Kolíkáč –
Rumová pumpa
Nedá se na nic soustředit, zase chci vidět ten ubíhající asfalt pod sebou, ty zelené louky, hnědá pole a hluboké lesy kolem sebe. Svištět hlava nehlava tou českou krajinou na vynálezu jménem kolo. Tohle je terapie na žaludeční neurózu a na alergickou sinusitidu. Na vše se zapomíná, jen zapnout fixační mód na Mirkovo zadní kolo a valíme! Vůbec se nedivit tomu, že slibované kochací tempo a posedávání po lavičkách se nekoná, znovu se jede plná palba. A dnes mi to vůbec nechutná, nohy nejedou, ztuhlé svaly se brání. První móóc! Nedá se nic dělat hoši, dnes to bude se mnou horší. Ale ani Luke na tom není úplně nejrůžověji anebo mě v tom nechce kamarádsky nechat anebo Míra s kamennými nohami chce na displeji vidět čísla začínající jen 4? ....kdo ví...Karl kroutí hlavou a tahá mě zpět. Ještě poctivý dvoukilo a já mám dost. Na 40 km prý bude slibovaná lavička, kterou dodrží jen Turista, který na nás počkal po svém úniku. Jestli tohle vydrží dalších 7 hodin, tak ho přihlašuji na Ktona, ať jede s Jirusem a Petzoldem! Konečně jsem se dostal trochu do provozního stavu a dokáži reagovat, no reagovat, spíš jen tupě hákovat rozjetou západoněmeckou mašinu. Housky s marmoškou do mě padají jak do bezedné studny, nesmím nic podcenit, jedu další závodní maraton letošní sezóny. Je tu přenádherně, zapadlé cestičky, když potkáte jednou za čas auto, tak vás ohleduplně předjede, jo, tohle je cyklistův ráj. Vesničky se nepamatuji, jen jsem začal cítit, že když jsme přejeli úzkokolejku, že se blíží dnešní cíl cesty, a to nejsevernější bod Rakouska a s ním hotel Perlšák. Před tím však vzpomínka na branný kurz, který se odehrával v Horní Pěně. Zamilovaná lávka přes hraniční potok s Austrií na nejjižnějším místě naší dnešní cesty, dojíst zásoby, Turista si mezitím obrátí zručně vánoční řetěz, aby mu nepřeskakoval. Krásná chvilka rozjímaní uprostřed liduprázdné přírody. Ale čas je náš nepřítel, a hlavně k autu je to ještě furt poctivý kilo. Karl trefuje v plné rychlosti jámu na mamuty a je tu nepříjemný defekt i s naťuklým ráfkem. Rumová pumpa, ťuknout si kalíšky od bidonů, vyloupit nakupák a mydlit to na sever. A zadní kolo Karla je znovu proti, defekt, Míra opravuje a já se nabízím jako pumpař až urvu ventilek. Nálada graduje, až z toho Karl odjíždí do úniku, a Turista konečně trochu polevuje v nastoleném tempu. Role pilota se tedy ujímá Luke a skládá tak poslední díl dnešní cyklistické symfonie. Kilometry najednou letí tak rychle, tohle jsou všeobjímající stavy, které se nedají nikde zažít. Krajina ozářená zapadajícím sluncem v rozlišení, které žádná televize na světe neumí a nebude nikdy umět. Tohle uvidíte na 200 kilometru s kamarády, když tam posíláte poslední zbytky sil. Cedule Trhový Štěpánov a Karl je náš. Symbolický spurt na ceduli a mně spadl operační systém do stavu nouze. Sotva otočím nohama, těch 500 metrů k autu je tak nekonečných. 223 s převýšením 2800 a průměrem 30. Co na to říci na tyhle nic neříkající čísla? Děkuji kluci, bez vás bych to nikdy nedal!
Luke –
Na Rakousko!
To si tak sedíte nad mapou a koukáte, jak se vám zmenšil váš životní prostor. Ono ne, že by to bylo málo, v kontextu lidí, co řeší daleko větší trable to snad nemá smysl zmiňovat. Ale přesto, nebo právě proto, vstupují do života i filozofické otázky. Třeba co je to život. Pracovat, jíst a spát? Spíš ne. A je šťastný ten, kdo tohle řeší, nebo naopak ten, koho to ani nenapadne, protože má možná tisíc jiných starostí? A co ty hranice, co sakra ty hranice. Jsou přece daleko, přesto se cítím zavřený, jak moucha v bytě. Narazím do skla, když budu chtít letět za sluncem. Anebo ne? Pár kliknutí a zas tak daleko nejsou, kolegy do téhle srandy najdu hned a ve čtvrtek ráno už cvakají tretry do kufrů. A letíme za sluncem...
