Akce Večerní běh městem Čelákovice 2021

Akce Večerní běh městem Čelákovice patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2021-11-17.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Výsledky: (délka 6,5 km)
Kuře 23:37// 3:38 na km
Pimple 24:26// 3:46 na km
Camrda 25:52// 3:59 na km
Kocour 27:16// 4:12 na km
Pavel P. 27:37// 4:15 na km
Kapr 27:39// 4:15 na km
Bobek 27:53// 4:17 na km
Luke 30:12// 4:39 na km
Kolíkáč 33:48// 5:12 na km
Lucka 13:58// 4:39 na km (3km)

Historie: 2013 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Kolíkáč – Tvrdá lekce
  
  Touha zažít tu opojnou atmosféru oranžové večerní bitvy keckách přebíjí zdravý rozum, který říká, neriskuj, máš letos 5 kilometrů naběháno, bude to poprava těla i duše. V týmovém autě atmosféra jak před zavíračkou v restauraci, plánují se velkolepé časy a nahlíží se do historie, kdo kdy to za kolik dal. Já teprve tam zjišťuji, že nepoběžím s Lukem, jelikož on věkově dává hlavní závod, a já jsem tak odsouzen hákovat rozlítaného Kapra, který závodí v keckách každý víkend. Legenda Pavel Prchal se již na nás směje v šatnách místní školy, jó bude to velký! Cvičně oběhnout jeden okruh a vyladit se do závodního úboru, bude to na krátký – krátký. Předstartovní foto a prásk! Letíme na náměstí, běží se mi tak lehce, čumět na záda Kapra, kousek před námi Pavel, Kocour, Bobek a Camrda. Až mám chuť si nastoupit a potáhnout Camrdovi špici, aby mu čelo neodběhlo. Ale on ví, co dělá, na rozdíl ode mě. Kapr trochu ztrácí ve výběhu k vlnitému plechu, tak si vlézt před něj a chránit ho před větrem. To jsou stavy, jsem prostě talent, netřeba mně trénovat, prostě to tam zůstalo z minulých let Jeden okruh za námi, Kapr mě střídá, krásně točíme jak na kole, Luke s Kuřetem a Luckou fandí jako o život a moc si to užívám. Pavel stále na očích, věřím, že ho v závěru musíme spolknout. Další okruh za námi a mně naskakuje malá dírka, no což, to přeci umím si to doskočit. Ale najednou v pravém stehně se něco děje, sval mi někdo vyměnil za dřevěnou třísku, která mě začíná solidně bodat. Uááá to je bolest! Tak to asi nebudu talent, jak jsem si před chvíli myslel, ty wado já snad musím zastavit! Belhám se jak postřelený kůň, chytám se lešení a protahuji levou nohu. Je konec! Sundám číslo a jdu ho s ostudou vrátit? Anebo to zkusit volně znovu rozběhnout? Pere se to ve mně, přes jdou další a další borci a mně je to úplně putna. Svět se cvrknul na tu nekonečnou dálku pod cílovou bránu. Bolest trochu ustoupila z levé nohy a přesunula se do pravé. Tohle už nelze nazvat během, klopýtám a sykám při každém kroku. Lucka kouká jako z jara, co se stalo, ale stále fandí a fandí. To na mě budou čekat, jestli ještě dám ten poslední okruh, letí mi hlavou, za mnou přeci již nemůže nikdo být. Ale co, jdu si vypít kalich hořkosti až do dna, ztrestat se za to nic nedělání a užívání si palmiček, bílého písku a all inclusive. Luke s Kuřetem se řežou smíchy, když okolo nich projdu s číslem na hrudi, ale já to musím dát, nesmím si zvykat závody jen tak vzdávat. To by člověk neřekl, jak může být 1 km dlouhý, ale nakonec tu bránu vidím a padám do rozjařeného šlapkovského klubka. Bejci závidím vám, jak lítáte a gratuluji k parádním výkonům. Snad se dám trochu dohromady na mistrák do Brodu
  
  
• Luke – Večerní běh!
  
