Akce Poslední šlápnutí - POS 2010

Akce Poslední šlápnutí - POS patří do kategorie UAC. Datum: 2010-10-10.

Nejdelší varianta má délku 57.5 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky-silnice :: Foto Scalpy :: Foto Kajman :: Foto Lucka :: Foto Honzis :: Sportgallery.cz :: Foto Ivo :: Poděkování

Historie PRS a POS: 2004-2009

• Honzis – Jen kdyby ještě vydrželo počasí, tohle bylo fakt luxusní!
  
  report
  
  
• Kolíkáč – Obranářský výkon
  
  Dnes o výsledek moc nepůjde, zdravotní problémy jsem stále moc nezažehnal, a tak si spíše plánuji užít jízdu v gruppetu a nabídnout svým soupeřů pocit, že mě zařízli . A taky samozřejmě vypadat dobře na fotkách, a proto stojíme v první lajně s Léňou a Bobkem
  Vyrazili jsme jako v Pardubicích a už ženeme svoje koně po kostkách nahoru. Jedu zbaběle na malou, ale i možná díky tomu mě první roztočení nohou vynáší před špici balíku a jedu si na prvním fleku. Opojný to pocit, jak kdybych byl sám na nějaké vyjížďce a neměl za sebou ty nadržený zvířata z 1. balíku UAC. Čekám, že přilítne Léňa a zkusíme první únik, ale to už se zleva valí vlna favoritů a já se prosívám do středu pole. Stelvio před Hostouní, projet se francouzskou vesnicí a alejí Paris-Roubaix, vytočit se ve stoupání na Alpe d\'Huez a safra, začínám mít pěkné problémy stíhat, a tak na větrnou rovinku San Rema už najíždím s odstupem, který nejsem schopen sjíždět. Ale okolo mě se už vytvořila pěkná skupinka, Bobek a Léňa jsou vepředu, ale je tu Quit, David Marek, Honza Šístek a dalších asi 12 kusů. Kostkovou stěnu ve Flandrech jsme tempově přejeli a mohli si tak po chvíli sjet první odpadlíky, Prochajdu a Mirka Zbuzka. To je skupina!
  Jedu dost pasivně, na špici se nehrnu, v některých kritických okamžicích jsme rád, že plápolám na chvostu. Cyklistika je hlavně o hlavě, a ta mi dnes moc povzbudivých impulzů neposílá, ale vidět Quita při práci, to Vám je požitek, úplný opak mě, neustále aktivní a hrnoucí se vpřed. Míjíme defektícího Léňu, ale ani se nedivím, ten jeho plášť, který jsme pak zkoumali v cíli, to už bylo řešeto.
  Po dalším kostkovém výjezdu odjela dvojice, kterou začíná sjíždět Mirek a naše grupa se začíná trhat, sjezd do ďolíku před Stelviem do Hostouně a zdá se, že budeme s Quitem a ještě asi 3 borci odpojeni . Nevím, kde se to ve mně bere, ale vyjíždím si ze závětří, hecuji Quita a krátkým spurtem se docvakávám zpět. A do háje, Quit to nezachytil, začínám mít výčitky, že jsem ho tam nechal, ještě v Hostouni se otáčím, zda-li není někde na dohled, ale už jen pusto a prázdno .
  Tak už to snad domrskáme do cíle, ještě pár nástupů a je tu cílový brdek, po mém obranářském výkonu se do spurtu nepletu, nakonec jsem ale řízl aspoň Mářu, který se ploužil do cíle. Za koridorem přichází asi nejhezčí chvíle POSu, sluníčko nám svítí a se svým, v letošní sezóně nejčastějším, spolubojovníkem, legendárním kapitánem ze Záluží a pak i s dojetými Šlapkami probíráme právě uběhlé kilometry, ale i celou sezónu.
  Bylo to zase neopakovatelné, nabité zážitky k prasknutí, teď jen přežít zimu a zase se ve zdraví sejit až zase opona půjde nahoru, na PRSu 2011!
  
