Akce Krušnoton 2012

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-08-11.

Nejdelší varianta má délku 240 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto a video Koloshop :: Foto ::

Historie: 2010 :: 2011

• Dreamer – Spravedlivy Krusnoton 2012
  
  Protoze zitra bych se k reportu nedokopal, jdu ho rychle sepsat ted, takze se omlouvam ze bude asi trochu kratsi a neco mozna vynecham :) Po nepovedenych Tatrach jsem si spravil chut na Posazavi takze bylo jasne ze pojedu i Krusnoton. Mohl jsem jet do Teplic uz v patek vecer a prespat u kamarada, ale byl jsem linej a tak jsem jel klasicky s Kolikacem v 4:30 rano. To jsem si rano vycital kdyz jsme jeli, prselo, a normalni lidi byli v posteli. Ale jak rika Kolikac, Krusnoton je jednou za rok a na co bychom v zime vzpominali?! Koukam na radar, srazky uz doznivaji, no ale mokro asi trochu bude. Prijezd v 6h, registrace, toaleta, vse v poklidu, driv jsem byl vzdy nervozni abych na nic nezapomnel, ted uz jsem se v tomhle dost zprofesionalizoval, aspon neco. Vyuzivam nabidky od Jiruse a diky chladnu a mokru si mazu nohy jeho hrejivkou, no asi to ideal napad nebyl ale o tom pozdeji :)
  
  Start v 7h, z Elity letos vystridal Whirpool Vokrouhlik nebo Focus Znojmo, k tomu klasika Lawi a Kolokram, takze cokoliv do TOP20 bude uspech, TOP15 velky uspech, TOP10 splneni snu Dreamerova snu :) Jede se v poklidu i kdyz uvodni kopec se docela jede. Koukam ze mi tepy dneska moc nahoru nejdou, no asi tim nevyspanim, zimou atd. Ale jinak jsem v baliku v pohode, takze si dovolim luxus a spis jsem v zadni casti baliku. On to nikdo nevi neb jsem se nepochlubil, ale ve stredu jsem se byl rozjet na Giant Lize v Plzni, hodina prumerem 47kmh, tak jsem byl zvedavy jak me to "urychli" dneska
  
  Na dalnicnim privadeci musim jit mocit, vypil jsem pul litru pul hodiny pred startem a je to znat. Nastesti stavi i cely balik. Pak je prvni vetsi kopec na Neznabohy, ale vse se jeste sjede takze peloton ma pred Sneznikem kolem 60 lidi. Predtim je delsi sjezd na hodne mokru takze se cedim zase az na chvost kousek prede mnou Kolikac. Ale tentokrat se to vyplatilo, protoze v jedne zatacce se to v predni casti pelotonu kaci a na zemi jsou asi 3-4 lidi, vidime lezet Pavla Kudu, to zamrzi, vybavuje se mi ma zkusenost z Tater. Pak se v Pelotonu jede hodne opatrne v kazdem sjezdu. Kopec na Sneznik trha Peloton, odjizdi max 20 lidi a jsem tam, presne jako pred rokem. Citim ze sice tam jsem, ale nohy mi tak netahnou, ani tepy, max snad 185 mam, pritom jindy 195l, asi tou zimou. Po 2h porad jen malo upito z bidonu. Sjezd jedeme na mokru opet opatrne, tak se mi to libi. Naklerov opet v baliku, snazim se byt lepe zasity a docela se dari, uz i jim neco malo. Adolfon a obavany sjezd obohaceny a rally zavody. Tady mi to loni ujelo. Letos na mokru ale uplne v pohode, dole dokonce nejsem posledni ale nekde v pulce skupiny, no super. Takze se svezu az do Krupky pod Komari Vizku!
  
  Silnice konecne osychaji, vykukuje slunce, takze dalsi dobra zprava. A je tu top kopec zavodu. Asi tri lidi odpadaji hned dole, TOP10 mi ujizdi, ale zformujeme se do sestice Hajzler, Sousek, Strapek, Benes, Holan a Zechmeister. O kus dal pred nami jeste dvojicka, tak uvidime treba jeste nekoho sjedeme. Sjezd do Dubi je novy, je to zkratka za Dlouhou Louku. Sjezd je uzky, mokry, vetvicky, pisek, listi, no dole vidime Libora Janouska jak stoji s defektem (pozdeji se dozvidame ze defekt mel Petr Zahradka). Jedeme dal na Cinovci pomerne komforne stavime, stihnu se vycurat a doplnit do te doby 1 vypity bidon, to je dobry skore po 3h. Nohy porad tak nejak nejedeou jak by mohly, snazim se tedy vic jist a snazim se z nohou dostat tu hrejivku Nekde v kopci odpadl M. Hajzler pry defekt.
  
