Akce Rakousko, Slovinsko, Itálie 2021

Akce Rakousko, Slovinsko, Itálie patří do kategorie Společenská akce. Datum: 2021-08-24.

Úterý 24.08.2021 :: Středa 25.08.2021 :: Diskuze :: Foto

• Kolíkáč – Tyhle úlety miluji!
  
  Tyhle úlety miluji. Před pár lety Glockner s orange partičkou, pak Mount Ventaux s Camrdou a minulý rok Zoncolan na samotku. Kopce na hodinu a více, které v Česku tak marně hledáme. V hlavě slib, že každou sezónu nějakou takovou ikonu zdolat. Letos ten čas zase letí nějak rychleji a konec tepla a léta se strašně rychle přibližuje. Luke je pro každou divočinu a stejně tak HonzaB. Tohle je punk, jak se patří! Ve čtvrtek si objednat kopce a v úterý se rochnit v nekonečných serpentinách!
  Pár éček do kapsy, ale hlavně bidony, helmu, tretry a plnou tašku hadříků, kdoví, jak bude. Cesta uběhla parádně, ani jsme nezapnuli rádio, ten démon v podobě cyklistiky, který nás popadl, se sám postará o zábavu. HonzaB vychytává nejhorší úsek trati a jede tvrdou špic na vodě kolem Salzburgu. Luke to pak domydlí až před hotel, který nezklame, jo skvěle to zajistil. Stejně tak se předvádí jako bezchybný německý tlumočník. Jdeme chrnět, HonzaB špunty do uší v předtuše úterní vrchařiny.
  Ráno mraky v údolí, ale chvílemi již probleskuje slunce a ozařuje ty velehory. Kontinentální snídaně rozpálí Jendu do běla, ale nakonec jsme spokojeni, obsluha nám přinese, co nám na očích vidí Já nějak ani nemám hlad a stačí mi 2 housky s marmeládou, vajíčkové hody přenechávám svým dvěma spolustolovníkům. Autem se odvézt do vesničky Arnoldstein a jdeme na to. Beru krátký-krátký a přes to ještě tenký dres a dlouhé rukavice. HonzaB naklikal trasy a zapínáme navigace. Vůbec netuším, do čeho jdu, a to je možná dobře.
  Hned úvodní brdek "Wurzenpass" nás žene do pěkných wattových čísel a 36x32 je v permanenci. Rukavice do kapes, rozepnout dresy a zaplnit brýle potem. Hoši krkají vajíčka, mně se naštěstí převaluje v břiše jen marmeláda. A valíme dolů, Kranjska Gora, vyhlášené středisko, narvané turisty. Promotat se uličkami a stanout pod "Vršič climb". Tak tohle nemá chybu! Jen sledovat jednu točku za druhou, předjíždět borce na elektrokolech a obdivovat ty, co se sem vydali na normálních kolech. Třeba si včera večer u páteho piva řekli, že to dnes vyjedou a teď tu mají zábavu na celý den. Nekonečné stoupání, proložené kostkami v zatáčkách. Tohle je moje krevní skupina, tohle miluji. Zvedat se ze sedla a užívat si toho, že člověk kolu trochu něco věnoval a teď se mu to vrací . Nahoře zácpa jak na dálnici, mraky parkujících aut po škarpách, do toho autobus, no divadlo. Dáme foto s cedulí a padáme rychle dolů.