  
• Léňa – Když píchání nevadí
  
  Na POS jsem prostě musel jet uzavřít tuto velmi zajímavou sezonu. Už jsem ani neměnil své pavučinové pláště, zvláště ten zadní měl už dost po záručních kilometrech. Prostě jsem již před startem věděl, že jestli se vyhnu defektu, stojí tento rok nade mnou sám velký Oranžový. Taktiku, ale i tak mám jasnou, postavit se se všemi šlapkami do první lajny, s Kolíkem hned od startu ujet a Malina a spol, to měli vzadu jistit. Prostě jet úplnou kreff a až bychom byli dojeti, svěsit nohy a až do cíle to prokecat.
  Stojím tedy v první lajně, do pedálu zacvakávám jako obvykle až na potřetí což způsobuje propad někam na dvacátý flek plus opatrná jízda v první zatáčce s dírou znamená, že jsem už asi třicátý. Kolíka vidím na špici tak hurrá za ním. Jet hurá za Kolíkem, znamená zjistit, že dost fouká proti a chystaný únik nebude mít dlouhého trvání, Malina nedorazil prostě vše je proti. Nevadí, jedu za ním, když už nás dělí jen dva lidi, vyřítí se po mé levici rychlejší vláček, kde se dokonce nastupuje a je jasné, že duo Léňa - Kolíkáč v tento den neodjede. Ještě zvažuju, že se s nimi vyvezu, ale raději se řadím do lajny pěkně v klidu.Do prvního brdku najíždím kolem desátého fleku, nemá ani cenu shazovat velkou, dokonce musím brzdit, jen se parkuje. Po zbytek okruhu se vlastně nic nedělo, jel jsem si v zákrytu, nikam jsem se necpal, brdky jel frekvenčně až jsem byl překvapený jak se nejede.
  Při vjezdu do druhého okruhu jsem očekával zrychlení, které nenastalo mohl jsem si tedy užívat pohody v závětří za borci typu Zahrádka, Okrouhlický, Novák, Bobek. Při vjedu do třetího okruhu jsem se poprvé otočil abych zkontroloval velikost balíku, měl jsem za to, že při této rychlosti nemohlo ještě dojít selekci a určitě za mnou bude někde Kolík, Mářa a spol. Jaké bylo moje překvapení, že za mnou nikdo nebyl! Jedu jako poslední vagónek! Najel jsem si radši více do balíku, prostě nerad jezdím poslední to je pak jako na gumě a to mě nebaví. Díky nájezdu do prvního brdku třetího okruhu se mi daří dostat se tak do 2/3 balíku, kde zahlídnu ještě bojujícího Bobka. Ve sjezdu do Houstoně se opět mírně propadám a vše dovršuje nájezd do díry, kterou jsem osobně označoval! Byla to rána jako z děla a přední kolo bylo rázem prázdné, měl jsem co dělat abych v rychlosti přes 50km/h neslítnul, pro bezpečí všech jen pomaloučku dobrzďuju a snažím se nepřekážet, když už mám jistotu, že kolem mě nikdo není zajíždím ke krajnici.
  No říkám si: A máš co jsi chtěl! Sundání pláště mi dělá největší problém, lámu jednu montpáku a časově mi zabralo tak šest minut.Díra za naší skupinou je fakt velká stále nikdo nejede já snad ještě stihnu nějakou rozumnou skupinu! Šup duše, šup foukat a zrovna jede grupa s Kolíkem, frnk jsou pryč!Grupa s Gejzou, frnk, hm tak dobré skupiny došly, čeká mě samotka. Malá pumpička od Spešlu má docela výkon, kolo drží. Až teď zjišťuju, jaký fouká vítr. Nikoho nevidím a skupinu stíhat se mi nechce, kochám se spadaným listím, azurovou oblohou, značenou tratí a vzpomínám na Technikům report Tete dela Course z PRSu. Kochačka trvá až do Lidic, kde zahlédnu za sebou Petra z Kamenných Žehrovic a když vidím jak to rve v tom větru na těžký převod, čekám a dělám mu mašinku aby jsi odpočinul, jenže hold chtěl to rvát tak před Hřebčí jde na špic a zase to rve, nechápu asi má ortopedy rád. V Hřebči na kostkách Petrovi nechtěně poodjíždím, ale na horizontu už jedeme zase spolu. Snažím se jej přimět a\'t si odpočine, že počkáme na druhý balík, kde se svezeme, ale marně. Naštěstí v Houstoni nás čelo druhého balíku má.
  Složení je obvyklé, jen mě příjemně překvapuje přítomnost Kajmana, který jede jako brus. Vítám tuto Pendolíjní rychlost, která není taková jako v prvním balíku spíše se nastupuju nebo až parkuje, ale jsem rád, že jsem tady a zase jedu. Bohužel v double kopci z Běloků, chytám defekt zadního kola. Ještě stačím vyprovodit na vrchol Kajmana, ale ve sjezdu mě má prázdná zadní duše dost limituje a musím zastavit. Duši už nemám tak přifukuju. Před Hřebčí mě dojíždí skupinka s Mlhošem a Lacem opět o důvod víc, proč to nezabalit. Duše drží jdu tedy klukům na špic a jedu tempo, bohužel při zpětném pohledu vidím, že se mi neplánovaně podařilo skupinku natrhat a Laca s kolegou oddělit od ostatních. V Hřebči už opět cítím, že jedu po ráfku naštěstí je zde Yetti, který mi nabízí svou pomoc velké pumpy a kolo dofukuje. Vím, že mám pomalý defekt a s tím se prostě dojet musí. Využívám každou sekundu, kdy mám zadní kolo aspoň trochu tvrdé a jedu kreff. V brdku před Houstouni dojíždím Mlhoše, už není důvod nikam spěchat, chci dojet s ním.
  Zezačátku si povídáme, ale bojovníkovi Mlhošovi moc do řečí není jdu radši na špic abych mu v tom jeho boji pomohl. Drží se statečně až je mi v Bělokách líto, že zase cítím, že k jízdě na ráfku mi už moc nechybí. Ještě aspoň jednu rovinku chci Mlhošovi pomoct, snažím se převézt celou váhu těla na předek, ale je to zbytečné v Lidicích zase cítím ráfek. Snad už poslední dofuk. Už nemá cenu se nikam hnát, tak jen vytáčím nohy až do cíle.
  Jsem fakt rád, že jsem to dojel, nebýt výborného počasí a širokého rozptylu šlapek na trati nejspíš bych se na to vykašlal, ale takhle mi ani nevadí, že jsem tolikrát píchal, výborné zakončení roku.
  