  Usek kolem prehrady Flaje moc zazivny neni jedeme spolu najednou k nam do kopce dolitl M. Hajzler s autem, asi kdo umi ten umi Usek kolem Prehrady projedeme a je tu sjedz pres Kliny uplne dolu. No nejlepsi sjezdar jetu evidentne prave Hajzler a protoze je prevazne sucho, dost to pousti. Dole jsem posledni 3 jsou odjeti, prede mnou 2 z CT Weber a pak ja sam. Naststi se tam objevi autobus presne na usek ktery potrebuju a tak je dotahnu. Ale zase trochu zbytecne spice, no ale zacina stoupani na Mnisek. Tady mam trosku krizicku, opet geluju a vic piju, protoze porad jsem nevypil ani 2 bidony. Ale zas se chce na zachod tak nevim :) v Novi vsi se domlouvame ze stavime, ja beru jen nakousnuty meloun (nevim kdo ho nakousl je mi to jedno) a pomalu jedu, protoze CT Weber stoji jeste. Rikam si ze ten jeden plny bidon by mohl stacit do konce, ale trochu jsem zapomnel ze to je jeste 70km do cile a pitny deficit uz mam a jen jej tlumi to ze neni horko :)
  
  No a ted k tomu sjezdu, Trojka v cele s Hajzlerem to pousti, ja vlaju za nima, pak me dojedou Weberi, predjedou a dole jsem opet posledni s dirou. Rovinu pak jedu 5min srot abych sjel Webery, a spolecne pak jedeme 5min srot abysme sjeli Hajzlera a spol, protoze kluci se rozhodli ze nam zkusi odjet. Nakonec proc ne, je to zavod no ne? :))
  
  Vysledek je ze misto spoluprace jsme po 10min zase spolu a pro zmenu dalsi pulhodinu skoro nejedeme. Stavime na treti curani, opet mi prijde vhod. Dost se ale oteplilo, ale to jsem zjsitil az ted doma z Garmina. Dole je 20-23 stupnu. Blizi se Lukov a me opousti sily, tusim ze je to pitim, ale misto abych proste vypil co mam a pak nekde nabral i za cenu ze mi ujedou, tak jedu mechanicky na chvostu, uz ani nestridam. A pak nas dojede Libor Janousek ze jsme pry snad byli na obede nekde. Libor je proti nam nekde jinde, jede moc vysoke tempo, zvlast kdyz jsem dehydratovany. Chvili to zkusiem, ale pak s nim odjede Stratek a Hajzler a my zustavame ve 4. To vitam protoze fakt bych to s Liborem nedal. Lukov boli ale da se vyjet, nicmene nahore se i nase skupina deli na dve dvojicky, zustavam vzadu s tim mladsim od Weberu. Starsi se snazi na kolegu pockat, po sjezdu je skoro mame, ale ten posledni noname kopec nam zas logicky ujizdeji. No mam nahore dost ale rikam si pohoda do cile 10km z kopce. Jenze ono je to samozrejme 20km a poslednich 10 je spis mirne do kopce, takze trpim velmi hodne a brzo to vzdavam ze bysme to dali pod 8h, coz by bylo i docela realny. Ale konec se vlece, cas bezi, ja jsem na dne a nestridam Weberovi a mam problem za nim uviset. Porad mam nedopity ten posledni bidon, zkousim si loknout a hele, ono to trosku pomaha. Mam silu loknoutsi asi jeste 2x a to mi staci k tomu ze se vrati sila uviset Weberovi v haku. Takze uz dopredu mu rikam ze spurtovat nebudu kdyz odtahl posledni 15km. A tak se i deje, dorazim do cile. Proti lonsku nejsem tak vyrizenej jako pred rokem, takze super! :)
  
  Letosni Krusnoton byl velmi spravedlivy, kdo na co mel to asi i zajel. Ja jsem spokojeny, skoda toho nepiti v zaveru asi me to zas 1-2 mista a komfortnejsi dojeti stalo, objet 240 km na 3 bidony je proste malo byt pulku zavodu bylo 10-15 stupnu. Tak zase za rok, Krusnoton se mi libi, ma proste neco do sebe a zazere se pod kuzi! :)
  
  data z garmina
  
  
• Ivča – Krušnoton – 6-tý korálek v seriálu 53x11 :-)
  
