Akce Krkonoše patří do kategorie Trek. Datum: 2017-11-04.
-
Bobek –
Marcel
Marcel
Mužské jméno pro mě nevím jakého původu; zdrobnělina dámského jména, skrývající v sobě nejedno tajemství, životní příběh…; kuchař, snad i číšník v jedné osobě; s promnutím recepční po chirurgickém zákroku.
Pes se jmenuje MAX!
Ano, vše toto skrývá jméno, či přesně řečeno název: Marcel. Dvoudenní příběh, čtyř potulných ,,trampů“. Proto nečekejte žádnou větrnou či slovní, nebo GPS bouři kilometrů, převýšení, rychlostí.
Doporučení (s sebou):
Neberte si sebou žádné kraviny. Stačí lahev vína, otvírák, pozor skleničku ze skla páč víno by jste mohli urazit či by mohlo nasát jiné pachy, to prostě platí! Něco k zakousnutí - když vylezete první kopec, starý pard Malina chytne slinu a ostatní přestože se ostýchají, v okamžiku se přidají.
Dále Ibalgin když bude nejhůř, nůž kdyby jste snad uklouzli a zůstali zaháknutí na skále o poutko batohu, plyšového talismana k vyplnění prostoru aby jste vypadali rovnocenně, naplněni. Prezervativy jsou v běžné nabídce penzionu!
Co se týče oblečení, je to na Vás. Předpokládám že nejste začátečníci a už jste aspoň dvě hodiny stáli ve sněhu, či vobjeli Matina na bílém kole.
Cestou:
hned v úvodu se nebojte zimy, kamarádi jsou zkušení, mají svižné tempo, teplo se dostaví po 2-3minutách. Vyserte se na GPS. Všechny tydle vymoženosti nechte klidně doma, radši vemte foťák, páč Jean se nenabídne a schovává ho v pouzdře, jen se vychloubá modelem a funkcema. Nemusíte se pak trápit tím, že jste zapli modul až na pátém metru, či prvním nebo desátém kilometru, či nadávat proč ta krá… nechce načíst polohu…
Radši si užívejte okolí, přírodu, poslouchejte co se děje kolem, nespouštějte oči z kolegů, protože oni jsou nadšení, že mají někoho nového a neví co od něj čekat, a tak hopsají jako kamzíci sem a tam (mohli by se ztratit a Vy by jste třeba jednoho nechali zbytečně hledat policií), nebo šmírují kolik lahví jaké chuti nesete skutečně v batohu…
Je třeba nasávat atmosféru, mít důvtip, mít sebe a ostatní rád, umět si z druhých (to umí každý), ale hlavně ze sebe - srandu.
Věřte tomu že za řečmi v multimediálních liniích se skrývá skutečně to, po čem toužíte! MAX i málně!!! Po té se můžete třeba i najíst, i když trpíte debilní průmyslovou chorobou, nebo brnknout o rock, poněvadž tak se to v něm zpívá (Iron Maiden, The Wicker man – Your time will come).
Zde je právě přínosné to, že nemáte spuštěná ta průmyslová udělátka, neberete je do ruky a sledujete co se říká. Pak nemusíte přemýšlet či škemrat o tečky, zavináče,… a třeba využijete nabídku extra vysokohorské supervoňavé kávy v závětří sv.kaple plné panáčkujících prohnilých trilobitů.
Vyplatí se počkat na kamarády, každý máme své méně líbivé stránky, které společně schováte za druhého a společně si ty skvělé dokážete lépe užít, obzvlášť když společně myslíte na MarcelA a sem chtěl říc, že je vlastně cesta po hřebeni hodně, hodně dlouhá a kdo ji nezná ten neví že:
Marcel na vás stále myslí, a rád posílá tekuté pozdravy
se do saunovacích kamen nehází bordel, páč to pěkně hoří
Jean skvěle chlastá a pak srší slovy jako kulomet!!!
tzn. Po ruce mějte společenské hry, nejlépe ty, u kterých musíte rozhýbat všechny své partie: ruce, ústa, tělo. Nebojte se ukázat co dělá sekretářka se svým šéfem…
Po zalehnutí je lepší usnout, aby se nemusel koukat na vír v umyvadle.
