Luke –
Kydání hnoje
Uvědomuju si, že tenhle report je plnej hnoje, ale bohužel sem si to fakt neužil, nebavilo mě to, a vlastně jediný emoce byly jen strach a nasrání... tak snad se ti, kterým tahle akce přirostla k srdci nebudou moc zlobit...
První rok jsem tuhle akci šmahem odsoudil, druhý se nechal nalákat a chtěl pomoct Kolíkáčovi. Nakonec jsme si to užili, ale odvařen jsem nebyl. A letos se mi ten chladný přístup vrátil neskutečně. Z úvodní hodinky mám solidní starťák, ale jediný o co se dá jet, je týmový pořadí, tak si říkám, že se aspoň nemusím tolik cpát do čela. Přestože bych měl na základě loňskýho času jistou první vlnu, jsme v rámci soutěže týmů všichni šoupnutý do druhý. Takže reálně mi přijde, že stojíme o cca 70 míst dál? Ale co, netřeba se někam tlačit, vím jak to bylo loni.
Jenže loni není dnes, dnes vycvakávám asi po 100m. Stojíme. Bezva. Sem zavřenej vpravo a nedá se s tím nic dělat. Vlevo vidím jak se cpou lidi vpřed i když je to zakázané. Borce co to berou po chodníku mezi lidma ani nekomentuju. Ale jak se pozdějc ukáže, pravidla jsou v tomhle závodě jen na papíře. Držíme se s HonzouB u sebe, Žába a Technik se nepropadli tolik, my možná 70 míst ztratili. Děs, ale aspoň bez pádu, cukatura nechutná, jelo se fakt pomalu. Nechápu proč. Pádů na kolejích teda dost. Ale konečně je tu start, balík se rozjíždí a docela dost lidí prostě nedává rozjezd v háku na závodní rychlost a cedí se dozadu. Otázku, proč se teda sem museli nacpat, mi asi nikdo neodpoví no. Nicméně jsem to tak nějak čekal, takže v klidu, sice s nějakým úsilím, ale relativně v pohodě, se tlačím dopředu. Za chvíli zas vidím Žábu, dokonce Sukes si to nenechal ujít. Ale už má i následovatele a další borci bez čísel se snaží zahákovat balík letící 52...v takhle nervózním startu fakt pecka. Už jsem skoro za Žábou, řikám si, že teď to bude pohoda. A už vidím jak to přede mnou lehá. Jak kuželky, jedna v pravo, další vlevo, já mířím do pravý škarpy, ale jedu. Borec přede mnou to tam zalomil a extrémně zpomalil, mě teda ale ovládat kolo fakt už nejde, čekám tvrdý impakt. V tom borec zablokuje přední kolo a odletí do pole, čímž mi uvolní cestu. Hustý... pomalu povoluju sevřenou prdel, vycvakávám, lezu ze škarpy. Koukám na ten karbonovej hřbitov za mnou a klubko těl. Naštěstí nic oranžovýho nevidím, tak nacvaknout a hurá pokračovat. Balík v prdeli, nejsou ani vidět. Chuť závodit 0. Lidi kolem furt ambiciózní, pár borců se to snaží sjet, ale to fakt nepůjde. Na prémii se spurtuje jak o život, jak kdyby si někdo myslel, že to sám poletí rychlejc než čelo závodu. Jako fakt není od věci někdy vyměnit pár wattů za trochu krve v mozku... elitní spurteři si pak z toho vystupují, asi mají splněno... bizár.
Pak se tvoří obrovskej balík, ale přijde mi to klidnější. Jen chvíli bohužel. Borec uprostřed balíku zařve "bacha" a udělá myšku metr na jednu stranu a metr na druhou, protože viděl díru. A není to bohužel není ojedinělý úkaz. Náladu pak na skvěle zabezpečený a zavřený trati ještě vyštěrkuje auto co celej balík vytroubí ve stylu uhněte, my potřebujeme jet. Pak se sune dopředu i s polepy ATT Investments a kolama na střeše... Ale to jsme zas u těch pravidel, tentokrát bod "zákaz doprovodných vozidel".
