Kvildou na nás čekají Vyhup s Mirkem, a tak vytváříme bojový šik a pereme se s trasou v její největší nadmořské výšce. Miki prožívá asi jednu ze svých krizí, zdá se mi, že jí to nejede tak, jak jsme zvyklý, na špici se neobjevuje a spíše se schovává v zavětří, které pro její jízdu není to pravé ořechové.
  U nejvyššího bodu trasy se naše velká grupa štěpí na dvě menší, po chvíli, díky zpomalení Vyhupa a Mirka jsme zase pohromadě a letíme dlouhým sjezdem k letošní "MTB vložce" u Putkova. Před tím nás ovšem čekají nepříjemné vlnky po rozbitém asfaltu, které dokonale ubírají síly, štěstím je, že jedeme v početné skupině a tak cesta ubíhá rychleji, je to sice místy nebezpečné, díky "závodícím" borcům, a už je tu klikatý, úzký, rozsekaný sjezd k dřevěnému můstku, tady mě jeden z těch borců málem sejmul, člověk opravdu nechápe, proč zrovna v tomto nebezpečném sjezdu musí závodit, když stejně v dalším kopci je za námi. A ten kopec není ledajaký , nejlehčí převody to jistí a už se drápeme na hlavní silnici k Vacovu, blíží se bufet, na kterém chceme doplnit bidony a kapsy před "pekelným závěrem". Podařilo se, zvládli jsme to vcelku rychle, já ještě beru Miki banán, která bez zastávky pokračuje na Javorník. S hrůzou v těle očekávám co se mnou nechutné stoupání na Javorník udělá, při tréninku s Mirkem, jsem tady málem zkolaboval, ale teď je to překvapivě dobré, Jura stále sejčkuje, a tak naštěstí tempo není vražedné, Mirek s Vyhupem se sice trochu nudí , ale kamarádsky čekají. Z této strany od Vacova je Javorník náročnější než klasicky od Laznů, blíží se vrcholové kostky a s nimi i čipová kontrola, Miki je stále v nedohlednu a tak to začínám prát co to jde dolů. Kluci se taky nenechají dlouho pobízet, i když Jura dnes i sjezdy jezdí opatrněji než jsme zvyklý, tak pomalinku sjíždíme ztrátu a u "silvestrovského hotelu" už jsme zase pohromadě, tvoří se balíček, ve kterém to valíme rovinatým údolíčkem pod Šimanov, bohužel před Šimanovem zjišťujeme, že jsme Miki někde vytrousili, no teď nás čekají nepěkné brdky, zde síla balíku nebude až tak potřeba, věřím, že nás dojede.
  V prvním hupu za kravínem ztrácíme Jardu Hanzla z CKKV, který na svou pilu ztěžka láme tento sklon, je to zvláštní pocit, jet kopec, ze kterého v minulých ročnících šla hrůza. Letos je to zatím jen takový předkrm před Kochánovem. Povzbuzuji Juru, drží se jako klíště a díky našim lehkým převodům "tancujeme" nahoru. Vyhup s Mirkem zase trochu poodjeli, jsme konečně nahoře a začínáme nabírat provozní rychlost a sjíždíme přenádherným sjezdem do Sušice. Protřepou nás zase kostky, ale pak se již spojujeme v rychlovlak, který začíná předjíždět závodníky z krátké a střední trasy, zajímavé, nikdo nemá ani náznak, že by se za nás zahákl, přece jenom Ti rychlejší už jsou před námi. Je to i místy nebezpečné, provoz aut zde zesílil a předjíždění vyžaduje i trochu risku. Bufet za Sušicí projíždíme, zdraví nás odpočívající Mates, a ženeme se okolo Vydry k Hartmanicím, krásny pohled je na ten táhlý kopec, jak je poset postavičkami, které se snaží ze všech svých sil vyjet nahoru.
  S Jurou volíme rozvážnější tempo, je tu pekelné vedro, slunce prošpikovává naše zmožená těla, Vyhup s Mirkem, jako už poněkolikáté, mají v kopci navrch a jsou ujetí před námi, konečně vrcholový zlom, hecuji Juru hop, hop musíme je sjet. Jura zase nadává jak dlaždič, ze všech svých sil plápolá hrdinně za mnou, ale tentokrát na ujíždějící balíček před námi nemáme, je jich více a pěkně točí špici, ale naštěstí je tu spasitel Mirek, který na nás počkal a docvakl. Díky !
