Malina –
Od pískovce k žule, od jedničky k nule
Jedu električkou ze Smokovce do Popradu. Páteční odpoledne, plno. Lidi z práce pracující v tatranských resortech, turisti, děti s babičkami, slovenská omladina. Přemýšlím nad větou, kterou jsem si někde poslední dva dny přečetl. Ani nevím, kde to bylo. Věta zní: „Get lost in nature and you’ll find yourself“. Chtěl bych si broukat nějaký song, který mi utkvěl v hlavě, ale místo toho přemýšlím nad kontextem této anglické věty.
Normálně, když někde jsem a uslyším nějakou písničku, tak při pozdějším poslechu si to místo a tehdejší situaci vybavím. Existuje tedy mnoho songů, kde ve čtyřech popijíme a ledabyle tancujeme u Camrdy v Záběhlickém bytě. Mig21 mi symbolizuje Kocoura řidiče. Paul van Dyk, nyní pro mě neposlouchatelná muzika, ale zároveň symbol dojezdu Rampušáka 2007, kde jeden z jeho singlů hrál na Štítském náměstí…
Je tomu přes deset let, co jsem potkal Iceman s Kolíkáč na kole před Dubčí.
Čím dál víc mám radši jednoduché věci. Spaní v přírodě, vysoké hory, chůze a volný pohyb v přírodě, ryzí dobrodružství, poctivost a lidskou ochotu… možná už vím, co chci.
Je tomu přes cca přes 2 týdny, kdy balík cyklistů mezi Tehovcem a Mukařovem byl předjet jedním SUV a prudce zbrzděn. Na 100% vím, co nechci. Radši zemřít pod kamenou lavinou než mezi nákupními taškami Gant a Ecco v kufru nějakého nesmyslného SUV v nedělním dopoledni. Už delší dobu pozoruju, že silniční cyklistice v Praze v mém podání zvoní umíráček. Týden bajkování s Ilonou na Šumavě zapadlými hvozdy a cestami bez provozu, to SUV u Mukařova a odpověď je čím dál jasnější…
Během července vzniká na Whatsup skupina s názvem Přespání v lese 11.8. Z původního osazenstva, zůstávají tři členové, kteří nakonec tu akci o týden posunutou na 18.8 podstoupí. Byť je akce ovlivněna různými okolnostmi, krátce vymezeným časem, rodinnými black-listy a nestálou předpovědí počasí, zanechává hlubokou jizvu přátelství. Hledání noční cesty saskou džunglí, přinesené uzené, křenex a slivovice, vlastnoručně umletá a přefiltrovaná káva, spaní v poloviční jeskyni, představení pískovcové scenérie v té nejlepší formě od Jetřichovic po Bad Schandau… Tohle, kdo zažije, tak také překlopí z jednoho stavu do druhého - z jedničky na nulu.
Proč ne z nuly na jedničku?
Protože, když vlezeš po desáte večerní do Potrefené husy v okolí Masarykova nádraží plné navoněných rusáků a rusek, před sebou reverenda, co má batoh jak americkou ledničku, smrdíš jak bezdomovec po dešti, máš zablácené boty, mastné vlasy, svědí tě zadek a nestydíš se podrbat, tak si prostě pro ostatní nula. Objednáváš tupláka a posloucháš úplně nepatřičně z blízkého repráku dunící Stardust - Music Sounds Better With You. Jdeš proti proudu. Vnitřně jsi přitom megastar, rocková hvězda ve vlastním žebříčku hodnot!
Procházíš se sám Tatrama, popolézáš po hřebínku k Široké věži. Měl jsi být na svazích kdesi v dálavách západních Alp, jen že kamarádi to ruší a ostatní nejsou kamarádi, jelikož nedrží slovo. Štve tě to, ale to je tak jediné, jak s tím můžeš bojovat! Ale taky víš, že létat umíš i sám!
