Vyrážíme do války, čekají nás kostky, panely, díry, výmoly, štěrk, létající bidony, defekty, prach, pot, naklepaný zadek, znecitlivělé ruce… I to je silniční cyklistika, aspoň na chvíli zažít to, v čem jedou profíci i přes 6-7 hodin. Letos všechny kategorie dohromady, start do úzkého koridoru, bude to chtít si pohlídat flek někde vepředu. Ale to je u mě jen bohužel zbožné přání.
Autem do Sojovic a roztočit nohy v týmovém seskupení, to vždy dodá odvahy. Dreamer má prý rege týden, já po Sázaváku nějak bez ambicí, ale závodit se musí, zvyknout si na ty souboje tělo na tělo.
Před startem nás ještě povzbudí vysmátí Camrda s Mlhošem, docela jim v tu chvíli závidím, že si jedou "jenom" někam na kafíčko a nás čeká postartovní stres. Ale vím, že když to dobře dopadne, tak ty cílové pocity mi nemůže nic nahradit.
Prásk, dělo vystřelilo, a já se tak lekl, že jsem nějak nemohl nacvaknout. No pěkně to začalo a pokračuje to ve stejném duchu, místo, abych si klestil cestu dopředu balíku, tak spíše zbaběle couvám! Ale jsou na tom ještě hůř, bohužel první defekt si vybral náš Kapr. Už se to šeredně natáhlo, ale jaké je překvapení, když se začíná brzdit a úplně se zastavuje. Aha, ostrý start tedy bude s úplným vycvaknutím. Takže ten postartovní stres byl úplně k ničemu …
Stojíme asi 5 minut, než Beny zamává berlí a vyrážíme vstříc největšímu stoupání na trati. Tady jsem to ještě mohl zachránit, že bych se škarpou narval někam dopředu, ale nějak tam ta drzost nebyla. A tak nahoře na rovině sbírám plody své bojácnosti a gumuji se v nějaké pofidérní nesouvislé lajně, která plápolá za hlavním balíkem. Tohle se prostě nepovedlo.
Spojencem se mi stává Milan Miller, se kterým vcelku střídáme a snažíme se si to sjet. Dreamer je na kousek a pomůže nám i zúžení, kde už pár lidí čeká po smotku na nový materiál. Dreamer je náš, po chvíli rozjíždí tempo, které jsem měl háknout, ale zase jsem zaváhal. Tak znovu s Milanem, vypadá to nadějně, ale když přijde další hrb, tak Milan drtivým nástupem chytá ocas formující se grupy i s naším Snílkem, kdežto já zase koukám jak vrána, stejně jako na sobotních Dojetřicích. Prostě to tam není, ten výbuch síly schází.
Nezbývá než se smířit s osudem, zezadu sice přilítne pár jednotlivců, ale už je vše marné, početná grupa před námi letí pryč. Nálada se zvedá, když přijíždí Pistachio, kterému spadl řetěz, a hlavně pár borečků Sport Races, kteří chtějí jet a pěkně se točí na špici. Belgický úsek to vždy pěkně natáhne, ale pak se zase sjedeme, je nás kolem 15 kusů. Sjeli jsme si i Víťu Mužíka, který prý nějak dnes nepozřel tu „sekačku“ vepředu a už to balí do cíle.
Předposlední Belgie, Pistachio znovu shazuje řetěz a vepředu se formuje rychlejší šestka z naší grupy a já překvapivě reaguji a na poslední chvíli si je chytám. Tón tu udává Mirek Thuma a obdiv ve mně vzbuzuje jeho kolegyně z týmu Šárka Dýrová-Macháčková, která jede famózně. Poslední kostky a mě začíná něco mlátit na kole, už vidím, jak mi odpadávají komponenty řadícího sytému, ale nakonec zjišťuji, že se vyklepal jen jeden šroubek z košíku. V Belgii sedí Snílek na mezi a opravuje defekt. Tak dnes si tedy vybíráme smůlu.
Dopít bidony, vyprázdnit zadní kapsy a jde se do finálového spurtu. Ani tam nepředvedu nic oslnivého, ale je to za mnou, další hromaďák v nohách, snad bude ještě letos lépe
Cílový pokec, dojezd grupy Strejda, Kapr, Dreamer a pak týmové vytočení nohou za Janou Kaprovou, mě znovu přesvědčilo, že bez špendlíků na dresu stále nemohu žít! Mělo to grády, díky Šlapky!