  Další nenápadný brdek v Petrovicích, který vysává zbylé síly, v předtuše nejhorší "čuňárny" letošního Pekla západu, točíme lehké převody, křeče by nebylo to pravé ... a je to tu, nejdříve nenápadně přes "Rovinu" , tady je Jura už tak prošitý, že nevěřím, že dojede do cíle, jedeme už teď každý svým tempem, je tu statek, soudek s pivem, chtělo by se zastavit, ale přede mnou jak zajíc kličkující Vyhup zdolává "pekelná %", tak musím taky, zlatý trojtác, přece jenom si mohu dovolit jet kopec příměji než ho šněrovat od kraje ke kraji, což se v závěrečném stoupání v lese s koberečkem málem stává osudným Vyhupovi, který si ustele do jehličí, hned však stává a drtí to dál. Mirek je taky před námi, Jura zůstal někde pozadu, věřím, že na bufetu se zase dáme do kupy a že dorazí i Miki. Na bufetu Mirek a Vyhup a během minuty je tu i z mrtvých vstalý Jura, udála se v něm nějaká změna, je nabuzený jet hned dál ... tak ještě s Vyhupem vyčurat a valíme dál. Do Velhartic zaslouženým sjezdem, pak asi již poslední vážnější brdek nad Malonice, tady jsme jeli v protisměru ráno, teď je větší euforie, cíl je na blízku ... a zase si to svištíme s větrem ve vlasech, euforie se zvyšuje, nádherný pocit, kostky a myší díra pod tratí, a ještě se to trochu zvedá, předjíždíme co se dá, a nejednou před námi někdo omylem shazuje řetěz a málem jsme do něj nalítli, no to byla teda klika, mohlo to tady všechno skončit
  Ale štěstí se nás drží, najíždíme na hlavní tah do Klatov, a ten sen, který jsme si vysnili, že to tady rozbalíme v pěkném balíčku se stal skutečností, jsme na 220km a ždímeme ze sebe úplně všechno, točíme kolotoč, ze špice rychle odpadáváme a rychlost stále u 40km/hod., kvůli tomu člověk jezdí na kole ... Věže kostela v Klatovech na dohled, ale ještě nás čeká pár kiláčků, objíždíme Klatovy, to je pro neznalé na psychiku pěkná pecka, ale naštěstí víme co nás ještě čeká, bohužel je tu ztráta v podobě Jury, který zastavuje s křečí, kdyby jsme v tu chvíli oba tušili, že ho to bude stát umístění přede mnou ve Veloserii, asi by se ještě kousnul, takhle se krásně ukázalo, jak je nějaké bodování ošidné, každý maratón byl přede mnou, jezdil lépe a pak ho v posledním potká taková smůla
  No nic, teď už se čekat nebude, těch 8,30 nedáme, ale i 8,45 je krásných . Najednou zničehonic pobledlý Vyhup hlásí jeď s Mirkem, padla na mě nějaká deka, podcenil jsem jídlo a už asi hodinu jsme nic nejedl ... no tak to ne, ty nám kamaráde odtáhneš málem celého Krále a my Tě tady necháme ? I kdybych Tě měl tlačit, tak ve výsledcích nechci být před Tebou ... po dávce Carboše se naštěstí Vyhup vzpamatoval a dupe s námi, předjíždíme trosku v podobě Michala Chadima z XCR, skupinka co se veze s námi, moc nestřídala, tak zkoušíme s Mirkem a Vyhupem nastoupit, předjíždíme v Klatovech ještě pár osamocených borců a je to tu !!!
  Cílový brdeček, mám na něm vždy takové zvláštní pocity, euforie se mísí se smutkem, že další Král je za mnou, letos to byla neskutečná paráda, aby Vám dělal domestika "pan cyklista Vyhup", to se jen tak každý den nestává, perfektně mu sekundoval Mirek, který mě s Jurou pomáhal, jak se dalo, Jura se představil v pro něj nezvyklé letošní roli, měl krizi hned od startu, ale spolehlivě visel za mnou a tím pádem mě i krotil, abych někde tempo nepřepálil, mě to vyšlo nad očekávání, trasou jsem proplul bez jediné krize, to se mi jen tak nestává ... Škoda, že Miki se nenaladila na naší společnou notu a musela si to v závěru odřít sama. K těm vysněných 8,30 jsme byli na dosah, tak za rok se to třeba podaří !
  
