Akce Bělečské okruhy 2012

Akce Bělečské okruhy patří do kategorie UAC. Datum: 2012-05-27.

Nejdelší varianta má délku 92.5 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Foto :: Celkové výsledky

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Dreamer – O neumění nechat mozek nahoře II
  
  Patym letosnim zavodem jsem zavrsil ucast v patem silnicnim serialu letosniho roku, po CKKV hobby Cup, JAL, Extralize Master a SUAC doslo i na moji premierovou ucast na UAC, vim ze to zni asi neuveritelne ale opravdu to byla ma UAC premiera. Vystrasen Kolikacovym reportem jsem si cestou do Belce autem projel ten obavany sjezd, abych mel aspon trochu predstavu co me ceka! :) No snadno ten sjezd nevypadal, ale uvidime pri zavode.
  
  Pri registraci trochu fronta a to jsem tam byl v 8:45, nez jsem slozil kolo, bylo 9:10 takze jsem se stihl rozjet asi tak na 12minut nic moc, ale musi to dnes stacit. S hruzou ale zjistuju ze mi pri brzdeni rafky delaji strasny kraval, premyslim cim to je, pak dospeju k tomu ze cestou autem mi na ne svitilo slunce a jsou zahrate, no nikdy se mi to nestalo tak jsem trochu vnitrne vydeseny, buhvi jak to bude brzdit v Kolikacove sjezdu!
  
  Stoupa si vedle me Malina a je tu start. Jede se docela OK, tepy neresim, nohy nejak jedou, neni duvod abych mel dneska nejak vybouchnout, proste melo by to nejak jet, sve telo znam, nejsem Kreuziger! :) Pred prvnim sjezdem se dostavam na celo baliku a najizdim tam pekne zepredu. Prvni sjezd ale jedu straaaasne opatrne a vsichni se kolem me vali. Dole jsem na chvostu, v najezdu do kopce musim pracne stahovat abych byl v baliku. Rafky se nejak zchladily a aspon uz nedelaji kraval, presto v tom prvnim sjezdu mi prislo ze to brzdilo divne. Celo se ale uz trha a odjizdi cca 20 lidi. Nastesti je nase druha pulka baliku jeste sjede a pak se takhle jede po zbytek prvniho kola. Je tam Lena od nas i kamos Michal z Kanaru, kterej ve sjezdu problemy nema, holt biker :)
  
  Rychle vymyslim taktiku jak nebyt na chvostu po druhem sjezdu :) Po vjezdu do lesa tedy nastupuji baliku jenze jsem neodhadl vzdalenost ke sjezdu a zbytecne jedu na hranici ANP kdyz ostatni odpocivaji. Do sjezdu ale s mirnym naskokem najizdim, v Nizboru u odbocky doprava me teprve predjizdi Malina se slovy "pojd!" takze k necemu to trochu bylo. No ale nez se najede do kopce zase jsem kus ztratil. Celo se trha podruhe, mne to boli asi nejvic po tom kratkem uniku pred sjezdem a malem mi ujizdi i stihaci balik. S vypetim sil tam ale jsem, porad je tam Lena i Michal.
  
  Treti kolo uz se jede rozumnejs je nas tak 20, vepredu osmicka s Malinou, ale uz je ani nevidime. Presto se jede porad docela dost, v kazdem brdu se nastupuje, odpocinek vlastne jen chvilemi v lese pred sjezdem. Treti sjezd jsem na nejaky 15. pozici ve skupine takze zas vzadu ale snazim se jet lajnu a ono to nejak jde, jen u odbocky v Nizboru jsem malem nedobrzdil. Zacatek kopce se nejel a tak jsem tam v pohode. Kopec se jede dost ostre delime se, odpada na chvili Lena ale pak nas opet sjedou a jsme pohromade.
  
  Ctvrte kolo beru gel pred sjezdem a sjezd jedu vic zepredu a opet v najezdu do kopce jsem tam uz docela slusne, joo jasne znat to tam jako svy boty a najizdet v kazdym kole do 10 poizice do kopce jak mi radil Malina, tak jsem vysmatej :) Ale co i tak si to uzivam, gel docela zabral a tak do kopce uz nemam problem i tim ze jsem ve sjezdu tolik neztratil.
  