  S ohledem na nedělní odjezd na dovolenou jsem využila volného místa v autě Kolikáče a jela na závod na otočku. Ze závodu jsem měla velký respekt (tedy mezi námi obrovský strach), který jsem získala čtením loňských reportů, vyslechnutím povídání historek a ujišťováním všech, že se závod nesmí podcenit. Odjížděla jsem s tím, že pojedu na jistotu, že bude důležité dojet. Spokojená budu s časem okolo 11 h (ve skrytu duše bych moc ráda 10:59, aby na začátku ta jedenáctka nebyla).
  Sobotní ráno bylo dost hnusné. Dreamer by nejraději otočil Kolikáče směrem ku Praze a celou cestu sledoval radar, kdy přestane pršet ;-). Na štěstí vlna šla od Teplic, tak v Teplicích nebylo tak jako celou cestu na dálnici, ale bylo přece jen mokro a poměrně chladno.
  Na startu se zdravím s Hankou Doležalovou, Lenkou Bartošovou, Strejdou, Lacem, Fousáčem a dalšími. Od startu jedu volněji na jistotu, tak aby zůstala skupinka výše jmenovaných pohromadě. Nad Teplicemi se formuje početnější skupina, ve které je Strejda, Fousáč, Lenka, Kotlářovi, kupa dalších ale Laco chybí. Jede se opatrně a tak si nás Laco sjíždí. Z celé skupiny je cítit obava, jak to dnes dopadne. Na špici se nejvíce pohybuje Strejda, kterého nikdo nestřídá, tak je mi ho líto a snažím se mu pomoci a střídat špice s ním. Nikdo jiný se moc nezapojuje. Hlavou mi probíhá myšlenka, zda toho nebudu později litovat, ale jede se mi dobře, tak jedeme vstříc trase maratonu. Ve stoupáních se cítím dobře a jedu většinou v čele skupiny. Na kopci se sjedeme a jedeme dál. Takto to fungovalo v Neznabozích i na Sněžníku. Říkám si, že takto by se to ujet nechalo dobře. Stále sleduji mezičasy a vypadá to, že čas okolo 11 h by mohl být reálný. Zlom přichází při stoupání na Nakléřov. Zase jedu svoje úsporné tempo, ale při ohlédnutí na kopci, jsem zjistila, že jsme zůstali v 5 (já, Kotlářovi a dva další závodníci). Trochu mi je líto, že jsem skupině A zase frnkla, ale je taková zima, že nemůžu čekat. Klepala jsem se jako ratlík a ani v kopcích jsem se nezahřála. (před startem jsem prováhala výběr oblečení a vestu si nechala v autě ). Jedou ve velké skupině, tak se snad zlobit nebudou a já se svezu s Kotlářovými. Během cesty probíhá debata, jak poznáme, že máme za zadkem sběrák. Všechny ujišťuji, že máme 45 min rezervu. Kotlářovi na tuto informaci reagují zmírněním tempa, což mě překvapuje a jedeme dál ve 3. V Krupce se mícháme do balíků střední a krátké trati a Kotlářům tento hák dopomáhá nás opět dotáhnout. Přichází další z 5 avizovaných stoupání (délka 5,7 km; průměrné stoupání 9%; max sklon 16%). Péťa Kotlářová se pustila do stoupání nebojácně. Za chvíli se ptá na parametry kopce, když slyší, co nás čeká, volí úsporné tempo a posílá mě dál.
  Všechny 3 nejobávanější kopce se mi jedou moc dobře. Mám z toho velkou radost. Na závod mám půjčená lehká kola a moc si libuji v těch prudkých pasážích, jak je mnohem jednodušší kola ve stoje roztočit. Na mých už to bývá boj na morál, ale tady jako bych měla o převod víc moc moc děkuji. Ušetřilo mi to moc sil.
  Před Komárkou mě předjíždí grupa Saxo bank, která jede některou z kratších tras a v kopci jedou kecací tempo. Trochu se kousnu, aby mi neujeli a pod Komárku mě svezli. Na Cínovec už jim nestačím. Trochu s tímto pozvolným stoupáním bojuji a snažím se trpělivě jet dál a dál. Dostávám neuvěřitelný hlad a tak z kapes vyjím úplně vše. A hle hned se jede lépe, když je natankováno ;-). Na konci se kopec trochu utahuje a já jakobych získala další sílu a ještě před vrcholem předjíždím pár borců před sebou. Od bufetu jedu sama. Je mi dost zima, před sebou nikdo a za mnou také ne . Takto jedu až na Mníšek. Mám trochu psychickou krizi a děsí mě představa přejezdu do Středohoří takto na samotku s tělem zmrzlým. Hlavu zabavuji vymýšlením reportu a výzvy šlapkovských závoďáků, zda by si do další sezony nechtěli dát předsevzetí a vyplnit mezeru mezi skupinou A a draky jako je Kolikáč, Dreamer, Kapr, …, . Při sjezdu do Litvínova se začíná oteplovat. V Litvínově se zdravím s Kolikáčem a trpělivě šlapu na Mníšek. Serpentiny mě baví a povzbuzena skalpy dalších závodníků, které nechávám za sebou, jsem nahoře coby dup . Nahoře na mě počkal jeden z německy mluvících závodníků, se kterým jedu na 4.bufet. Jupí sjezd do Litvínova (už z půjčených kol nemám takový respekt a sjezd si užívám). V Litvínově se přidává ještě jeden chlapík ze střední a tak mám radost, že rovinatou část pojedeme ve 3. Chlapi to nešetří a jedeme jako o život. Nejprve střídáme pravidelně všichni, ale 15 km před 5. bufetem už toho mám dost a s omluvou už jen visím v jejich háku, i tak to bolí, ale vystoupit by bolelo víc. Nedá se svítit. Na 5. bufetu chlapíci nestaví, ale já vidím už z dálky dresy CK Záluží. Kluci byli hodní a počkali. Celé Středohoří jsem se za nimi schovávala a kluci trpělivě v každém kopci čekali. Přiznám se, že ta stíhací jízda přes Litvínov mi sebrala tolik sil, že do kopců sotva motám nohama. Po rovinách jede Mirek výborně a mě se daří jeho tempo uviset. „Kluci moc děkuji“. Cílem projíždíme společně a na časomíře klaplo právě 10 h. O hodinu méně než jsem plánovala. Kromě pár posledních km se mi jelo super. Mám obrovskou radost.
  Jupíí mám za sebou další maraton. Poslední 4 v řadě jsem si opravdu užila. Mám radost, že se mi podařilo zlomit strach z dlouhých kopců a místo obav z nich mám z nich radost. Moc děkuji všem, kteří mi jakkoliv pomáhají (psychickou podporou, důvěrou, radami, trpělivostí, …) MOOOOOC DĚKUJIIIIIIIIIIII
  
  
  