Ráno se zásadně nepřibližujte k umyvadlu, není třeba si brát kartáček, atp…věřte že je to tak: Ráno je léčí Krakonoš, projímadlo hor Krkonoš!
Těžko radit, jestli je dobré se v úvodu stoupání hlasitě vychloubat: tady to znám, tady jsem šel… všechno kamení je tu stejné, MAXi podobné. Jo mělo to být ku… delší. Vypněte kámošovi navigaci! Do 15 to přeci nestihne!!! (ale po bitvě je každý generál…)
Tak si užívejte co to jde, hltejte, nemyslete na předešlou noc. A když vám něco vadí či bolí, položte si hlavu na stůl, počkejte až se kámoši občerství, pak se hezky vyfoťte, bude to komu posílat!Je dobré zdržovat a kontrolovat email. Nemá to sice cenu, ale najíte se dobrých žeber na Výrovce a nálada se zlepší.
Hned večer, po návratu:
Nemusíte nahrávat GPS, hodnotit převýšení, navýšení, odlišení.
Každý máte něco a i když kamarád jemně řekl: je to ve Vás, je dobré prověřit jak to nakonec bylo … … … .
p.s. Pokud nemáte boty, tak si ty staré navoskujte, minimálně se budou lesknout. Hůlky nechte doma, běžte od Smrkové boudy, je tam opřená smrková.
-
Malina –
Krkonošský slovník naučný
Na začátek to chce uvést pro nezaujatého čtenáře několik vysvětlujících pojmů. Bez jejich znalostí nelze obsah sdělení pochopit a nemá cenu ho ani rozečítat. Tedy:
Robousy je část města Jičín, nacházející se cca třikilometry od centra města.
Marcela je ženské křestní jméno. Jedná se o ženskou obdobu jména Marcel pocházející z latinské zdrobněliny Marcellus jména Marcus – „bojovník“.
Saunový ceremoniál je něco jako šou v sauně, divadlo nebo představení pro saunující se klienty.
Liškobranní je sběr hub zaměřený na lišku obecnou v době jejího zvýšeného růstu.
Recepční – její pracovní náplní je vítání a ohlašování návštěv, vedení knihy návštěv a vydávání návštěvnické propustky. Dále přepojuje a vyřizuje telefonáty a poskytuje všeobecné informace o společnosti. Zodpovídá za chod recepce. Provádí dílčí administrativní práce. (Pozn.autora: Někdy bývá krávou)
Reverend je neakademický titul duchovního. Titul je užíván před jménem zkratkou "Rev.". Akademický titul bude pak případně uveden jako druhý (např. Rev. Ing. Pichtr).
…
Že to nedává smysl? Nebojte, v dalším textu vám to vše zapadne jak vynález pana Rubicka. Pojmy Robousy, Marcela, ceremoniál, liškobranní, recepční a reverend se Vám stanou známými a lehce použitelnými.
Co se stalo minulý víkend? Co se stalo předpředminulý víkend? Nic podstatného. Podstatné ale je, že se sešli kamarádi a společnými silami se vydali na steč přírodě. Máte radši pivo nebo víno? Kolo nebo auto? Koně nebo osla? Chlupy nebo kuřecí prsa z Lidlu? Krkonoše nebo Jeseníky? Sám si to prověř, nejlépe obě varianty a pak vyber. Nenechal bych si v tom radit a idnes.cz nepomůže neb je už nějakou dobu brak.
Jak shrnout Jeseníky a předminulý víkend? Mystická příroda, kam si dojedeš nakrásně vlakem až třeba na Ramzovou a dokončíš procházku třeba v Koutech nad Desnou. Sobotní západ slunce nad Jeseníky. Nedělní pochod deštěm kde ani živáčka, svačina pod Mravenečníkem s rozmočenými Bebe sušenkami. Nemůžeš nabídnout, jelikož parťákem není nikdo jiný než slovutný Jean. Kdo ho nezná, nemůže předchozí větu pochopit. Zkuste to, stojí to za to! Jeseníky i Jean.