Kruháč Lány, jedu na čelo a sjezd do myší díry dávám na 3tí pozici, z borců v tomhle balíku mám fakt strach. To samý praktikuju i před sjezdem do Pustovět, za mnou pak 20 lidí lehá. HonzaB tam bohužel trochu zůstal, takže v kopci si pak sice v pohodě doskočím pár odjetých lidí, ale vidím, že HonzaB je o dost vzadu a rozhoduju se udělat aspoň něco pro tým, ušetřit pár wattů do kopce a čekám. Na rovině nás pak dovezu do docela pěkný skupinky, ale ve finále to bylo k prdu, protože nás po chvíli je zase snad ke stovce... Nervózní sjezd k Rozvědčíkovi a odpojení od čela grupy na občerstvovačce. A to jsem ani nic nebral, jen sem se prostě nevymotal. Nechci se gumovat, ale nikdo nejede, takže na Křivoklátě mažu díru na HonzuB, kterej jede čím dál tím líp. Beru bidon od Kolíkáče, kterej mě dost zachraňuje. Konečně mám pocit, že by se grupa mohla docela rozpadnout na zvladatelný množství lidí, ale je to spíš horší než lepší. Furt někdo dělá díry a já mám pocit, že jen naháním HonzuB, kterej si vybírá lepší stopu, kdežto já sem furt někde zavřenej. Chci se najíst a napít, takže mě zas vyloktujou před sjezdem dozadu a ve sjezdu pak když vidím co tropí lidi kolem, jedu radši úplně poslední. Sýkořice tak najíždím s 50m dírou, a bandou sjezdových zoufalců za zadkem. Zase si to dotahuju, akorát koukám, že watty teda nic moc a docela to bolí. Tak tohle teda nohy z nebes nejsou.
Ale konečně to trochu prořídlo. Jenže co to, napojujeme se na krátkou trasu a zrovna nás pohlcuje další snad 50tihlavej balík. To mě úplně sundá. Zase se všichni cpou dopředu, aby nejeli. Borec najede vedle tebe, ani se nepodívá a pošle tě trávy. Fakt dík.
Pojebaná týmová soutěž, teď sem 4. já a nemůžu to ani zabalit. A že bych si z tohohle pekla vystoupil okamžitě a dojel si to sám... Ale tým je tým. Tak další sjíždění, další děrovači a další sjezd na chvostu. Začíná se mi aspoň jet líp, možná tím, že spadlo pár kapek a vzduch se trochu osvěžil. Bohužel sjezdaři přede mnou moc osvěžení nejsou, když to vidím, tak couvám hodně daleko. A dobře dělám, akorát tak stíhám zastavit a vyhnout se lidem co si ustlali v zatáčce v Podkozí.
Při nájezdu do kopce koukám, že HonzaB je už o serpentýnu nade mnou. Tak to asi nesjedu. Nicméně si jedu svoje a předjíždím snad 50 lidí. Tak jo, hlavně že jste se cpali dopředu. Cestou nahoru pozoruju borce ze Sport Invest jak tam jednoho tlačí, už ho tuším tlačili v minulém brdku. A jsou 3, tak si říkám, že asi berou týmovou soutěž dost vážně (nebo nevážně, tohle se taky beztak nesmí, že jo) a mohli by aspoň na rovině jet. Naše grupa se drží na dohled té HonzyB, ale moc je nesjíždíme. Zkusím to na špici rozjet na 40, ale další borci to zas kazí, tak už se do toho nepletu. Holt si to s nima budu muset pak vyřešit sám. Jen si hlídám, aby mě už nesrali další děrovači. Je nás sice míň, ale tyhle lidi jsou všude. A borci co neudrží do zatáčky stopu toho před sebou a křižuji to napříč balíkem taky.
Nakonec před Prahou HonzuB a jeho grupu sjíždíme. Ale teda já ho snad viděl furt na špici. Ještě k němu dojedu a řeknu mu, kde máme soupeře a už se začíná stoupat na Strahov. Najíždíme si do čela, víme koho tam nechat a to se i daří. Sice oba trochu poškádlí křeč, mě naštěstí hodně z lehka, hned si stoupám a vylámu kopec v pohodě ze stoje. Dokonce mi to přineslo i odpárání zbytku grupy. Plus jsem předjel dost lidí, co se tu tak nějak nacházeli. Vlastně nevím s kým závodím a s kým ne. To se opakuje i v posledním brdku, nahoře sám, tak už jedu, vlastně rád si ušetřím spurt. Nakonec mě ještě v poslední točce nějakej ambiciózní borec málem pošle do svodidel a ještě se otáčí jako co já na to. No nic, co asi, užívej slávu! HonzaB pár vteřin za mnou, tak si jen říkáme, na co to bude stačit.
