Běhám! Tedy asi tak od půlky října a většina zdejšího osazenstva by to během nenazvala. Vlastně mě to moc nebaví, ale osa Dymokury - Radotín je poměrně silná motivace, protože asi jediný opravdový přínos pro cyklistiku v běhu shledávám v tom, že namáhá a tím posiluje kosti, naprosto v protikladu ke kolu... Cíl je vlastně jedinej, uběhnout desítku v Brodě a nestrhnout na sebe pozornost místem kdesi příliš na chvostu.
Přichází slavná chvíle Garmin hodinek, kde je jakýsi trenér Greg, se kterým se prý dá domluvit na cílovém tempu a on zařídí vše ostatní (aspoň takto prezentace mé drahé polovičky). Zvědavý Greg chce vědět kolik toho tak naběhám, načež usoudí, že si radši žádný cílový tempo dávat nemám. Na oplátku mu odseknu, že budu teda trénovat jen 3x týdně a ať se snaží. Greg chvíli přemýšlí a počítá, načež se vytasí s tajemným plánem, kde první běh je test 5 minut na max, zbytek se prý uvidí.
No upřímně, nic, co bych chtěl ještě někdy opakovat. A ke konci sem toho už ani moc neviděl. Trenéra jsem evidentně zklamal a od té doby plánuje jen běhy pomalé a o něco pomalejší.
A tohle celý mi letí hlavou zhruba 3 minuty po startu večerního běhu, na který jsem se fanfarónsky přihlásil, abych po delší době zas zažil to oranžové opojení. Vlastně jsem se přihlásil i abych věděl, jakým tempem tak vlastně běžím, když běžím rychle (tedy ne rychle, ale s maximálním úsilím, jak se teď moderně říká). Na hodinkách svítí 4:40, za chvíli znovu, takže tak nějak se asi pohybuju. Čelo mi dávno uteklo a začali mě předbíhat další lidi. Říkám si, že to mě asi teď čeká do konce závodu, respektive do chvíle, než budu úplně poslední... Jenže už mě nikdo nepředbíhá a mě se běží docela dobře. Vlastně bych řekl až hodně dobře, kdybych se nebál, že to do cíle nemůžu vydržet... První seběh kopečku, snažím se hledat hák za borcem co běží stejně jak já. Jenže jak prohlásil předtím někdo v autě, hák tu funguje stejně jak na rouvy
. Kašlu na to, běžím si svoji stopu ala Kapr v časovkách, ani metr navíc. A borec odpadá. Ty jo, co teď budu dělat, nemám si zvolnit? Hlavou mi šrotuje, že je to možná hodně optimistický tempo, dyť kolik já tak běhám "normálně"? No Garmin doma odpoví, že letos naběháno 65 km, průměrným tempem 7:25 (jako fakt v min/km, žádný míle). Tohle naštěstí nevím, cyklistická důvěra ve vlastní motor mi nedovolila se na to vůbec před startem podívat. Takže si to dál svištím pro mě nadpozemskou rychlostí, míjím fandící šlapky, co už to mají za sebou. Kocour křičí, ať sem v klidu, že se teprve rozjedu. A mě to oproti očekávání fakt tak připadá. V druhém kole seběh přes náměstí a následný brdek, kde bych čekal, že musím umřít, ale místo toho stahuji dva borce přede mnou. V dalším kole jim uteču, a přitom mi ani nepřijde, že bych měl pomalu umírat a chtít konec. Těším se na další kolo, další brdek a další dva co věřím, že v kopci doženu. A taky že jo, ve 3 míříme do posledního kola a já mám pocit, že musím vymyslet nějaký finish. Pak si ale řeknu, že i tak to bylo dnes pěkný, nebudu se tím stresovat a prostě poběžím jako do teď. Na horizontu se otočím a jsem sám. No ty bláho. Garmin stále hlásí tempo pod 4:40, čekal bych, že budu zpomalovat, ale ne. Převalit se přes borce co mu svítí na cestu policajti a před cílem si ještě užít povzbuzování a trochu přišlápnout. Ale ani to dneska nebolí.
Pak si užít krátkou afterparty, kde endorfíny lítaj vzduchem, oslavit Kapří bednu a nasávat tu bezstarostnou atmosféru. Ale jak se kamarádi loučí a adrenalin odplavuje, pravý stav věcí, hlavně tedy nohou, vyplouvá na povrch. Do vany to ještě jde, do postele hůř, ale pak to v noci běžím snad ještě 3x, protože ráno je to teda exklusivní. Invalidní důchod odvrací až odpolední vytočení nohou s Kolíkáčem. Jo, parádní akcička a neskutečný výkony borců, když mě předbíhali první 3 o kolo, tak z toho až mrazilo...