  Běhám! Tedy asi tak od půlky října a většina zdejšího osazenstva by to během nenazvala. Vlastně mě to moc nebaví, ale osa Dymokury - Radotín je poměrně silná motivace, protože asi jediný opravdový přínos pro cyklistiku v běhu shledávám v tom, že namáhá a tím posiluje kosti, naprosto v protikladu ke kolu... Cíl je vlastně jedinej, uběhnout desítku v Brodě a nestrhnout na sebe pozornost místem kdesi příliš na chvostu.
  Přichází slavná chvíle Garmin hodinek, kde je jakýsi trenér Greg, se kterým se prý dá domluvit na cílovém tempu a on zařídí vše ostatní (aspoň takto prezentace mé drahé polovičky). Zvědavý Greg chce vědět kolik toho tak naběhám, načež usoudí, že si radši žádný cílový tempo dávat nemám. Na oplátku mu odseknu, že budu teda trénovat jen 3x týdně a ať se snaží. Greg chvíli přemýšlí a počítá, načež se vytasí s tajemným plánem, kde první běh je test 5 minut na max, zbytek se prý uvidí.
  No upřímně, nic, co bych chtěl ještě někdy opakovat. A ke konci sem toho už ani moc neviděl. Trenéra jsem evidentně zklamal a od té doby plánuje jen běhy pomalé a o něco pomalejší.
  A tohle celý mi letí hlavou zhruba 3 minuty po startu večerního běhu, na který jsem se fanfarónsky přihlásil, abych po delší době zas zažil to oranžové opojení. Vlastně jsem se přihlásil i abych věděl, jakým tempem tak vlastně běžím, když běžím rychle (tedy ne rychle, ale s maximálním úsilím, jak se teď moderně říká). Na hodinkách svítí 4:40, za chvíli znovu, takže tak nějak se asi pohybuju. Čelo mi dávno uteklo a začali mě předbíhat další lidi. Říkám si, že to mě asi teď čeká do konce závodu, respektive do chvíle, než budu úplně poslední... Jenže už mě nikdo nepředbíhá a mě se běží docela dobře. Vlastně bych řekl až hodně dobře, kdybych se nebál, že to do cíle nemůžu vydržet... První seběh kopečku, snažím se hledat hák za borcem co běží stejně jak já. Jenže jak prohlásil předtím někdo v autě, hák tu funguje stejně jak na rouvy . Kašlu na to, běžím si svoji stopu ala Kapr v časovkách, ani metr navíc. A borec odpadá. Ty jo, co teď budu dělat, nemám si zvolnit? Hlavou mi šrotuje, že je to možná hodně optimistický tempo, dyť kolik já tak běhám "normálně"? No Garmin doma odpoví, že letos naběháno 65 km, průměrným tempem 7:25 (jako fakt v min/km, žádný míle). Tohle naštěstí nevím, cyklistická důvěra ve vlastní motor mi nedovolila se na to vůbec před startem podívat. Takže si to dál svištím pro mě nadpozemskou rychlostí, míjím fandící šlapky, co už to mají za sebou. Kocour křičí, ať sem v klidu, že se teprve rozjedu. A mě to oproti očekávání fakt tak připadá. V druhém kole seběh přes náměstí a následný brdek, kde bych čekal, že musím umřít, ale místo toho stahuji dva borce přede mnou. V dalším kole jim uteču, a přitom mi ani nepřijde, že bych měl pomalu umírat a chtít konec. Těším se na další kolo, další brdek a další dva co věřím, že v kopci doženu. A taky že jo, ve 3 míříme do posledního kola a já mám pocit, že musím vymyslet nějaký finish. Pak si ale řeknu, že i tak to bylo dnes pěkný, nebudu se tím stresovat a prostě poběžím jako do teď. Na horizontu se otočím a jsem sám. No ty bláho. Garmin stále hlásí tempo pod 4:40, čekal bych, že budu zpomalovat, ale ne. Převalit se přes borce co mu svítí na cestu policajti a před cílem si ještě užít povzbuzování a trochu přišlápnout. Ale ani to dneska nebolí.
  Pak si užít krátkou afterparty, kde endorfíny lítaj vzduchem, oslavit Kapří bednu a nasávat tu bezstarostnou atmosféru. Ale jak se kamarádi loučí a adrenalin odplavuje, pravý stav věcí, hlavně tedy nohou, vyplouvá na povrch. Do vany to ještě jde, do postele hůř, ale pak to v noci běžím snad ještě 3x, protože ráno je to teda exklusivní. Invalidní důchod odvrací až odpolední vytočení nohou s Kolíkáčem. Jo, parádní akcička a neskutečný výkony borců, když mě předbíhali první 3 o kolo, tak z toho až mrazilo...