Co bys rád bídný červe pověděl o Krkonoších?! Jsou krásné? Ano jsou – stavební jeřáby v Peci pod Sněžkou, džínolidé v Cayenech, jídelníčky v italštině, na pánských záchodech tyčinky do uší, fantistická ochota obsluhy různých restauračních zařízení nezná mezí… Musíš se ztratit hluboko do lesa, abys potkal ducha hor. V Českém Aspenu nebo Chamonix ho těžko potkáš…
Jenže nejsi tu sám, nemusíš se v tom šťourat. A co jedním uchem od vrchního, kterému láhev včerejšího vizoura nesedla, slyšíš, to můžeš druhým pustit ven. O zábavu máš vystaráno. Můžeš si povídat nebo jen poslouchat. Reverendi ve stejně vysokých keckách jsou tu s tebou a před lidskými neduhy tě ochrání. Příběh či vtip, to je jedno, obojí naprosto dokonale zapadá do atmosféry pochodu čtyř kamarádů. A tak necháváme daleko za sebou nesmyslnost chování místních zbohatlíků. A teď už vážně, bez toho patosu a od srdce!
Jsem hezky „ovíněn“ kvasnicovým pivem a jedním kalíškem Jägermeistra. Jsme na lovu. To si pamatujeme z nějaké reklamy na tento šláftruňk. Stoupáme na Růžohorky. Vidíme psa, už ani nevím, jestli pes doběhl nás nebo my doběhli jeho. Každopádně má obojek a registrační známku na něm. Vypadá, že tu není sám. Má paničku. Jsou fajn. Oba. Pes nemluví, ale panička s námi začíná nenápadně konverzovat. Začínám přemýšlet, jestli takový obecný reverend musí být vyznávat monogamní život a zároveň jestli se nás panička trochu nebojí? Honíme se totiž okolo ní jako vosy okolo zralé nektarinky. Víte jaký je rozdíl mezi broskví a nektarinkou? Zadrž, vole! Jsou tu Růžohorky a čas postát. Představit se. Nechat si představit. „Ahoj Maxi, je Ti už 9 let jo?“ No tak to už za rok půjdeš do páté třídy psí školy. Za podrbání za uchem mi osobně představuje paničku, slečnu Marcelku. Ostatní bojují o přízeň a psa si vůbec nevšímají…
Sněžka mě moc nebaví. Jsem línej vyndat péřovku z batohu, a tak je mi trochu zima. Vaříme vodu na kafe. Vařič nějak nevaří – trvá to. V rotundě, kde se Poláci modlí, mluvím sprostě. Bůh si na mě smlsne. Bude na mě házet kamení. Toho se totiž bojím. Díky němu jsem nemohl oslavit narozeniny, tak jak jsem chtěl. Musel jsem ležet v posteli a pak jen popíjet v hospodě. Chci slavit blahobyt a svobodu, v které žijeme. Takže konec s černými chmury a od teďka pojedeš bomby až do zítra!
„Bobku, u toho lehátka v tom jehličí je trochu sněhu. Udělej kouli a uděláme si ceremoniál!“ Pro všechny fyziky otázka: Bod vzplanutí smrkového jehličí? Víte? Jste fyzici? Dobře děláte!
