Od Doks bez závodních kilometrů, zjišťuji, že vlastně jen žeru a popíjím nápoje, obsahující přes 0,49 % objemových procent ethanolu. Panděro roste, váhu jsem zastrčil hodně do kouta, ty čísla nechci vidět. Ale stejně mě Peklo láká, jak vím z minulosti, výjezdy na hřebeny Krušných hor dokáží člověku přinést nezapomenutelné zážitky
A navíc bojujeme stále o stupně nejvyšší v UAC, držáci Šlapek jedou, není co řešit. Čespa zajišťuje týmový autobus, ještě si projet největší stoupání na trase, no z pohodlí autosedačky to vypadá hodně děsivě a nekonečně.
Prezence, vyprázdnit se v cukrárně a najednou ani není moc času na rozjetí, snad se pojede k prvnímu sjezdu z Klínů rozumně. Ale ouha, borci z Českého poháru okupují čelo, startujeme všichni pohromadě, a hned do sjezdu, kde zlikvidujeme brzdové špalky za autem. Konečně to odmávli a Peklo může začít. Než přijedeme k 8 minutovému sjezdu do Litvínova, tak se ještě pořádně pohoupáme v magnetech, které mě nějak pěkně bolí! Bidony daleko, zadní kapsy daleko, jen se držet dole za klandry a viset poslintanej v čelní grupě. No pěkně to prořídlo, a do sjezdu zase jdu pěkně připosraně, na chvostu. Stokrát si mohu říkat, jdi dopředu, jdi dopředu, ale stejně je to marný. Vlhko v lese, navíc prý někde vylitá nafta v zatáčce, jedu za oči za ostatními, ale již jsem mezi těmi horšími sjezdaři a špice v nedohlednu…
Není to vůbec dobré, dole na kruháku stejně jako před rokem díra na čelo. Sice jsem tady s pěknými jmény, se Standou Vohníkem, Pavlem Popiolkem, Petrem Čapkem, žlutým mladíkem Miroslavem Thumou, ale zbytečně se gumujeme při sjíždění, navíc nás po chvíli čeká první výjezd na hřeben, na Křižatky. Sídliště Janov, ostrá pravá, o serpentinu výše chvost čelního balíku. Standa nechutně nastupuje, žluťák se vydává za ním, tak toto by mě asi popravilo hodně rychle. Panděro bouchá do horní trubky, raději tempově za svým mamutím magnetem Pavlem a především za Honzou Sotorníkem, který jede báječné tempo. Stoupání je to parádní, dole krásné serpentiny, mezi kterými se jede hodně ostře, až v jedné mokré točce mám strach, že lehnu, jak tam nalítneme
. A pak je to nekonečné, za každým horizontem čekáme konec, ale ten nepřichází. Postupně nabíráme odpadlé kusy, sparťany Jamese Walshe a Václava Candru, Jeffa a i bráchu Kapra.
Formujeme se do grupy, ale spolupráce trochu vázne, na dohled sice ještě nějaké barevné fleky, ale každý si je vědom ještě dalšího pekla co nás čeká. Konečně s Kaprem zase pospolu, věřím, že mu pomohu v boji o pódium. Před sebou má Standu, který je zase neskutečně váhově vyladěn do kopců, pak je tam ale i Robert Skřeček, toho bychom měli sjet. No a v naší skupině asi soupeř nejtěžší, mamutí vítěz Pavel. Slítli jsme do Litvínova, jaký to rozdíl, oproti předešlému sjezdu, cítím se jistěji a v pohodě v této společnosti
A zase hybaj nahoru, tempa se ujímá znovu Honza a Pavel mu sekunduje, mezi točkami zase letíme a po chvíli Jeff odpadá. A najednou i Kapr svěšuje
Svěšuji též, chci oplatit Kaprovi to, co pro mě udělal v minulých letech, ale on řve, jeď s nimi, já pojedu s Jardou! Mele se to ve mně, Kapr má 3 soupeře před sebou, jedeme UAC, kde mi jde hlavně o body do týmové soutěže, kdyby to byl maraton, nebylo by co řešit. Nohy jedou, tak se ještě zvednout a dolítnout grupu a prát se hlavně se sparťany o cenné body. Nepustit Pavla, ten je osvědčený, ten by padnout neměl. A tak již trochu redukovaní znovu letíme z Klínů a v dáli se nám zjevují koncová světla audiny, doprovodného auta Roberta Skřečka. Houknu na Pavla, máš tam soupeře, pojď, oplatím Ti aspoň na chvilku Romana Broniše
V Janově je náš, jen bezmocně zakývá hlavou, teď mít vysílačky, hned dávám zprávu Kapříkovi, ať si zrychlí
A mám znovu výčitky, že jsem měl jet s ním a potáhnout mu špic. Ale to se nedá nikdy předpověď, pokaždé je to jiné a šalamounsky zamotané.
Sparťani musí být za mnou, to je moje mantra do posledního stoupání. Pavel znovu nastupuje, zkouším ho háknout, ale po chvíli nás mají, i když Petr Čapek a jeden z Mostu už tu nejsou. Honza zase udává tempo, ale Pavel je stále při chuti a znovu a znovu nastupuje. Ale stále věřím, že to je zbytečné, že si ho stejně sjedeme. Ale síly ubývají a Pavel se nám před vrcholkem pomalu vzdaluje, s Honzou tvrdíme muziku, James odpadá s křečí, Václav Candra už má taky mezeru. Jsme na horizontu, řvu na Honzu, že si Pavla musíme sjet. Ale je to spíše vrchař než novinář, moc nespolupracujeme a rudý Václav se vrací do hry a po chvíli je u nás i obživlý rudý James! Tak to je finále! Točíme to k poslednímu cílovému kopci, kde Honza agresivně nastupuje a dokonce si sjíždí v cíli Pavla na 6 sekund. Ale to vím až z výsledků, já hraju poslední tahy dnešní partie proti dvěma Sparťanům! Zkouší to nejdříve Václav, pak James, ale na metě 500m zvedám zadek a jdu přes ně. Povedlo se! Nezakousli se do mě a slastně si mohu vychutnat závěrečné metry Pekla.
Paráda, endorfiny tečou, tohle je závod, pro který má cenu jezdit ty zimní výlety, když se nohy nekousnou ani po 1800 metrech převýšení, když cítíte, že i ostatní orange jsou tu pro týmovou věc. A když si po tolika letech přejete dojet před bráchou a zafandit mu v cílovém brdku, vidět jeho famózní nástup, kdy očeše svoje soupeře napříč kategoriemi, a když, jak sám letos stále dokola opakuje, že má sezónu na ho*no, zase stejně stojí na podiu. Karle obdiv, že to furt drtíš tak úspěšně dál, jsi můj velký vzor!
A pak přijedete k týmovému autu a tam už trochu povyrostlé naše miminko Čespínek Vám nabídne báječný štrúdl se slovy, kluci to jsem Vám včera upekl, tak musíte uznat, že je na světě opravdu krásně. Ale tím to nekončí, v pondělí si přečtete parádní report Pistachia, který s defektem na začátku závodu by vlastně měl být naštvaný na celý svět, ale jak sám hezky napsal: „V cíli se cítím hrozně uvolněně a v naprosté pohodě. Nebyl to promarněný den. A taky je to zkušenost. Hned se na závodění dívám trošku jinak. Kolo mě prostě baví.“ A to asi nás všechny!