Výjezd z Trutnova, prosmýknout se na špic dnešní bitvy a užívat si vyčištěné silnice před sebou. Jak jednoduché, tady vepředu se nejede, točíme se v pár lidech, takhle by to chtělo dojet pod stoupání na Pomezky. Že je za námi málem 700 helem, tomu se snad ani nechce věřit. Pohoda ale nevydrží dlouho, zprava, zleva se to hrne dopředu, ne, nesmím se propadat. Hobluji pravou škarpu za Jonatánem, pozdějším vítězem, jak na vyjížďce v Kolodějích. Registruji oranžové bojovníky, předpisově oblečené, Kuřete, Dreamera a Kapra. Vpravo chodník a těsně přede mě z něj skočí mladý boreček z Hradce a přidává se ke svému rozvernému kumpánovi. Bejk jedoucí vedle mě to komentuje hláškou: „Tak se uklidněte, jinak volám Kaňourovi, aby si vás srovnal!“ Hoši to mají na háku, jak z jejich rozhovoru vyplývá, v kopci nás prý všechny obloží.
Jedu asi v 10. řadě balíku, když přede mnou smotek, kterému se jen tak tak vyhnu. Uff, rázem jedeme lajnu a pole se natahuje. Tohle sjíždění ze zadních pozic bude bolet. Silnici znovu narvaná od kraje ke kraji, v každém brdku raději malou, ať pěkně točím kadenci. Vyhoupneme na hlavní od Žacléře a padáme do Polska. Slušný tankodrom, ještě vetší respekt z něj má rudoch McHammer, kterého ve sjezdu předjíždím. Přejezd a ostrá levá směr Lubawka. Dnes mi hlava a odvaha funguje, jsem dobře zašitý v balíku a připadá mi, že nemusím ani hrábnout. Pilotem přede mnou je Líba, jedu jeho bezpečnou stopu. Vzpomínám na minulý rok, jak jsem tady trpěl při sjíždění balíku.
Brdek za Bukowkou jedeme vedle sebe s Dreamerem a Kaprem. Parádní chvíle, jsem rád, že jsem s nimi, užíváme si to. Letos žádný propad balíkem, naopak vršek letím tak lehce. Ale pýcha málem předchází pádu. Ve sjezdu za borcem před sebou nevidím díru v silnici a trefím ji přímo na komoru. Rána a pravá ruka mi poletuje bezvládně vzduchem a jen tak tak se chytám zpět řídítek. Tak další dnešní velká klika, tohle mohlo skončit nehezky.
Znovu s oranžovými maratónskými legendami bok po boku, tohle se nikdy nemůže omrzet. Nebeská nálada, najíždíme s čelem na rozhodujíc stoupání závodu. Tady se to nadělí do skupinek, ve kterých se již povětšinou i dojíždí do cíle. Nohy mám roztočené, tak uvidíme, do jaké grupy mě Pomezky usadí. Koukám po soukmenovcích, se kterými jsem již letos byl schopen jet a vypadá to dobře. Dokáži držet jejich tempo, nebo dokonce jít i přes ně. Jede se kaše, chytám se záchytných bodů a je jen velká škoda, že jsem tady nedoskočil ještě za záda Ondry Sobka ze Stark týmu, s ním jsem jel Lesnou. Ten pak jel v grupě s velkými jmény, jako je Bejk, Kamil Ackermann. Sjeli si dokonce i Dreamera a nakonec nám nadělili 3 minuty v cíli.
Ale to v tuto chvíli nemůžu tušit a ani řešit, jelikož už moc kyslíku do hlavy nedostanu, mydlím to na své hraně tím nádherným stoupáním nahoru, ještě mě přejede Eda Evinic z Mamuta, ale i ten je bez nároku na zahákovaní. Formujeme se asi do 15-ti členné grupy, přejezd Pomezek, a tady snad jediná malá výtka k organizátorům, ten bufet by byl potřeba přesunout do stoupání, takhle ve sjezdu, je to pro obě strany většinou neřešitelné si něco předat za jízdy.
Letíme dolů dlouhým sjezdem a pak točíme doprava mírným stoupáním pod hitovku dne, stoupání na Pražskou boudu. Snažím se dát trochu do kupy, je tu Tomáš Ress ze SportRaces a jejich doprovodné auto, s ním jsem jel minulý rok Krušnotona a ze známých je tu ještě Harny – Petr Harnoš, jo s nimi by to mělo jít. Příjezd od Pece mě ale nezastihuje v nějaké top formě, nohy bolí již v té dolní části a což teprve, když vjedeme do lesa a začneme se drápat tou šíleností nahoru. V lýtkách cuká, jedu na hranici křečí, ani 36x28 nepomáhá, plazím se šnečí rychlostí nahoru, ale naštěstí jakž takž hákuji čelo naší skupiny.
Předjíždíme borce, co jdou dnes Krkonošskou 100 po svých, vzpomínám na Kocoura, jak asi bojuje. Diváci okolo tratě fandí a povzbuzují a virtuálně nás tlačí nahoru k bufetu. Tam jen kelímek za jízdy si chrstnout z půlky na tvář a z půlky do pusy a soustředit se na sjezd, který rozjíždí Tomáš. Ještě jsem nějak zapomněl na malou stojku před sjezdem, která potrápí, zase je 36x28 v permanenci. Část skupiny jsme nechali na Pražské, teď už jen v 7 lidech letíme černým, úzkým sjezdem pod Strážné. A zase nahoru, romantickým údolím, oproti Pražské to je jen nakloněná rovina, ale zase se jede trochu jinou rychlostí, takže to stejně bolí
Sjeli jsme si borce, co nám odjel na Pražskou a docela pěkně točíme, velkou snahu má především Tomáš, který má zprávy z auta, že grupa před námi není až tak daleko.
Na bufetu ve Strážném chytnout bidon a banán a zase se soustředit na sjezd, ať to neodjede. Před rokem nás pod Černým Dolem sjela velká skupina, tak se ještě chvílemi otáčím a kontroluji situaci. Ale zdá se, že naše grupa jede a měli bychom to udržet anebo naopak sezobneme nějaký okoralý bonbónek před sebou?
K Hoffmanově boudě na vrcholu posledního stoupání se jede tempo, které přináší do mé mysli stavy, kvůli čemu to všechno kolem stojí za to. A stejně tak i sjezd přes Jánské Lázně a rovina směr Trutnov. Tady jsme roztočili pořádný kolotoč a závodíme na hraně svých aktuálních sil. 10-15 sekund špice a už se pakovat na konec. Hrádeček se letos nejede, a tak jinou rozdrbanou silnicí drkocáme do cíle. Slabší kusy odpadají, nástupy střídají nástupy, ale mě nohy drží a nechci se propadat dozadu. Jak opojné!
Již jen 4 kusech vletíme do cílového města a bohužel v technickém dojezdu mám nejméně odvahy já, nakonec tedy beru bramboru z naší skupiny, která se zformovala na Pomezkách. Při kontrole kola zjišťuji, že jsem někde vytratil zadní podsedlovou brašničku, takže třetí dnešní klika
Nakonec tedy velká spokojenost, ztráta 3 minut na Bejka, 7 minut na Dreamera a 8 minut na Líbu, ty jo, to kdyby mi někdo řekl ráno, bral bych všemi deseti!
Pochvala organizátorům, my jsme snad nepotkali auto v protisměru, tolik regulovčíků kolem trati, jsem fakt nezažil, poklona!