Sice to prý z Šumavy vypadá, že se tu nejdou žádné zajímavé závody, ale mě to dnes přišlo zajímavé až až...
V neděli jsem si naštěstí projel náhradní okruh za Zavadilku 3x pěkně v rychlosti na koze, takže už jsem věděl, do čeho jdu. Minimálně jsem byl bohatší o poznatek, že ten brdek hned za startem, co vypadal na mapě, že se tak nějak přeletí setrvačností... se teda vyletět dá, ale setrvačností moc ne... ale co, ty kopce se mi jeli v neděli docela dobře, tak v pondělí to přece nemůže být jiné... a zbytek je rovina.
Na startu potkávám Baska a Kapra a jdeme si to projet ještě jednou, kdyby náhodou... no hodilo se to, fouká trochu jinak. Cestou se chlácholím, že fouká víc proti než z boku, a tak by se za tou vracečkou nemuselo hned závodit... nohy jsem docela rozjel a stavím se na start. Volná je jen poslední řada, hlavně nechci být vyklepán hned mezi prvníma, tak se musím hned po startu procpat vpřed... Nutno podotknout, že jsem se doma poctivě připravil a našel si ve startovce jména, která mě v časovce neporazila o moc. Bohužel už sem nenašel nikoho, kdo by byl horší než já. To mě nedodalo moc optimismu, a tak před startem jen řeším, co dělat až mě dojedou o kolo... no moc se mi sem po tom ani nechtělo a beru tak za úspěch, že vůbec stojím na startu.
A je tu start a hned se jede šrot do úvodního kopečku, nicméně jsem se asi dobře rozjel, a tak mi nedělá problém se prokousat z konce balíku někam k půlce (500W, 35s), tepy vylítly z předstartovní stovky na 175 stejně rychle, tak se radši uklidňuju, 300W po zbytek kopce stačí na udržení pozice a tepy se nakonec nepřevalí přes magickou 180ku, takže to beru jako pohoda start
. Chvilka klidu, nebo teda nervozity před první vracečkou a pak ... no, ujelo mi to. Od zatáčky spurtuju, chytám hák, pár lidí přede mnou se dělá díra, někdo svěsí, někdo si znovu nastoupí, tenhle hák už nechytím a je vymalováno. Nabírá mě Milan Beránek - ha, jméno z průzkumu soupeřů, toho se drž. Jede sakra řemeslo, otáčím se, jestli by tam nebyl někdo pomalejší, ale za mnou vcelku prázdno. Trpím, asi čtvrtý nástup během 4 minut, abych byl vůbec v háku, balík pořád na dostřel, tak zkouším ještě vystřídat, ale po 4 minutách (průměr wattů 300), už to moc nevypadá. Konstatujme, že to byl docela rychlej konec, ale než je vůbec čas nějak svěsit, jsou tu další dva zezadu a vypadají, že chtějí jet. Tohle mě vůbec nevyhovuje, dávat si na rovině mě děsně bolí, takže další křižovatka a další nástup pro mě je jen o tom, začít spekulovat, jestli vydržím kolo, nebo dvě. Ale peloton vysypal další lidi, tak se pořád jede, snažím se neschovávat, ale moje špice jsou kratší. Konec konců, jsou tu jiní borci... Někdo má i čísla UAC, tak si můžu počíst 3 - Baier Jiří, 4 - Miller Milan, 5 - Beránek Milan. Tyhle jména mi nedávají moc naděje na dlouhé setrvání zde, ale zase mě přijde, že asi nejedu tak zle, když i oni byli vyklepáni z balíku...
Proletíme rovinu k cíli a já čekám zúčtování za tuhle jízdu, ale nohy drží, v nejprudší části se někdo zvedne, ale nic co by 350W nespravilo, zbytek se jede pod 300, takže nahoře stále v grupě, zašít se na větru a čekat na nástupy za vracečkou... No šrot se jel, ale sílu balíku to nemělo. I tak bych si ale radši dal ještě ten kopeček, než tyhle hoblovačky nohou na rovině. V dalšímu hupu už si začínám (konečně) připadat jako vrchař, když vcelku v pohodě držím vepředu skupiny. Někdo zkouší nastoupit, ale nikdo další se nezvedne, tak jsem v klidu. Už je nás asi 10 a přijde mi, že docela jedeme. Nástupy za zatáčkama slábnou, a tak přežívám i další kolo. Třetí kolo se opakuje, v pohodě v prvním brdku, uviset vracečku. V brdku číslo dvě někdo nastoupí, nikdo po něm, tak si vlezu na špic, podržím to lehce nad 300W, až se divím, jak mi to jde a nikdo neprotestuje. Z kopce si borce dojedem. Držím se na čele, je tu větší pohoda, jen si dávám pozor, abych se někde na špici moc nevyšťavil, přeci jen, tyhle borci jsou hlavně na rovině někde jinde. 4. kolo už slibuje pravidelnou spolupráci a uklidnění situace, pohoda v kopcích a přežít ty křižovatky...