  
  
• Mirek – Peklo západu
  
  Tak pro mne hlavní událost sezony, silničního Krále , mám za sebou. Král prostě není běžný maraton, na tuhle akci se připravujeme tak měsíc, ať už pasivně (tlacháním o Králi na www.cyklodiskuze.cz, nebo na diskuzi Vinohradských šlapek a nebo s Kolíkáčem a Jurou po ICQ), nebo aktivně ( v mém případě to bylo dvakrát projetí celé dlouhé trasy , nejdříve tři týdny před startem a pak ještě poslední neděli s Kolíkáčem). Znalost trasy se mi pak velice hodila, člověk ví, kdy jaký kopec přijde, kdy přijde rovinka na dobrém asfaltu a může v klidu jíst na konci skupiny, kdy je třeba dotáhnout balík jedoucí před námi, protože se blíží rovinatější pasáž. Při závodě samotném jsem pak vůbec nepotřeboval tachometr, kdyby se Jura občas nezeptal na ujeté kilometry, tak bych se na něj vůbec nepodíval.
  
  Do Klatov jsme vyrazili se Slávkem Hnízdilem a Mirkem Vlachem už v pátek kolem třetí, v pohodě jsme se prezentovali a ubytovali se v chatce v kempu nedaleko Klatov. Na to se vždycky těším, až si tam sednu venku na terasu, uvařím si kávu a budu si číst Královské noviny, které pravidelně dostáváme, a s ostatními budeme probírat, co nás čeká druhý den. Navečer si ještě dávám 27km na rozjetí přes Poleň, závěrečný kopec minulých ročníků, to byste nevěřili, s jakou lehkostí se dá ten kopec vyšlápnout :)
  
  V sobotu ráno máme budíček v pět a v šest už odjíždíme se Slávkem na start, abychom měli nějakou časovou rezervu. Ta se nám následně velice hodí, protože když už stojíme před páskou, tak Slávek zjišťuje, že má skoro prázdné přední kolo. Takže rychle vyměnit, celkem v pohodě jsme to stihli a tak nezbyl čas na předstartovní nervozitu. Pořád jsem nemohl najít v první vlně Kolíkáče, ale Jura mě uklidnil, že tam určitě někde je, no přišel tak minutu před startem jako správný profík :).
  
  Po startu je jako vždy docela chaos, po nájezdu na hlavní se vyvážím za známým z cyklodiskuze, Sonicem, trochu dopředu a za chvíli jsme i s Jurou u Kolíkáče. První kilometry jsou opět nebezpečné, balík párkrát prudce zpomaluje, je třeba mít ruce na brzdách, ale v prvních kopcích se to trochu natahuje a postupně se situace uklidňuje. Čelo máme stále na dohled, jen tep v kopcích okolo 190 signalizuje, že to nebude mít dlouhého trvání. Před Velhartičákem zjišťuji, že Kolíkáče s Jurou jsem nechal někde za sebou, tak zvolňuji a opouštím čelní balík. Stejně bych tam dlouho neuvisel. Od Velhartic už jedeme společně, na kontrole v Chotěšově máme na čelo ztrátu dvou minut. Ve sjezdu přes Kunkovice jedu opatrně, zůstávám trochu pozadu, ale po chvíli jsem zpět a na hlavní silnici přes Čachrov se konečně rozjíždíme, začíná se střídat a vše probíhá přesně tak, jak jsem si představoval. Ve Strážově jsou nepříjemné kostky, pořadatelé nám dali menší předkrm, před těmi prášilskými a pak už se pomalu blížíme k prvnímu prudšímu kopci přes Děpoltice. Ten má na konci 18% a tak nás dokonale zahřívá, i přesto, že teplota se od startu pohybuje kolem 6 stupňů. Nahoře jsem čekal bufet, ale není tam, je až v Dešenicích a to není moc šťastné, protože je to v mírném sjezdu. Projíždím okolo tak 40 km/h, zkouším chytit banán, který samozřejmě skončil na zemi. Budu to muset doma potrénovat :)
  