  Pate a posledni kolo se jede sjezd ostreji, jedu docela solidne ale stejne jsem zas na chvostu. V najezdu do kopce predjizdim Lenu rika ze uz to asi neda. Ja to davam ale zas to stoji dost sil. Navic i nahore se ta nase dvacitka snazi rozdelit, ale pak se sjedeme. Takze spurt kolem 20 lidi, dojedu nekde v druhe pulce.
  
  Pekny zavod, spokojenost s vykonem, pocasi vyslo, tenhle zavod se pocita!
  
  
• Kolíkáč – Je to sen? Není to sen!
  
  Před 10-ti lety jsem poprvé okusil právě v Bělči atmosféru UAC, jak příznačně oslavím toto výročí jsem netušil ani v těch nejrůžovějších snech. Letos premiéra v dědcích, docela se těším, že nás bude méně než před týdnem v ELM, ale když vidím tu narvanou bělečskou náves je mi mdlo. Málem 80 lidí v II.balíku na startu, to bude ten sjezd k Nižboru zase slušný adrenalin. Kapr do mě furt hustí, musíš být vepředu, musíš být vepředu, první kopec na Dřevíč se určitě pojede zostra, tam musíš být na dobrých pozicích.
  Start, Kapr se levou škarpou vyváží do čelních pozic a já mu jedu hák, safra, ten 50-ti kilometrový rozjezd z Jíža s Icemanem docela funguje, nohy jedou, plíce správně roztažené a překvapivě i hlava se vypnula, do Bratronic ve sjezdu v TopTen a vzhůru ke hřbitovu. Uff jde to, v kopci se nepropadám, naopak v lese odjíždí Sekera, za ním Kapr a já trochu netakticky hned za ním. Ale co, je teprve začátek, tady se ještě rozhodovat nebude, je to šílený pocit, že se za námi žene masa 80 těl, 160 plášťů gumuje asfalt k 50km/h. a lehce si nás sjíždí. Tobogán k Nižboru, ty wogo já jsem se asi pomátl, vjíždím do něj na první figuře, dobře Kolíkáči! Sice mě ve sjezdu pár lidiček předjede, ale vracečku stále jistím v Top10, ještě proletět bezproblémově esíčko a drtíme první procenta sklonu největšího kopce na okruhu. Dopředu, být stále vepředu to je moje zaklínadlo, stále se daří držet v popředí, ale zatáčka před posledním magnetem na horizont mě již pěkně bolí a cedím se dozadu. Koutkem oka zahlednu jak špici okupuje Míra Kakač a Kapr a mě se pomalu před očima zjevuje nápis STOP, konečná, vystupovat . Ty bláho, to máš za to, jak jsi blbnul v tom úniku v lese s Kaprem a Jirkou Sekerou, nevyjel jsi s nima ani jeden kopec ... Díra už je min. 5-ti metrová, je asi opravdu konec, na horizontu za to vezmou a jen zamávám. Ale asi ten nahoře se smiloval, a když se okolo mě mihne Pepa Burgr s jasným cílem se docvaknout, tak si vzadu shodím o pár zoubků dolů, zvednu zadek áááá .... jsme tam! Díky Pepo, toto Ti nezapomenu Skvělý, při pohledu za sebe mě napadá ta tradiční Kaprova věta: "No moc se nejelo, najednou se otočím a ono je nás jen 10" ale já jsem s nima! Ale bolí to furt, i ta nakloněná rovina se jede, a když už si říkám, že toto nemůžu dlouho vydržet, tak se zvolní, uf, jsou to taky lidi. Stopka k Bělči, Běleč, Bratronice, hřbitov, to všechno jsem přežil bez úhony, s Kaprem kecáme a občerstvujeme se. V lesním úseku pak odskakuje Kapr, sám samotinký to zkouší, ale po sjezdu a pár metrech kopce ho už máme. Je to dobrý, nejede se tak ostře jako první kolo, sice Klímič nastoupí, ale vše je zažehnáno a bez větších problémů se rovnáme nahoře za horizontem, kde ještě v zatáčce skvěle zafandí duo CK Záluží. A po chvíli přichází nejdůležitější moment závodu, Jirka Sekera se svým stoickým klidem pomalinku začíná odjíždět, on nenastupuje jak je obvyklé, že se zvedne ze sedla a snaží se nabrat co největší náskok, on hezky pomalinku polehoučku a rázem je tam 5-10 metrů... no doteď nevím, jaká vyšší moc mi vnukla myšlenku, která chytla ruce za oblouky, zvedla můj zadek a přisála se za BMC raketu. Zeptám se Jirky, jestli to zkusíme, on jen přikývne, a když se k nám po chvíli zezadu přiřítí ještě Míra Kakač, roztáčíme pro mě ne peklo, ale nebe, ano, nebeský kolotoč. To co jsem již zažil mnohokrát, když jsem se dotahoval do ujíždějícího kolodějského balíku nebo na závodech, když odlítnete v kopci a pak se snažíte přisát, ale teď to bylo