HonzaB –
Jízda v utrženém vagóně
Na tenhle závod jsem se těšil jako malej kluk na Vánoce. Cyklistika je v podstatě individuální sport a krásná sama o sobě, ale pokud se do ní přidá poctivá spolupráce v týmu, tak jde o dimenzi silnější zážitek. Trochu jsem si toho užil na Unhošť-Karlovy Vary a tak Kaprovo pozvání na časovku čtyřčlenných týmů bylo pro mně nemožný odmítnout. Z obrovského zástupů členů VŠ nás mohlo jen 7 + Astral, který však na potvoru nejezdí v háku a tak nás doplnil výborný Michal Somr z Lawi.
Mým cílem bylo neposrat to ostatním. Výsledky z předchozích časovek říkají, že Kapr a Michal jsou jasně lepší a Čespa přibližně stejně, ale ten se za poslední měsíc drápáním na bedny v závodech všech typů a tratí asi zase zlepšil, takže počítám, že budu nejslabším článkem řetězu.
Už při rozjetí Kapr ukazuje, jak se jezdí časovky - na rovince za to vezme, že nejsem asi 500m schopnej zacelit 1m velkou díru než to v slzách vzdám. Aby se podobné nepříjemnosti neopakovaly, tak se jasně domlouváme, jak si dávat pozor, jak střídat a jak zařvat, když se formace začne rozpadat. Taktická příprava je bohatší než před fotbalovým zápasem v okresním přeboru. S taktikou problém nemám, ale o nohám tolik nevěřím a tak když Kapr navrhuje, že prvních pár kiláků odtáhne, tak ochotně souhlasím.
Těsně po vypuštění Skupiny A se řadíme na start. Jako před každou letos odjetou časovkou se mi chce ukrutně na velkou, ale 30s před výstřelem holt musím najít jiné než to nejsnazší řešení - tj. zatnu... pěst.
Prvním 5km se jede do mírného stoupání a tempo podle velkého plánu určuje Kapr. Pro mně jasně nejtěžší část závodu. Rychlost téměř neklesá pod 45km/h a i v těsnym háku mám problém se udržet. Naštěstí se nohy trochu seberou, navíc kluci jedou opravdu citlivě a je z nich cítit, že tam nikoho nenechaj, takže už nemám takovou hrůzu z předčasnýho konce, kterej mi asi lehce hrozil. Asi 8min po startu dojíždíme Skupinu a po dalších cca 10min další družstvo. Okolo všech se proženeme jako raketa. Zaslechnu nějaký povzbuzující hlasy, ale připadám si jako cestující v utrženém vagóně - v cílový stanici asi budu včas a všichni mi mávají, ale mám pocit, že to nedopadne dobře - rychlost je podezřele vysoká.
Od půlky závodu se s tempem už docela srovnávám a tak drze pomejšlím na to, že bych dal delší než 5s dlouhé špice. Ovšem Michal jedoucí předemnou je tam vždycky trochu dýl, na což démon Kapr zareaguje tak, že se z předposlední pozice posune s Čespou před nás - v tom okamžiku mě myšlenky na špic rychle přecházej a jsem rád, že držím stabilní hák.
Posledních 8km se jede proti silnému větru v němž Kapr drží nemilosrdných 45km/h zatímco my ostatní jsme rádi za 40km/h. Když Kapr odstřídá, tak nás všechny začne z posledního fleka hecovat nebo řve "To je žrádlo" - přesně nevím - ale všechno to znělo tak nejak optimisticko-orgasmicky. Na jedný straně mě povzbudilo a na druhý vyloženě vyděsilo, jelikož jsem nemoh pobrat, jak Kapr může ještě výskat rozkoší, když já nemůžu ani mrkat, jak sem si dávám.
Jakmile projedeme cílem mám neodbytnej transcendentální pocit, že jsme vyhráli, což se později k překvapení ostatních kluků (nikoliv mému) potvrzuje.
Vítězství je hezká věc, avšak příliš jsem k němu svým výkonem nepřispěl - spíš jsem to jen ostatním nepodělal tolik, abychom dopadli hůř. Kromě prťavý blištivý sošky si z Český Lípy odvážím hromadu parádních zážitků. Zmáčknul jsem se pro tým asi mnohem víc než bych dokázal sám a z ostatních jsem cítil to samé. Kluci, jel sem to vlastně pro vás a bylo mi ctí, že jsem mohl být členem super týmu - a tím "super" nemyslím pouze vaše sportovní výkony.
Doprdele... sepisuju to dýl, než jsem to jel... no, byla to divoká jízda.