Yetti –
Krásný pocit
Start jsem prošvihl a ujeli mi. První kilometry jsem sjížděl balík, chvilku jsem se v něm svezl a za Ždárcem jsem z něho vypadl. Do Strážku jsem dojel postupně dva z Becara a utvořil s nimi slušně pracující skupinku. Ta se v jednu chvíli rozrostla na deset členů. V šesti jsme dorazili na druhou občerstvovačku do Věchnova, kde se skupina rozpadla. Kluci z Becara dlouho bunžírovali a tak se odjíždělo individuálně. Těsně před Bystřicí dojíždím dva a s nimi spolupracuji až do krutého stoupání na Bolešín. Jejich malé placky na trojtalířích jim dovolují se pohybovat turistickým tempem. Klesající kadence pod 45 ot./min. se nedá jet, tak roztáčím nohy nad šedesát a podvoluji se osudu jet sám.
Za Olešnicí se pomalu přibližuji k závodníkovi s číslem 35. Moc mě to netěší. Ve skupině, s kterou jsem dojel do Věchnova, jsem ho poznal. Na špici nechodil a ve stoupání nastupoval. Nic jiného mě nezbývalo, než to sním zkusit. Pokud foukalo přímo proti nám, tak to docela šlo. Když byl na špici, pocukával, nedržel pravidelné tempo. Začal jsem taky cukat.... z kopce.
Dojíždíme na třetí občerstvovačku, kde se posilňujeme, když prolétá kolem Miloš z Becara, v daný okamžik můj největší soupeř. Po chvíli svorně vyrážíme. V dalším strmém stoupání z Jimramova mi odjíždí na dohled. Ve sjezdu do Jimramovských Pavlovic dojíždím číslo 35 i Miloše, ale v následujícím nepříjemném stoupání opět odjíždějí. Ne že by mi to nejelo, ale v kopcích byli prostě lepší. Držím pravidelné tempo a tak u Skalského rybníku je dojíždím. Čtyřicet kilometrů před cílem propadá Miloš a po pár kilometrech utrhávám i 35ku.
Po stošedesáti kilometrech se cítím dobře. Snažím se držet tempo a ujet pronásledovatelům co nejvíc, hlavně Milošovi, soupeři z kategorie. Na čtvrté občerstvovačce beru jen kelímek s vodou a pokračuji s heslem "Nezastavujeme, máme zpoždění." Trošičku se trápím v 18% stoupání ze Strážku, ale pak rozjíždím stále tempo. Nevím, jak za mnou je Miloš a jak mu to jede. Tuším, že jde o bednu a tak ze sebe dávám, co to jde. Nechtěl bych o pozici přijít v posledním stoupání do Rudy. Po sjezdu k Jabloňovu vlétám na hlavní silnici a je tu poslední kopec a už jen uličky Rudy, zatáčka ke kultůráku a sprint do cíle. Jeden a čtvrt minuty za mnou doráží 35ka.
Jsem skoro na dně sil, ale dosti spokojen. Jdu se převléknout, pak na guláš a pivinko. Podle výsledků jsem ještě na trati. Po reklamaci u pořadatelů a vytištění diplomů za stovkovou trať, se objevuje výsledková listina. Z ní vyplývá, že poslední úsek jsem mohl jet na pohodu, protože Miloš přijel až dvacet minut za mnou.
Je to krásný pocit být na bedně.
::
Propozice
:: Foto Yetti