Teplo jak před týdnem a slunce na startu mě donutilo hodit všechno do auta a nechat jen krátký-krátký. On je ale sakra rozdíl startovat do kopce a z kopce. První minuty tak fest mrznu. Naštěstí kopec přichází po pár minutách, rád jedu naplno, a ještě radši jsem, že nevypadám jak blbec, co si musí něco dokazovat v prvním kopci. Zahřát se asi potřebují všichni. První tři brdky a zima je ta tam. První delší kopec musím na chvilku polevit pod 300W a hned mám pěknej zásek. V rovnější části ale seznávám, že bych mohl být odvelen na kratší trasu a radši si to doskočím. Máme za sebou hodinku a Kolíkáč zvídavě zjišťuje čísla z Garmina, asi se mu zdá, že si moc dává. Uklidňuju ho, že čísla jsou v podstatě stejný jak z časovky s Camrdou a tedy, že v pohodě ještě tak půl hodinky vydržím... Konečně chvíle klidu, Míra odjel. Teda nemám pocit, že by se zvolnilo, ale asi jo, když tu není. Snažím se sehnat překladatele, protože nějak nerozumím těm pojmům jako "lavička", "výlet", "cukrárna", "kafíčko", ale zdá se, že nikdo neví ani o jakou cizí řeč šlo. Konečně lavička, Turista na ní sedí a přebírá komsy, my jedeme dál. Což je dobře, protože každý kopec, kde se nemusí nad 300W se bude hodit. Konečně si nás Míra docvakl a zase se aspoň trochu jede. Za moc to ale nestojí, protože má dnes kamenný nohy, takže nám závidí ty naše. Protože mi si vzadu v klidu povídáme (o 300 wattech v háku).
Nejvyšší bod první půlky trasy máme za sebou a hle Drážďany. Příjemné cestovatelské překvapení, přes Drážďany to má do Rakouska mnohem větší říz. Čekám klesání k jihočeským rybníkům, ale spíš se pořád houpeme. Metáme to Metánovem, zaregistruju Žirovnici, ale moc času na kochačku není. Kdo si šáhne na brzdy v nepřehledné vesnici na šotolině, už jede sám. Teď to jen nevzdat, až se otočí, chci, aby mě aspoň viděli... hurá. Míjíme ceduli Jihočeský kraj, 200m a výjezd z lesa. A hele, rybník, louka, cesta po hrázi lemovaná duby s bílým nátěrem místo patníků. To tam tu ceduli Jihočeský kraj ani dávat nemuseli. Cesta se houpe v příjemném duchu a kvalita silnic se o něco zlepšila. Ani ve Strmilově k mému překvapení nepřichází výjimečné stoupání, tempo opadlo a půlhodinové NP jde poprvé pod 200W a daří se mi trochu si orazit. To se bude hodit. Před hranicemi ještě párkrát zalaškovat s Turistou, když jsem teď výjimečně svěží a konečně jsem tu: Peršlág a nejsevernější most Rakouska přes Červený potok. Ostnatý drát je tu jen na ukázku, mostek je přehrazen červenobílou páskou, značně vytahanou asi od přelézání. Ale kdo chce, může si nabrat čistou vodu z Červeného potoka, nebo z Rottalbachu, možnost volby tu pořád je.
Karl se lekl, že jsme emigrovali a vyrazil do Hradce sám, ale brzo jsme se našli. V Horní Pěně platí Karl za všechny naše průlety po děravých silničkách, bohužel se díra zakousla až do ráfku. Naštěstí bez pádu a s možností pokračovat. V Jindřichově Hradci natankovat rum přímo ze stojanu a zakoupit k tomu v Lidlu colu. Je letní počasí, tak dávám zmrzlinu, na tu to vždycky dobře jede. Ťuknout si víčky od bidonů, jo to je pohodička. Musíme ale dál, 90 km stále zbývá. Za chvíli znovu Karl s prázdnou duší a první oprava asi nebyla dostatečná. Kolíkáč nabízí svoji značkovou duši Mavic a když je odmítnut, tak přechází k činu a prostě jí Karlovi vnutí, i kdyby mu prý měl vytrhat ventilky z ostatních duší. Nezničitelná duše Mavic naštěstí funguje, a tak pokračujeme už bez komplikací dál. Teda pokud se za kompilaci nepovažuje Mírova slabší chvilka, kdy mu nejde jet víc než 250W, nebo Karlova slabší chvilka, kdy mu zas nejde jet míň, než 400W, takže se vydává na 45kilometrový únik. Jelikož se tyhle události vyskytli ve vzácné shodě, tak i já mám možnost si to udělat hezký na špici. Požírám zbytky z kapes. Melu z posledního, ale přitom mám pocit, že mám nekonečný rezervoár sil. Kilometry ubíhají a s pocitem, že mě to strašně jede (reálně je to skoro pořád z kopce a po větru) se snažím nepolevit. Turista jede letos asi poprvé víc jak 5 minut v háku a hned děkuje všem okolo. Před Štěpánovem sjíždíme Karla, a tak si můžeme vychutnat společný dojezd.
Pak už jen blažený pocit po celém těle, osvobozená mysl a osvobozených 223 km silnic. Splněné přání, ale ne to, co si prostě koupíte. Tohle je to dětské, pro které se musíte snažit, musíte mít kolem sebe lidi, co vám s tím pomůžou, a nakonec je to i dětsky snadné.