Jdem se najíst, oběd tradiční maratonská šlichta, pak řešit, proč nejsme ve výsledkách. Hledáme časomíru (sportsoft), která se schovává v buňce Rouvy. Nakonec se objevujem ve výsledkách 2. ale je to součet 4 časů, místo (v pravidlech) avizovaného času 4... Tak to se dalo jet jinak, že jo...
Ale co, vyhlášení bude fajn, stát na pódiu s Danem Turkem a ATT, dostat cenu od Štybara a Sáblíkový, to je přeci zážitek. Tak čekáme 3 hodiny na vyhlášení, abychom se dozvěděli, že si cenu máme vyzvednout v nějakým stanu a vypadnout. Byl to nádhernej ceremoniál a ještě jsme tam zjistili, že teda nejsme 2. ale 3... ale jako jo, mohlo to být horší (třeba 4., že?).
Jako letos se to teda hodně nepovedlo, vlastně jsem si nezazávodil, ale celkově to na mě teda udělalo dost zvláštní dojem. Jako že se vypíše nějaká soutěž a ta se pak nevyhlašuje, to jsem viděl fakt poprvý. Vlastně jediný světlý moment byly ty 3 pěkný hodinky pokecu s klukama, když jsme si mysleli, že čekáme na vyhlášení. Díky za to! A díky tomu nahoře, že jsem celej, dnes to fakt nebyla samozřejmost. Tolik pomlácenejch lidí jsem ještě neviděl.
Žába –
Svátek masové cyklistiky
Těžký report z emotivního závodu. Není to jen o závodění, ale o celé komerční mašinérii, megalomanství, reklamě. Dlouhodobě mám názor, že L'Etape zabijí amatérské závodění. Ale když šel kolem před měsícem registrační kód za polovinu ceny, přihlásil jsem se.
Vybral jsem střední trať a měl ambici závodit o bednu. Klasikářská trať pod 3 hodiny, to bych mohl zvládnout. Ale ouha, přidělili mi startovní číslo 1969, start z 5. vlny, 900 míst za Tomáše a Jardu, které jsem potřeboval pozávodit. Ségra s číslem 1963 nechce ani jet na start. Nedalo mi to, a napsal jsem email s prosbou o přeřazení do koridoru, kam podle výkonnosti oba patříme. K mému překvapení dostávám obratem odpověď. Přesun do jiného koridoru se řeší pomocí divoké karty po doložení výsledků v závodech, přesun do na dlouhou trať a teamovou soutěž. Mé výsledky rozhodně nejsou tak oslnivé, abych měl na divokou kartu, nechávám se přesunout na dlouhou trať a těším se na teamový boj.
V pátek jede ségra na Strahov už ve tři a se slzami na krajíčku mi volá, že si jí při vydávání čísla vysloveně vychutnali a poslali jí do háje. Když už tam byla, vyzvedla i mé číslo ... startuji úplně poslední. Jsem nasraný, domluva v emailu byla úplně jiná. Nejprve jsem v sobotu nechtěl v sobotu vůbec jet. Teamu nijak nepomůžu, jen se smotám v hromadném pádu při marném pokusu předjet 600 jezdců. Vyhozená polovina startovného do záchodu, měl jsem si raději koupit dva pytlíky kafe. Bojovnost do žil mi vlije až ségra se zprávou o vyškemrané nálepce do druhé vlny. Ono to zítra nějak půjde!
Městská hromadná doprava je naplánovaná na 8:20 u mě, ale jedu dřív. Musím si také zařídit lepší místo na startu, nebo alespoň vystát první místo ve své vlně. Pak hodně zariskovat a docvaknout team. Na místě to byl celkem bez ponižování úspěch. Prostě jsem řekl, že jedu teamovou soutěž místo Kolíkáče a že by bylo fér startovat z jeho místa.
Do startovního koridoru najíždíme brzo, stojíme hned vepředu svého koridoru a do závodu vyjíždíme hned za první stovkou. Technik má ostré lokty a konzistentně se propracovává dopředu. Snažím se ho následovat. Zaváděcí auto jede strašně pomalu, balík pořád cuká. Ambiciózní ze zadních pozic řeší špatné umístění na roštu objížděím po chodníku. První pád je na kolejích na Bílé Hoře. Jede se tam pomalu, je tam místo, nikdo další nepadá a pokračuje se dál. Konečně dojíždíme do Hostivice a je odmáváno. Konečně se jede a balík se zklidňuje. Dál se propracovávám nebo ztrácím pocizi v balíku, jako na houpačce. Technik naopak chvíli táhne špic! A dobře dělá! Přichází velký smotek v padesátce. Na rovné široké silnici. Padá to 8 metrů přede mnouo. Nevím proč, ale pár okamžiků před tím mě napadlo, že by se mohl hodit trochu odlep. A že hodil, maximální brzdy a daří se pád objet a pokračovat. Nastupuji a dojíždím sto metrů dlouhou díru. Sakra, Luke s HonzouB se zasekli vzadu, snad se nesmotali také.
