Akce Českobrodská vánoční desítka 2012

Akce Českobrodská vánoční desítka patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2012-12-16.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Foto Honzis :: Fotogalerie :: behej.com

Výsledky: (délka 10 km)
Gejza 00:43:30 // 4:21 na km
Léňa 00:43:44 // 4:22 na km
Kolíkáč 00:44:04 // 4:24 na km
Camrda 00:44:44 // 4:28 na km
Bobek 00:45:26 // 4:33 na km
Kocour 00:46:02 // 4:36 na km
Iceman 00:51:25 // 5:08 na km
Balu 01:10:13 // 7:01 na km

Historie: 2010 :: 2011

• Kolíkáč – Desina v Brodě
  
  Desina v Brodě, můj vrchol běhnové sezóny, bohužel letos moc běžeckých závodů jsem nedal, výběhy v týdnu jsou spíše tukovým výpalem, intenzity žádné... Namlsán po Kamzíkovi, kdy přede mnou jen orange Malina, jsem s optimismem hleděl do údolí u Brodu a cíl nemohl být jiný, než nechat Běhny za sebou. Nedělní ráno obleva jako blázen, do toho studený déšť, ale to se prostě neřeší, oranžová parta stále funguje jak má a žene nás na prezentaci. Díky obětavému Camrdovi dáváme Opatov-Letňany-Brod v rekordním čase, tam již ve starťákovém opojení Léňa, Ice a Bobek, v nabité klubovně i třeba Honzis a Norbič, no prostě atmosféra, jak má být. Doráží i Balu a tak jen avizovaný Bonzo nejde na start kvůli nachlazení, ale obětavě fotí. Vysvitlo slunce, silnice sice plná vody, ale čepice a rukavice necháváme na startu, Bobek i svoji zimní bundu nakonec odkládá a myslím, že udělal dobře. Trochu zmatku na startu a již si cákáme do ksichtů a hltáme první metry. Gejza jde tvrdě za svým cílem, oplatit mi Kamzíka a táhne orange vláček, já mu skáču do háku, za mnou Léňa a slyším i Camrdu. Zahrady, mírné stoupání, dýchám hodně nahlas, nechci píchání v boku, které mě letos nějak moc provází, Gejza si již vytvořil náskok a za ním se vydává Léňa, hůů musím zrychlit, ale nějak se tělu nechce, Bobek jde přese mne a hned za ním Camrda, sakra musíš, naštěstí teď již hodím pevný háček. Ale jsou to rozhodující okamžiky letošní „desiny“, a mě není vůbec do zpěvu, Gejza se vzdaluje, za ním kousek Léňa a já jen tupě hákuji Camrdu, který má na dosah Bobka. Po chvíli jde přes něj, Bobek trochu vadne, no Camrdu nesmím pustit, hlava vysílá signály ke zrychlení a držím tempo Camrdy. Věřím v nějaký zázrak, že dokáži zrychlit, bláhově se chlácholím, že teď jako šetřím síly, které se mi budou v závěru hodit, ale prostě to chtělo háknout Gejzu a zkusit to s ním co to půjde. To se bohužel nestalo, blížíme se k obrátce, Camrda běží parádně, nedokáži ho předběhnout, přes nás přelétává žena v růžových botkách, ta, o které píše i Léňa, že ho zařízla a nakonec i Gejzu. Jo bylo to zrovna u dalšího mírného stoupání před obrátkou, chtělo to se jí zase háknout a zkusit, ale to jsou jen kdyby Prostě v ten správný okamžik impuls ke zrychlení nohou nepřišel, a už je tu proti nám Gejza, za chvíli Léňa, nezdají se daleko, ale obrátka klame, plácáme se do rukou, skvělé týmové povzbuzení a sounáležitost. Tak jsme v půlce, teď už jen z kopce, Camrda stále přede mnou, a za námi se přibližují další borci. A jeden jde přes nás, teď nebo nikdy, zkusím ho, jo jde to, rozběhlo se to a Léňa se začíná přibližovat. Zdá se, že si tělo přivyklo na větší zátěž a začínám věřit, že by Léňa mohl padnout a i a Gejza je vidět, no třeba jim dojde! Chlapík běží skvěle, hlásí mi, ať jdu před něj, ať mě nezdržuje, ale netuší, že jsem rád, že visím, prý dal včera nějaký běh a táhne mu na 60 let. No hezký! Já mu říkám, že budu rád za rozrážení vzduchu, hlavně ať seběhneme ten orange bod před námi, že ho v cíli nechám před sebou . Ale Léňa se nevzdává, vzdálenost se nezkracuje, jo na kole by stačilo zvednout zadek, zacvakat duálama a hop k němu, ale v běhu to je šílená dálka. Veterán co mě táhne, hlásí, máme to 1,5km do cíle, teď už musíš sám zrychlit, no zkouším to, ale je to dost parodie, nohy lítají sem a tam, Gejza s Léňou stále ve stejném odstupu, jo kamaráde prohra se blíží, ty dva wolowé ti to dají zase pěkně sežrat... Kluci gratuluji, byli jste lepší, nedá se nic dělat!
  
