Manifestační jízda za doprovodným autem proběhla nad očekávání dobře, na špici Kapr ve žlutém dresu jako průběžný leader, postupně okolo sebe má svoje domestiky, Diablo, Gejza a já mu děláme závětří těsně za zaváděcím vozem. Neskutečný pocit, 4 Šlapky táhnou II.balík vstříc 30. Doksům!
Za Kostelcem jsou závory dole, tak se vyčurat, napít a jde se na to. Je zatroubeno a Gejza se vydává do úniku, kotvíme špic, ať si užije pár minutek slávy. Průjezd Všetaty, Kapr zdraví Orlíka, já se jen soustřeďuji na správné projetí zatáček a na točení se u špice, nesmí být žádný propad dozadu, první síto Čečelice jsou cítit ve vzduchu. Gejza stále v úniku, čečelická vracečka, nechávám velkou a letíme vstříc horizontu. Přeletíme přejezd, teď nepodcenit kostky a točku na hlavní, fíha, tatam jsou předchozí utrápené roky, kdy jsem tady jel totál podlahu a stejně to ujíždělo. Sjeli jsme Gejzu, s Kaprem se moc nehrneme na špic, je to trochu chaotické, pár bezzubých nástupů, prostě se čeká na Řepín, kde se to bude určitě porcovat. A taky že jo, jede se řemeslo, nechal jsem velkou jako většina ostatních a než se člověk rozkouká je tu vršek kopce a Kubajz, který bezradně mává v krajnici s kolem
. Ale není čas na přemýšlení, zase vypnout mozek, rovina se jede a není radno vypadnout z háku.
Zvedá se pěkný bočák a nebe potemnělo, vypadá to hrozivě. Je to neodvratné, lokální bouřka přímo nad námi, přívaly vody se hrnou ze shora, kapky, jako ostré jehličky píchají do rukou, během minuty jsme promočeni skrz na skrz, sprchujeme se navzájem, přes brýle přestávám vidět do toho hromy a blesky nad hlavou. Nadávám na všechny meteo radary, toto prostě nebylo v plánu! Vzpomenu i na Dreamera, chudák, ten musí být úplně rozložen
. Zase zkouší někdo odjet, ztratil jsem docela přehled co se kde děje a spíše ze zadních pozic kontroluji čelo závodu. Není vidět na krok, silnice plná vody, trefit teď díru je s námi amen. A ve sjezdu si to už jeden roluje po asfaltu do křoví, Holanďan pak v každé zatáčce vycvakává nohu a brzdí kufrem, borec co padl se vrací, přestává už pršet, jsme v údolí, Svobodin odjíždí, snažíme se trochu občerstvit, je nás stále kolem 20 lidí. Začínáme se pravidelněji točit, rychlost kolem 40km/h., ale Svobodin stále s 50metrovým náskokem, Vitas hlásí, nechte ho vyvětrat … Silnice stále plná vody, štěrku a písku, ale i přesto si užívám jízdy vedle borců CKKV jako je třeba Pepa Vejvoda či Michal Štěbeták
. Teplota rapidně klesla, u Grobiana vzpomínáme s Kaprem, jak nám tady na zimácích bylo o hodně tepleji. Blíží se Romanov a mě opouští veškeré sebevědomí a bojovnost, začínám cítit divné cukání v lýtkách, jakoby předzvěst křečí, co jsem měl na Sázaváku
. Není mi vůbec do zpěvu, představuji si, jak na Romanově pochoduji v krajnici, to prostě s nimi nedám.
Romanov je tu, dole stojí Mišutka s otcem a loví přehazovačku z drátu, no do háje
. Jedu naprosto odevzdaně na ocase grupy, pár lidí jsme již sice nechali dole, ale stále asi 10 střelců přede mnou a začíná mi naskakovat zlověstná díra. Tak jsi skončil kamaráde, co je ti platné, že jsi dojel až sem, Romanov Tě posílá do propadliště dějin... Bojujeme společně s Martinem Čurdou, stále čekám zásek do lýtek či do stehen, ale s přibývajícím kopcem se mi začíná jet čím dál tím lépe, svaly se zahřály z toho mrazáku v údolí, a když se zjeví nakloněná rovina k horizontu, začnu slyšet zdáli zvuk trubky a dostávám se do varu. To musí být Bobek, bleskne mi hlavou a nemýlil jsem se.
