Malina –
Přátelství tvrdší než kámen
Druhý díl z dílny P&M:
„Manažersky podchytit a vyrazit! Doma to okecat a pak žehlit. Třeba už do hor. Daleko daleko, vysoko vysoko!
Přesně těmito větami jsem zakončil minulou trekovou akci s Pájou v Českém Středohoří. Poslední věta je vypůjčená z jedné z písniček od skupiny Priesnitz na posledním albu. Má symbolizovat směrem, kterým se chceme vydat. Letmé popisy a euforické výkřiky na diskuzi mají symbolizovat jediné, a to ochotu posouvat se dál, zkoumat nové věci, dovednosti a rutinně ovládat již naučené. Zároveň také pozitivnost konání a radost, že se nám to dle subjektivních měřítek daří. Cíl této fyzicko-psychologické výuky je jediný - když přijde zkouška je potřeba ji splnit. Může přijít v ne zrovna vhodný okamžik. Její nesplnění nemusí znamenat pouze ztrátu času nebo nedosažení na úspěch. Její nesplnění může znamenat mnohem víc.
Vlivem studené fronty nad Tatrami během minulého víkendu byla přesunuta aréna našeho konání do Julských Alp na pomezí hranic Slovinska a Itálie do horské skupiny Montasio (Montaš). Plán byl v sobotu vystoupit severozápadní stranou cestou Via Amalia. Najít vhodné místo k bivaku v okolí vrcholu Jof di Montasio. V neděli pokračovat řetězcem hřebenových cest až do sedla Forcella dell Orso a sestoupit zpět k parkovišti Malga Saisera. Předpověď počasí na celý víkend, kromě většího větru v sobotu večer, byla bezchybná z mnoha zdrojů. Motivace vyrazit byla nezměrná. Celý týden lítaly mezi Holešovicemi a Vršovicemi vzkazky, kdo se víc těší. A tak rychle nastal pátek, zabouchnutí kufru v 13:30 na Karláku s poslední bagáží, zapnutí nového alba Kings of Leon a dobrodružství z prvního šuplíku dvou přátel mohlo začít…
Cesta ubíhá nadmíru dobře. Chvílí kolona okolo Benešova, ale ve srovnání se situací, kdy o prázdniny tudy jezdí matračky k Jadranskému moři, je toto pohoda. Budějky. Mekáč. Převlíknout do slipů. Linec. Salz. Taury. Villach. Pumpa, kde bereme dvakrát šláftrunk a ještě levný rakouský benzín a vzhůru šerem na parkoviště Malga Saisera, kde jsme kromě jednoho karavanu na velkém parkoviště úplně sami. Je tu studánka, plácek v trávě na spaní, horská skupina a vesmír nad hlavou. Tohle je svoboda! Přijet do cizí země, a pokud neděláš bordel, neštěkne po Tobě ani pes. Lezeme do spacáku, povídáme si s vesmírem a je nám fajn.