  Na rovině ke stoupání na Špičák se držíme ve velké skupině, jede se pěkně svižně a dojíždíme ke kopci, který má asi 5 km. Tam jsem poznal, že Jura nejede v optimální pohodě, tak jak jel třeba Rampušáka, že nehýří tolik aktivitou a spíš se drží vzadu. Pod Hojsovou Stráží nás fotí Dreamer, kamarád z cyklodiskuze, který si se mnou a Kolíkáčem dal při posledním tréninku část trasy. Nahoře na rovince před Špičáckým sedlem dáváme dohromady skupinku asi deseti lidí, s Kolíkáčem se snažíme rozjet střídání, ale tempo je trhavé, každou chvíli se skupinka dělí, což Juru pořádně vytočilo a pěkně nadává. Ve sjezdu do Železné Rudy jedu opatrně, ta silnice dole vyfrézovaná je pěkně nebezpečná. S Kolíkáčem se propadáme dozadu, navíc nám do cesty vjel jakýsi "ekologický" autobus, který hrozně kouří a smrdí, předjet nejde a za ním si to vychutnáváme až na křižovatku. V kopci ze Železné Rudy jedeme jen v pár lidech, kus před námi pěkná skupinka a tu teď musíme sjet, protože nahoře se nám bude hodit. Při tréninku jsem říkal, že to pojedeme 20 km/h, Kolíkáč mi nevěřil, ale teď jedeme až 25. Jura sice trochu remcá, jak prý tohle dopadne a že nám na Zhůří dojde, ale drží se, kdyby byl v optimální formě, tak by to byl on, kdo by diktoval tempo. Ještě před horizontem ji dojíždíme a kus před námi je ještě zbytek lidí, co jsme s nimi jeli pod Špičákem. Makám na špici a před Skelnou sjíždíme i je, ani to nedalo moc práci, protože vůbec nespolupracují. Dál se už schovávám do balíku, jede nás snad 40 a věnuji se zásobám, co mám po kapsách. S jedinou výjimkou jsem se na čele až do Srní už neukázal.
  
  V Srní na bufetu na 100.km je po našem příjezdu docela chaos, aby ne, když se tam přižene takový balík a každý chce být co nejrychleji odbaven, ale co je důležitější, už pěknou chvíli tam na nás čeká Vyhup. Tak to je paráda . Hlásí nám ztrátu na čelo 17 minut a na Bigmiga 8. Co nejrychleji také odjíždíme, těsně za Srním ještě stačím Kolíkáče obrat o půlku rohlíku se salámem, na kterém si pochutnával a už padáme nádherným sjezdem po novém asfaltu na Čeňkovu Pilu. Tam se tempa ujímá Vyhup a táhne nás až k odbočce na Zhůří, kde se dělí trasy. Na začátku kopce zapínám stopky, jsem zvědavý, za kolik to dáme. Při prvním tréninku jsem to jel s Kolbabou 36,5, při druhém s Kolíkáčem 37. Teď to bylo 34,5. Jak jsem se v cíli dozvěděl, tak Vítek, který jel v úniku v té chvíli na prvním místě to dal za 26. Neuvěřitelné!!!
  
  Nahoře trochu zvolňuji, čekám na Kolíkáče s Jurou, kteří jsou max. minutku za mnou, alespoň se stačím trochu občerstvit a jedeme přes Horskou Kvildu dál. Na čele to samozřejmě nejvíc tahá Vyhup, my se spíše vezeme a dojíždíme v pohodě až ke sjezdu do Zdíkova. Sjezd byl parádní, až na tu zimu. Totálně jsem celý ztuhnul a přál si, aby už byl konec. Za Zdíkovem ještě kratší stoupání a pak přes Račov a Putkov sjezdem po rozbité silnici k dřevěnému mostu, ve sjezdu jedu na jistotu úplně poslední, vím jak ta silnice vypadá a nehodlám riskovat. Za mostkem nás stejně zase čeká 14 % stoupák, kde se v klidu dotahuji zpět. Potom až do Vacova k bufetu jedeme pěkně ve skupince. Na bufetu na 140.km stavíme jen na chvilku, Kolíkáčovi se moc nechce dál, tak se ptám, jestli je tady na rautu, nebo na maratonu a pokračujeme na Javorník. Ten dáváme v klidu, sjezd dolů je taky v pohodě, sice to pěkně drncá a dole už bolí ruce, ale nejsou tam žádné zákeřné díry. Pod Javorníkem se všechny trasy opět spojují, my tvoříme vláček a míříme k Šimanovu. Nahoře se snažím něco sníst a pokračujeme přes Záluží (ten název je mi nějaký povědomý, kde já ho jenom slyšel :) ) sjezdem do Sušice.Tam se znovu řadíme do vláčku a podél Otavy jedeme rychlostí kolem 35km/h přes Novou Ves, kde je bufet, všichni, co se tam občerstvují koukají, co že se to okolo žene za expres s orange dresy na čele,ale my nestavíme a svištíme dál až pod Hartmanice, kde nás čeká další nepříjemné stoupání, které vrcholí nahoře 12 %. Tady dost netakticky nečekám a hned to peru dolů a dole na rovince dlouho jedu pomalu, než mne Jura s Kolíkáčem dojíždějí, pak se znovu rovnáme do vláčku a pereme to do Petrovic.
  