• Kolíkáč – Životní pecka
  
  Přestupem do staříků se mi letos předstartovní maratonské plány smrskly jen do sledovaní startovní listiny, kdo jede v mé kategorii. Takže neplánuji nějaký čas, pod který se chci dostat, v průběhu závodu se prostě musím pokusit jet v tom správném pořadí . A Krušnoton vypadal docela zajímavě, Prokeš a Strapek jsou pro mě nedostižní, ostatní soupeři byli tak výkonnostně okolo mě anebo je neznám a mohou jen nepříjemně překvapit. Samozřejmě i ti co se přihlásí až těsně před startem. Ale ta pódiová naděje pro mě povyšuje letos závody o další level výše. Přemýšlel jsem i o Quitově výzvě na pomoc Ivče, že jsem tak trochu sobec, určitě by si zasloužila nějakého domestika, ale vše jsem nakonec nechal na průběh závodu, třeba zafunguje vyšší moc, defekt apod. a Ivče pomohu.
  Ranní počasí připomínalo 1. ročník, naštěstí před startem přestalo pršet, ale silnice pěkně nahazovala . Vestu, návleky na ruce, narvat zadní kapsy a jde se na to. Hned po startu se jede docela svižně a první kopec na okraji Teplic pěkně rozevře plicní sklípky, až mě to děsí, jak se mi jede blbě, ale i ostatní potvrzují, že se za to docela vzalo. Pak klid před bouří, na hlavní se dokonce hromadně močí, i když je nás stále kolem 50 lidí, Mišutka jde do úniku, ale před trychtýřem Neznabohy je to zase všechno po kupě.
  První vážnější kopec, Neznabohy, cpu se co nejvíce dopředu, úzká silnice tomu moc nepřidává, o kolize není nouze, jsem tam, i když se jede znovu docela zhurta, pokračuji s čelem, ale již je nás tak kolem 30 kusů. Sjezd do Jílového, silnice oslintaná, jedu se šíleným respektem, což není moc dobré, ale na hlavní si to nakonec sjedu, natlačit do sebe trochu gelu, donutit se napít, je stále docela zima. Ajajaj, před odbočkou na Sněžník asi 5 borců letí k zemi a mezi nimi i Indián alias Pavel Kuda, safra toho jsem se chtěl udržet . To se nemělo stát, stále to budu vidět před sebou v dalších sjezdech letošního Krušnotona a to ve spojení s mými sjezdařskými schopnostmi není moc dobrá skutečnost.
  Sněžník, hned odspodu řemeslo, Jirus zůstává za mnou, chvíli ještě pokračuji s hlavní skupinou, která se smrskla tak na 20 lidí, ale při představě dalších málem 200km si vystupuji, spojuji se s Jirusem, je tu i Robert Skřeček (KC Brno), jo, tady již musím vydržet. Gumujeme se nahoru, čelo stále na dohled a teď vysypali "bráchu" (Milan Sýkora). Konečně nahoře, je nás asi 6, a pravidelným střídáním si stříkáme do tlam a blížíme se k 1. bufetu. No moc se to nepovedlo, nějak nebyli připraveni, že něco chceme chytnout za jízdy, takže ještě že mám svůj banán. Rychlý mokrý sjezd od Libouchec, vlaju na konci, chvílema již pěkná díra, ale na hlavní docvaknu kluky, zezadu ještě přilítne veterán nad 50let Kronich a dalších pár lidí, ale jsou tu i dva borci z Focusu, kteří mají snahu sjet čelo, které je znovu na dohled. Jedeme za nimi pekelnou kaši, ty wogo, to nemůžeme dlouho vydržet, až odbočka na další stoupání je umravňuje, ale pár lidí jsme utrhli, včetně Kronicha.
  Nakléřov, již jsem se trochu srovnal, ale stále mi připadá, že jedeme šílené tempo, které odnesu křečemi, můj tempomat Jirus začal řádit a odjíždí mi, naskakuje i myšlenka svěsit nohy a jet si svoje, ale i přítomnost bráchy mě trochu nabuzuje. Blíží se finále Nakléřova, ta hnusná dvouciferně procentovitá zatáčka, nějak jsem se zakecal s bráchou a naskočila pěkná mezera. Již se to narovnalo, ale protivítr nám hodně znesnadňuje návrat do skupiny, jde to hodně ztěžka, táhnu Milana, moc se mu střídat nechce , má svoji obvyklou depku, jestli to má prý zapotřebí, ale já ho hecuji, potřebujeme ho, dokáže jet tempo. Jsme zpět, uff, docela mě to nakoplo, od této chvíle se to nějak zlomilo a začíná mě to bavit . Do Adolfova je to ještě pěkný opruz, houpe se to po rozbitém asfaltu, dvojka z Focusu se záhadně vytratila, smolař Víťa Novák spravuje defekt a před sjezdem do Telnice ještě zdravím u příkopu stojícího Tomáš Čera . Ve sjezdu zase ztrácím, je stále mokro, v tretrách čvachtá, ale naštěstí obloha se projasňuje a neprší. Bohužel teplota se mění každými nastoupanými metry, nahoře je to dost o revma, ta nahá kolena . Zase jsem si to na rovině docvakl, Robert Skřeček se jen tak tak vyhýbá jámě na mamuty na silnici a Milan si o něj lízne, naštěstí vše ustává, ale pro jeho pochmurnou náladu je to další zásek.