  Tak tohle je další extáze! Zapnout dresik, nasadit rukavice a frčíme. Užívat si tyhle chvilky a zobat lačně jak oříšky z misky další a další točku. Sluníčko, výhledy na velehory, tohle je tedy úlet! Dáváme sámošku, čeká nás prý megahit v podobě "Mangart full Climb". Nic jsem si nepředstavoval, ale tohle je neskutečný peklo. Tohle nebude na hodinu! Navíc když to prokládáme servisními zastávkami a focením. Bývalá vojenská silnička, která byla pro turisty upravena v 80 letech. Nahoře nic, jen čistá příroda a nekonečné výhledy. A cestou samá vlásenka a nepočítaně tunýlků. A nezpevněná krajnice, žádný svodidla, jen srázy, které pro lidi trpící závratí přináší skvělé výhledy a pocity. Vždyť to nemůžu sjet dolů! Kopce nechci jet sám, a tak se mačkám, abych jel s Lukem. Ten má naštěstí v nohách zásek železného dědka, a tak si celkem vyhovíme. Sice jsem psal, že nahoře nic, jako že tady není žádná restaurace, ale je tu závora! Prý je na posledních 2 km nějaký sesuv. Luke chce dál, my s HonzouB už jsme vcelku spokojeni. Ale seshora přijíždějí cyklisti a hlásí, že to je průjezdné. Takže hurá do sedel a dokonat ikonický a majestátný Mangart na kole!
  Jsme vládci hor, pocit, který se nikde nedá koupit, kamarádské objetí a sdílení té euforie. Výhledy na moře a na velikány kolem sebe. Tyhle okamžiky si budu navždy pamatovat, díky bejci za ně! Klepeme se zimou a pomalu sjíždíme dolů. Hlavně opatrně, testovat karbonové ráfky a kontrolovat jejich teplotu. Já jedu na exalithu, tak to moc naštěstí neřeším. Závratě nepřijdou, jedu raději prostředkem silnice, jen tunely se stávají problémem. Jsou neosvětlené a když má člověk sluneční brýle najednou jede v totální tmě a ztrácí rovnováhu. To se stane osudným HonzoviB, který si naštěstí již v nulové rychlosti rozšafně ustele. Tak tohle je sjezdařská show. Show málem až do vany. Ale přeci nesmíme vynechat pravou italskou pizzu. V Česku jsme již jedli lepší, ale tahle má svoje kouzlo. Máme v nohách 3300 metrů, Vrsic, Mangart, tohle nikde v jídelních lístcích jako přílohu nenajdete. Ve stodole ještě nákup na večerní pokojovou tiskovku. Žádná televize, žádná Vuelta, tady se jedou bomby 3 magorů, kteří si dnešek neskutečně užili a o zážitky není nouze.
  Středeční ráno ve stejném rytmu, jen snídaně je ještě náročnější, jelikož lidí přibylo a paní nestíhá. Navíc jsem dostal nějaký větší hlad než včera a jedu ve vajíčkovém opojení. Rozloučit se s pokoji a s panem recepčním a odjet zase do Arnoldsteinu. Jendovi lososové kuličky z večerní párty, které jsme nesnědli, provoněly Berlángo, tak je raději dáme pod zadní kolo a budeme se na ně těšit po příjezdu.
  Začátek středeční etapy nenápadně stoupáme, abychom pak hodně nápadně klesaly. To je tedy vypečený sjezd s parádním asfaltem a Lukovým incidentem s jedním ebikem. Ale vše nakonec snad dobře dopadlo a najíždíme na parádní cyklostezku po bývalé železniční trati. Je to děsivé údolí, tady bych žít nechtěl, i když jsou okolo alpské velikány, tak tudy vede dálnice, železnice a normální silnice, vše vzduchem po mostech a viaduktech, někdy i ve výšce věže kostela. No děs.
  A další děs, ale pro cyklisty žádostivý je "Passo Pramollo". Tohle jsem jel již před rokem a dnes to chci stáhnout pod hodinu. Luke nechytatelně vystřeluje vpřed a já drtím svoje rozvážnější tempo. A setkává se to s úspěchem a po pár točkách si Luka doskakuji a začíná parádní vrchařská přetahovaná. Každý chvilku tahá pilku a nádherně se hecujeme v tom nekonečném stoupání. Tohle jsou tedy zase chvíle! Na to se bude vzpomínat! Jak kdyby nad námi kroužil vrtulník a za námi jelo týmové auto s nervózním ředitelem, který nám řve do vysílaček. Alléz alléz!!
