Mamut ve vedru … křeče, trochu se zregenerovat a Doksy ve vedru … křeče, víkend kopyta nahoru, v úterý do Koloděj ve vedru a povozit se za zadkem vítěze Doks, ve čtvrtek Koloděje a povozit se za Turistou s Camrdou ve vedru do Kolína … bez křečí. V pátek při kuropění zařvat na celou Jažlovickou a běhat po bytě s křečí jako howado, ten pán s kosou je fakt letos neodbytnej!
Celý pátek hledám nějakou výmluvu, proč nejet do Krušnejch. Zkřečované lýtko bolí, co já tam budu proboha dělat v těch nekonečných kopcích? Sobota ráno, chce se mi spát, už už mám rozepsanou zprávu Profesorovi, že to balím, ale nejdříve ho testnu, třeba včera dal kámoše z mokré čtvrti a vyřeší to za mě. Ale prd, prý se těší v 7,30 na srazu a Karl taky potvrzuje dopravu na svůj výlet za kopečky.
Už rvu dvojsedadlo z auta domů, abychom se pěkně vměstnali do týmového vozidla. Prezence a raději přeprava auta do cílového prostoru Lesná, tam vysoko v horách, norové hlásí odpolední déšť. S Pepínem a Profesorem pak zahřát nohy do startovního Litvínova. Vrchařské konkurence sebraná snad po celé republice, kostlivec kam se podíváš, kdo má více jak 80 kilo ten raději zůstal doma
Pod Dlouhou Louku v míru a pokoji, povedlo se mi najet v TOP 15, tak teď už to bude jen o tom, kdy na mě zase přijde můj věrný kamarád s kosou. Nezvyklá pro mě role, ze Šlapek přede mnou nikdo, tak zoufale lovím magnety, ke kterým bych se přisál. A hele Tomáš Viktorín – Viky, s ním jsem to v minulých letech objel, kousek před námi Standa Vohník a Kubánec, teď by to chtělo točit stejnou wattáž a nahoře jet s nimi. Ale v hlavě mi dost silně vrtá brouk, že tohle tempo, v tomhle tropickém vedru, je zase nad mé možnosti! Kousek po kousku vyklízím pozice a motám se nahoru ve společnosti třeba Ládi Šindeláře, který by mě již neměl odjet!
Jede se mi šíleně, všechno bolí, a Dlouhá Louka je fakt nekonečná. Překvapivě pak ale
zjišťuji, že jsem ji vydrásal nejrychleji ve své historii… Nahoře naštěstí pofukuje chladnější vítr a já zůstávám v grupě, která se formuje v mém okolí.
A teď se jen soustředit na vzorný hák a kolotoč, který se snažíme jet, skupina docela spolupracuje a sbíráme i nějaké odpadlíky. Kolem Flájí již v hlavě Krušnoton, sezóna běží neskutečně rychle, vždyť za 2 měsíce tudy zase pojedeme. Sjezd z Klínů do Litvínova pocitově dávám hodně blbě, grupa se vzdaluje, až si říkám, že už je nesjedu. Podle Stravy to zase taková moje tragédie nebyla, jen jednou jsem to jel
rychleji … jak je všechno relativní.
Naštěstí dole se parkuje a občerstvuje, takže za jedním borcem se dotahuji zpět a do stoupání na Křižatky zase najíždím ve skupině. Marně však sahám do zadních kapes pro magnesium, díky rozeplému dresu jsem je někde vytratil
Tak to bude ještě dnes veselo!
Tohle je ale nádherný kopec, žádné prudké úseky, stále pravidelný sklon kolem 6 % a znovu mě dostává do extáze. Najet si na čelo skupiny a diktovat si tempo, vidět o serpentinu dolů, jak už někdo vypadnul, to jsou pocity, kvůli kterým to všechno divadlo okolo stojí za to! Teď už to dál nečtěte, budu si tady honit svoje ego!
Předjíždí nás doprovodné vozidlo Milana Millera a já burcuji všechny, ten nás nesmí dojet! A před koncem stoupání se na obzoru zjevuje trojička a v ní dva modré dresy Sportraces (Thuma, Raufstein). Teď to dostává pořádné grády, dostávám šílenou chuť všechny z této grupy posekat
Ale v hlavě stále pokora … křeče … pokora … křeče.
Na Novou Ves ještě menší selekce, Mirek Thuma jede řemeslo a chce rozhodnout, odjíždí i ve sjezdu pod cílový kopec, ale nakonec vše sjeto a jdeme na
final climb Dopil jsem oba bidony a risknul to. Roztočil jsem nohy a metr po metru šel před grupu, jen Mirek reaguje a chvíli jedeme spolu. To je stav, nic nebolí, nohy se zlehka točí a metr po metru odjíždím i Mirkovi. Teď to jen udržet a odehnat pána s kosou!
Z brady mi valí potoky slin, připadám si jak na dojezdu Zoncolanu
Jedu sice v odpadlé grupě daleko za vítězem. Tady by už kamery nebyly, ale já si to užívám. Tohle neumí žádný jiný sport! Párkrát se otočit a vidět jen v dáli Mirka a grupu už hodně daleko. Přede mnou borec, kterého ještě hecnout ke spolupráci, nohy drží, křeče zažehnány, zvednout zadek a rvát to cílovým kopcem nahoru. Nápis 200 metrů na asfaltu, na helmu mi dopadla první dešťová kapka a za sebou slyším zlověstný ryk kola. Na pásce mě skáče snad o galdu Lukáš Raufstein, pěkný! Ale to je jen malá kaňka, ten závěr jsem si prostě užil!
Mažu do auta, sotva zavřu dveře, nebe se protrhlo. Kýble vody. Tak to bylo o fous. Jak se mi ráno nechtělo, tak o to více se to povedlo. Prostě skutečnost, že jsem si to totálně nepráskl na Dlouhé Louce, že jsem spadnul do grupy, kde jsem se cítil komfortně, to je daň za to, že výsledkově to zase taková hitparáda není…
Poděkovaní letí pořadatelům za skvělou trať po parádních asfaltech!