Jirus –
Bike není road
Vzhledem k tomu, že letos vypadly z kalendáře maratonů Sudety tour, tak jsem se rozhodl tuto mezeru vyplnit tak, že se asi po sedmi letech zúčastním horského Krále Šumavy. Na podzim jsem zakoupil zánovního bika, (ten starý byl v takovém stavu, že mi doma děti radily, ať ho raději nikde nenechávám bez dozoru, nebo mi ho odvezou popeláři), tak proč toho nevyužít. Když jsem se přihlašoval, bylo krásné počasí, slunce svítilo a já se těšil, jak si zařádím v terénu. Ale týden před startem začalo pršet a vypadalo to, že už nikdy nepřestane a já se těšil pořád míň a míň, až jsem zjistil, že se mi na Krále vlastně vůbec nechce. Naštěstí v pátek déšť ustal a výhled na sobotu byl vcelku solidní.
Když jsme s bráchou v sobotu ráno dorazili do Klatov, bylo asi šest stupňů a skoro jasno a já samozřejmě nevěděl jak se oblíct, abych ráno nezmrz a v poledne se neupek. Nakonec jsem to odhadl dobře, dole krátký, nahoře krátký a návleky. Jedu na start. Díky podzimnímu úspěchu na silničním Králi jsem se dostal do první vlny, tak se stavím skoro dopředu. Za chvíli je vedle mě Míra Zbuzek a já z něj tahám moudra ohledně závodění v terénu. A je tu start. Po asfaltu pohoda Míra jede dopředu, kamery ho berou ze všech stran, já se držím zpátky čekám, kdy to vypukne. Dočkám se celkem brzy. První stoupání, vjíždí se do terénu, zvyšuje se jak sklon kopce, tak množství vody, bláta a kamení, ale i tempo. Asi do desátého kilometru jsem schopen to vše akceptovat, ale pak musím uznat, že na to nemám a z čela si vystupuji. Postupně mě předjíždí ještě pár lidí. Pak se to ustálí, pár nás jedeme pospolu, ale stejně každý sám. Tady to není jako na silnici. Skupina co střídá, tady jede každý za svoje. To je taky to, na co za chvíli přistupuju. Pojedu si svoje a užiju si to. Jede se dobře, žádné stíhačky, žádné viset ve skupině. Prostě jedu jak se cítím, úsměvy do kamer, do foťáku, mávám na děti kolem trati.
Nebudu popisovat kudy se jelo, protože to netuším. Z mého pohledu silničáře se jelo blátem a vodou přes kameny a kořeny do nekonečných kopců a místo oddychu ve sjezdech jsem stál na bzdách a skákal za rachotu součástek přes rygoly kamsi do údolí. Ale pořád s dobrou náladou a vědom si toho, že jsem kolem dvacátého místa. Dobrá nálada mě začela opouštět ve chvíli, kdy mě málem opustil přesmykač. Hopkám si to takhle z kopce a na poslední chvíli jsem uviděl odbočku doprava. Brzdím co to dá, zatáčím a snažím se nelehnout, zároveň vepředu shazuju na menší převodník a vzadu házím na větší pastorky a do toho se snažím šlapat a bylo to. Kouslá přehazka a přesmyk otočený za roh. Tak to je konec. Slezu koukám co se stalo snažím se v tom vyznat. Nakonec se zdá, že to půjde. Silou otáčím přesmykač do jakžtakž do původní polohy, přehazka se vrátila sama, řetěz drží. Jede se dál. Ne na dlouho. Už delší dobu se mi zdá, že páka zadní brzdy jde až téměř k řídítku a pořád se to zhoršuje, až se o něj nakonec opírá a přestává to brzdit. No tak brzdim o to víc na předek, ale kopec je prudký, kořeny velký, a tak to dopadlo jak muselo. Jeden z kořenů kolo zastavil. Ano kolo, ne tak mě. Já pokračoval letmo plavmo vpřed. Odřeniny a modřiny mě bolí ještě teď. Naštěstí dokážu vstát, ale všechno mě bolí, z kolena mi teče krev a podlamujou se mi nohy. Vracim se pro kolo, to se zdá být v cajku, tak nasedám a pomalu pokračuju dál. Jsem rozhozenej, sotva šlapu, mám chuť se na to vys… Ale přece to nevzdám. Tak jedu dál, po chvíli bolest ustupuje a přichází vztek. Než jsem se posbíral, tak mě jeden předjel a po chvíli další a to tede ne. Tak začnu jet, ne abych je dojel, ale ať mě nepředjede další.
Pak ale přišlo spojení s krátkou tratí. Ti lepší z ní už byli zřejmě v cíli, protože trať se hemžila pachtícími se a tlačícími závodníky. Valim to kolem nich, řvu na ně „levá jedu“ a někteří dokonce uhybají. Objíždím je jak se dá, cestou i lesem, valim to z kopce, ostrá levá, pařez, ještě se mu vyhybám a do cesty mi skočil strom. Ležim na zemi, kolo vedle mě, mám toho už fakt dost. Kontroluju jestli je vše funkční-na kole, na sebe už kašlu. Celá brzdová páka včetně řazení je otočená pod řídítko, ale jinak snad ok. Srovnat to bez nářadí v rychlosti nejde, tak naskakuju do pedálů a snažim se dohnat co se dá. Ale jak se otočily řadicí páčky, tak můžu řadit jen nahoru , ale ne dolu na těžší převody. Takže do cíle řadím jen vepředu a mám tak převod buď moc těžký, nebo moc lehký. Poslední úsek po rozbahněné louce už nějak přebrodím a je tu cíl.
Takhle jsem si to nepředstavoval. Že to nebude jako po silnici jsem čekal, ale tohle bylo přece jen trochu víc. Víc kopců, víc vody, víc bláta, víc kašpárka, víc pádů, víc bolesti, víc dřiny… MTB je prostě víc.