  Rozepnuté dresy a pot tekoucí ze všech pórů začíná trochu studit s přibývající nadmořskou výškou. Tak ve stylu fair play zastavit a zapnout, abychom vrcholovou prémii vychutnali za týmová ramena. A pod hodinu! Tohle jsou okamžiky, které fakt stojí za to! Pokochat se jezerem a padat dalším nekonečným sjezdem do údolí za Herr Magorem! Je po všem, nohy bolí a já mám problém si zvyknout na tempo, co kluci jedou. Zase nenápadně stoupáme k autu a mně to nějak přestalo chutnat. Geluji a bidonuji a ztěžka chytám hák. Těším se jako blázen na losové kuličky zpod zadního kola Berlánga.
  Ale prd, ony tam nejsou! Někdo je našel a hodil do koše, ze kterého se rozlévá krásná vůně. Tak vzít zavděk banánem a vyvalit se do řeky, která tak krásně osvěžuje! Další nezapomenutelná chvíle, taková voda neteče v žádném x hvězdičkovém hotelu! A ten výhled!
  Dáme pravé rakouské jídlo a valíme směr Praha. Tak tohle teda byly dva dny nabité pravou cyklistikou. HonzaB sice furt brblal, že je blbá snídaně, že to je moc do kopce, že to je moc z kopce, ale vnitřně si to snad taky hodně užíval, vždyť ty trasy povětšinou naklikal on. A Luke jel skvěle, navíc se stal tlumočníkem s hvězdičkou. Bejci díky, tohle ještě zase někdy chci! Budu vzpomínat!
  
  
  
• Luke – 54 hodin snění
  
  Prý letos dáme nějaký Alpy... no, nějak to nejde. Tak teď už by to chtělo, předběžně úterý, středa... ubytko připravený, trasy taky, whatsapp skupina založená, ale předpověď zlá... V pondělí bych na nás moc nevsadil, ale našel jsem v předpovědi dva dny bez deště - Villach, to je taky v Alpách, ne? Víc o tom nevím, ale Alpy tam jsou a silnice snad taky. Zatímco mokneme s Kolíkáčem na Petříkově, HonzaB roztáčí mapy.cz do vysokých otáček. Jedna trasa, druhá, jo, nějaký kopce tam jsou, víc to nikdo nestíhá sledovat, za pár hodit prý jedeme.
  Balení proběhlo snad OK, bookuju hotel a před 6. vyjíždíme za děsnýho deště z Prahy. Cestou ještě koupit známku a předplatit Tauernautobahn, abychom si mohli zařvat na těch pár aut co wobložíme na mýtnici. Počasí děs, nejede se dobře, ale točíme a cesta docela utíká. Za Salzburgem konečně přestává pršet. Uf. Před půlnocí už zvoníme na zhaslou recepci. Chvíle napětí a jde se spát.
  Hotel dobrej, vyspal jsem se, akorát snídaně drhne. Ale to nás nerozhodí, nebo Ale ne. Zkontrolovat Garminy, psi a jde se na věc. První den je v plánu Vršič a takový to na M. co si stejně málokdo zapamatuje i když to jede 2 hodiny. Ale ještě před tím na zahřátí takový brdek, alias Wurzenpass, ale ten je dle HonzyB v pohodě, takže ráno na snídani přihodíme ještě jedno vejce. Ty se povážlivě zavrtěj už po odbočce z hlavní ve vesnici s příznačným názvem Tschau. Jo takhle zdraví Alpy. 12 % ani nemrkneš. Ale to ještě není Wurztenpass, ten je v pohodě za vesnicí, na hlavní silnici... První 4 km mají 10.5 % a toho vejce navíc docela lituju. Hlavně za první zatáčkou, kde člověk mine ceduli 14 % a za chvíli už vidí tu stěnu do nebe. Ideální rozjezd, fakt. 14 % je ještě optimistickejch, Garmin tam na kilometru naměřil 15,5 a to prosím bez jediný zatáčky. Vypadá to, jak když jedete po skokanským můstku. Na rozhlížení to není, a tak člověk pozná, že je v cizině jen z toho, že projíždějící v autech místo ostřikovače stahují okýnka a fandí. No je k čemu, v další rampě to totiž vypadá, že vyzvu na souboj obstarožní caravellu, ale když se jí konečně podaří dostat dostat tam jedničku v odpovídajících otáčkách, tak mizí... pomalu ale jistě. Docela sem v tý prudký části makal a mám průměr 7,5 km/h. Nějak Tadej 11,8 km/h...