  Tady je ještě nepříjemné 12% stoupání a pak už následuje obávaný Kochánov. Ještě kopec ani pořádně nezačal a na Juru dolehla pořádná krize, nejede mu to a v tu chvíli nevěřím, že se dokáže nějak dostat nahoru. Ve vesničce s názvem Rovná začíná první stěna s 18%, tady se od Kolíkáče s Jurou odpoutávám a soustředím se hlavně na to, abych se sám dostal nahoru, přece jen 195km se na mém stavu už rapidně podepsalo a zdaleka už nejsem tak v pohodě, jako v první polovině trati. První i druhý 18% brdek pod statkem ještě tak nějak vyjíždím, ale pak už melu z posledního. Za statkem má stoupání přes 20%, jedu to nejlehčí co mám, to je bohužel převod 39/25, a na začátku stojí s foťákem opět Dreamer, co nás fotil už pod Hojsovou Stráží, udělal nejprve jednu fotku, pak běži po koberečku vedle mě, aby mě vyfotil znovu, a že prý jedu moc rychle :), to mě dostalo, že i v tom stavu, v jakém jsem se nacházel jsem se musel smát. Za koberečkem je kopec už " pouze" 10-12%, ale tady mi definitivně došlo a až do cíle už to bylo trápení. Na Kochánov na bufet si ani nepamatuji, jak jsem dojel, s Kolíkáčem tam přemýšlíme, jak dlouho na Juru má cenu čekat, říkáme tak pár minut a asi pojedeme, nějak nevěřím, že by dorazil a představuji si, jak někde sedí v půli kopce v trávě, ale ani nestačíme doplnit bidony a Jura je tady. Zázrak, jak se dokázal z té krize pod Kochánovem vyhrabat a že prý nezastavuje a jede dál. Paráda, takže rychle doplnit pití a jede se dál. Sjezd k Velharticím po krásné široké silnici je náplastí za to utrpení na Kochánově a před sebou máme poslední kopec kolem Velhartic nahoru, Vyhup nám trochu odjíždí, je neuvěřitelné, s jakou lehkostí si během chvíle udělal tak 100metrú náskok, je prostě o třídu lepší. My se navzájem hecujeme, je to už poslední kopec, ale mě pomalu začínají chytat křeče. Daří se mi to rozhýbat, ale mám strach, abych nemusel zastavit. Teď, když už do cíle zbývá tak málo, to by byla velká škoda. Další sjezd z velhartičáku je opět parádní, dole na kostkách u přejezdu Kolíkáč ještě nadávkami baví regulovčíky na křižovatce a znovu se formujeme do expresu a jedeme k cíli. Po nájezdu na hlavní v Běšinách stále parádně střídáme, ale pro mne už jsou špice hodně utrpením, nějak moc se tam nezdržuji, už to není taková lehkost, jako na začátku. Za odbočkou v Lubech bohužel Jura chytá křeč, máme okolo sebe hodně soupeřů a tady už čekat nemůžeme a jedeme dál, škoda, představoval jsem si, jak přijedeme všichni pohromadě do cíle. Těsně před Klatovama a v ulicích už je to spíše vyčkávaná, v dlouhé ulici těsně před cílem ještě zrychlujeme, před námi je ještě nějaká skupinka, pár lidí z ní jsem snad i předjel, ale nemám ponětí jakou vlastně jeli trasu :). Pak už je tu konečně cíl, pár minut mi trvá, než se trochu proberu. Dneska jsem na trati nechal snad všechny síly. Výsledný čas 8:42, 238,5km, avs 27,4km/h
  
  Další dvě hodiny pak trávím v příjemné společnosti Šlapek, které postupně dojíždějí, rozebíráme závod a díky Kolíkáčovi si taky můžu dopřát dvě pivka, protože já nemám ani klíče od chatky, ani peníze. Potom už přijíždějí Mirek Vlach a za chvilku i Slávek, který dal prvně taky dlouhou, jdeme na guláš, potom osprchovat a do kulturáku na vyhlášení.
  
  Co na závěr? Velký dík Vyhupovi, za to že na nás počkal a pomáhal jak mohl, i když sám by zajel daleko lepší výsledek, gratulace Kolíkáčovi, protože ten zajel fantasticky a velký obdiv Jurovi, který ač nebyl 100% zdravotně v pořádku, tak se kousnul, z nás čtyř si to nejvíc vytrpěl a po krizi pod Kochánovem ten kopec vyjel neuvěřitelně. Gratulace i ostatním Šlapkám, za výkony, které předvedli na této vskutku pekelné trati, každý si prožil ten svůj závod a určitě všichni máme nezapomenutelné vzpomínky.
  
