Kocour –
B7 podruhé a asi ne naposled
Je to s podivem, že rok utekl jako voda. Oběhal jsem několikero tréninkových škorní, na kole a v bazénu to zas takové nebylo, ale! Vše jsem směřoval k jednomu cíli a to prásknout si to na B7 a posunout se výkonnostně. Jak se blížil termín té prima procházky po Beskydech, postupně jsem trénoval a závodil s novými a starými parťáky a parťačkami + zakusil ostré Běhej lesy, desítky, půlmaratony, maraton v Praze s osobákem, K100 a pak už to tady bylo.
V podstatě jsem se nikdy necítil fyzicky lépe než teď. Je sice stále prostor pro zlepšování, ale v hlavě to hlodalo, budeme dobrý musíme. Uchovat respekt, ale pokusit se opravdu závodit.
Menší vidle do plánů B7 se zapíchly díky zdravotnímu stavu parťáka Pepy. Konkrétně zlomená ruka před závodem a kolena v hajzlu. Nejednalo se tedy o ledajaká bebíčka.
Každopádně po domluvě s exšlapkou Mírou, nyní TTT, jsme si připadali jako profíci. Ubytování, pomoc při závozu na akreditaci a start a také domluvené občerstvení po pátém kopci! Zkrátka support par excellence! Doprava půjčeným Superbem z práce o den dřív se také ukázala jako šťastná volba, ale už je tady akce!
Start je v Třinci na stadionu. Vlítneme tam plni smělých plánů, odhodlání a endorfiny z pórů skoro stříkají (to si prosím nepředstavujte) Mirai, hymna, ohňostroj a START.
Nejprve jsme vypuštěni my, závodníci na dlouhé mistrovské trati a pak ten delší had závodníků na o něco kratší distanci.
Po 100m Pepa ztrácí svoji jedinou flašku s pitím, ale nachází a valíme dál. Je to bomba, ale přesto mám v hlavě klid. Vím co mě čeká nebo aspoň si to myslím.
Díky tomu, že jsme startovali poměrně zepředu, můžeme si navýsost užívat luxusu běhu bez loktů, štulčů a tlačenice. V náběhu do prvního kopce Pepovi exploduje láhev ( já bych tam tu Coca-colu nelil :) ). No a mě přišlápne borec hůlku a ta je rázem na dva kusy. Naštěstí ji mohu sesadit dohromady, ale chvilku panikařím. Ne že ne 😉😎
Dlouhý had stoupá na Velký Javorový, a před vrcholem tradiční muzika a špalír freneticky fandících lidí. Tohle nakopne, tady se zapomíná na to, že už to začalo bolet. Díky úvodnímu rychlému běhu, máme i relativně dobrý čas, který udržíme i v seběhu na občerstvovačku. Cestou do sebe naklopím Borovičku, přece nabízený valašský ionťák neodmítnu. První zastávka na malou a pak vzhůru na vysokou Ropici. Připadá mi nějaká delší, ale pořád máme dostatek energie. Měsíc jako kráva, prostě bude hezky. Taky je dost sucho, takže se běží fakt dobře, i když ve stoupání to je spíš na klasický chodivý píchání s hůlkama.
Druhej kopec je za náma a sbíháme náročným terénem down. 17km a Pepa zastavuje, bere prášek a já vím, že je to v prdeli... kolena? Jo! Takže nás následně přežehlí asi 50 lidí, ale nedá se nic dělat.
Pepa to kouše dál a po občerstvovačce míříme na otravný Travný. Letos sucho, ale jdeme tak na 70% předchozího výkonu a to do kopce, kdy to Pepu údajně tolik nebolí. Takže zadrženě, aspoň nám zbyde více sil na pozdější dobu, namlouvám si. Když to jde běžíme, to nás odlišuje od závoďáků okolo a udržuje nás to v naději, že zas tak v hajzlu nejsme. Mezičasy pořád s náskokem a já už zase přemýšlím, že by to třeba do toho vysněného času mohlo být (pod 18h).
Cestou dolů mě Pepa napomíná, že ho utahám, což si neuvědomuju a tak tedy ještě volněji.
Pod Lysou do sebe narveme co se dá a klušeme na úpatí stoupání. Je nás po kupě hodně. Filmuju pochod vzhůru a tipuju si v kolik asi budeme nahoře. Taky dojde na společenskou konverzaci s ostatními závodníky. Přesvištěj nás nějaký gazely a Pepa to furt kouše. Borec!