Ráno je horší, místní borec v klobouku v nedalekém jediném stavení si řekl, že i dnes je dobré pustit dieselagregát ve 4 ráno. Nevypadá to na přerušovaný chod, tudíž za půl hodiny lezeme ze spacáků a pomalu a jistě se balíme na dvoudenní nálož. Bágly jsou opět monstrózní a nám se to nezdá. Ale chodíme sem a tam a všechny věci uvnitř se pro dvoudenní pochod, lezení a bivak zdají naprosto elementární. Tudíž zaklapáváme přesky a v 6:00 vyrážíme vzhůru vyschlým korytem řeky po jarním tání. Cesta ubíhá rychle, na první křižovatce špatně odbočíme, ale po návratu už tvrdě stoupáme lesem, kde se kolem nás ostentativně prohání Slovinec s batůžkem jako do školní družiny. Funíme jako lokomotivy a vypadáme jako upocení hroši na útěku. Sluníčko se na nás škodolibě směje. Zaplať pánbůh, že mouchy šerlichovky se ještě nenarodily. Od 1850mnm začíná zajištěná cesta. Bereme raději i prsní úvazky. Ty svině na zádech si to žádají. Lezení soustavou komínů. Rozumně vedené. Žádná extrémní expozice. Kolem 2150mnm končí ferrata a začínají úseky blbého značení, sněhových polí, popolézání, mokré trávy. Prostě vysokohorské problémy. Hodinky s navigací jedou bomby a úseky značené stezky ukryté pod sněhovými splazy většinou někde paralelně vylézáme po skále nebo drtíme šotolinou. Po 7,5 hodinách dobýváme kótu 2450mnm a západní stěnu, kterou celou budeme traverzovat až na jih, kde čeká bivak Suringar. Hodinu svačíme – gulášovka z pytlíku a čaj pod převisem. Voní jako v Alcronu. V protisměru nás dochází rychlý Ital, který se už nadechuje k velké anglické konverzaci, ale pak s krásnou italskou intonací řekne jen „Bye!“ a zmizí. Nerad bych zapomenul na 2 hodiny zápasu se západním traversem, kde se střídá šotolina se sněhem a odštěpy končící někde 1,5 km níže. Jsem rádi za mačky a lano je v permanenci. Štandujeme za všechno co alespoň trochu drží. Jednou vyzkoušíme, že odpolední sníh fakt klouže. Psychicky nás tahle západní čundrcountryšou dost ničí a jelikož v závěru obcházíme trochu dolů další sněhové pole a už se nevrátíme na stejnou vrstevnici stezky, tak na závěr kufrujeme v horolezeckém terénu I-II. Chvílí klidu a koncentrace a asi na potřetí už tu červenou maringotku na terase mezi západní a jižní stěnou nacházíme. Diskuzi pokračovat dál a ušetřit něco z nedělního tripu ještě dnes ani nevedeme. Jsme tu po 12 hodinách. Dle průvodce jsme na bivaku Suringar měli být po čistých 6h. Asi to chce batůžek do družiny a spát nahý, jelikož si nemyslíme, že 6h pauzy by byly náš styl…
V bivaku ve stínu a relativním bezpečí se nám ale rychle lepší nálada. Zaháníme chmury sněhových traversů čokoládou, ořechy, kafem a čajem. Dokonce i předpokládaný problém s vodu je vyřešen nakapanou flaškou průzračné vody ze skály. Pak přichází horolezci Marcello s přítelkyní z Belluna. Je vidět, že z nás nadšení nejsou a o full house moc nestojí. Ovšem po chvílí už jsou uvnitř u nás a opatrně vzájemně diskutujeme zítřejší plány. Nabídnutý čaj z naší strany nakonec definitivně boří ledy a on nám vysvětluje, jako složité jsou klasické výstupové cesty jižní strany. Ona zůstává netykavkou, ořechy v hrsti nechce, ale čaj srká jak malé dítě. Tak aspoň tak v rámci mezinárodních vztahů. Pak západ slunce kdesi nad Dolomitama, kamzíci na dostřel při chcaní. Fantazie. První šuplík. Gracie a Dobrou…
Noc stojí za prd. Buď bouchají dvířka nebo lomcuje celou boudičkou silný vítr. Ve 4 už se to nedá vydržet a jen čekáme, až nám ve 4:30 zazvoní budík. Při balení se vítr zmírní, až se zklidní úplně. Respekt horám a díky! V 5:05 jsme venku. Zima, ale tím, že ihned lezeme 300m Findeneggovým kuloárem se okamžitě zahříváme. Po ránu hned tvrdá dřina, koncentrace a napětí. Sníh je na jednom poli, které je nutné netraverzovat, zmrzlý a mačky ho krásně berou. Dvojkové lezení v dobré skále. Orientace horší ale zvládáme to výborně celou dobu. Na vrcholu jsme chvílí po 7. hodině. Slunce hřeje. Výhled se nedá vysvětlit. Pouštím pár slz, jelikož ta sdílená dřina je emotivní. Společně vyřešené problémy, společný vrchol, společná rajčatovka z jednoho ešusu a lžíce s Pájou na vrcholu Montasia, další první šuplík, další slzy. Do prdele já jsem baba, ale nějak se to nedá ovládat. Ale pomalu a jistě si začínáme prohlížet dlouhou hřebenovku před námi, kterou musíme v každém případě udělat…
V tuto chvílí se dá konstatovat, že pro nás přestaly hlavní lezecké problémy a začala úřadovat příroda, nedostatek vody a stupňovaná únava ze slunce. Kdo má rád absolutní pozitivnost a takovéto Dreamrovo: „Dávám si jedna mínus maximálně dva plus“, nechť zaklapne notebook, vypne mobil nebo roztrhne vytištěný list do tramvaje a na příští zastávce ho vyhodí do koše. Nicméně napsat to musím, ne všechno končí tak jak chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly, s kterýma bysme přešli i Berninu. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl, my ladnost a rychlost pohybu. Já osobně bych se bez cepínu a že nemám Páju na laně v některých úsecích úplně po*ral. Teď si to vyhodnoť a objektivně kvantifikuj...