  
  
• Miloš – Za 170 dní a je to tu zase!
  
  report
  
  
• Mirek – Super svezení za krásného počasí
  
  Po včerešku nohy celkem dobrý, ale ne tolik, abych to odvisel s čelem. Po startu celkem svižné, ovšem jsem dost vzadu a tak v dvojbrdku v Bělokách a následným sjezdíku mám trochu ztrátu. Snažím se to směrem na Hřebeč dojet, lidi tam nechávají díry, furt jedu 10m za balíkem, furt přes 40 a když tam snad po dvou kilometrech konečně dojedu úplně zgumovanej, tak musíme brzdit díky autu na silnici po pravé straně. Zase díra a tu už nesjedu ale stejně by mně na kostkách na konci kola asi odpárali, tak by to vyšlo nastejno. Svěšuju, nad kostkama mě dojíždí asi 15 lidí a v tý skupině už se jede fajn. Druhý kolo odpočinkový, jsem na konci, kecám s Kolíkáčem, ve třetím se trochu jede a střídá se. Kostky na konci třetího kola se jedou fest, následnej brdek před Hostouní taky a pár lidí odpadá. Pak celkem tempo, ale krásně stíhám a kontroluji si to, aby někdo neodjel. V posledním kole ve dvojbrdku v Bělokách jedu na velkou a zkoušim to roztrhat, ale přežili všichni, takže bude spurtík do cílového kopce. Cítím se dobře, ale bohužel jsem jako vždycky poslední dobou chytil křeč do lýtka a byl rád, že jsem ten kopec nějak vyjel asi uprostřed skupiny. Výkon průměr, spokojenej bych byl, kdybych dojel ve skupině před námi, ale forma, co byla třeba v Bratronicích, už není. Na závěr sezony to ale bylo super svezení za krásného počasí.