něco jiného, připadal jsem si jako zloděj, který ujíždí před hordou policajtů, kteří vás nesmí dostihnout. A k tomu ale máte do party dva kamarády, kteří vám nedají ani na chvíli vydechnout, ale tak nějak jsem z nich vycítil, že mě nechtějí nechat napospas rozzuřeným zvířatům za námi. Strávil jsem na špici vždy jen pár sekund, kdežto ostřílené duo tahalo mnohem déle. V neskutečném stresu a soustředění jsem vůbec neměl odvahu se ani otočit, vůbec jsem nevěřil, že to může vyjít, vždyť ta jména za námi, když za to vezmou, tak nás musí mít. No jo, ale silná stáj BMC má vepředu Jirku, ti tahat nebudou, orange Kapr si taky po letech zaslouženě odpočine a zatáhne brzdu, ale co Klímič nebo Svobodin? Bratronický hřbitov mě vytrhává z přemýšlení, a světe div se, dokáži točit frekvenci Jirky, Míra je excelentní vrchař, ale neujíždí nám a lesní úsek tak roztáčíme zase na nejvyšší obrátky. Konečně mám trochu času do sebe stříknout kapky gelu a cucnout z bidonu, zeptat se Jirky, jestli jsou vidět, když mi odpoví, že je nevidí, je to pro mě jak rajská hudba. Špicí již opravdu jen procházím, soustředím se jen na to, aby síly zbyly na hák, tachometr je stále nad ryskou přes 50km/h. Ale stále není vyhráno, ve sjezdu trochu zaostávám a po esíčku v nájezdu do kopce mám asi 10 –ti metrovou díru, snad to sjedu, ale není mi souzeno, pravé stehno se hlásí, hochu zpomal, jinak se kousnu... A do háje, je zle, musím snížit otáčky svého motoru, před námi pěkná skupina mladíků, poznávám Jiruse, Alu, i když jsem snížil rychlost, stejně je předjíždím, slyším jen nechápavé výkřiky, ale vždyť vy máte ještě před sebou dva okruhy, já už mažu do cíle... tamhle ty dva před námi už asi nesjedu, ale proboha, hlavně ať zezadu se nic nepřiřítí. Posledních 5 kilometrů se neskutečně vleče, ze začátku trochu pomůže Jirus, ale pak již na samotku, kdy se mi zdá, že jedu jako šnek, u STOPky se otáčím a jako bych zahlédl v dáli bílý dres Svobodina, jo je tam, teď mě dojede, nech si trochu sil na hák, budeš v Céčku třetí, to je taky dobré . Před Bělčí ale stále nikdo, již nemám sil se ohlédnout, zkouším se zvednout, ale náběhy křečí od brady až po paty obou nohou mě přikovají zpátky do sedla, ty bláho, já těch posledních 50 metrů se snad budu plazit, ne rozjelo se to naštěstí, hůůů, náves v Bělči, za mnou žádný zvuk svištících plášťů, to nemůže být pravda, CK Záluží řve jako o život, chce se mi zvednout ruce, ale jen zatnu pěst a projíždím cílem. V koridoru se nechám zapsat, rychle za Jirkou a Mírou jim pogratulovat a hlavně poděkovat, bez nich by to nikdy nemohlo takhle dopadnout. Stále mám strach sesednout z kola, kroužím okolo CK Záluží a zalévám je endorfinovou lázní, ona je to fakt asi pravda, teď přilítne osamocený Klímič a kousek za ním čelní balík se spurtujícím Svobodinem a Vitasem. Přijíždí Kapr, úplně září, je vidět, jak mi to moc přeje, vždyť z půlky je to jeho pódium, to on kotvil skupinu, konečně se mu splnil sen jet týmově. Úplně se červenám, sune se ke mě ikona amatérské cyklistiky Vitas a s úsměvem od ucha k uchu mi gratuluje. Jsem dojatý, jedu za Kaprem k autu, kde ho musím obejmout, možná i oči zvlhly, kamaráde, tohle ti nikdy nezapomenu. Ten náš trenér to má zatím skvěle vymyšlené letos, viď? . Volám domů, že budu mít zpoždění, že tu musím zůstat na vyhlášení. Proč proboha? No víš, já tam budu stát. Cožéééééé?
  Teď by bylo nejlepší skončit, přeci se říká, skončit v nejlepším, vždyť jsem si ušil na sebe šílený bič, příště, až mě zase odpářou, jé to bude otázek, co se stalo
  A nedělní Běleč taky měla hodně ale, vždyť Kapr, Klímič, Vitas jeli v sobotu závod v Dubenci, Svobodin hlásil, že má za sebou těžký trénink, ale jak mi správně řekl Mirek, na to se historie ptát nebude, pěkně si to užij, všechno poprvé je nejhezčí a nejkrásnější. Tak si to užívám, díky všem co mi gratulovali, co mi to přáli, a věřte, že to je hlavně díky Vám, moje Šlapky, vy mě ženete pokaždé do sedla.
  