  
• RiC – Jdi na západ mladý muži" a na západě tě čeká Peklo západu...
  
  Tak je to za mnou. "Peklo Západu" - Král Šumavy - Magořina - Šílenost... Říkejte si tomu jak chcete, ale tahle akce táhne blázny. Nikdo jiný se na 240 km s převýšením téměř 5 km (4617m) nevydá. Jenže o tom to je. Zkusit si něco šíleného, něco, o čem nemůžu s jistotou říci, že to 100% zvládnu. Zabojovat si sám se sebou a poznat svoje meze možností. Kdo nezkusil nepochopí, a kdo zkusil ... Zkušenost je prostě nepředatelná.
  Takže, jak to bylo s mnou? Celý rok jsem usilovně trénoval s jediným cílem: zlepšit se. Krále Šumavy (KŠ) jsem bral jako logické vyvrcholení sezony. Jen sem si ještě nestanovil cíl, jakého chci na něm dosáhnout. Jet na jistotu a přežít, nebo závodit? Směr mého dalšího uvažování určil domácí cyklomaraton "S Orim Malou Hanou". Za pomoci Jury jsem si vyzkoušel závodní tempo, nejen na jistotu dojezdu. Povzbuzen úspěchem v tomto závodě jsem začal uvažovat o KŠ v dimenzích rychlostních průměrů a časových limitů. Jenže jak určit ten, který je reálný a přitom není podhodnocený? Jezdci z našeho klubu Vinohradských šlapek měli vcelku jasno. Už znali své možnosti a podle toho si reálně stanovovali své výkonnostní cíle. Já jsem chtěl závodit poprvé. Nakonec jsem se rozhodl pro taktiku "volného" jezdce. Pojedu si striktně svoje tempo tak, abych se neutavil. Měl jsem tak v podstatě tři možnosti: 1) Skupina, ke které se přidám bude moc rychlá a já zůstanu sám. 2) Dostanu se do výkonnostně srovnatelné skupiny a společně to odtáhneme až do cíle (ideální) 3) Budu na tom tak dobře, že budu postupně dojíždět ostatní. Vyklubala se z toho varianta č.3, protože jsem na startu stál spíše vzadu a ke vší smůle, mi při výjezdu z Klatov v jednom stoupání spadl řetěz. Znamenalo to znova se probíjet balíkem lidí, které jsem už jednou sjel. Na jednu stranu mě to štvalo, ale na druhou jsem byl překvapen, jak lehce se mi jede. Silnice se v mírných hupech neustále zvedá a pro mě je každá skupina, kterou dojedu pomalá. Prostě jim ve stoupáních odjíždím. Konečně jsem někde kolem Chlístova dojel HonzuA, který hned na startu takticky vystřelil vpřed a nemusel se probíjet balíkem jako já. Chvíli jedeme spolu, ale Honza se rozhoduje počkat na skupinu "A". Já pokračuji sám. Držím si svoje tempo a rytmus. Přemýšlím, jestli jsem taky neměl čekat, ale cítím se ve skvělé formě. Sjedu si nějakou skupinu a té se budu držet. Skupinku si sice sjedu, ale většinou se jim nechce moc makat. Ve sjezdu jdu dopředu. Jak již dříve napsal jeden nejmenovaný jezdec Kolbaba: "Je to zadarmo a vypadá to dobře" a navíc je to bezpečnější. My o vlku a Kolbaba za humny. Jsme ve stoupání na Kunkovice a přede mnou někdo, kdo vypadá jako zmiňovaný Kolbaba. Nesměle prohodím: "Kolbabo?" Podívá se na mě, je to on. Vypadá nějak divně, že by krize?
  Stoupání na Kunkovice je jedno z mála míst, které jsem schopen identifikovat a zařadit do souvislostí. Většinou se mi vybavují jen obrazy bez širších souvislostí.
  Výjezd na Špičák, sjezd do Železné Rudy. Tady se zformovala dost velká skupina, ale moc nespolupracuje. Prášilovské kostky - hrůza hrůz. Snažím se najít cestičku mezi na štorc položenými kostkami, ale marná snaha. Snad úplně po krajnici by to trochu šlo. Ještě po přechodu zpět na asfalt tělo setrvačností drncá.
