Kolíkáč –
Reklama na silnicni cyklistiku
Luku cekal jsem az to takto paradne sepises, na mistopisne nazvy jsem nemel tentokrat koule. Ale o to více mám koule z té vcerejsi slehacky v pocitech. To byla reklama na silnicni cyklistiku. Díky Turistovi, který se ujmul role tempomatu, jak je jeho zvykem. Nesetril nás v kopích, ani na rovinách. Nebylo míst, kde by se dalo svesit a takhle jsme to vsichni chteli. Já byl v závodním modu, kdy jsem hákoval bez rozmyslu vse co se dalo. Techniku pod sebou vyladenou do nejlehci varianty, tretry se zavodním prachem, jen to čislo na zadech chybelo. Vůbec jsem nepremýslel, co se bude dít na konci. Z kazdého kopce jsem mel nelícenou radost a odevzdával jsem jim vse. Zádny cumení na cisla na budiku, proste to tam poslat, jako kdyby byl posledni. A oba kopce na Rychnov mely jeste neco navíc. Nejenom ze byly nejdelsi a s nejvetsími rampami, ale kousek byl i epicky Rytirov, který tomu pro mě dával ten správný náboj. Chladit oholena holátka tou prirodou kolem, to byla pro ne krasná premiéra tohoto roku. Karl v kopcich zaslouzene kraloval, laskoval s nami a taky se svým retezem a kazetou. Luke s Turistou v kopcich s rozvahou, která se jim v záveru moc hodila. Od Verneric, kdy zbývalo asi 20km do cile prisel pan vrchní a zacalo uctovaní. Pekne dlouhy paragon mi vyjel! Az se mi z toho zacala motat hlava a nohy podlamovat... a jen jsem tise závidel tem trem mizejícím zadkum. Díky kluci, ze jste mě tam nenechali! Je neskutecny kam se Luke za ten 1,5 roku dostal. Je to droga tenhle kraj, od vcerejska na nic jineho nemyslim a chci to co nejdrive znovu!
Luke –
Rychlotesty ve středohoří
Tak jsem musel napsat další áčko Kolodějskému kostelu, protože se na úterý naplánovala akce s názvem Šlehačka. Prezident na mapě naklikal kopcovitou ukrutnost dle krušnotonské filozofie (smysl není někam dojet, ale nastoupat u toho co nejvíc metrů) a pod tlakem autovýletářské kliky pak ještě trasu prodloužil. V pondělí večer tak zažívám regulérní starťák před maratonem, v úterý ráno pak stres před dopravou na start. Liduprázdné místo ideální ke startu a hned necháváme civilizaci na pospas covidu a míříme za životem, jaký máme tak rádi.
Basko řeší první problémy, ale kamarádi ti vždy půjčí co potřebuješ. Imbus, nějaké jídlo i toaleťák na cestu se najde, když máš v břiše "válku" a potřebuješ "kakat".
Prvních 10 km jen stoupáme. Kolíkáč vyrazil jak kdyby právě odjelo zaváděcí auto, Turista i Basko jsou taky pryč, aspoň že Karl má klidnější rozjezd, že mi není do breku hned v prvním kopci. Naštěstí délka kopce nám všem srovnala tempo a tak sice s doporučenými rozestupy, ale v zásadě pohromadě podstupujeme první rychlotesty. Zdejší stojky přes 15 procent se při odběru vzorku zapichují hodně hluboko do svalů a za pár minut je jasno. Basko musí do karantény. Radíme mu jak vynechat další kopec a zamířit si to rovnou pod (a pak na) Rytířov a Rychnov.
Zbytek pokračuje v plánované trase. Projíždíme přes vrchol Sebuzína (což se dozvím až po sjezdu) a následuje sjezd do Velkého Března po heboučkém povrchu. Stoupání směr Lhota už je pořád 4-5% a pro mě v kontextu toho co jsme už přejeli a co nás čeká je to vlastně odpočinek. K mojí radosti tep i watty zůstávají v dlouhodobě udržitelných zónách a zároveň neodpadám. Za chvíli (po osmi km) je tu vrchol a další sjezd za odměnu zpět k Labi. Kola letí a rychlost atakuje osmdesátku, ale zatáčky skoro nejsou a je pěkný výhled vpřed. Přesun podél Labe si bere na starost Turista a tak nemusíme dlouho čekat na další kopec.