Hřebenovka od západu na východ je nádherná, střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu…dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne. Bohužel po chvíli, kdy máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Otázkou zůstává, jak dlouho chceš žízeň akceptovat. Ještě předtím se stala jedna nepříjemná věc a to ztráta Pájova mobilu. Někde nám vypadl nebo jsme ho v rámci horlivého focení nechali někde položený. Nevíme, kde. Pája se ještě kousek vrátí na místo, kde se převlékal a za chvílí stejně zamračený, jako odcházel, přichází. Vrcholem tohoto úseku byl výstup ferratou na vrchol Foronon del Buinz.
Tam čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku, který tu na vrcholu stojí. Vymýšlíme komunikační kanál němčino-slovinštinou a velkej deal začíná! Nejdřív Malinovi dá napít vodu s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý ale pouze pytlík. Koukáme, co se dá vypít, nic. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. Na závěr nás ještě ubezpečí, že za hodinu jsme v jednom důležitém sedle a za 3h u auta! Jsme nadšení a s velkou vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky s již spíše klesajícím profilem. Já ko*ot mu tam do kasičky dobrovolně nacpal ještě asi 5éček! Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy Ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je nepošleš na smrt grilem a jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.
Na to sedlo docházíme asi po 3 a půl hodinách po nekonečném traversu na slunci s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou a že pojedeme od benzínky k benzínce. V korporátech pro tohle vymysleli tzv. sick-days. V těch různých vyprávění, kterých máme plné knihovny, je zvláštní, že když už mají lidi vymleto, tak spolu přestanou mluvit a řeší jen to nejnutnější. Ano, máme vymleto: „Kudy? Bacha! Tady! Támhle? Tudy! Dobrý? Dobrý!“. Plus několik citoslovcí, třeba „Fuj!“ nebo „Au!“ a to je vše. Začínáme ze sedla scházet načechraným 250m vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se zde štípe, loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Dost to podkluzuje a místy si musíme sednout na prdel, aby to nejelo dál. Nicméně nějak se touhle s*ačkou pohybujeme dolů blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou. Myslíme na vodu, naše ženy, kafe u auta, studánku, kterou známe – dá se do ní vlézt, redbully s Vladimírem 518, na dieselagregáťáka, kterého ráno půjdeme hnát cepínem, až to zase pustí. Všemi myšlenkami jsme už dole…
Jenže ne všechno jede podle Tvých not. Tady si malý červ a to divadlo okolo nejsi schopen ovlivnit. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
Přesně tam také dopadl.
…
Kolem oběda v pondělí si mě Pája vyzvedává v nemocnici v Udine. Chvílí vážně promlouváme na lůžku. Za chvílí se smějeme. Kámen jsme pojmenovali „Zmrdečkem“. Pak si mě odváží domů. Díky! Nezapomenu!
Uff, to byla jízda! Tohle přátelství je tvrdší než kus kamene!