Popáté do brdku po startu, už mám problém upočítat kolik kol bylo a kolik zbývá. Z počtů mě vytrhne zaváděcí auto druhého balíku. Uhýbáme ke straně a necháváme je projet, ale je jich tolik, že to nestihnou do vracečky a tam se dost promícháme. Já se spořádaně cedím na konec, ale kumpáni ze skupiny se chtějí svézt, tak proč ne. Myslel jsem sice, že pojedeme až na konci, ale je tu tolik lidí, že se to nedá a když vidím po půl kole lidi od nás, jak se cpou dopředu, jdu se taky osmělit, přece jen je tu Basko i Kapr, tak je chci aspoň pozdravit. Po nájezdu do 6-ho kola, tak zase zažívám ten vrchařský pocit a během brdku se dostávám na čelo, kde je Kapr. Za brdkem se zrovna moc nejede, tak i chvíli jedem na úplném čele a kecáme. Jo tak tohle mi asi dnes stačí a v další zatáčce můžou klidně všichni odjet
.
Ale nic takového se neděje. Místo toho visím krásně dál. Dalších 5 kol v deluxe společnosti. Jednou dokonce táhnu balík na čele toho druhého kopečku, tak třeba bude pěkná fotka.
Jediný problém nastane, když se půl kola flákám a propadnu se docela dozadu a tam je to po těch křižovatkách hroznej fičák. Tenhle problém ale za mě elegantně vyřeší Čespa, který se taky nějak zapomněl, a tak jen hodím háček a nechám se provézt až na čelo. Díky. Bohužel, zas nikdo neměl foťák po ruce, takže žádný selfíčko, ani s Kaprem, ani s Čespou. Chjo
Předposlední kolo druhého balíku někdo vostře brousí dráty nebo hazku borce před sebou. Navíc ve sprintu ze zatáčky. Popravdě nechápu, jak to borci ustáli, ale myslím, že nakonec nikdo nelehnul. Naštěstí ani já, když si se mnou přišla řidítky ťuknout paní Milec-Jiřincová, pravidelná účastnice vyhlášení
Po téhle připomínce toho, jak může být sláva v balíku pomíjivá, je tu pro balík poslední kolo a brdek za startem. Ten se jede už zas docela zostra, ale jak jsem dneska vrchař, tak nemám problém držet čelní pozice, ani když to někdo zkouší potrhat. Díky tomu čuju brutus za vracečkou, tak nečekám a drze se cpu co nejvíc dopředu. Brutus se tedy (aspoň pro mě) nekoná, ale vepředu chce být najednou každý. Najednou je tu Kapr, ať prý uhnu, že chce dopředu. Uhnout moc není kam, ale dopředu můžeme jet i tak. Docela se mi líbí být v centru dění, poslední brdek pro balík... ale vlastně se tu nic neděje. Teda asi jo, protože, tady jsme ztratili Baska, kterej se pohyboval spíš ke konci a kopce mu už tolik nechutnali, ale pro Kapra nic významného. Nechci překážet cílovému spurtu, když mě čekají ještě dvě kola, a tak se cedím dozadu, kde je komentátor Bobek. 2 km do cíle balíku se nejede, a tak ještě bez práce dojedu za Kaprem. Nabízím případnou pomoc, ale stejně vím, že mi řekne, že nic nechce, tak aspoň popřát štěstí do finiše. Balík se zvedá a projíždí cílem a já kontroluju, jestli tu mám své souputníky na zbytek cesty.
No moc se mi nechce, najednou to tak nejede a motivace už taky moc není, ale souputníci tu jsou, sice ne všichni, ale i tak to bude rychlejší cesta do cíle než samotka. Najednou to nejede a připadám si už taky docela unavenej. Slunce docela pálí, v bidonech na dně, no už mi bylo líp. Poslední cukry z kapsy, abych aspoň dojel. Komentátor Bobek hecuje, ale na mě to moc nezabírá, ale kopec je stále přítel, takže se nějak držím. Přemýšlím jestli už se jen vézt a nespurtovat a nebo... Kolikáč pořád v reportech honí každej bod do UACu a kolem se tu pořád motají čísla 4 a 5, navíc Jirka Baier je asi až za náma... No sice si moc nevěřím, ale pár lidí už jsem wobložil a přijde mi, že na těch křižovatkách se ještě docela zvedám... Takže jo, hlava se vzpamatuje a bude se spurtovat, hin sa ukáže. To ale znamená občas se ukázat na špici, ale zase se tam nezrušit no... Teď Bobku raď... Ale jo, občas se moc nejede, tak se daří se tam občas ukázat. Jen jeden borec vypadá hodně v pohodě a v posledním brdku ujíždí. Vyhodnocuju, že sice možná mám na to ho háknout, ale už ne, jet pak šrot až do cíle, a tak na to kašlu. No asi chyba, už jsme ho nesjeli.
Ale nevadí, uac čísla pořád přede mnou, teda jedno (5) přede mnou a jednou za mnou. Fixuju pětku už 3km před cílem, vypadal ok, tak mu věřím. Na rovince v cíli se pár lidí cpe dopředu a pořád koukaj doleva, kdy jako někdo pojede. Přijde mi, že už by skoro někdo mohl a když vidím napravo díru, tak za to beru a mizím. Teda myslel jsem si, že mizím a taky jsem si myslel, že cíl je o něco blíž, ale to jsem si moc maloval. Takže nakonec poctivej 350m dlouhej spurt a tak tak, že mě ještě nepřeletěli, ale vyšlo to, moment překvapení zafungoval a já zakončil docela povedenej závod ještě povedenějším finišem...
Okruhy teda moc nemusím, ale trénink to byl parádní a nakonec si odvážím super pocit i hodně kvalitní tréninkovou jednotku. Jo a nakonec jsem kolo nedostal, vítěz spurtoval pár vteřin za náma, když jsme najeli do posledního kola :)