Pokračujeme rozděleni na 2 teamové dvojice. Mě se pořád nedaří propracovat dopředu k Technikovi. Do sjezdu za Horním Bezděkovem najíždím dost vzadu, následující stoupání musím fakt máknout (a zajíždím v masakrálním čase), předjíždím snad 50 soupeřů, ale balík mizí a z balíku mizí únik. Do Dolního Bezděkova přichází stíhací jízda. Naštěstí přijíždí dráhař s obřími stehny, skáču mu do háku a je to jako naskočit do rychlíku. Letíme za balíkem, párkrát prostřídám, párkrát zadanávám dalším a v Družci se už vezeme v balíku bez eliťáku. Tempo je hratelné, přijde mi, že se snad ani nejede a postupně nás dojíždí další skupinky. Technik je zase v balíku. Klábosím se Sukesem. Prostě závodní pohodička.
Pustověty jsem chtěl jet s pořádným bezpečákem, bohužel se nedaří a zase se zazdím ve sjezdu a musím předjíždět ve stoupání. Bolí to, chytám se dráhaře. Trpí stejně jako já, ale narozdíl ode mě má pak nohy na horizontu. Ten mě tu nenechá. Kopec několikrát povolí, na rovinkách se střídáme a dojíždíme dopředu. Balík je beznadějně rozsekaný a letí se směr Křivoklát. Přijde mi, že se kroucené sjedzy jedou pomalu a bezpečně. Až pod křivoklátksé kostky se nechvátá, dávám gel, napiju se, ostrá pravá a já mám úplně blbě přehozeno. Rozjíždím se do kopce. Je nějaký mírnější než si ho pamatuji. Kolíkáč na pumpě fandí, nabízí vodu, posílám ho s vodou do háje, že potřebuji nohy! Nedostávám je a tak chytám díru za čelem. Bojuji, ale kolem mě se vytvořila zdravá skupinka a tak už se na horizontu nehodlám gumovat. Ono by ani nebolo z čeho. Ploužíme se do Zbečna a kopec do Sýkořic si už neděláme těžký.
V Podkozí prší, silnice klouže, nehroší sjezd trasy se mění v pekelnou klouzačku. Část jezdů jede krokem a ti ostatní končí za svodidly. Kopec nahoru vyjedu v osobním rekordu, jenže je to málo. Naštěstí nohy jedou dál a dotahuji skupinu v táhlém stoupání. Občas se nastupuje, něco lepím i když nevím proč. Placatíme se ve 3. skupině. Padá na mě únava, křeče. Na to, že se moc nejede jsem prvních 100 km zatraceně přepálil
Nahmátl jsem ztracený gel a cukr rozfouká chmury. Teď už musím dojet až do Prahy. Jsem tak v háji, že ani nezvládnu myslet na svou marnost v cíli. Nemyslím a jedu. Kolem Motola šlapu vepředu, v polovině pár lidí nastoupí, dalších pár je stahuje, únik odpadá a já bezmyšlenkovitě šlapu nahoru. Kolem stadionu hledám cestu koridorem. Žádný soupeř předemnou ani za mnou. Nemusím zvedat zadek, stačí jet doraz. Cíl.
Nakonec jsem si pěkně zazávodil. Vyždímal jsem se jako hadr na podlahu, zůstal kolama dolu. Ale za jakou cenu? Nesmyslný dav většinou bez skušenosti s jízdou v balíku, nesmyslné trasování centrem města, odporný přístup pořadatele k jednotlivcům. Neustálé řeči o amatérském sportu a radosti z pohybu a v další větě adorování výkonu profesionálů (s nepovolenou teamovou podporou). Příští rok za těhle podmínek nepojedu. Jsou tu lepší závody co si nehrají na něco většího než na co opravdu mají.
Po reklamaci mé registrace získáváme 3. místo v soutěži teamů. Hurá! Změnili pravidla a tak můj sobecký únik z teamu nakonec přišel vhod.
:: Propozice ::
Diskuze ::
Mapa a profil ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
ČT sport