Na Kouřim po včerejším Pavé ve stejné sestavě svršků, nátělník, krátký-krátký a návleky na ruce. Na startu docela dav lidí, ale věřím, že hodně jich odjede na 100km, ale bohužel! Kecám s Tomášem Bartošem o galdách, a před námi minimálně 10 řad natěšených závoďáků na 50km. Jen Líba vpravo a kousek přede mnou stojící Čespa mě uklidňují, že si to snad sjedeme. Ale za jakou cenu? Když vjíždím do ďolíku hned po startu v Kouřimi, tak čelní jezdci jsou již na horizontu prvního magnetu. No těbůh! A docela se fičí, mydlím to po levé straně, nádherný úvod na rozdýchání, jen ty mžitky před očima jsem si mohl nechat až na první kopec
No nakonec jsme to dolítli, u mě mírné poblití, ale důležité je, že přes hlavní kutnohorskou již v závětří čelního balíku, kde je počítám kolem 40 hlav. Nastřelený Čespa hned na špic, já musím trochu zregenerovat, skvěle jede Jenča, který je pevně zabudován.
Kruty, chtělo by to do těch sjezdů dopředu, ale nějak není prostoru po krajnicích. Nad námi vrtulník, jak z filmu o Rambovi, dokumentuje tu úžasnou barevnou skvrnu, jak si klestí cestu jarní rozkvetlou přírodou. A v úniku oranžový bod, Čespa! Je to asi hodně předčasné a troufalé, ale což, zkusíme mu pomoci
V hlavě mě zní Malinova hláška z roku 2013:„V zimě objedeš celou republiku a teď když je Čespa v úniku, tak smrdíte vzadu...“. Nacpu se na čelo a začnu snižovat rychlost, svěšovat nohy, prostě jak říká Kapr: "kuwit tempo". Párkrát se to zadaří, ale jsem prokouknut a navíc Čespa nám moc nemizí, máme ho stále na stejnou vzdálenost, až zapnou top favoriti motory, bude asi pohlcen. Nechybou dolů se zase již cedím dozadu, po Sázavě ještě vlezu na špic a trochu tam rozhodím střídající rytmus, ale to již tu jsou skalické kostky a rozhodující chvíle dnešního zápasu. Volím stopu po chodníku, ale přede mě se nacpal nějaký příchozí, kterému to moc nejede a tak můj plán vlítnout do kopce na čele se hatí.
Tak teď a nebo nikdy! Ale bohužel žádný výbuch síly se u mě nekoná, motám nohama, hledám převody, ne, toto nejsou nohy z nebes. Ukrutně to bolí a valí se to přese mě. Čespa je dojet, a když je tu Jeff a Pepa Vejvoda, zkouším ještě hodit záchranný háček, vždyť vepředu je i pro mě překvapivě famózně jedoucí náš Jenča! Ale díra tam je, v nohách to není a Top15 mi zvesela odjíždí. Ale jak se to narovná, ještě překvapivě v sobě zmobilizuji síly, a kousek po kousku se začínám vracet zpět do hry. Uff mám je, dobře Kolíkáči!
Ale co to, ten děsivý zvuk padajícíh těl brousících asfalt, ta noční můra silniční cyklistiky se představuje ve Full HD rozlišení pár metrů přede mnou
. Jeff, Pepa Vejvoda a další borci se těžce sbírají. Rychle na brzdy, objet ten smotek v levé škarpě a znovu z nuly na sto, a jen bezmocně vidět, že cca 10 borců je v trapu. Do háje! Zezadu ještě přilítne odřený Pepa Vejvoda, má snahu jet, stejně jako Zbyněk Kudrna. Sjeli jsme si ještě pár odpadlíků, čelní grupu máme stále na dohled, ale je jasné, že pokud se nestane nějaký zázrak, již je uvidíme až za cílem. Navíc jsou tu Konojedy, stojka, která bolí, ztěžka se přes ní převaluji, dojíždíme Radima Skálu z 1.balíku a ještě pár borců s ním, pohoupeme se přes Prusice a Nučice a proletíme se přes Bulánku. Dojezd do Kouřimi je hodně technický, bohužel mě zase opustila nějaká odvaha a bojovnost a tak jen dojíždím do cíle. Kouřim mi ukázala, že letos to znovu bude moc moc bolet, že těch mých pár stovek kilometrů nestačí, na čelní jezdce 2.balíku je to zoufale málo, hold taková je krutá pravda amatérské cyklistiky! Ale jsem rád, že se mohu radovat a být pyšný na orange barvy, které i v té nabité konkurenci se stále neztrácejí a držíme již několik let po sobě svůj vysoký standard, jak v kvalitě, tak v kvantitě