Akce Pražský maraton 2015

Akce Pražský maraton patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2015-05-03.

Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze

Historie: 2008 :: 2013

Honzis - 02:53:07 (celkový čas) - 98 celkově, 53 v kat.; 02:53:01 (reálný čas)
Kocour - 03:51:07 (celkový čas) - 1832 celkově, 816 v kat.; 03:47:09 (reálný čas)

• Honzis – PIM pod 3 voe :-)
  
  Tvl je to zase tam, nekonečné km centrem Prahy, sílící únava a bolest střídaná postupnou euforií v Pařížské, ovšem krutě končící cestou mrtvol na Václavák ... Maraton, co to vůbec je? Kráčím studeným nedělním ránem pomalu se probouzející Prahou na Václavák. Občas nablito, rozšlapané chleby s párky po fanoušcích hokeje a během pár desítek minut se Václavák plní k prasknutí běhuchtivými blázny. Jak to jinak napsat? Závodit sem jde hrstka černých o prachy, pár čechů o hodně slabé prachy a pak tisíce těch "klusačů" co si chtějí něco dokazovat. V převlékacím stanu to je malá chemické laboratoř, gely, kapsle, prášky, do toho smrad všemožných mastí a hlavně stovky zářících kompresek! Jdu na start, číslo do elity je fakt good, stoupnout si za černý a nemuset kličkovat jako ti nebožáci vzadu. Limit pro MČR 2:55hod, to nebude zadarmo ... Vedle rozbíhá štafetu opálený Šebrle, za zvuků Vltavy černoši mizí v trapu, já se lehce cedím a jen kontroluju před sebou Máru Jiráska, který chce jít "po 4/km". Našli jsme se s Tomem Šťastný, který čumí na garmina a brzdí nás na plánované tempo 4:05/km. Předbíhá nás i plno ne zrovna běžeckých postav, deprimující ... Na Karlově mostě míjíme trošku vařícího Šebrleho - ahoj Romane! 5ka dle plánu, Tom lehce ztrácí, já se zašívám do závětří, je třeba pošetřit energii. Už někde za Libeňským mostem mi je vedro jak prase i v tílku. Potěš, do cíle 35! \ 10km dle plánu, ale lehkost z loňska se nekoná, Tom je zpátky, první houbičky na hlavu, představa 30km po průběhu Pařížskou je deprimující - silně deprimující! Trocha stínu, o to víc vy*urvených kostek! Na občerstvovačce Lenka Šibravová, Tom odpadá, já jdu dle plánu, spíš pár vteřin líp, konečně pár lidí předbíhám. Hodina běhu, ještě 2 - ne takhle nesmíš myslet! Zapojuju se do vláčku za postarší chlapíky, kterým dělá Fořťák support. Elita už míří proti, povzbuzuju Mráze a začínám bejt "v laufu". Za 18km nechávám postarší osudu a jdu do úniku, kolem Vltavy valím k půlmaratonu - 1:26:02, přesně dle plánu, ale co těch 21km??? Proti se to hrne - Honza Hostička, Michal Kovář, Ondra Teplý, ... Dobíhám Radku Churaňovou, vypadá "lehce okorale", já trošku přitáhnu k 4:02/km, páč přece se nespokojím s 2:53, že jo Jak rychlé jsou konce zjišťuji asi o 3km dál, kdy sice míjím Vondráka, z kterého leje jako