Svačíš v bundě, tu Ti dal kamarád, který tu mohl být taky. Vzpomínáš na reverendy, co s Tebou mění vlastní dějiny, kážou dobro a konají totéž. Jsi tu sám, ale přitom si s nimi pořád v podvědomí povídáš. Ukazuješ jim známé vrcholy a lezecké linie na jednotlivých tatranských štítech. Vaříš jim čaj a vedeš je po hřebeni. Čekáš na klín, který vytluče tenhle klín v hlavě, třeba z nuly na jedničku.
V 8:30 jede lanovka na Skalnaté pleso. V 8:15 předtím sraz. Zdravím se Michalem. Za chvíli už ve dvou na sedačce směr Lomnické sedlo. Jsem divákem scenérie Lomnického štítu, Vidlových věží a Kežmarského štítu. Kežmarský štít – pro mě absolutní magično, zejména jeho přímá linie v západní stěně vysoká 500 metrů. Reverend Michal - ještě jsme neudělali krok v terénu a mě je jasné, že tohle bude velký! Těsně před výstupem z lanovky na sedle se dozvím vtip, jaký je rozdíl mezi horským vůdcem a bohem. Přesně tohle jsem potřeboval! Vysokohorskou atmosféru, důvtip, předpokládaný poctivý pot a společné zájmy. Hlavně žádný soutěže, sebehodnocení a lhaní si do kapes, jak jsem dobrej – díky, už nechci!
Vlastně jen tak mimochodem vybíháme na Lomnický štít před tím, než se zastaví čas. Rychlá svačina před plotem, za plotem děvčata v džínech, s kterými jsme jeli kabinkovou lanovkou na Skalnaté pleso. Přelézt plot, pár kroků mezi lidmi na vyhlídce a znovu přelézt plot směrem k Vidlovému hřebeni. Zde staví čas. Skalní matrix. Následující tři hodiny prolézáme časoprostorem. Hlavně nechci, aby mě odpojili. Fyzikální zákony jsou vnímatelné pouze při slaňování. Michal po hřebeni chodí jak po promenádě. Jeho pohyb po hřebeni je něco mezi tangem a valčíkem. Jeho práce s lanem jsou jak tahy štětcem. Nelze vybrat, co je více zajímavější. Jestli scenérie nebo Miškovo umění. Krátký výšvih na Velkou vidlovou věž je pro mě již ve znamení transu. Čtyřkové lezení na vyhřáté žule dělá ze skalnatého masivu živoucí bytost, která souhlasí s tím, že se po ní můžeme pohybovat. Pauza. Totální euforie. Zapisuju se do vrcholového sešitu s posledním slovem: „Nazdar Pájo!“ Chci dál lézt, dolů, nahoru, traverz. V žilách mi koluje cosi, ale krev to není. Úplně cítím, tu vysokou koncentraci všech možných hormonů štěstí. Už nechci dělat nic jiného! Nebo se naopak probudit, abych si to celé mohl prožít znovu. A je to tady. Třicet let trvá než najdeš, po čem si toužil - výšvih na Kežmarský štít, kde pozoruju Michalovo sólo tango, až se musím štípnout, zda je to vůbec pravda. Dolézám za ním. Vrchol magického Kežmaráku!
Sestup je veden přes Huncový štít. Michal někde při sestupu nalézá vklíněnec Wild Country vel. 7 a vypráví o dalších túrách. Díky za nález! Těším se, až ho na Eigeru osadím. Mám na to zbytek tohoto bytí.
Nakonec mě Michal vysvětlí cestu k luxusnímu koupání v Studeném potoce kousek od Tatranské Lesné. Potok a jeho teplota startují tok myšlenek, které nejdou ani přebrat ani zastavit. Vařím si polévku z potoční vody, na sobě jenom hodinky, prohřívám tělo, sám. Snažím se tu spektakulární túru pochopit ještě při pochodu do Starého Smokovce podél silnice, ale nedaří se. Pro jednu hlavu je toho asi moc. Koupím si jednoho Zlatého bažanta a nastupuji do električky, která mě hodí do Popradu. Nastupuju mezi lidi, kteří tohle určitě nezažili a začínám přemýšlet, co se minulých 10 dní vlastně stalo…