  
• Léňa – Jednou a dost!
  
  Po běhu okolo Hostivařské přehrady jsem byl namotivován do pořádného běžeckého tréninku, jenže pár dní po tomto závodě jsem nemohl moc chodit, tak nakonec jsem vyběhnul pouze jednou na večerní běh s kluky z jíža. Hostivařský kamzík mi ukázal, že Kolíkáč běhá jako z partesu, takže motivace zaříznout jej byla dost silná. V tréninku na něj mě zase zarazily prochladnuté ledviny, s kterými jsem se pral další týden. Takže jet do Brodu byla pro mě spíše společenská událost.
  Ráno vyrážím v hustém, slizském dešti pro Icemana, který se také nenechal zlomit počasím, pak pro mistra dvojkila Bobka a hurrá do Brodu. Ještě rychle zkalibrovat hodinky, zaháknout se za Kolíka a držet co to půjde, počasí se uklidnilo, neprší a dokonce svítí slunce!
  Startujeme až na druhý pokus, rakeťáci v přední linii nevydrželi na startovní výstřel a i na této distanci ulili start. Na startu nás stojí asi osmdesát. Hlídám si Kolíkáče, přeci jen od posledního závodu mám sebevědomí výš tak není třeba čekat na poslední kilometry. Ze šlapek nejlépe odstartoval Gejza, který nám nenápadně, ale rychle mizí z dohledu, jsem v klidu, vím, že takhle začíná všechny závody a pak mu brzy dojde. Ještě čekám, že může překvapit Bobek, který je prostě talent od přírody, další konkurent je stále zlepšující a hlavně trénující Camrda a Kocoura také není dobré podceňovat. Proto jsem na prvních stovkách metrů rád, že je mám všechny ve svém okolí.
  První stovky metrů se běží mírně z kopce, běžíme pravidelné tempo stále kolem 14km/h, silnice je samá kaluž, takže to je spíš takový běh přes kaluže. Kromě Kolíka si hlídám své pravidelné, hluboké dýchání přeci jen 10km jsem ještě neběžel v závodě a dostat někde křeče nebo takové to píchání bych nechtěl. Kolíkáč chvílemi hraje herečku svým hlubokým vzdycháním někde kolem druhého kilometru, je jasné, že neběží hranu jen převzal Diablovu taktiku na matení soupeřů. Čelo nám definitivně mizí, s Kolíkem se tak nějak nepravidelně střídáme, Camrda, Kocour a Bobek jsou za námi v háku, Gejza tak třista metrů před námi. V prvním menším výběhu v obci Zahrady s Kolíkem neplánovaně vytrácíme Bobka s Kocourem a vbíháme na neudržovaný úsek silnice, rozuměj rozbředlý sníh s ledem, který je místy trochu posypán pískem od pořadatelů abychom se nezabili.
  Na tomto úseku jdu před Kolíka, protože v háku za ním absolutně nekontroluju kam došlapuju a pár prokluzů mi dává jasně najevo, že musím vidět kam šlapu. Co druhý krok mi podklouzne chybí mi funkce ESP a jiné vymoženosti na pohyb po ledové ploše, ale jde to. Kontroluju hodinky abych moc nezrychloval. Jak vidím před sebou Gejzu, něco ve vnitř hlavy mi říká abych protáhnul krok, ale stále mám na paměti, že do cíle to je ještě pěkně daleko tak mačkat se nebudu. Kolík se taky nikam nežene takže tempo máme správné. Prvně si u silnice všímám značky označující vzdálenost a to číslo 4, jen nevím jestli to jsou 4 do cíle nebo máme 4 za sebou, nohy mám docela unavené, potřeboval bych svěsit nohy, jenže to bohužel nejde. Vyhlížím obrátku respektive čelo závodu, které by se mělo již proti nám vracet. První závodník mě mijí tak třista metrů před obrátkou na pátém kilometru. Kolíka za sebou už neslyším, znamená to, že jsem to asi přepálil, jenže nechci zvolňovat, protože mi je jasné, že kdyby mě doběhl, získá další, nové síly a už ho neuhákuju.