by vylezl z vany. Už to neběží moc dobře, za 25km dávám gel. U řeky zas ten deptající pohled, jak valí Ondra Teplý a spol, nicméně pár lidí nevypadá nejlíp a já jdu přes ně! Další a další houbičky na hlavu, voda, blahodárná voda! Povzbuzuje Michal Holík, už jen 12km. Dvanáct? Vydrž, furt je to rychlejší než loni 2:54:21hod. Ozývá se chodidlo, achilovka není tak pružná, hlava se přehřívá, ale furt míjím lidi, co jsou na tom ještě hůř, třebas Jirka Václavík toho má evidentně víc než dost, což mi dává aspoň morální síly. Bohužel jen ty nestačí, k 35km se nějak doplácám za pomoci Carbonexu v hubě. Sedm, jenom sedm, ale nohy už nedovolí pokračovat v dosavadním tempu a propočítávám, jestli to bude aspoň pod 2:55 Hlava už nemá moc myšlenky, člověk běží "v transu" - bolí kde co, štve kde co, radostné halekání na lidi okolo se mění v sólodepku - každý ve svém tunelu. Ještě někoho dobíhám, ale čas letí a i ty poslední 3km jsou tak dlouhý, tak dlouhý Poslední houbička, tunel, pidikopeček a blíží se cedule 41. Zas ty vy*urvený kostky, ale je tu Pařížská, o žádném stupňovaném finiši jako loni nepřemýšlím, dobíhám setrvačností, lidi fandí, v dáli se objevuje cílová brána, ta vytoužená brána. Modrý koberec, nahodit úsměvy do objektivů a 42195metrů je za mnou - 2:53:27, mělo by být na víc, mělo, jenže už není morál trénovat, už nejsou nohy, už to všechno nějak moc bolí, už ty tisíce hodin sportu trošku zevšnedněly Beru si medaili, nechám se vyfotit i s tou solnou stopou na elasťákách, během pár vteřin obhlídnu ty rychlejší, z nichž někteří nepohrdnou obrubníky a kostkami, totál na sra*ky ... Následuje pochod mrtvol zpět na Václavák. Z hrozného vedra se do člověka dává chlad, nohy nedovolí nic víc než opatrnou chůzi. Pořád jdu, dobře!, maraton mě nesmí vyřadit z boje! Sezóna bude ještě dlouhá. Dám si kostky cukru do huby, zapiju to ionťákem a dobelhám se do prázdného stanu, kde se zkulturňuje pár nejrychlejších. Vždyť já jsem 98 z víc jak 5700 maratonců - vždyť do mčr atleti "nechtěj ani zadarmo" - proč taky, lízat si pak rány. V tom je ten rozdíl - zatímco hobík miluje atmosféru Prahy a tu velkou medaili na krku a hrdě hledí na sebe, tak ambicioznější běžci chtějí určitý čas a dobře ví, jak to bude bolet ... V pantoflích se šourám zpět na vlak, k zázemí míří radikálně víc "mrtvých i vychechtaných", já si skáknu pro medovník a ve vlaku jen bezvládně pospávám, abych se pak podíval na mezičasy a řekl si, že to vlastně nebylo špatný. Jen jestli si to řekne i moje tělo ... Navečer jedu hoďku na kole, levá achilovka tahá, jinak nic zvláštního, ale další týden neoplývám zrovna energií a ta bulka na pravé achilovce zase dává najevo, že sport má i stinné stránky.
  