Tam, kde se nám zjevilo před lety cyklistické nebe v podobě Vyhupa, to co zažívají borci na závodech ProTour, to bylo pro nás přichystáno letos na Romanově. Kotel je slabé slovo, to bylo boží dopuštění, transfúze oranžové krve, neskutečný, nezapomenutelný, díky bejku! A já si zacvakal duálama, zvedl zadek a nohy jely a jely a přehučel jsem celou grupu. A v hloubi mysli mi znělo Kaprovo: „kostky ve Mšeně budou rozhodovat!“ Jo, mě nedostanete, Paudera s Klímičem odskočili a já se vrhám do sjezdu do Mšena hned za nimi, zvolna vytočit točku a jdeme na kostky, kolo tancuje jako smyslů zbavené, podkluzuje to a s Kaprem vedle sebe zdoláváme rozhodující úsek závodu. A Kapr nekecal, opravdu se to tady zase rozhodlo, i když to vypadalo tak nevinně. Před horizontem Kapra pouštím, přejel mě Svobodin, vpravo je Vitas, pohoda, je to jasný, zakousnu se do nich a po chvíli se zase všichni sjedeme. Ale to byla osudová chyba. Kapr se přisál za duo Klímič-Paudera a začínají nám mizet. Vitas se Svobodinem se protočí, je tu i duo SWEEP Prokeš-Hennlich, no já se už do toho teď nebudu pouštět, přeci nebudu sjíždět Kapra. Hned to pochopili, pěkně se přede mnou točí a já se vezu jako leader
. No jo, ale trojka vepředu nám zmizla z očí, takže to vypadá, že je rozhodnuto.
Teď mi začne šrotovat v hlavě, jestli by to nějak nemohlo klapnout na podium, ale hned to zavrhuji, před námi jsou 3, vyhlašují vždy 5 lidí, no jo ale Vitas, Svobodin, Prokeš, vyhlášení spurtéři, ti se zvednou a já jen zamávám. No velká škoda, že jsem neháknul Kapra, síly na to byly, jen hlava to blbě vyhodnotila, mohli jsme třeba uhánět ve 4 vstříc Tachovu. Ale to jsou kdyby, teď neudělat chybu, sjezdy kloužou, díry se trefují, ale nemusím makat na špici, to je krásný pocit. Začínáme pomalu sjíždět osamocené bojovníky z I. balíku, a jeden z nich je i pěkně vybarvený, je to náš Hulis. Houknu na něj pojď, a on skvěle zaloví a drží s námi vyrovnaný krok. Vybaví se mi vzpomínky, kdy jsem taky v mladém balíku se mohl aspoň chvíli svézt s veteránskými ostrostřelci včetně našeho Vyhupa. Blíží se cíl, hodně jsme zvolnili, dojeli jsme další početnější grupu mlaďochů a přijali jejich tempo, dokonce po chvíli parádně jedoucí Hulis odjíždí asi se třemi vstříc cíli, my čtyři veteráni stále u sebe, Vitas hlásí „L\'ultimo Chilometro“
, je to klid před bouří a když jsme na 200 metrech jako střela vystřelí Prokeš, za ním Svobodin, zkouším taky co to dá, Vitas na pravoboku svěsil nohy a jen si užívá naše snažení, řve na mě, ať jedu, no málem to vyšlo, Svobodin svěsil před čárou a já mám přední kolo o pár centimetrů za ním.
Hmm, tak to u mě nevyšlo, ale Kapr je třetí, to je skvělý, po chvíli ho nacházím a zase se dojemně obejmeme
. Doksy jsou za námi, byl to match se vším všudy, moc jsem si přál přejet Romanov mezi nejlepšími a to se povedlo. S Kaprem pivko od Slunečních hodin, ale dává se do nás pěkná klepavka, Vitas ukazuje dokonce málem omrzlé ruce, no pakujeme se rychle do kempu do sprchy. Škoda, letos to na návsi nevyšlo, mrzelo mě, že se nekonal pokec se Šlapkami, omluva všem, ale bylo to o zdraví. V kempu Svobodin, který mě uzemňuje zprávou, že Paudera je už v kategorii Ctihodní a tím pádem jsem na 5. pódiovém fleku a budu tam společně s Kaprem! Hned to s naším žluťákem glosujeme euforickou hláškou: „ to se vožereme!“ a ani jsme netušili, jak blízko budeme pravdy
. Vařící sprcha, kola do chatky, rozvěsit promočené hadry a učesat se na vyhlášení … když jsou na pořadu Veteráni, VLK překvapivě hlásí a na 4. místě se umístil … Kapr hned startuje za ním, proč nevyhlašují jako obvykle i 5. místo, prý sponzor nedodal ceny, ale že ho nakonec vyhlásí, když si to Kapr přeje
. Stojím na podiu na legendárních Doksech společně s Kaprem, ten bělečský sen pokračuje, jsem dojatý, je to tam!
A ke vší té radosti tu máme ještě stříbrného rakeťáka Malinu, gratulace bejku, já Ti věřil hned u auta u teplárny, když jsme dofoukávali těch 120 psů a balík odjížděl
. Začíná večírek, v tomto jsou Doksy jedinečné, ten pokec k nim prostě patří, letos navíc okořeněn i reprezentantem ČSSR a dovolím si tvrdit, že páteční 3 hodina ranní z nás udělala opravdové šampióny! Doksyyyyy!