Rychnov (okolo Rytířova) děsí svými parametry: 5.5 km s průměrem 9 procent. Kolíkáč už vyplňue předmět u mailu pro Cinka, ale v půli kopce mu radost kazí Karl, který je dnes (a vlastně nejen dnes) někde úplně jinde. Já se snažím jet si svoje, což se po chvíli mění na hák za Mírou. Musím se přiznat, že tahle námořnická rozvaha mě dnes vyloženě hrála do noty. Sám bych jel trochu míň. A trochu víc už by mě zas moc ničilo. Kopec to byl dlouhý, ale hlava i nohy fungovaly a ve finále spokojenost. Shledání s Baskem se podařilo, a tak jsme mohli pokračovat dál. Jak to nahoru trvá dlouho, v Benešově nad Ploučnicí jsme hned. Jedeme chvíli údolím říčky Bystrá a užíváme si sluníčka. Silnice se zhoupne a je tu údolí Kamenice. Tudy jsme jeli nedávno do Hřenska. Krajina se změnila a projíždíme filmové kulisy starých filmů a pohádek. Rynaltice nám připomenou, že to jsou kopce, proč jsme tu. Zase hltáme život plnými doušky. Míříme směr Krásná Lípa, ale ještě před ní je Krásný Buk. Turista velí doplnit vodu do bidonů. Já ještě mám, tak si dělám bezpečák do další stojky. Ještě že tak, 17% už sotva lámu, nahoře trocha šotoliny a tak volně pokračuji dál. Pokračuji po trase, z bezpečáku je najednou únik dne a luxusní asfalty mi nedovolují zastavit. Nahoru do kopce se otáčím a jedu volněji, z kopce si to užívám. Takhle to docela utíká, když volá Kolíkáč, aby se ujistil, že jsem na trase před nimi. Je to tak a když je to asi 13 km do Šenova, a já pořád nikoho nevidím, napadne mě, že bych to mohl pojmout jako únik. Potom i na rovinách jedu a nešetřím. V posledním kopci před pauzou už je vidím za sebou, ale zbývají už jen dva km z kopce a rovina a já vím, že už mě nesjedou.
Proběhla pauza u Varhan a doplnění kalorií. Baska chytá koleno, při převodu 39x25 se ani nedivím, a tak ho směrujeme na bezkopcovou variantu návratu. Nám zbývá už jen 63 km a přichází po delší době rovinatější část. Chvíli po silnici, kde kvalita asfaltu některým připomíná přerušovanou soulož. Tohle ale dnes byla naprostá výjimka, jinak jedeme skoro pořád po sametu a hedvábí. Z kopců co mají 2 km se už staly brdečky a ze střídání v sedě a ve stoje absolutní rutina. Poslední větší kopec se klikatí nad Velení: 3.5 km s průměrem 9%. Pár serpentin, podržet původní Turistovo tempo z Rychnova a jsem nahoře, dokonce před samotným autorem tempa. Napojujeme se na letošní Rytířovskou trasu a dáváme znovu vrchol kopce do Rychnova. Kolíkáč ještě provokuje moje závodní choutky, jenže co jsou mi platné nohy z nebes, když se před vrcholem přiřítí Karl a div mě neodfoukne do škarpy.
Přichází poslední věta téhle deváté symfonie. Óda na radost, nohy i po tolika km fungují, posledních pár brdků na tři nádechy a letíme vstříc cíli. S pocitem, že nám nic nechybí, že nic nemusíme, prostě hotovo, den jak sen, slova dochází ... to prostě nejde popsat. Díky všem, tak těžký a s Vámi vlastně tak jednoduchý.
( Tento report je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je neúmyslná a čistě náhodná. )