Jak se projížďka změnila v horor
Sobota, 11. listopadu bývá podle šlapkovských zvyklostí věnována svatému Martinovi na
bílém koni. Martin je uctěn vyjížďkou v délce 80 km se startem pod Barrandovským mostem
a okruhem přes Karlštejn, Srbsko s cílem v Ořechu.
Na osmdesát kilometrů jsem se necítila, ale na kolo už jsem po dlouhé době zase moc chtěla,
tak jsme vymysleli s Jirkou zkratku - dojeli jsme s autem do Ořechu, kde jsme měli potkat
Šlapky v cca deset hodin. Tím jsme plánovali zkrácení trasy na cca 60 km.
Čtyři stupně nad nulou nevypadaly moc pozitivně, ale hlavně že nepršelo. Pořádně jsme se
navlékli - já testovala novou kuklu a Jirka neoprenové návleky a někdy po desáté jsme se po
menších problémech potkali s ostatními. Hned jsme vyrazili směr Chýnice. Jelo nás asi 12,
v závětří za ostatními se jelo pěkně
Horší to bylo v kopcích, tam se náš peloton trochu
roztrhal, sešli jsme se ale ve Vysokém újezdě kde špička počkala. Po menším stoupání přišel
krásný sjezd do Loděnice - široký, pěkný asfalt a spousta serpentýn. Všichni to pustili
z kopce poměrně rychle. Já jsem v zatáčkám dost brzdila, mám z těhle sjezdů respekt.
Rychlost se mi líbí, ale bojím se protijedoucích aut. Tak mě docela děsilo, když jsem viděla
některé jezdce, jak pro ideální průjezd zatáčkou zajíždí do protisměru. Krutě se to vymstilo.
Jela jsem pár metrů za Vlkem a jedna zatáčka se právě blížila. Nepříjemná, nebylo do ní
vůbec vidět. Jela jsem při pravém kraji a přibržďovala, stejně jsem ale měla rychlost 56 km/h. Vlk jel o něco pomaleji přede mnou, ale asi nebrzdil vůbec (a prý mu pravotočivé zatáčky nejdou) a najednou ho to úplně vyneslo do protisměru. Ve chvíli, kdy do zatáčky bylo
konečně vidět jsem spatřila...auto. Zahlédli jsme ho tak pozdě že se vynořilo prakticky kousek před Vlkem. Ten nestačil ani brzdit, jen trhnul řidítky, řidič auta dupnul na brzdy a zkoušel se také vyhnout. Asi si tu cvíli budu pamatovat do konce života. Jak jsem zahlédla auto, bylo naprosto jasné co se stane. Chtěla jsem křičet, Vlka zastavit, něco udělat. Čas se zastavil. Paralyzovalo mě to a i když to byl zlomek vteřiny, zdála se mi doba po kterou se Vlk řítil přímo proti autu jako věčnost. Probral mě až hlasitý náraz. Přední kolo trefilo auto přímo doprostřed nárazníku, tělo se vymrštilo a vylétlo do výšky. Ve vzduchu se na okamžik zastavilo a pak se volným pádem zřítilo do předního skla. Další rána a tělo se přes kapotu sune k zemi.
Budím se z šíleného snu a řvu: -Panebože Vlk- na Jirku, který jel cca 10m před
Vlkem. Ten ale náraz zaslechl také, okamžitě brzdí, odhazuje kolo do příkopu a sprintuje
zpátky do kopce. Dělám to samé a strašně se bojím toho co tam uvidím. Ten náraz byl tak
hrozný že se bojím že to bude moc zlé. Když jsem pak za autem zahlédla zvedajícího se Vlka,
neuvěřitelně se mi ulevilo. Byl evidentně v šoku, otřesený a pokoušel se vstát. Přiskočila jsem k němu a přinutila ho si sednout, sundala mu helmu a hulákala na něj ať zhluboka dýchá. Jirka mezitím volal sanitku a snažil se jim popsat kde jsme.
Z auta vylezli dva chlápci - mladý kluk který řídil byl v šoku, jen třeštil oči a kromě toho že on za to nemůže toho moc nenamluvil. Ale toho staršícho chlapa bych nejradši praštila. Vůbec se nesnažil pomoci jen nám nadával do idiotů, že neumíme brzdit, co tam jezdíme jako magoři apod. Ignorovala jsem ho, ale na Jirku to bylo trochu moc tak ho trochu spražil. Snažila jsem se otřít Vláďovi krev z obličeje, tekla docela dost. Pak jsem si všimla že má ve tváři zabodané střepy, naštěstí nebyly moc hluboka, tak se mi povedlo je vyndat a krvácení pak ustávalo. Vláďa trochu komunikoval, řekl že ho bolí noha a krk, ale jinak dobrý. Začínal ale ztrácet barvu, zelenal a klepaly se mu ruce. Zamotala jsem ho do své a Kolíkáčovi bundy, mezitím totiž dojel zbytek Šlapek. Hladila jsem ho po zádech, ale připadala jsem si strašně bezmocně.
Naštěstí jsme zaslechli houkačku a za chvíli dorazila sanitka. Vláďu hned naložili, dali mu kapačku, sepsali si osobní informace a počkali do příjezdu policistů. Ti mu dali dýchnout a pak ho odvezli do Berounské nemocnice. Policisté pak sepisovali protokol, měřili brzdnou dráhu a fotili. Situace vypadala bohužel dost jasně. Vlk se dostal v pravotočivé zatáčce do protisměru zrovna když tam bylo auto a došlo k čelní srážce.
Všem už byla po cca hodině co jsme stáli na místě strašná zima, takže jsme se rozhodli zajet do Loděnice do hospody. Jestřáb jel odvážně s Vlkovým kolem (osmička z kola, ohnutá řidítka, vidlice i páky) na rameni. Po sjezdu jsme zašli do jiné hospody než zbytek Šlapek, protože jsme nechtěli nechávat kola venku. Dali jsme si polévku a čaj na zahřátí, bylo nám mizerně. Neměli jsme už na kolo ani trochu náladu a tak jsme po stejné trase vyrazili domů.
Tehdy nás napadlo, že bychom se mohli večer za Vlkem dojet podívat a také mu do nemocnice
přivézt nějaké věci. Tak jsme si trochu zahráli na detektivy, našli jeho adresu a kontakt na
bráchu - ten se alespoň ozvěděl co se stalo, a domluvili jsme se sním, že mu připraví věci, v pět ho nabereme a vyrazíme do Berouna. Všechno klaplo, nemocnici jsme našli a - ta úleva - na jednom pokoji i sedícího Vláďu s kapačkou a krunýřem (límcem) kolem krku. Prý ho
zrentgenovali, ale nic zlomeného nemá, zřejmě jen otřes mozku a pohmožděniny. Bolela ho
hodně páteř, ale snad to bude jen naražené. Mluvil už dobře a dokonce vtipkoval, prý tam
zůstane ještě asi dva dny na pozorování. Měl radost z návštěvy i všech SMS co dostal od
kamarádů.
Takže nakonec v mezích možností vše dobře dopadlo. Já jsem si dala pár panáků a konečně se
mi obraz letícího těla vytrácí z vědomí. Tak na Vlka!