  Krupka, bohudík Jirus trochu povadnul, jede pro mě snesitelné tempo, za to Robert Skřeček se s tím nemaluje a pomalu nám začíná mizet. Šílený náměstí, kde bych tedy opravdu nechtěl bydlet, to když vykročíte v zimě z domu, tak vás najdou hned někde dole, jak se sklouznete z té hory. Lámeme to jen silou vůle, i Milan trochu odskočil, takže jsme jen ve čtyřech, jak se sklon trochu narovná, tak se dokonce kocháme panoramaty, je to až k neuvěření, že tam dole jsme před chvíli jeli. Zezadu si nás doskočil někdo z Koloshopu a hlásí, že následující sjezd je dost o ústa, že to tady dobře zná a že nám bude dělat průvodce. Ani se tomu nebráníme, věřím, že se pojede trochu opatrněji, ale zase se jede pro mě vražda, zase nestíhám, a po chvíli si to již štrikuji dolů sám, grupa je fuč. S tímto musím něco udělat, jak já ty sjezdy neumím . Cesta úzká a mokrá, chvílemi i naplaveniny, do zatáček vůbec není vidět, sluneční brýle nejsou tou ideální volbou do šera lesa, navíc náš průvodce z Koloshopu defektil a poskakuje s kolem na rameni dolů. Konečně domy a jsem v Dubí, ostrá pravá, kterou vůbec nečekám, a tak řetěz jen vzlyká při mém šíleném šaltrování. Stojí tu Líba Janoušek u svého mechaničáku, moje grupa má náskok asi 100 metrů, já jen zvolna točím, čekám na motorku Líbu, s ním si svoje kumpány doskočím jedna dvě.
  Šplháme se na Cínovec po hlavní silnici, žádný vražedný sklon, ale široká, neustále se zvedající magistrála, Líba je tu, prohodíme pár slov o tom, že on neměl žádný defekt, že defektil Zahrada a Líba mu dal svoje kolo. No mít tak formu na to uviset Líbu, to by byla věc, představuji si, že jsme někde v našem oblíbeném Posázaví a magnetizuji jeho zadní kolo... Naši skupinu jsme dolítli, kluci taky chytli háček, ale asi po 3 minutách je vymalováno, na to prostě nemáme .... Brácha ještě drží, my jsme zůstali zase ve čtyřech a svým tempem ukrajujeme kousek po kousku. Pod Cínovcem ďábelský kotel od fanynek Krušnotona, megafony do nás hučí bojové pokřiky, no to je famózní záležitost a doping!
  Cínovec dobit, blíží se bufet, na kterém chceme zastavit, dvě housky, koláčky a jede se dál a hele Milan je tu taky, tak on hodoval pěkně na bufetu Předjíždí nás nějaké auto a hlásí, že za chvíli tu máme čelo krátké trasy, tak to je ve správném místě, okolo přehrady Fláje bychom se mohli s nimi pěkně sklouznout. A je to tady, hukot galusek, plášťů a cvrlikajících ořechů, naposled se napít a zavěsit se nakonec. A do háje, Jirus chytá křeč, řve bolestí, ale obdivuhodným způsobem drží furt krok, párkrát ho ještě postrčíme, aby zůstal s námi, byla by ho velká škoda. Najíždím si do předních pozic na pokec s Kaprem, jak mi schází ta přítomnost našeho dresu na dlouhé trati někde okolo mě, vedle Kapra nasávám oranžový oheň do srdce do dalšího boje, prohodíme pár slov a pak se zase soustředit, jízda v tomhle rychlovlaku chyby neodpouští.
  Fláje, krásný výhled na modrou hladinu přehrady, ale blíží se delší kopec a to je pro nás dlouhotrasaře konečná, přece jenom máme o pár kilometrů více v nohách a nejsme schopni akceptovat nastolené tempo. Zůstali jsme ve stejném složení jako před Cínovcem, Víťa Novák ještě vydržel chvíli s nimi a zmizel nám pak z dohledu. Ale klid netrvá dlouho, je tu druhá grupa z krátké, dresy BMC na čele, včetně Vitase či Dixe, no taky nebudeme váhat a úspěšně hákujeme. Teď se zase jede mírně zvlněným terénem, tak není problém se jich udržet. A v malých magnetech, kde chytnu někdy malou díru, tak je za mnou dobrá duše ze Sweepcycling se svým zadním přítlakem. Díky! No není to moc fair play, tyto hákovací epizody, cítím se i trochu provinile vůči těm, co si to museli odmakat sami, ale myslím, že kdyby byly na našem místě a ve stejné situaci, že to taky zkusí. Ono ten hák stejně není úplně zadarmo, a bylo to vždy jen na malou chvíli, protože rozdělení tras je tu, krátká po hřebeni, dlouhá pěkně šupem do Litvínova dlouhatánským sjezdem. Silnice oschla, trochu jsem ztratil respektu, a tak dole na kruháku nemusím pracně sjíždět kluky, jedeme teď ve čtyřech lidech (Milan, Jirus, + 1), jeden borec měl defekt u Flájí.
