Mlhovky rozráží tu bílou stěnu před námi, stírám rosu z předního skla auta. Hnusné pražské podzimní ráno, ale s HonzouB jsme naladění na Krkonoše nad oblaky, jedeme do ráje! Nad Jičínem už pomalu mlha mizí a parkoviště v Lánově okupuje překvapivě i Delkim. Navrhuje ještě jedno zpestření trasy přes kopec směrem k Pražské Boudě do Černého Dolu, já nejsem proti. Ladíme oblečení a zadní kapsy, chtělo by se vyjet krátký-krátký, slunce hřeje, ale jedeme do 1500 metrů nad mořem a je konec října, není čas na hrdinství.
Stoupáme chladivým údolím na Dolní Dvůr a pak proti směru trasy Krakonoše. Krásný pozvolný kopec na velkou!
Pak menší zakufrovaní a u někoho jízda s držkopády po kluzkých prknech. Já raději pěšky, na jistotu, ale stejně to klouže v těch kufrech jako na ledě. Tak toto jsme si mohli odpustit, smolař Delkim po pádu hlásí problém se zápěstím a jede zpět k autu. My nechutně prudkým sjezdem přes odvodňovací kanálky do Černého Dolu. Tady se již napojujeme na plánovanou trasu a zvolna se oklepáváme po předchozím dobrodružství. No ještě to bude zajímavé, vím, co nás čeká a čas je neúprosný. Sjezd do Svobody nad Úpou už je za odměnu, ale rovina do Kalné Vody mě moc nechutná. Docela se na moji aktuální výkonnost jede, vůbec nechápu, co budu dělat v těch kopcích, co nás čekají. A začíná se pomalu stoupat na Žacléř. I tady se jezdíval Krakonoš, jo tady jsem viděl čelo o serpentinu nahoře, abych pak odpadl v malém brdku na náměstí. Dnes je to naštěstí výlet a kamarádi jsou hodní
. Výhled na Prkenný Důl a hornické město je parádní, vůbec to počasí je skvělé, listy se ani nehnou a slunce vše ozařuje.
Cyklostezka Polskem a HonzaB stále topí na špici. Takové to Turistovo pomalu, ale furt! Miszkowice, tady vlastně již začíná stoupání na Pomezní Boudy, a mě to zase lezem krkem. Návleky na tretry hřejí, nejraději bych vše zahodil do škarpy a jel jen v závodním ohozu. Zase na trase Krakonoše a vzpomenout na všechny ty bitvy s číslem na zadku. Na silnici kilometry k vrcholu a mě to konečně začíná bavit, nohy si trochu vzpomněly. Meta 1 km k prémii a začínám laškovat s nástupem. První flek jsem nucen přenechat našemu snovému vrchaři, ten lítá někde jinde, ale druhý flek uhájím. HonzaB ale po té odjeté přípravě dole pod kopcem jede stále famózně a jeho chvíle ještě mají přijít.
Foto s cedulí Pomezek a vyhlašujeme Trautenberka jako nejlepší nápoj na světě. Nedá se nic dělat, strčte si ty všechny přízemní speciality někam, když vyjedete Pomezky nad mraky a čučíte na tu krásu vůkol, tak nemůžete jinak hodnotit! Balíme se do bundiček a letím dolů do Spáleného Mlýna. To je zase sjezd na jedničku. A pak HonzaB zaslouží řád! Ta trasa K1A přes Janovy Boudy, v půlce Portášek přejet sjezdovku a spadnout do Pece, ta neměla chybu! Panoramata jako blázen po hebkém asfaltu!
Hospoda z Vrchní prchni a je tu megahit dne. Čertovy schody! Z Pece na Richtrovky přes Výrovku ke Kapličce-památníku obětem hor. Ze 700 m do 1500 m na 7 kilometrech. Robert Petzold za 30 minut, já za 60 minut
Jdeme do toho s heslem: hlavně neslézt! Očekávám peklo, takže veškeré teplé věci do zadních kapes. A je to tady, leje ze mě jako v červenci, krůpěje potu z hlavy padají na tretry a na rámovku. Ruce a ramena bolí, nohy ztěžka převalují kliky. Převod 36x28 a kadence 33. Řvu nadšením i hrůzou, ten pohled na HonzuB a Luka, jak šlapou zelí v té stěně přede mnou, ten ve mně bude navždy. Přední kolo párkrát ve vzduchu. Tady člověka nic nesmí rozhodit ani na sekundu. Křečovitě držím řídítka a sunu se vzhůru. Konečně střecha Výrovky a HonzaB na dostřel a pravá ke Kapličce.
Myslel jsem, že to bude pohodovější po tom, co jsme již vyjeli, ale opak je pravdou. Motám se nahoru a HonzaB mizí. Bez ambicí si již užívám to, že to snad fakt vyjedu. Pohledy okolo nabíjí, tohle se nedá zažít někde v kanclu u monitoru. Je to tam! Myslím, že to je nejvyšší bod ČR, kam se dá vyjet na silničce, Památník obětem hor 1509 metrů. Vylezl jsem ze sauny, hadry na mě naprosto durch. Všechny vrstvy ze zadních kapes na sebe, padám dolů na Luční Boudu, kde dáváme nejlepší koláče na světě! Nedá se nic dělat, strčte si ty všechny přízemní speciality někam, když vyjedete Čertovy schody nad mraky a čučíte na tu krásu vůkol, tak nemůžete jinak hodnotit!
Nezapomenutelná sdílena euforie a nálada s kamarády, kteří jedou na stejné vlně. Tohle se počítá! Ale není moc času, slunce pomalu zapadá, teď jen bez defektu překonat štěrkový úsek kolem bufetu Na Rozcestí a spadnout bez problémů k autu. Aj, defekt defekt! Luke si vybral smůlu. HonzaB se projevuje jako zkušený mechanik, a i díky bombičce valíme rychle dál. Po štěrku, hrubém asfaltu s dírami konečně přichází silničářské lahoda. Strážné spurtujeme a po trase Krakonoše do Lánova stále v závodním stylu. Safra bijci, tohle se neomrzí, díky, že jsem to s Vámi mohl zažít! A Čertovy schody chci někdy v létě v nejlehčím ohozu za 45 minut!
PS Delkime, dej se brzy do kupy!