„Jedééém bomby!“ , křičí v 23:30 a u toho držíce naplněný kalíšek čekají na ťuknutí. Pája, Jean, Bobek čekají na mě až zvednu Jágra. Blahobyt a svoboda okolo se mi trochu motá, ale teď nesmím odpadnout! Ještě tohohle Jágra vydržet a pak už půjdem na kutě… „Tak určitě!“
Tři, dva, jedna, start! Máš 90 sekund na to uhodnout. Co? Koukej na Bobka! Reverend s kopulačními pohyby se mi snaží pantomimicky dokázat, že to uhodnu. Je důvěryhodný. Mám skoro erekci, když na něj tak koukám, ale uhodnout mi to nejde. Musím dát dohromady dvě slova. První je něco na smysl postele. Druhou nejsem s to uhodnout. Podávám se. Správná odpověď je Postelová scénka. Od smíchu mám břišáky, jak Adam Ondra. Ptám se recepční, jestli mě nechce vystřídat. „Ne, v práci hry nehraju.“ Ok. „Děláš nám tady z toho peklo, chceš platit předem a pak zase později a ani nechceš hrát společenské hry. To jsi tedy recepční!“ A už se plní další Jágr. Záruba, aby se v tom vyznal. Chtěl si blahobyt, tady ho máš! Jeane díky za nalévání, v noci Ti asi nabliju do batohu.
Ve 3:50 chčiju na pokoji do umyvadla. Naštěstí sám. Nejsme doma a tak si nemusím čistit zuby.
V 7:50 vstáváme. Pája má místo čela umělou lezeckou stěnu. Madla jak banány mu visí na kůži. Stačí chytit a vytáhnout se za ně.
Tak ses aspoň „vyblil“ do klávesnici, když ne Jeanovi do Deutera. Uklidni se! V čem byl víkend pozitivní? „Neskutečně mě nabilo, když mi jeden s reverendů řekl, že si koupí boty, aby s námi mohl chodit.“ Zpětná vazba, že to není rutina a nuda. Znám mnoho lidí, co „život zasvětilo vědě“. Jenže místo analýz, syntéz a zhodnocení, jen sbírají data. Takoví vědátoři jich nasbírají třeba přes 20000 tisíc za rok. Ale to je vše. Sbohem a šáteček.
Vracíme se autem domů. Jedem kolem Jičína. Po cestě vidíme Icemanovo auto na blikačkách. Chtěli bychom ho minimálně pozdravit, ale není už místo na zastavení…. Cedule odbočka Robousy. Koukám na ní jako řidič déle než je zdrávo. V tom vidím Pájovi tvrdé horské vousy. Znáte slangový výraz pro tvrdé horsky vousy? Víte co každé horské ženě vyroste pod kalhotami bez neprofukové membrány?
Je to o lidech. Pájo, Jeane, Bobku, Marcelko, Icemane, Maxi, díky za inspiraci!
„Paní učitelko a co to Liškobranní??? Ále, to byste stejně nepochopili!“
-
Pája –
Marcel(a)
Frakce vinohradských pohorek se pomalu, ale jistě stává populární alternativou pro milovníky intenzivních zážitků. Jak by řekl klasik, zážitek nemusí nutně pozitivní, hlavně když je silný a přesně v tomhle duchu je založena filozofie tohoto nového volnomyšlenkářské životního stylu, který už pobláznil lecktérého zarytýho vobjížděče.
Další premiérový díl z ateliéru na Reverendově spatřili tentokrát Bobek, Jean, Malina a Pája. Zprávy v předvečer nenechávají nikoho na pochybách, že se bude jednat o fenomenální díl. Pája prožívá straťák už v pátek, kdy dělá Alešákovi toasty, mele kávu a připravuje zázvorádu, kterou samochvalně a trochu smrdutě nazývá par excellence. Balí několikrát batoh aby se přesvědčil, že to bude všechno potřebovat i když se jde na lehko. Rozuměj, netáhneš s sebou 15 kilového zmrdečka jako jindy.
Jsem vzhůru, venku je tma. Trochu se chvěju nadšením a očekáváním a zároveň doufám, že jsem neprobudil moc brzy. V tom se ozývá budík, je právě 5:03 a budík hraje "What is jazz" (https://www.youtube.com/watch?v=IUUeCkbH93U) Standartní krizovka, kdy břicho brzy z rána odmítá potravu, hypnotizuju hodiny a tlačím je směrem k 6. Malina je tu, letmá zdravice a nabíráme Jeana, následně projíždíme tmou a mlíkem, abychom nabrali posledního člena výpravy, který vyhrává v soutěži "zabal jen to nutné". Bobek má jen bačkůrky a místo svačiny dvě láhve vína a psa :)...