  Další obraz. Přede mnou vidím oranžový dres. Kdopak to je? Není to pocestný? Je to pocestný! Gejza (ale to se dovídám až v cíli). Podle tváře ještě všechny Šlapky nepoznávám. Sorry :) . Každopádně cítím spřízněnou duši. Jsme jednoho dresu, ty i já (Progres2, Třetí kniha džunglí). Je nás pěkný balíček, jedeme ve dvojicích. Představuji si ten kolotoč co roztočíme při střídání, ale ouha. První dvojce (Gejza + jeden) odtáhne kus. Vystřídáme je já + jeden. Když chceme vystřídat, rozjetý vláček se zbrzdí. Nějak takhle dojedeme na bufet v Srní. Balík se rozprchne a já ztrácím přehled kde kdo je a kdo jede. Doplním bidon, zkusím půl rohlíku se sýrem, banán a pokračuji dál. Jedu volněji, aby mě ostatní dojeli. Nikdo nedojíždí.
  Sjezd do údolí k řece, stále nikde nikdo. Dojíždím tříčlennou skupinu. Jedeme spolu až k rozdělení tras 200 a 240. Bohužel odbočují na 200km. Já mířím na Zhůří. Někde tady znovu dojíždím Gejzu. Prohodíme pár slov. Pokračuji. Hlavně držet rytmus, levá, pravá, levá pravá. Kontrola otáček: dobrý, kontrola motoru: taky dobrý. A znova levá, pravá, znova pohled na přístrojovou desku. Všechny hodnoty v normálu.
  Potkávám jezdce, s kterým, jak se ukáže, strávím dost dlouhou část trasy. Je to "VT" z cyklodiskuze.cz. Už si nemůžu vybavit, jestli dojel on mě, nebo já jeho. Každopádně na Zhůří jedeme víceméně spolu. Chvilku on, chvilku já. Držím si své tempo a doufám, že ho urvu. Ješitnost je hrozná vlastnost! Naštěstí se mi to nepodaří a až na Kochánov pak jedeme pohromadě. Výborně spolupracuje a já se snad taky neflákám. Občas pokecáme.
  Střih. Další obraz. Dojíždíme osamělého poutníka. Rovnou řekne, že toho má dost, a že nemůže střídat. Nevadí, ať se klidně zavěsí. Pokud uvisí, může jet. Bohužel, v nějakém stoupání ho ztrácíme.
  Střih. Čipová kontrola na vrcholu. Javorník? Asi, už si to nepamatuji. Frčíme dál. Sjezd, a před námi byl měl být Šimanov. První z obávaných kopců. Moc si toho nevybavuji. Každou stojku považuji za vrchol. Nohy už bolí, ale ještě žiju. Na vrcholu Šimanova by měl být na silnici nápis "Jirka23" na památku cyklisty, který tragicky zahynul v moři. Toužebně vyhlížím ten nápis a on stále nikde. Sklon je stále kolmější, přibývá diváků a povzbuzování. Už vidím vrchol. Teď už neslezu, ale taky melu z posledního. Konečně zahlídnu připomínku Jirky. Posledních pár metrů má neskutečný sklon, to je hovadina. Vykašlat se na to! Sláva, mám to. Už jsem na rovince. Kupodivu, nohy ani moc neztuhly. Hned roztáčím standardní kadenci. Za chvíli je tu VT a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
  Z výjezdu do Hartmanic si nic nepamatuji.
  Střih. Kochánov. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, tomu nemusím nic říkat. Dlouhý, prudký kopec, ve kterém se nedá moc odpočívat. Já měl tentokrát štěstí. V jedné stojce, ještě pod statkem, v takovém zářezu, za vesnicí jsem dostal vydatnou vzpruhu. Jdu ze sedla a co to za sebou slyším? Traktor. A přibližuje se. Sotva melu nohama, silnice úzká, snad mě nebude chtít předjíždět. Zkouším přidat, že mu jako ujedu. Ale má asi lepší převody a dojíždí mě. Snažím se kličkovat a zahradit mu cestu. Představa, že mě na úzké silničce bude předjíždět nějaké velké, neohrabané hovado s kolama většíma než já mě vybičovává k vyššímu výkonu. Málo platné. Je lepší. Nasazuje zleva, částečně pangejtem, tak půlmetra, metr ode mě. Díky Bohu, byl nadupanej, tak mě předjel rychle :)