  
• Kocour – Mohlo a mělo to bejt lepší, ale co už!
  
  Co jsem si letos předsevzal, to jsem splnil a dokonce nad plan! Takže po osobácích na 10 a 21, jsem sel s patnactidennim odstupem do PIMu s cistou hlavou, ale myslenkou odvaznou. Prasknout si jeste osobak na maratonu! Loni to na Kladne za idealnich povetrnostnich podminek vyslo a ikdyz jsem toho moc nenaspal, proste byl den D a Kocour zatnul zuby a vyšlo to.
  Letos jsem toho opět moc nenaspal, k tomu me 30h pred zavodem kousnul vlcak do pr*ele, ale hlavne jsem si vlastne nedal zadny delsi beh (180-200min).
  
  Prazskej zavod ma neco do sebe, masa bezcu, tuna amateru, pohlcuje me to a tesim se jako malej kluk. Plan je bezet na 3:45 a v poslednich 5 km zrychlit ...hahaha. Nejak se nam potrhaly mraky a potim se uz v koridoru, asi 500m za Honzisem, ktery okukuje 40kg cernochy.
  Snazim se presvedcit hlavu, ze zapomenute navleky na lytka nebudou vadit (bohuzel to dost vadilo). Bum - prask, tony Vltavy a po 4minutach sourani je tu modry koberec a zacina se bezet. Hlavne to neprepalit. Klusu opravdu zvolna a okolo me se sprintuje jak na desitce. Prvnich 5 km se tak nejak kocham, pak uz mi to neda a pomalu se vodicum vzdaluji. Pravidelne chlastam a zdimu houbicky na hlavu. Je vedro jako prase a to i v tempu 5:10-20.
  Kdyz se blizim k Výtoni je tu v protismeru Radek Bruner a Dan Oralek, tady me poprve napada, ze to bude asi v prdeli, ze to je strasnaaa daaaalkaaa :(
  Pak mi neprida, kdyz vidim Standu ze Zaluzi, kterak metelí na cas 3:28, sakra, vzdyt jsem ho v Peckach dal asi o 2 minuty!
  Pod Nuselakem na 17km se mi zamotaji nohy do koleje a ja predvedu akcni podivanou v podobe nekolika kotrmelcu zakoncenym bohuzel odrenym a narazenym kolenem a taky kotnik prosakuje. Ostatni jsou ohleduplni, ale delam, ze nic, ze to je takova moje bezecka vlozka. Boli to, ale pohybu nevadi. UF!
  Kecam s bosonohým Tomášem Zahálkou a vbíhám do druhé poloviny závodu. Hmm ještě 10minut a černoši jsou v cíli.
  Na 24km zjištuji, že takhle to nepůjde, jsem zatuhlej a jen silou vůle se snažím držet tempo. Vodiči 3:45 jsou zpátky na dohled a snový čas 3:40 se mi vzdaluje. Krize přichází na 30km, už nedávám ani tempo 5:20, ale nejsem sám a to mi drží nad vodou. Silou vůle a se přesvědčuji, že 12km dávám běžně a tady mám výhody občerstvovaček. Ostatně ty komplet využívám, ikdyž proklusávám, bojím se totiž zastavit, ale beru všechno co tam mají.
  Od 33km je to úplné bitevní pole, sílu mají jenom štafetáři, ostatní vypadají stejně jako já nebo hůř, přesto mě deprimuje, když nedokážu uviset pár rychlejších. Znovu Libeńský most a já spřádám plány to tam poslat, ale nejde to. Nohy jsou asi sto kilové. Několik jedinců blije, nebo se motá. Pár jich sedí na kraji cesty, asi to přepálili víc než já. Spousta lidí se motá a kličkuje. Tohle je maraton, kdo si nevyzkoušel nepochopí.
  Já běžím počtvrté, ale poprvé zcela silniční a bolí to hodně. Naštěstí bez puchýřů, ale druhej a především třetí den nohy bolej jako z pekla.
  Poslední občerstvovačka. Leju na sebe a do sebe. Skáču do vláčku jednoho sporťáka a makám, předbíháme hodně lidí, euforie stoupá, už jenom 1,2km
  Protahuju krok. Dávám si postupné cíle a předbíhám kolegy maratonce jako na běžícím pásu. Modrá je dobrá! Koberec vítá, já posílám Mirkovi tam nahoru pozdrav. Čas není oslnivej, ale na víc není.
  Carlo Capalbo mi třese pravicí, sedám si a odpočívám, čekám na pár známejch tváří, ale nikdo nikde, vyfásnu placku, poděkuju - neobjímám. Ty dobrovolnice mají těžký chléb, když jim ty smradlavý, politý a propocený postavy padají euforicky do náručí, ale to k tomu prostě patří. Přemejším, jestli si mám nechat ošetřit koleno, ale začíná mě bejt blivno a tak se jdu schovat do knihkupectví, kde mám vybudovanej azyl. Výhodou je, že mohu mísu objímat beze svědků. Prostě to nějak nesedlo.
  Večer mě kluci přemluvili do brány a dostavila se křeč v lýtku jakou nepamatuju a také několik podlitin. Ten fotbal fakt není pro mě.
  Ale nestěžuji si. Výmluvy nehledám, byl to super zážitek a mám další cíl - zlepšit se. Běhání je stejně jako cyklistika hodně fajn!