  Houpeme se Litvínovem, mám dokonce čas pozorovat vybydlené paneláky, tak teď jedeme pěkný výlet . A i kopec na Mníšek se jede v rozumném tempu, spíše jsme ho prokecali, nahoře dokonce hromadně močíme a blížíme se k dalšímu bufetu. K němu ještě vede nepříjemný brdek, který se mi jede navýsost dobře, na rozdíl od Jiruse, který odhání asi křečovou vílu, ale vím, že on je šílený bojovník a na bufetu si nás dolítne. A bufet je to přenádherný, skvělá a milá obsluha nás zve na palačinky a jiné dobroty. Škoda, že spěcháme do cíle, tady by se strávilo mnohem více času . Před sjezdem zkouším trochu poodjet, ať mám náskok, ale kluci mě v půlce doráží a jdou přese mne. Znovu se pohoupat Litvínovem, tady úřaduje Milan a jeho dlouhá špice, ale pak svorně točíme všichni dohromady, v protisměru mávám na duo Záluží, které se veze asi 5-ti členné grupě a kousek za nimi osamocená naše hvězda Ivča, no tak to jede skvěle!
  Přichází trochu nezáživný úsek na Braňany, ale ten nám je po chvíli zpestřen čelem střední trasy, a hele ono se v ní vezou nějací borci z dlouhé, včetně Kronicha. Tak to je mazec, tempo se navýšilo řádově o 5-10km/h., úřadují tu mladíci z Favoritu Brno a kluci z Focusu, za nimi mechaničáky s přísnými trenéry. Toto nesmím pustit, pod Lukov musím s nimi, nohy jedou, křeče jsem dnes někam zahnal hodně daleko, musím, musím! Bufet jsme prolítli a následný brdek začíná prosívat dlouhou od střední, a světe div se, já tam furt jsem! Jirus, Kronich už vycouvali, já tam plápolám s bráchou a ještě s jedním z dlouhé. A jde to, to je zážitek po 200km takový let. Dolítli jsme si i samotáře Roberta Skřečka, který ale nechytil háček.
  Lukov je tu, z mechaničáku Favoritu se ozývá teď, teď, kluci nastupují a to je pro mne konečná, Lukov je pěkně nakloněný a již nejsem schopen takového nástupu. Milan ještě chvíli s nimi vydrží a mizí mi, já začínám svůj osamocený boj na posledních 30km. Tak já jedu na samotku, ty wogo, to já vůbec přeci neumím, to není moje parketa. Ale tam v dáli v mysli hoří malý plamínek naděje, že možná jedu o pódium na nejdelší trase Krušnotona, a tak musím, musím! Lukov jsem vyškrábal, občas se ohlédnu, ale za mnou liduprázdno, sjíždím do Milešova a poslední kopec je tu. Jede se mi skvěle, jak by řekl Malina, nohy jako z nebes ... Je mi ale jasné, že se sám již tolik nezmáčknu a nevyhecuji, jako ti za mnou, co třeba jedou ve skupině. Ale užívám si to, okolo tratě i pár diváků, co skvěle fandí a i znovu holčiny s megafonem, to je kotel!
  Konečně sjezd, slunce vše ozařuje do bronzova a já se blížím do Teplic, začínám tomu věřit, že mě již nesjedou, ale nějak jsem zapomněl, že před Teplicemi nás pořadatelé ještě potrápí několika vesnicemi, kde jsou i brdky a hlavně protivítr. Vzpomínám na Kapra, ten skvělý časovkář, by za to teď vzal a nebylo by co řešit, ale já se začínám pěkně plácat, neschopen nějakého rozumného tempa, průběžně se otáčím a asi 10km před cílem si ještě ten nahoře pro mě přichystal neskutečné a nezapomenutelné finále. Grupa je tu, další mladící ze střední, ale hlavně v háku za nimi Robert Skřeček a Pavel Sucharda z KC Brno !!!. No do háje, Pavlis, můj soupeř nad 40-let, celý závod jsem o něm nevěděl, a těsně před cílem je tu a vypadá hodně bojovně, určitě ví, že jedeme o pódium. Co teď? Vůbec si nevěřím do spurtu, a tak se snažím skákat do úniků, které zkouší kluci ze střední, ale vše marné, do Teplic vjíždíme pohromadě asi v 10-ti lidech.
  Kruhák, odbočka doprava ke stadionu, Pavlis za to bere a je asi 10 metrů přede mnou. Když si začnu říkat, je to ztracené, tak do mě vstupuje nějaká zázračná síla, pomalu se přibližuji k Pavlisovi, již vidím zúžení před cílovou bránou, jdu ze sedla, jde to, Pavlis je na dotek, ještě vydrž, koberec, jdu před Pavlise, jen slyším jeho sprosté kletí, je to tam! Z hrdla se mi vydere vítězný ryk, do teď nechápu, jak jsem to dokázal, ale prostě se to povedlo! V cíli si gratulujeme, Pavlis sportovně podává ruku, já tomu nemůžu stále uvěřit, říkám mu, že budeme určitě oba pod pódiem, ale při cestě do sprchy to vidím černé na bílém, Robert Sýkora 3. v kategorii. Skvělý okamžik, parádní životní pecka, kvůli tomu to všechno stálo za to, ty nekonečný kilometry v Polabí, Ještěd, Rytířov, Litoměřice, Děčín, Zlaťák, Koloděje, běží mě v mysli celá letošní sezóna... Šlapky díky za ni, bez Vás bych to nedal!
  A jsou tu další skvělé okamžiky letošního Krušnotona, zlatá Ivča dojíždí obklopena domestiky z CK Záluží, Kapr bere stříbro, Strejda dojíždí s Lenkou, Laco, Fousáč, Pantáta po kupě, a červenou lucernu přivezl mistr Kolbaba. To jsou Ti největší hrdinové nejtěžšího maratonu u nás!
  