Nahoře druhej malej záchod a parodie na seběh z kopce, ale daří se a i trefíme neohlášenou kontrolu. Je furt tma, máme náskok a máme v nohách asi 43km. Na Pile (občerstvovačka v polovině trati) zjišťujeme, že jsme na trase přesně 8hodin. Než si odskočim na záchod spadne na podium nafukovací brána, pohřbí několik závodníků, moje odložené věci a polévku. Vše se zachrání až na tu polévku, sakra!
Pepa chce jít, je nám trochu zima, ale soudím, že pověstný Smrk to změní. Výšlap, kde je také nejprudší technická pasáž celého závodu.
Loni se mi to šlo dobře, letos to taky není špatný, ale myslel jsem si, že to bude kratší 😏
Taky fotím východ slunce a je to fakt krásný, stejně jako mlha a mraky, nad které se brzo dostaneme.
Nahoře u rozcestníku je božský klid a taky několik polehávacích postav. Fotku, video a valíme dál. Furt žeru, loni mi párkrát zbytečně došlo, letos to nechci dopustit a zatím se daří.
Hlásím Mírovi, že letíme na Čeladnou, ale seběh je dlouhý a pocitově nekonečný. Poprvé potkáváme Petra, orientačního veselého běžce, kterého opustil parťák. Petr chce pod 17 a stejné jako my to nemá šanci dát. 😛
Před Čeladnou hodím mrchu do kořenů. Asi mi Radegast ukazuje, že tady je pánem on a abych nebyl namistrovanej!
Připravený Míra se o nás skvěle postará, ale vysedávání nám úplně dobře neudělalo. Kolenář Pepa láteří a mě se zdá, že zbývající 1/3 závodu bude setsakra bolet. A fakt bolí! Trochu vlk, hodně stehna a celková únava, přesto stále spřádám plány na dobrý čas, ještě by to přece šlo!
Definitivně k sobě připojujeme Petra, ať je ta sdílená bolest veselejší.
Následný úsek na Pustevny je chvilkama běhavý, ale kluky to už bolí, tedy více než mě, ale to se brzy změní...
Na Pustevnách prasím Kofolu, zelí, škvarky s chlebem, sůl, müsli a další, prostě všechno. Zase nám pauza neudělá dobře a do toho se mi neuloží na Garminu aktivita, což nás s Pepou fakt dost nasere. Petr slibuje, že dodá svůj záznam v celku, cajk. 😀
Poslední velkej kopec mě opět nachytal, protože jsem myslel, že na Radnošť je to kousek, ale ouha! Je to dlouhý, chvilkama dost strmý a ne moc běhavý. Ostatně Pepa už ani nechce a nechce ani slyšet nic o tom, že to možná stihneme pod 18h. Má myslím dost velkou krizi. Před vrcholem Radhoště filmuji, ať to máme autentický, taky nějaká fotka padne. Při seběhu na Pindulu nekufrujeme a rázem máme k dobru 40 minut, ale bolí to a to pardon kurewsky. Kdo nezažil nepochopí. Do posledního dvoukopce najednou Pepa ožije a plánuje kde všude ještě poběžíme. Mě se to poněkud zajídá, Petr má slabou chvilku, ale koušeme to a na horu je to fakt kousek a jsou tam holky s jednorožci. Myslete si co chcete, viděl jsem dobře. Modlím se ať už to skončí (samozřejmě cílem).
Umístění máme nečekaně dobré, alespoň podle hlášených mezičasů. Nestačím odpovídat na spoustu vzkazů a povzbudivých zpráv, ale nabíjí nás to, fakt! Chtěl jsem to, chtěl jsem makat, nechat tam všechno, tak to teď mám.
Kotník mě bolí při každém kroku víc než hodně, což dost limituje. Kluci si ze mě utahují - zasloužím si to 😃
Seběh do Frenu, docvakne si nás supporťák Míra, filmuje a motivuje. Pepa chytl druhý dech, zapomněl na kolena, na zlomenou ruku a drtí nás hrozným tempem.
Do cíle vbíháme všichni tři za 17hodin a 32 minut na 61 místě celkově a 26 v kategorii. Oproti loňsku jsme rychlejší skoro o 2h a to i přes zdravotní komplikace, které nás výrazně limitovali.
Všechno vyšlo a to i přes obrovské překážky. Dostavuje se velká euforie, ale pak i značná únava společně s mimořádnou bolestí.
Na chatě u Míry zdechnu po 23h. Předtím se leduju v Ostravici, je fakt studená.
Konec dobrý, všechno dobré.
Děkuji všem aktérům, těm co nám fandili i nezdolnému parťákovi.
Podařilo se to!