  Střih. Kochánovský statek, pobíhající pes, stojka při výjezdu. Cesta v lukách se blíží k temnému lesu. Tuším, že teď se bude lámat chleba. A jestli ne chleba tak možná kliky. A jestli ne kliky, tak sebevědomí, morál, odhodlání atd. Černý les máš hochu před sebou, vlci jsou hladový, vím, neslyšíš to rád (Daniel Landa, Neofolk). Tak ten černý les otevírá svoji tlamu a pohlcuje jednoho jezdce za druhým. Ten, kdo do něho vjede už z něho nevyjede. Na jeho druhém konci vyjíždí jiný člověk, pardon, cyklista. Kdo překonal Kochánov, nemůže zůstat nepoznamenán. Takové zážitky se ještě po letech vracejí jako noční můra. Při tom jménu každému, kdo onen den prošel tím Peklem Západu, naskakuje husí kůže, potí se mu ruce a po zádech přeběhne mráz. Ještě svým vnoučatům bude vyprávět: "Víš, to bylo v tom roce, kdy se poprvé jel Kochánov,....".
  Rozevřená, černá, jakoby pekelná tlama se přiblížila. Je na mě abych do ní vjel. Hledím před sebe a sbírám zbytky fyzický i psychických sil. Ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Vrhám se do toho ze sedla po hlavě (nebo po hlavě ze sedla?). Je to těžký soupeř, cení své zuby, drásá mé nohy, však ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Kontruji a vracím úder. Otočím klikami. Sednu na prdel a chvíli kličkuji na silnici jak zajíc před myslivcem.
  Epizoda dvě: útočím. Jdu ze sedla a kolmo vzhůru. Pařát Kochanovské nestvůry mě po chvíli opět sráží zpět, však ještě jsi nezvítězil Kochánove, ještě žiju! Taková hovadina, Franta je blázen hoďte na něj síť. No, milé děti, nebudu vás napínat, nakonec jsem to nějak vylámal a po cestě plné šotoliny, kolem Dreamera dojel na poslední bufet. A zazvonil zvonec, kopcům byl konec.
  V euforii jsem si dal jedno malý zrzavý. Ani jsem ho nedopil, abych při případné kontrole něco nenadýchal. Ještě rychle rohlíček, banánek a jedem dál. Už by to mělo být jen z kopce. V krásném dlouhém sjezdu mám parťáka. Opět si už nepamatuji kdo koho dojel, ale roztáčíme to pěkně. Pravidelně střídáme, na tacháku 60km/h. Jedu v háku tak 30-40cm od zadního kola. Ani nemusím šlapat. Pod kopcem tahám svoji tajnou zbraň - Gutar. Loupnu ho do sebe abych poslední úsek mohl dojet maximálním tempem. V jednom z posledních stoupání (které?) ztrácím kolegu sjezdaře. Nechci na něj čekat. Teď už je to konkurence. Vím, že do Klatov by to bylo lepší ve skupině, ale nehodlám na nikoho čekat. Hop nebo trop. Nasazuji maximální tempo, které bych měl do Klatov vydržet. I když fouká vítr, v závislosti na terénu jedu 35-40 km/h. Cítím se dobře, žádná krize na obzoru.
  Odbočka z hlavní do Klatov mě trochu zaskakuje, málem jsem se nevešel do zatáčky. Stále někoho sjíždím. Asi jezdci z kratších tratí. Nikdo nemá snahu se zavěsit. Na jednu stranu škoda, ve dvou se to lépe táhne, na druhou stranu o soupeře ve spurtu méně.
  Vjíždím do Klatov, přede mnou dvojice, kterou za chvíli předjíždím. Jeden z nich se zavěšuje. Do háje, to si ho mám dotáhnout až do cílové rovinky. Co teď? Trochu zrychlím, třeba nevydrží. Pořád se nervózně ohlížím, jestli se drží. Teprve až v příjezdovém koridoru s potěšením zjišťuji, že nevydržel. Ještě jednou se ubezpečím, že jsem sám a zatáčím do cílové rovinky. Už není proč se šetřit. Spurtuji naplno do kopce ke skupince lidí na konci koridoru. A je tu překvapení. Cílová čára je ještě o kousek dál. Tak ještě jeden krátký spurt a konečně CÍL.
  Mám pocit, že mě nohy neudrží, někdo se ptá, jestli chci napít. Nedokážu odpovědět. Mířím k ostatním Šlapkám, které čekají za cílem. Jiřka mi namíchá after activity drink R2 a já si ho můžu v poklidu vypít a vzpomínat na to, jak jsem úspěšně absolvoval KRÁLE ŠUMAVY 2006.
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 800x600 pixelů, Zobrazené rozměry: 720x540 pixelů
Název fotografie: P9090062.JPG

 

Další fotografie