  
• Mirek – Defekt? Co to je? Neznám, nikdy jsem ho neměl.
  
  Krušnoton- tak zase po roce. Doufal jsem že to dopadne líp jak loni, kdy jsem defektil na 10.km a všechno mi to ujelo. Na startu mokro, nevlídno, úvodní kopec se jede celkem svižně, ale bez problémů jsem tam, další kilometry byla spíš turistika. Vezu se na chvostu, až na 20.km v tom magnetu kolem dálnice si najíždím dopředu a jedu kolem 15. fleku, kdyby někdo začal nastupovat, tak aby se bylo kam propadat. Nic takového se nekoná a tak sjíždíme pod první vážnější kopec, Neznabohy. 2km průměrem 9%, jak se dalo čekat, tak nahoře mám 100m díru a mohu balíku s Kolíkáčem na konci jenom zamávat. Sjíždět to nemá cenu, stejně bude hnusnej sjezd do Jílového a hned pak stoupání a Sněžník, kde by mně stejně okamžitě odpárali.
  
  Dává se nás dohromady asi 15, je tu ze známých tváří Mišutka a Radim Skála. Na Sněžník na můj vkus jedeme nějak svižně, hlavně Mišutka řádí vepředu, já jakmile se to zvedne přes 10%, tak trochu couvám, ale bez problémů si pak dojíždím zpátky, když to má jen kolem 5%. Tak přejíždíme Sněžník a Nakléřov a blížíme se na 90.km ke Komárce, ze které mám dneska strach. Přejet tenhle kopec , tak pak bych si už věřil, že se skupinou dojedu až do cíle. Na začátku docela trpím, ale výraznější ztrátu nechytám a od půlky kopce si to kontroluju. Nahoře jsem spokojený, že jsem to přežil, ale hned na začátku sjezdu do Dubí mám defekt předku. Rychle měním, ještě hmatem rychle kontroluju plášt, jestli tam není něco zabodlého a pak jedu dolů.
  
  V Dubí ovšem přední kolo zase prázdné. Podél hlavní na Cínovec pár lidí taky mění, nejsem sám. Pořádně kontroluju plášt, teď už mi nic neuteče a opravdu je tam zaseklá malá ocelová špona, která ani nejde ven. Když ji konečně vydoluju a namontuju druhou duši, tak můžu pokračovat dál. V kopci se chytám skupiny ze střední, kde jede Jura, sice na mně jedou docela ostře, ale nahoru s nima vyjíždím. Pak ale musím stejně stavět na bufetu a ujíždí mi. Tak se alespoň pořádně nacpu a pokračuju dál.
  
  Po kilometru pro změnu prázdný zadek. To už kolo letí do příkopu a pěší turisté okolo se ptají, jestli mi můžou nějak pomoc i Třetí duši už samozřejmě nemám a tak lepím. Jen co připlácnu záplatu, tak je tu Míra. „Máš duši?“ ptám se. „No jasně, mám dvě!“ Takže zkouším jeho duši trochu nafouknout, aby chytla tvar a mohl jsem jí dát do ráfku. Nějak se to nedaří, Míra pochybuje o mojí pumpičce, tou to ale nebude, už je dneska prověřená. Zkoušíme jeho druhou duši, taky nejde nafouknout a na ní i vidím místo, kde se prodřela v brašničce. No nic, během revize kvality jeho náhradních duší už záplata na mojí duši krásně zaschla a tak ji můžeme namontovat a společně pokračujeme dál.
  
  Na Fláje se pak vezeme za slušně jedoucí trojicí z Vetas Kralupy ze střední trasy. Na bufetu nám ale ujíždí, protože jsem tam objevil palačinky Takže dál jenom s Mírou, občas se za nás někdo chytne a sjíždíme krásným sjezdem do Litvínova. Ve stoupání na Mníšek nadávám na skřípající řetěz, ten Shimanno olej stojí za prd, ani nepršelo a stejně se vyplavil. Míra: „A proč něco neřekneš? Mám olejíček!“ A opravdu vyndavá miniaturní balení. Mažu řetěz a spokojený pokračuju dál. Po předchozí akci s jeho dušema si mně zase udobřil Mníšek i kopec v Nové Vsi zdoláváme v klídku, známe to z loňska a na bufetu se zase láduju palačinkami. Ještě si nechávám dofouknout kola a opět nádherným sjezdem padáme do Jiřetína.
  
  Přes Litvínov trochu stoupání, ale za Lomem padáme s větrem v zádech až pod Mirošovice. Tady se zase začíná stoupat. Na bufetu se zase sháním po palačinkách, ale smůla, před čtvrt hodinou se dojedly, takže dávám pro změnu koláček Akorát doráží grupa s Ivčou, tak chvilku čekáme a až do cíle jí děláme domestiky. Lukov ani kopec z Milešova dneska nebolí, spíš se kochám pohledem na sluncem krásně nasvícenou Milešovku a tak za Hostomicema můžeme nasadit svižné tempo a doletět až do cíle. Samozřejmě nespurtujeme a užíváme si dojezd do cíle všichni tři bok po boku.
  