  Tohle docela bolelo, ale po nedělním dědkovi se nedivím. A doufám, že se rozjedu. Následuje pohodový sjezd, průjezd Kranjskou Gorou a výjezd na Vršič. Ten nás zdraví cedulí "Vršič odprt", což je jistě něco pozitivního. Dle katalogu jedeme na jakési slovinské Stelvio. Serpeniny pěkné, očíslované a dlážděné spíš jak na Gothardu. S Kolíkáčem vzpomínáme na zimní rouvy výlety a užíváme si tuhle tu VIP dovolenou, kterou dává určitě míň lidí než prázdniny na jachtě. Poslední třetina už pod 10 % nejde a já musím uznat, že jsem se nerozjel. Nechávám Kolíkáče v jeho vrchařském opojení a píšu si svůj příběh. Dle roadbooku je další stoupání ještě těžší, tak využívám tu trochu náskoku na HonzuB a šetřím...
  Nahoře v 1611 metrech to je jak na Sněžce. Výškou i počtem lidí. Padáme dolů sjezdem s úžasnými výhledy, ale docela velkým provozem. 3x necháme odjet autobus abychom ho za pár serpentin zase dojeli. Nakonec se ho podaří předjet. Po sjezdu do údolí odhalím pomalý defekt, a nakonec to radši vyměním. Následuje let úžasnou krajinou do Bovce (431 metrů nad mořem), kde se pomalu ale jistě začíná stoupat na dnešní hlavní monument. Mangold, teda Mangart, výjezd do 2000 metrů.
  Ještě předtím dáváme pauzu u místní sámošky, kde ale skoro nic nemají. Sluníčko svítí, je krásně, to jsme to vykoumali. Pokračujeme a nabíráme další cestující. Na úpatí stoupání už má naše skupinka 6 členů, ale brzo jedeme už zas jen ve třech. Tady už není moc o co bojovat, cíl je to jen vyjet, když Garmin ukazuje 25 km na vrchol. Ale opravdový kopec je to až posledních 16 km. V prudké části sem trochu poodjel, a tak využívám vesničku s pěkným názvem Strmec k zastavení a pár fotkám. Po tři čtvrtě hodině jsme konečně na odbočce na Mangart, teď už to bude jen 10 km a skoro 1000 metrů převýšení. Hurá! Tadej to jel 35 minut, nám snad bude stačit hodina…
  Nohy už jsou mrtvý, jedu s Kolíkáčem, který si chce povídat, pár metrů před HonzouB, který si asi povídat nechce. Je to docela kozí stezka, místy v lese, místy se motá mezi skalami a tunely. Po necelý hodině jsme u posledního parkoviště se závorou, dál je zákaz. Prý sesuv či co. Odmítám se s tím smířit, chci nahoru, přelezu závoru a přemlouvám zbytek. Nikomu se nechce, mě taky ne, ale představa, že bych sem někdy měl jet znova je dostatečnou motivací tam chtít, tady a teď. Pár cyklistů, co se vrací mě vysvobodí. Potvrdí, že se tam v pohodě dá jet. Hurá, tak ještě 2 km do kopce.
  Nahoře krásných 13 stupňů a okolní masiv pod mrakem. Do dálky je ale vidět pěkně a mořskou hladinu rozpoznáme. Tak a teď si užít 40 km z kopce až do hotelu. Teda ze začátku to moc užívání není, navíc v tunelu hned poznáváme, jak moc je lidská stabilita závislá na obraze. A obraz světla na konci tunelu tomu moc nepomáhá. Bez brýlí ale jsou vidět aspoň odlesky na stěnách a to centru rovnováhy stačí. Vracíme se na hlavní a pokračujeme chvíli vzhůru na Passo Predel. Sice jsme v údolí viděli, že "Predel zaprt" a trochu se báli návratu za tmy přes Vršič, ale nakonec to platilo jen pro večerní hodiny. A to ještě není. Na Italské straně pak luxusní sjezd. Ten končí v romantické (čti pěkná díra) vesničce Tarvisio, kde nakonec dáme pravou italskou pizzu s českou obsluhou...