  
• Léňa – Bylo to fajn
  
  Bělečské okruhy patří mé nejméně oblíbené závody. Vždy když jsem je jel tak se mi něco stalo od spadlého řetězu přes defekt, až po pád prostě vše. Vyrazil jsem jen díky dvanácri přihlášeným šlapkám.
  Na start se řadím do první třetiny dost početného balíku. Taktika a cíle jsou jasná, jet vepředu a vydržet aspoň jeden okruh s prvním balíkem.
  Kluci z Lawi nemají kapitána tak je od startu pohoda, první větší vzruch je v brdku ke hřbitovu, kde díky tomu, že si najíždím z vnitřní strany do zatáčky musím skoro úplně zastavit a rozšlapat to do kopce něco stojí, do toho mám před sebou lidi co to už nedávají, takže dostat se k lidem co jedou je o držku, ale jsem tam. Sjezdíky jsou spíše o brzdách, celkově jsem tady brzil za jeden závod víc než za celý minulý rok dohromady. V nájezdu na první část jediného dvojkopce na trati chytám pěknou díru, točím něco kolem 40km/h a díra je stále stejná, musím si hrábnout až do dna abych se docvakl, klid ale stejně nepřichází, jede se pěkně v lajně a mám co dělat abych neděroval. Jenže jak říká Malina, kde nic není tam nic není, ve výjezdu z první části kopce už nemůžu točit převod, který je potřeba pro setrvání v balíku, shazuju, zpomaluju na 25km/h a pouštím borce za sebou ať si to dolepí. Jen díky tomu, že za mnou jelo ještě dost lidí, tak zůstávám součásti balíku ještě do nájezdu na druhou polovinu kopce, kde se ale jedou takové kule, že mi to odjíždí definitivně, už jen instiktivně zahákuju skvěle jedoucího Dreamra a vzpamatovávám se z prvního bezvědomí. Bohužel nebo bohudík sám nevím, naše nově vytvořená asi dvanáctičlenná skupina se nechce smířit s tím, že odpadneme hned v prvním kopci a díky tomu začíná nové peklo, nevím proč ale mám zařazeno, vepředu malou a vzadu taky, prostě jsem neměl morál na to hodit tam velkou. Díky borcům typu Libor Janouška, Radka Procházky, Honzy Šnajdra jsme ještě před Bělčí zpět. Uff můžeme si společně s Dreamrem oddechnout, první kolo jsme s balíkem dali.
  Do druhého okruhu se řítíme dost přes 40km/h, za výjezdem z Bělče vidím Malinu jak se zase větrá s Koubíkem před balíkem……Po jejich sjetí se tempo zase uklidňuje, do dalšího výšlapu k hřbitovu už jedu bohatší o zkušenost, že do zatáčky musím vjet z vnějšku abych nemusel tolik brzdit. Musím celý brdek vysprintovat, ale moc to nebolí, nemusím nikoho předjíždět už tu jsou jen lidi co tady mají být plus já. Další vzrušení je zase až v kopce před Bělčí, kde na horizontu druhé části kopce musím jet opět v bezvědomí, v balíku mě drží jen přítomnost Milana Procházky, u kterého si říkám, že s ním musím prostě dojet ikdybych tady měl umřít. Myslím, že někde tady nám poodjela osmička nejlepších kde nechyběl Malina, takže bylo jasné, že na špic nepolezu, stanu se ještě více neviditelným.