  Třetí Krušnoton tedy zdolán, ale kvůli technickým problémům opět jen dojezd do cíle bez závodních ambicí, tak snad za rok se to konečně povede na 100%. Čas 10:00:15 (pod těch 10 to ale šlo dát, na to jsme měli ), čas jízdy 9:09 Nastoupáno slušných 4430m. Pořadatelům velké díky, super zajištění, atmosféra, moc jsem si ten den užil.
  
  
• Radim – Krušnotonská muka aneb vzpomínka na léto
  
  Reportáž
  
  
• Strejda – Krusnoton s Lenkou
  
  Letos před Krusnotonem poprve vyzkouším fintu, co znam z knizky Chrise Carmichaela. Tri dni před zavodem si dat veeeeelmi dlouhy trenink v primerenych intenzitách, a pak uz se jen tak trosku udrzovat, na hodku denne si vyjet protocit nohy. A soucastne testoviny, ryze, brambory. Zrovna prislo vhod, ze kamaradi naplanovali Zlatak. Ten se mi jel nejak podezrele dobře, a tak i na Krusnotona si zacinam verit.
  Zacina se to vždy důkladným planovanim. Musim odhadnout cas, potřebný ke zdolani trasy. Naš lonsky vysledek nemohu povazovat za referencni, ve druhé pulce jsme totiž hodne ztratili. Ale letos bych mohl zkusit uviset Lence. Loni v jeji podani to bylo 11:34. Trasu nam slibili o 10 km kratsi a prevyseni o 200 m nizsi. (nakonec tech -10 km opravdu bylo, ale prevyseni spadlo jen o 105 m). A pokud poradne makneme a dobře se zadari a nepotkame technicke problémy, pak teoreticky by pod 11 hodin to vyjit mohlo, a to nahlasuji jako cil. Priznam se, ze hned na startu vnitrne pocitam s tim, ze dneska nebudu brat ohled na skupinu A a budu se snazit maximálně drzet Lenky. Proste citim formu a pak bych si třeba i vycital, kdybych to aspon jednou nezkusil.
  Odstartovano. Zacatek nepochopitelne rychly, v prvnim kopecku proste nemam sanci uviset. Poodjizdeji mi uplne všechny. Pak se ale zvolnuje, dojizdim skupinu a pomalu se zapojuji do stridani. Vůbec se nekoukam dozadu, takze ani nevim koho tu mame, kde odpadl Kolbaba a kde jsme ztratili Fousace, jak se citi Kocot, a ani to, ze Pantata ma defekt. Jen kontroluji, ze Ivca, Lenka a Petra jsou tady a podle toho jedu.
  Cca dve hodiny to jde, skupina je relativne velika. Pak ale Ivcu to zrejme prestava bavit, vyjizdi na celo a zvysuje tempo. To uz si s Lenkou usoudime, ze je na case vystupit. Zacatek byl dobry, ale dal uz to potahneme ve dvou. A hele, je tu i Laco, a říká, ze je na mne nastvany, ze to jedu moc rychle a on nestaci. Ještě sjedeme spolu ve trech do Krupky, ale ve vyjezdu na Komarku uz Laco definitivne ztracime.
  Ve stoupani na Cinovec se Lenka docela trapi, tak ji nabízím šlehu, co jsem si přibalil pro pripad kizi. Dik, ale ma vlastní a tu si na bufetu dava. A zase ji to jede jako hodinky. Na hrebenu je docela kosa, ale aspon se neprehrivam v kopich. Porad porovnavam cas na kontrolnich bodech s nasim loňským a nekde v okoli Flaje zacina byt jasne, ze tech 11 hodin by mohlo vyjit. Obcas se kolem nas projede někdo z kratke nebo stredni trati, ale zachytit se nedari, prece mají o dost vic sil.
  Ve stoupani na Mnisek prichazi krize na mne. Nechci si to pripustit, snazim se jet, co se da. Na bufetu si taky davam šlehu. Ani nevim, jestli zabrala, ale porad jedeme a naskok oproti lonsku se porad pomalu zvysuje. Jen Lenka taha cim dal castej, musim si schovávat. Nebyt ji tady, uz bych vyrazne zvolnil. Ale ted proste tyhle myslenky odháním pryc a slapu. Stredohori mi letos neprijde tak tezke jako loni, az na poslední dva kopce, ty jsem tvrde protrpel. V Lukove Lenka mi poodjizdi, vyuzivam toho, ze mne nevidi a na chvili selzam z kola a jdu pesky. Fuj, to je ostuda :(.
  Na vrcholku posledního kopce nad Kostomlaty mne zasyči predni kolo. Ale jen tak decentne. Tmel, který tam mam, to utesni a plastovka jen tak trosku zmekne, ale ani moc neborti. A tak jedeme dal bez zastaveni.
  Ještě něco malo vydrzet a jsme v cili. Cas 10:47. U mne zlepseni 70 minut, pro Lenku přes 45. Proste ve dvou se to tahne lip. Lenko, diky moc za spoluprací a ze jsi mne donutila bojovat az do konce.