Tvrdá příprava v úterý, kdy jsme si díky navigátorovi Icemanovi mohli proběhnout celou trať, v tom čerstvém prašanu jsme chvílemi prošlapávali stopu, a pak ještě vyhecovaný středeční výklus, kdy jsem pochyboval vážně o svém zdravém rozumu, ale přítomnost a euforie dalších dvou bláznů z Jíža mě nakonec dopravila do vařící vany. Nohy na odpis a představa další sněžné sobotní anabáze mě jasně naordinovala klid před bouří, a tak jsem čtvrtek a pátek fyzicky proflákal.
V sobotu nás vítá ranních -10°C, ale nadržený Kocour už vaří čaj a škrábe auto, jedeme i pro Icemana a v bojové náladě parkujeme hned vedle Divé Báry a Martina Matuly. Okolo nás nervózně popobíhající postavičky, v zázemí v klubovně FC Háje prezentace a hele ještě je tu Jonáš z Říčan, ten který nám dokáže roztáhnout pěkně plíce při kolodějských výpadech. Ale ten bude někde daleko vepředu, pro mě je jasný cíl, zkusit uviset Kocoura Mikeše.
Start, valíme se jak sněhové koule v cca 50 lidech dolů z kopce, široká vyplužená cesta se po chvíli mění v úzký singletrack, kde se dá běžet jen za sebou. Samozřejmě běžím s námořnickou rozvahou, a jsem těsně za Icem, ale Kocour to narval hlava nehlava a už máme na něj ztrátu kolem 50m.
No tady se moc nedá předbíhat, a když se zkusím prodrat v tom hlubokém sněhu před svého soupeře, tak si pěkně dávám a musím to chvíli vydýchávat. Konečně zase širší cesta, s Icem to zkoušíme rozpohybovat, běžíme v miniskupince asi 6 lidí, z toho 2 ženy, kroutíme se po cestičkách před vstupem na Hostivařskou pláž a pak seběhem k hrázi, Kocour stále min. 50metrů před námi, nadávám si, že jsem prokaučoval začátek, toho už nedoběhnu.
Kecáme trochu s Icem, i když ten na mě spíše jen něco gestikuluje, ve smyslu, že jsem jednička
. A hele před nás jde nějaký borec v orange botech, zkusím ho hákovat, přeběhli jsme hráz a jsme na rovince okolo přehrady, cesta je uplužená, s tvrdým podkladem a já hákuji a hákuji. Oranžové boty se mi míhají před očima, borec běží pravidelně, moje sebemenší zaváhaní je hned potrestáno menší dírou, kterou se ale snažím ze všech sil zase lepit. Kocourova žlutá bunda je jako magnet a pomalinku polehoučku se začínáme přibližovat. Hůůů to je mazec, teď mě začalo pekelně píchat v boku, zkouším v jiném rytmu dýchat a v předklonu se motám ze všech sil stále v háku za orange shoes. To je pašák, stáhli jsme pár lidí, ale hlavně na konci přehrady už máme Kocoura na dostřel a já na něj můžu radostně zahelekat.
Ale už melu z posledního a to nás čeká výběh z Petrovic k otočce autobusů. Nějak jsem se uspokojil a moje lokomotiva mi odskočila a jde i před Kocoura, který se ale zavěšuje a začíná se mi zase vzdalovat. Vůbec už nemám na zrychlení a tak jen klopýtám nahoru, ale naštěstí Kocour po včerejším fotbalovém zápase už je také trochu okoralý, už přestal hákovat a umožnil mi tak se dostat před něj. Je to pro mě výhoda, jelikož ze silnice se znovu točíme na úzký singletrack, kde si můžu zpomalit a nechat si Kocoura škrábat na moje záda a hlásit čas kolem 25 minut, a prý to musíme dát pod 33 minut. Drápeme se k otočce busů a čeká nás ještě seběh, ve kterém si vůbec nevěřím a počítám, že Kocour mě přelítne. Ale nějak se to ve mně zlomilo a na můj vkus riskantně protahuji krok, jak mi kluci radili, že se to prý z kopce dělá, a furt si držím Kocoura na zádech. A je tu poslední výmak do kopce do cíle, hulí se z nás jak z lokomotiv, já stále čekám atak zezadu. Cíl je na dohled, hlásím, že jsem na šrot, Kocour už taky moc nic optimisticky neříká, a tak po vzájemné domluvě vbíháme do cíle v oblíbené figuře držení se za ruce.
Po chvíli je tu Iceman, rychle na vařící čajík, díky Kocoure, vrátit čísla a nechat se odvézt do parní domácí lázně. Fajné to dnes bylo, díky jižanské Běhny!