Listopadový večer na dejvickém oválu, raketový Kocour, Kuře a Camrda mi nastavují kruté zrcadlo mé současné běžecké formy. Neschopen zrychlení, tělo se fest brání. Vzpomínky na Svatojánskou 2017, kdy jsem si to užil s Kocourem jsou hodně živé, ale rozum jasně říká, tohle už nezažiješ. Těch Tvých letošních 100 km v keckách se prostě nedá ošálit. Plánuji závodní Čelákovice, abych se dostal aspoň na chvíli pod průměr 5 minut na kilák, jelikož sám se tam nedostanu ani náhodou. Bohužel Čelej neklapne, a když vidím ty snové časy orange Běhen, je mi jasné, že letos jsem jen do počtu.
Úterý před Berounem se mi ale běží vcelku dobře a začínám spřádat plány na sobotní starťák. Zase to zažít! Připíchnout číslo a z hlavy vytěsnit všechny blbosti. Je mi jedno, jestli poběžím o 10-20 minut hůře než před rokem, hlavně tam nechat všechno a užít si nějakou skupinu. Čtvrteční rozklus na samotku mě málem zabije, asi ještě nestrávený oběd v břiše mi udělá stavy, kdy musím jít chvílemi pěšky. Proboha, co tam jedu dělat?
V autě jen s Kocourem a stěrači, škoda, že nejede více pomerančů … ale i tak to stojí za to … navíc černý Dreamer, který si to podle všech týmových bookmakerů rozdá s Kocourem. Jirka Sladký z KPO nemůže chybět, a velká účast běžců mě navnaďuje, že se snad v nějaké grupě uchytím. Plácnutí si a rychlý pokec s Honzisem a se Zahradou, obkroužit ovál a zahřát svaly, kudla zase mě píchá v boku… a jde se na to. Dolů krátký, nahoru dlouhý funkční triko a přes, pro mě premiérový, týmový běžecký dres.
Prásk, dav se rozběhl, očekávám, jak mi Kocour se Snílkem zmizí, jak mě pekelně začne píchat v boku, ale endorfiny a moje vypnutá hlava mě nějak stále drží na dostřel naší týmové dvojičky. Mydlíme to po panelce a pak železniční most, to snad není možný, já je mám stále na pár metrů! Jsem v jiné galaxii, v hlavě jen skočit Dreamera a háknout Kocoura. Povedlo se, Kocourovi hlásím, že má šíleně zaliskaný lýtka od bahna a že orange Honzis je nedaleko! Neskutečný stavy! Vůbec racionálně nepřemýšlím. Nepřipouštím si, že bych od Kocoura mohl odpadnout, prostě jsem ho hákl, doběhneme do Jána jako před rokem a nazpět si to zase užijeme. Jirka Sladký za námi, Dreamer asi taky odpadl, no prostě bezstarostné chvíle. Kocour ukazuje pššt, ať držím hubu a krok a jedničku, jako že jsem furt za ním. Tohle si budu pamatovat! Jen kvůli tomuhle to stálo za to sem jet!
Ale nic netrvá věčně a když mě předbíhá Dreamer, začíná mi pomalu hlava fungovat a vrtá tam červ, ty wole starej, ty jsi na 3 kilometru za 12 minut a jsi úplně vyřízenej! Ale ještě to chvíli jde, užívat si té opojné týmové grupy, dokud si Snílek nevleze na špic, a ještě trochu nepřitopí. Pápá kluci, tak tohle už nedávám! Ale jakmile mě někdo předběhne, hned se ho chytím, to vám slibuji!
Ha, ale ono to safra nejde! Nejdříve chvíli s dívčinou, co má na zádech Míša, ale nějak to nechutná. Pak pár chlapů, kde jsem znovu bez nároku, pak nějaký vlasatec, který by asi šel, ale zase hrozně smrdí a nejde ho hákovat… hold hledám berličky, co to jde. Vbíháme do lesního úseku a za sebou konečně slyším podvědomý dech z minulého roku – Jirka Sladký. Tak ten musí jít! Při výběhu k závoře si ho ještě držím za sebou, ale v klesání do Hostimi už jde přese mě a já nejsem schopen reagovat. Hořejšek těla je v pohodě, za to spodek nějak stávkuje. Zase pár lidí přes, jsem ve stavu, kdy si vůbec nedokážu představit, jak se dostanu do cíle, vždyť mě čeká ještě nekonečných 10 kilometrů. Trochu mě rozptýlí protiběžci, kteří bojují o pódia, ó jak lehce běží, oproti mému plácání ploutvemi. A je tu Zahrada, po chvíli Honzis a když se blíží otáčka, tak i náš Dreamer a Kocour s malým odstupem na něj. Kocour hlásí, že to přepálil. Ty wado není tak daleko! Dokáži ještě ze sebe něco vymáčknout a těch 9 kilometrů zvládnout se ctí? Najdu nějaký magnet, ke kterému se přisaji?
Jóóó! Přes jde nejlepší žena na dlouhé trati Lucie Šnebergerová a já hodím háček. Zdá se, že tělo se trochu vzpamatovalo a přijmulo zase o trochu rychlejší tempo. Navíc to je jiné pošušňáníčko běžet za voňavou ženou, než za smradlavým vlasatcem
. Ale bolí to! Koušu se, jako kdybych větřil Kocoura ve vzduchu. A když vybíháme z Hostími, tak v dáli orange dres u závory. Já snad najednou i regeneruji! V palici zase opojné stavy a představy, jak plácnu Kocoura na mostě v Berouně! Lucka běží parádně, seběhy v lese chytám odlep, ale na rovince se v bolestech vracím. Nenechávej mě tady! Vybíháme z lesa po bahnité cestě, plácám do každé louže, jak malé dítě. Asfalt a furt to jde, vykouknout z háku a nasávat doping z toho pohledu, že Kocour se přibližuje. Vydrž Roberte!
Zoufale čumím na hodinky a odečítám každé metry, které jsou za mnou, v dáli konečně zahlédnu železniční most. Ale spravedlnost existuje, ty naběhané kilometry nejdou ošálit. V nohách divně pocukává a stehenní svaly se mění v neživé dřevěné kůly. Nejde to! Já snad budu muset zastavit … Lucce ještě zahlásit, že běží famózně a pak začít pít kalich hořkosti až do dna. 2 kilometry do cíle a je to neskutečná věčnost, tahám ty dřeva, co mám dole místo nohou, zoufale za sebou.
Neschopen zrychlení a valí se přes, jeden soupeř za druhým. Do háje, na tu dlouhou panelku jsem úplně zapomněl. Hned po startu mi to připadalo jen pár metrů, teď je to snad 10 kilometrů … Konečně ovál, Honzis zafandí a já klopýtám do cíle. Uáááá je to za mnou … Cílový pokec a gratulace borečkům, co to proletěli v parádních časech!
…nedělní odpoledne na masáži, thajka na mě furt šeptá relax, ale copak můžu ty napnuté svaly nějak uvolnit? Jak kdyby měla sekerku a otesávala ty kůly. Ale ani ruce nejsou v komfortu, copak jsem běžel i po rukou?… Ale stejně to stálo za to!