Cesta ubíhá, trochu se pořád vočucháváme pak kdosi pronese informaci o tom, že bude brzy liškobraní - bystří chápou, že jde o lyžebranní s důrazem na běžky.Nicméně ze mě se už stává lišák. Pak se dohodneme, že budeme Dreamrovi z našeho výletu fotit všechny baby.Když nám furt posílá nohy, to by bylo abychom na ně nějakou nechytili. Viděli jsme pár rozličných modelů v legínách, různého věku i tělesné konstituce, leč jsme byli stále v autě.
Než se nadějeme parkujeme auto ve Strážném a vyrážíme stoupat. Sobotní plán je díky zavřenému Obřímu dolu odkloněn na alternativní trasu, kdy se cestou míchají dvojce a zlehka i alkoholické nápoje. Návštěvu pivovaru nám kazí cedule zavřeno, tak jdeme alespoň na čaj či kafe do nedaleké chaty. Sobota má v plánu nějakých 27 km, a protože jsme o proti plánu vyráželi výrazně dříve, dovolujeme si náskok ztratit. Během dálších několika kilometrů se nic zvláštního neděje, kromě hlášek a frků, a vážných debat. To už jsme zase v hospodě na obědě, kde každý volí dle svého, moje špeková pizza asi nebyla před výstupem na Růžohorky, nejlepší volba. Ve stoupání mi hlava pulzuje jako blázen nevím jestli to bylo tím jágrem, nebo tulamorkou, případně tou plzní před tím ale kopec celkem zahřívá. Kopec přitápí dál když potkáváme lesní jeskyňku v růžové bundě s devítiletým labradorem. Slibuje, že když ji až nahoru uvisíme, že se s námi vyfotí. Po tom sprintu si už jenom pamatuju, jaké má povolání, kolik je Maxovi, emailovou adresu, kterou diktuje někomu úplně jinému a pořizujeme hromadné foto. Volný pokoj na šišáku s díky odmítá. Tak se slzou na víčku loučíme a valíme dál na Sněžku. Vrchol od růžovky celkem stoupá na relativně krátké vzdálenosti. Cestou potkáváme lidi, kteří si sem odskočili od rozpité kávy v signature v holešovicích. V našich primaloftovo péřovích membránách si tu přidám trochu nepatřičně asi jako když do práce chodíš každý den v obleku a je den bez nich, ale ty na to zapomeneš tak jsi jediný kdo ho má i když ho mít nemusí...
Na Sněžce děláme fotky aby bylo se čim chlubit, z kapličky vyštípeme modlící se poláky a uděláme si tam base camp, kde vaříme kafe a svačíme. Chvíli se tu zdržíme abychom si prohlédli další legíny a pak vyrážíme na hotel, kde nás jak doufáme přivítá paní saunařka s ceremoniálem nahoře bez kterou slibuje každá dobrá hot sauna v Praze.
Slunce nám dává pomalu dobrou noc a my půjdeme zbytek cesty po tmě, chvíli to ještě jde ale nakonec musíme vytáhnout čelovky. Pro milovníky grafů a čísel mám pouze informaci, že nám zbývalo cca 7 km. Dlouho je cesta po tmě bez větších problémů, ale sestup začíná komplikovat náročnější terén a namrzající sníh. Ten měl přes den dost času na to změnit se ze sněhového skupenství na vodu a teď pro změnu na led.