  Na obrátku dojdu skoro krokem, nechci riskovat pád na ledu. Na Gejzu mám ztrátu kolem sta metrů a Kolíka tak padesát za sebou. Profil je mírně z kopce, proto protahuju krok a snažím se o zrychlení, které se moc nekoná, rozbřehlý sníh je dost proti, nedá se nic dělat, pokračuju ve svém pravidelném tempu a čekám až mě Kolík nebo Bobek doběhnou, Gejzu už neřeším. Jak si tak běžím a začínám cítit únavu, slyším za sebou kroky, které se rychle přibližují, honí se mi hlavou kdo to tak může být, radši trochu zpomaluju, protože jestli to je Kolík, musím mít ještě síly abych ho uhákoval. Jsem na sedmém kilometru, dech už moc nekontroluju, ale rezerva tam stále je, z běžce za mnou se naštěstí nevyklubal Kolík, ale nějaká běžkyně v červené mikině v růžových botech. Je tak o dvě hlavy menší než já, ale peláší jí to znamenitě. Poprvé si říkám, že jsem na závodě tak se koušu a jdu jí do háku. Běžím za ní něco přes kilometr, díky čemuž mám Gejzu na třicet metrů. Závod má nový rozměr, vzpomenu na Mamuta 2008, kde nám Gejza ujel na začátku dvousetkilometrového závodu a my jsme jej v posledních kilometrech převálcovali jako nemluvně. Začínám vyhlížet dobu kdy Gejzovy sekne, jenže pořád to nepřichází, švihá to pořád stejně, při seběhu do vesnice opět natahuju mílové nohy co to jde, ale Gejza se moc nepřibližuje, můj červený magnet je už tam tam, spíš začínám slyšet hlasy a kroky za sebou. Dokonce na osmém kilometru slyším Kolíkáčův smích! Safra jestli mě tady převálcuje, bude to mrzet. Nedá se nic dělat, mám do cíle něco přes kilometr, není třeba se na nic šetřit.
  Pokouším se o maximální zrychlení, ale nějak to nepřichází, vysílám signály, ale nohy je ignorují, vzdálenost mezi mnou a Gejzou se naprosto nemění. Na ceduli 1km do cíle do toho dávám vše, jenže kde nic není tam ani smrt nebere, spíš se mi zkracuje krok, nohy slábnou tzn. podlamují se a Gejza získává další sekundy. Začínám si říkat, že tady by mi už nevadilo, kdyby mě Kolík vzal, bylo by to o pár sekund a to není špatné, ohlížet se ale nechci, stejně nejsou síly na zrychlení a je jasné, že kdybych za sebou Kolíkáče viděl, spíš by se mi vlily do očí slzy než síly do nohou. Do cíle dorážím v čase 43:44min, je to můj první čas na této distanci z toho minimálně 4km byly na ledu tak asi jako první laťka dobrý. Pocit, že jsem dal Kolíkáče je úžasný, jen si ho nejsem schopný pořádně užít, protože mě dal Gejza, čímž mi dal brouka do hlavy, co kdyby, kdyby. Hold je to borec, který trénuje a proto mě dal. Ještě, že se to stává jednou maximálně dvakrát za život! J