  Třetí a čtvrtý okruh byl o tom samém, jen u hřbitova se jelo mírněji a v dvojkopci jsem neodpadal což ale neznamená, že jsem si nedával jako kráva. Jediná kaňka na mé účasti v této stále asi třicetičlenné skupině bylo, že jsem vytratil gel, takže přísun energie na závěr byl v čudu. Další nepříjemný okamžik byl v nájezdu do čtvrtého okruhu kde mi z nepochopitelného důvodu najel z boku do beranů Vojtěch Beran z Trénuj chytře, naštěstí to ustávám, ale je vidět, že tam možná trénují chytře, ale závodit na silnici se ještě nenaučili.
  V nájezdu do pátého okruhu už mi je všechno jedno, mám splněno takže je mi úplně jedno kde mě skupina vytrousí. Pátý hřbitov nám koření Libor Janoušek, který si jen tak točí konvemi čímž se z nás opět stává had a musím zase zavřít oči, vypnout mozek abych necítil bolest a šlapat, ale světe div se, v nájezdu do lesa jsem tam, to znamená, že mi to ujede až ve dvojkopci, kde jsem už nechal všechny své dnešní síly (tajně jsem doufal, že se tam moc nepojede a vydržím až do cíle…). V nájezdu do lesíka je v balíku cítit touha být v cíli co nejrychleji, sjezdy se jedou snad nejrychleji ze všech okruhů, zatáčky musím sekat hlava, nehlava, ale i tak patřím mezi ty pomalejší. V nájezdu na dvojkopec mám opět díru, kterou si ještě dokážu sjet, ale už nepřichází očekávané zpomalení balíku, což pro mě znamená, že si musím vystoupit. Cedím se až na chvost nemám absolutně morál se docvaknout, zkusím ještě vstát a něco vymačkat, ale místo zrychlení, přichází naprostá bezmoc otočit pedálem, nohy se tváří, že nejsou moje, házím kašpárka, jedu 12km/h a čekám na Milana Procházku, který tady skončil taky. Milan je na tom o poznání lépe, hned ho hákuju, musím říct, že za ním v háku jedu totální krev, když mě vyzve k odstřídání tak mu neodmítám, zavřu oči a zase tupě šlau už jen silou vůle, makám co to jde, ale Milanovu rychlost 33km/h vždy snižuju na 31km/h, naštěstí mě tam dlouho netrápí a střídá mě rychleji, což je mi ve finále stejně jednou, protože za ním si dávám jako kráva. Definitivně si jej nechávám odjet v posledním brdku v nájezdu na hlavní směr Běleč. Tady se má rychlost pohybuje kolem 10km/h, vzpomínám na Grapy, prostě mám dost. Do cíle to už jen nějak silou vůle dostrkávám. Uff mám to za sebou.
  Celkově vzato, můžu být spokojen, v hlavní skupině jsem byl 83,95km, mohl jsem si užívat společnosti borců, které moc často ve svých skupinách nevídám, přeci jen jet do kopce vedle zadýchaného Libora se mi tak často nestává, ale ten pocit jaké by to bylo, kdybych do sebe ten gel dostal mě prostě hlodá. Ještě, že na kdyby se nehraje. Podařilo se dost dobrých skalpů, které se už nemusejí opakovat ať jsou to borci z AB Cycling nebo z dáli příchozí Jirus, jo zase tak špatné to nebylo, jsem moc spokojen, cyklistika je spravedlivá, když nemám kilometry nemůžu tam s těmi nejlepšími být.
  