Potkáváme mraky světlušek, kteří nám jdou na proti a protože jsme na polské straně všechny zdravíme čéšť! Počítám, že 95% z nich byli ale češi. Je to tu, asfaltka a světýlka, který viděli i Jeníček s Mařenkou tak rádi. Na hotelu nás vítá paní recepční, která má buď nepříjemně zařízlé kalhotky a nestihla si je před naším příchodem vyndat, možná za to může PMS, nebo jenom hrozně smrdíme, jo ještě se nabízí, že je prostě jenom kráva od přirození. Po chvilce dohadování kdy a jak co budeme platit nás posílá na večeři. V kuchyni má službu Marcel, který nám všem na talíř přidá něco ze sebe. Bobek ale jako jedinej z nás má k večeři radiátor. Před saunou, zase dohadování, že prostěradla jenom za prachy aby to nechybělo dneska v kase..., ale nakonec se jí podaří ukecat, že jí to damě až po sauně.
Sauna je to taková ta krásně syrová, s bazénkem který je napouštěn vodou z horského potoka, prostě libovka. Saunařka sice nedorazila, ale ceremoniál jsme si i tak uděli, na hoře i dole bez!
Pak už to vzalo rychlý spád, vracíme spocený prostěradla, který máme pověsit v sušárně a ptáme se jestli můžeme konzumovat někde vlastní jídlo a pití (jinde než na pokoji) a odpověd byla, že Ano! Můžeme do klubovny, paní recepční to najednou nevadí a dokonce nám nabízí i společenské hry. Když zjihla ona tak i my, a kromě naší klobásy jí nabízíme i možnost si zahrát. Dělá ofuky, že je v práci možná chtěla jenom abychom jí dlouho přemlouvali, ale už nám není náct a tuhle hru nehrajeme prvně. Takže když nechce, nechce. Co napsat dál hmm..., spoustu toho společenského večera jsme už pustili do světa elektronické komunikace realtime. Tak jen pro představu. Máš v nohách 30 km,( jo nakonec to bylo o trcohu víc) v těžkém terénu, jseš po sauně, a piješ pivo, slivku, jágra, irskou a když dopijem i bobkovo víno, přichází na řadu zásoby recepce, kde Jean objednává Krakonoše a bohemku. Otevírat ve tři v noci cokoliv s bublinkama je prasárna. Aby kluky nebolela zbytečna hlava, tak jí vypiju sám. (byla to ta malá) Když se nám konečně podaří dohrát druhou partii activit, jdeme si lehnout.
Na snídani jsme kolem 8 a každý si vybírá co jeho žaludek udrží.
Vracíme klíče od pokoje a hurá do mlhy! Kocovinka na horách se ztrácí nějak rychle, ten čistý vzduch dělá zázraky. Přestože máme naspáno něco kolem 4 hodin jsme brzy schopný nejen komunikace ale i pokračování ve výstupu, okej maličko ještě zakufrujem, ale zase jsme viděli krásnou přírodu. Cestou k luční boudě stoupáme vlhkou mlhou, když nás míjejí čtyři dívčí protějšky a ujišťují nás, že nahoře je krásně. Cestou uděláme pár fotek a pak už si vaříme kávičku na luční. Kopneme do vrtule abychom si zašli ještě na výrovku, kde jsem se jen těsně minuli s jeskyňkou v růžové bundě (a teď přemýšlej jak to asi víme, víme ?) Někdo palačinky, jiný žebra ale všichni spokojený. Pak už jen pomalu padáme k autu a zase se mícháme ve dvojcích a probíráme kde co. Cesta autem je trochu peklo, je teplo a mi jsme rozdělaný jak svrchní nobuk, ale držím basu s pébéčkém a snažím se mu být dobrým nespícím a neuhádnutým spolujezdecem z aktivit. Pak nás Jirka rozhází jak ponožky po pokoji a každý si jde po svých. Zase je to v nás. Intenzivní zážitek, fotky a reporty a možná i něco víc.
Možná budeme stavět Maxovi boudu.
Pak už jen jako opona spadnou víčka a druhý den do práce, dneska ale nejdu jen rutinně do práce. Dneska jdu po červeném kobercu jako jedna z hvězd reverendího plátna, a navíc jdu taky k zubaři.