Červen moc neklapnul, hromaďáků málo, časovky mě stále nějak neukojují, zjišťuji, že spíše jezdím z povinnosti … Ale Zubr láká, již před lety jsem okusil jeho chuť a letos jsem si zase náramně pošmákl. Kategorie M40 je nabitá, hned po příjezdu na parking vidět vysmátého Líbou s Košíkem, k tomu Vencu Candru, Webery a další … no prostě dnes to zase žádná selanka nebude.
Orange jsou pěkně zastoupeni, Bonzo bez nového dresu, starý má vytahaný, jak zhubnul, Hulis, Alf a Pepíno, který má asi největší šanci na pódiovou radost. Rychle se rozjet a přát si, ať přežiju k sečské hrázi v blízkosti čela.
80 hlav se dává do pohybu a míří vstříc Železným horám. Ochomýtám se na špici, nohy po včerejším řádném rozjetí s HonzouB se vcelku bezbolestně točí. Ve sjezdu do Ronova potáhnout špic a pak se zašít do TOP10 a šetřit a šetřit
. První zvednutí sklonu, shodit to na malou, žádný hrdinství, pěkně točit a točit. Bonzo s Hulisem se tlačí dopředu. A nad Třemošnicí konečně hnát srdíčko do vyšších čísel, safra toto bolí, ale přeci si to nenechám ujet už tadyyy …
Jo povedlo se, jsem s nimi, chrochtám si za zadním kolem Košíka a vedle mě se rozdýchává Líba. Spadnout do Kraskova a znovu to drtit nahoru, nahoru k Seči. Vydržel jsem, zaváděcí auto je na dosah, tak to bychom měli. Nasát z bidonu a řítit se na hráz, vzpomínky na zaniklý maraton Vysočina jsou tu, do háje škoda ho! Tunel a kostky, kola drnčí jako o život, turisti se přimáčkli k zábradlí. Ostrá levá a další zvednutí sklonu. Ještě chvíli tam poslat plnou wattáž na velkou placku a pak pokorně shodit a zase mydlit kopytama větší kadenci. Když už se zdá, že ani tento brdek mě neodstřelí, tak začínám pěkně vadnout. Mlátím se ze strany na stranu a TOP10 mi metr po metru neodvratně odjíždí. Nééé, to snad ne, 20-30 metrů díra by ještě snad měla jít sjet ne? Přiřítí se nějaká mašina zezadu?
Bohužel je vymalováno, až po chvíli se sdružujeme asi do cca 15 lidí, ale kolotoč nefunguje. Z jednoho týmu je tu snad jen Veloservis ve více lidech, jinak každý po jednom, a domluva vázne. Škoda, že tu nejsou bratři z Brodu, možná bychom ještě něco zkusili, čelní grupa je totiž stále ještě vidět. Bohužel jsem to nějak trochu vzdal, zalezl dozadu a nechal se vláčet po dalších brdkách, co nám trasa přichystala. A přitom se asi pár jedinců dostalo z naší skupiny do úniku, především Luboš Kejval by byl asi dobrým tahounem ke sjíždění čela. A taky pak podle výsledků přijel jako první za nej osmičkou.
Začínám ožívat až po prémii na Kovářov, kdy v dáli vidíme nějaké dvojičky a jednotlivce. Roztáčíme kolotoč a časem je sjíždíme. Profil trasy je již teď převážně rovinatý anebo z kopce, ale moc lidí se ke zvýšení tempa nemá, každý asi šetří na závěrečný brdek ve Žlebech. Já jsem to nějak pojal obráceně, z toho průjezdu Žleby, které jsou nabité turisty, mám docela obavy o smotání se, tak si lezu zase srabácky dozadu. A tak závěr už jen dojíždím, bez ambicí, i když ještě pár lidí přelezu k té cílové lajně.
U zlatavého moku pak v oranžovém hloučku hodnotíme dnešní podařený match. Ale stejně mi v hlavě zase vrtá brouk, že jsem nebyl až tak daleko od endorfinové koupele. Že za těch pár metrů v dloubáku za přehradou mohou ty moje přežírací orgie, špatná tréninková morálka a … kdo ví, ale hlavně, že to zase bavilo!