  
  
• Malina – Soukromý etapák
  
  Musel jsem to prubnout. Na tréninku nevím, co bych jezdil, na 6 hodinový švih čas není a ve třech hodinách už se zmáčknout víc neumím. Proto v týdnu už je to jen spíše údržba a hmotu nabírám o víkendech. Tento víkend se sorevnovanija pěkně sešly. Sobota s Kapříkem EM Dubenec a neděle klasika v Bělči. Od obou závodů jsem čekal něco úplně jiného. Povyprávím postupně...
  
  EM Dubenec
  
  Na startu je menší balík, ale zajímá mě Luboš Kejval, samo také Libor Janoušek a možná někdo z dalších. Představuji si delší únik a pak klasikářský špurt. S Kaprem jde všechno dle plánu, žádný stres, čas před závodem akorát a máme 20 minut na projetí. Už při rozjíždění ale cítím zvláštní pocit síly snad i v ušním boltci. To bude průser, říkám si. Závod je to zvláštní, prvních 5 kilometrů jedeme pomalu snad 20, až to skoro bolí a obávám se, že se vysoké ráfky zadřou v ložiscích. V prvním kopci se ale už se zvedají otáčky a přestávám si vyčítat, že jsem zaplatil startovné. Začíná zlobit Libor a trochu i Luboš Kejval, pak dva neznámí příchozí, já si občas taky odplivnu. Třeba celé druhé kolo sám před balíkem, kdy už jsem ho ani neviděl :). Na konci kola mě ale mají a špice se začíná vyjasňovat. Čirou náhodou ve třetím kole jsem v cca 10 lidech pár desítek metrů před balíkem. Znám tu jen Konráda z Vokolků, Tomáše Koutského a Tomáše Maršíka. Jedeme hrozně, jeden dělá díry, druhý před skupinou, třetí za skupinou, čtvrtý pátý nestřídají, hrůza. S Konrádem si dáváme pedagogickou půlhodinku a hlasivky dostávají zabrat. Balíku ujíždíme, byť očekávám, že alespoň někdo ještě přijede. Pak se ale srovnáme a dvě kola pravidelně střídáme a na větru tím získáváme. V kopci jezdím tempo na malou, aby jsme nahoře mohli hned valit do Dubence. V pátém kopci nastává komický okamžik, jeden z hošanů v bílém dresu v mém tempu nastupuje a vydává se dopředu. Nechápu co to má znamenat a domlouváme se, že ho ztrestávám pořádnou větračkou. Když jsme v Dubenci a on odbočuje do cíle (jelo se ale 6 kol), tak je to jasné. Pak si nás ze všech sil dojel a říkal, že mu narostlo jen pět prstů. Mezitím už delší dobu řeším s Tomášem Koutským jeho nevoli střídat, dávám to hlasitě najevo a nemám problém ho vyloktovat, když se chce zařadit do lajny, před mé přední kolo jen aby nemusel na špici. Spěje to na pěstní souboj, ale pak jde na špic, já ho pochválím a je po problému, jak prosté. Přijíždíme pod poslední kopec, mezitím proběhne pár nástupů a zbývá již pět zrn. Pod kopcem se solidárně ptám Konráda, jak je na tom. Prý špatně, že mi to klidně rozjede. Ani nepotřebuji, jdu pod kopcem na špic, dvakrát zleva doprava, zatáčka kostel, mám náskok, zdravím pány Prágla, Klímu a Strapka na čumendu. Na vrcholu se naposledy podívám za sebe, nikde nikdo, teď už jen nepíchnout. Do cíle neohroženě sám za zaváděcím autem, v Dubenci na mě všichni koukají, Vitas mává a přeje. Nebudu se napařovat, že mi to nedělá dobře! Chvíli jsem i dojatý. Sobotní mise splněna.
  
  Večer masáž, italské bistro, špaghety s krevetama, 2 dcl prvotřídního Lambrusca žádnej patok z Lidlu, ikdyž účet nic moc. Život je ale krásný :)
  
  UAC Běleč
  
  Povzbuzen včerejším úspěchem a zvědavostí Léni v autě se jdu projet směrem na Chyňavu. Zvláštní, kromě nevyspání se cítím stále v rozumné míře. Až dnes si uvědomuju, jak mě loni závodní jaro chybělo! Start, srovnávám dnešní závod s minulým týdnem, jede se ostřeji všude, na rovině, u hřbitova, ve sjezdu... Ale hlavně minulý týden tu nebyl V.N., slovy Václav Nežerka. Kurva co ten kluk umí, to mi hlava nebere!? Loni jsem nejezdil a při občasném nahlédnutí do výsledků to člověk tak nevnímá. Je tu první kopec, nějaký nástup smrdí ve vzduchu ale tohle je něco. Koukám na tachometr jedeme druhou půlkou skoro třicet, jedu na malou na třetím fleku ještě za Zahálkou ale nemám nárok a musím zařadit. Takže krásně na hrubou až do lesa, abych byl aspoň v háku. V lese se vůbec se nezmírňuje. Dozadu se nedívám, ale natažené to je až běda. V druhém sjezdu kuje pikle Dreamer. Vypadá to, že si chce udělat náskok, což mu kvituji a snižím se u špice držet konstantní tempo, aby to nikdo nezrychloval. Jediný kdo to zrychluje je jeho kamarád ze Kanárů. Tomu říkám kamarádství až na krev. Po sjezdu ho v zatáčce bohužel máme. Poslední stéblo mu nabízím, aby s námi rychle najel do protikopce a důrazně říkám : "Pojď Karle!". Karel na úpatí ovšem nikde. Natažené to je teď mimořádně, takže není na co čekat. Zvedám kotvy a když vidím, že se přidává Zahrada a Nežerka nechávám velkou a táhnu první polovinu. Na druhou mě střídá Václav. Je to brzy ale už se láme chleba. Kopec masakr, v lese masakr a neustále se to zrychluje. Ještě před křižovatkou je balík na kousek. Ale kupé už je naplněné, 8 borců, M.Koubík, Vitouš, příchozí Zahálka a Doležel, Zahrada, Venca a Václav Jelínek. Střídá nejméně, prý málo závodů... Skupina je silná, vůči včerejšku nebe a dudy, každý ví co má dělat a co tady chce dělat. Za chvíli nikoho za námi nevidíme. Yeah!!!
  Ve třetím kopci padá Michalovi řetěz, solidárně čekáme a celkem tohle zvolnění kvituji, za chvíli zase rychlý kolotoč. Jak je tenhle sport krásný a spravedlivý! Přijíždíme do čtvrtého kopce, jeho druhé poloviny a ejhle on už je jen spravedlivý. Zahrada s Vaclávem rozjíždějí opět kaši. V kopci se o nic nesnažím a visím "za voči". Vypadá to, že se rozpadneme a pojedeme do cíle po jednom . Ale v lese jsme všichni komplet a jak máme pěkně roztažený žábry začíná závodění na krev. Nástup střídá nástup. Je mi jasný, že si podřezávám vetěv, ale co když už má někdo odřezáno více? A hlavně mě to baví!!! Přes Běleč klid a začínám si myslet, že se poslední kopec pojede v pohodě, že už má každý vybráno. Vybráno mají ale jen ti, co byli včera na závodech a představují si to jak Hurvínek válku. Odspoda jede kluk z KOVO Praha, nevypadá na to, ale ten nástup je fakt hustej. To na propagaci odborů moc nevypadá. Zvedá se Zahrada. Tak toho jsem se bál, jdu mu do háku a na rovince mezi polovinami ho sjezdu, ale pohár už přetekl. Je to už trochu s křečemi. Zahrada je nezlomnej, druhá polovina a vstává zas. To už je grande finále a pro mě dosavadní vrchol sezóny. Nejdřív to vypadá, že ho i dojedu a Václav Nežerka už taky trochu pokulhává. Ale pak dostanu kulku do lýtka a musím do sedla. Václav ho naopak dojíždí. Slává vítězům, uznávám pořážku a na sjíždění už nemám síly. Vepředu tedy dva mlaďasové, Zahrada a Néža. Naše čtyřka v klidu až do Bělče, kde se zvedá Vajda a jede si pro UAC bronz. Pro mě brambora. Podávám ruku všem ze skupiny, dnes to bylo poctivý, sakra poctivý!
  
  Dnes nejvíc vypitých kafí za den, bolest všeho ale také vymýšlení taktiky a přespání v Doksech!
  
  P.S.: Ještě jednou speciální gratulace pro Kolíkáče! Tohle nesmí zapadnout a pevně věřím, že se to bude opakovat!
  
  
• Radim – Bělečské okruhy aneb trojí eliminace a dost
  
  Belecske okruhy - report Radim Skala