  Cestou ještě spadlo pár kapek, ale hned je zase hezky. Po večeři ještě trochu přišlápneme, abychom stihl otevřený Lidl, což se daří a můžeme tak na hotelu probrat podařený den.
  
  Druhý den se balíme a vyrážíme na další dobrodružství. Tentokrát přes Tarvisio do Itálie, kde je na programu Sella Nevea a Nassfeld. V protisměru včerejšího konce nastoupáme docela dost metrů, po 30 km tak zbývá už jen 200 výškových a Sella Nevea je dobyta. O co kratší vypadalo stoupání o to delší je sjezd. Padáme totiž až na nejnižší místo obou dnů Chiusaforte. Sjezd je to nádherný, akorát s adrenalinovou vložkou hned na začátku, kdy se přes silnici motá nějaký ebiker, který to najednou z protisměru kam odbočoval ohne zpět, aniž by se podíval. Naštěstí mi přišel podezřelej už před tímhle manévrem, tak jsem dost zpomalil. Naneštěstí ale ne dost na to, abych zastavil, a tak se musím protáhnout tím málo místem mezi skálou a jím. To se daří, i když to bylo o milimetry a už jsem se viděl, jak leštím nejdřív skálu a pak asfalt. Když pak dojíždí zbytek, slyším i německou vyšetřovací verzi s přelámanejma nohama, Lukem v rokli, hořícím tunelem a dalšíma katastrofickejma událostma, jak si to vyslechli kluci. Fakt je ten, že se dědek ani jednou nepodíval za sebe, což by u odbočování mělo být standard, u návratu do vlastního pruhu tím spíš. Díky tomu se o mě dozvěděl až když jsem ho ofoukl...
  Sjezd pak pokračuje až do údolí, kde se na zdejším bývalém nádraží napojíme na cyklostezku Alpe Adria. Jedeme po bývalé železnici, neustále stoupáme, proti nám mraky elektrokol, naším směrem nikdo. Výhledy do údolí střídáme za průjezdy tunely nebo rámusící železné mosty. Docela to vtáhne a za chvíli v každém tunelu houkáme a upouštíme páru. Však se taky blíží poslední kopec, výjezd na Nassfeld alias Pass Pramollo.
  Nohy po dvou dnech zničený, k tomu nedělní Dědek v nohách a e-dědek z předcházejícího sjezdu v hlavě. Nic moc kombinace, ale Kolíkáč chce zlepšit svůj čas, kdy to tu jel sám. Začínáme stoupat a v prudké části tempem kolem 280 W odjíždím, chci si pak trochu dáchnout v mírnějších pasážích. Tam mě ale Kolíkáč dojíždí, ale zákeřně trochu zpomaluje, abych ho nenechal odjet. Proti Slovinsku je tohle jezdivější kopec, a tak to docela utíká. Pravidelně se střídáme, aby nikdo moc dlouho netrpěl cizím tempem a urval si trochu výhledu na čistý asfalt pro sebe. Virtuální Primož už je sice nahoře, ale my si žijeme svojí VIP dovolenou s nataženou držkou. Výhledy parádní, krajina parádní, ale s chlazením už se to přehání. Krátká pauza na zapnutí dresu a valíme dál. Doufám, že se nebude spurtovat, ale nakonec dojezd skoro v objetí, teda kdybych měl na to se pustit řídítek...
  Chvíli počkám na HonzuB a valíme do sjezdu, i tady “Primož špatnej sjezdař“ naděluje minuty. A to se psal rok 2015, co se dá dělat, no. Pak už jen 40 km rovinatý přesun k autu, který postupně začíná bolet tím víc, jak dochází jídlo a pití. Nakonec to domotáme a na zapřenou orvem pár lidí co se chtělo svézt v háku. Pak nejlepší panoramatická koupelna na světě a hurá na pořádnou rakouskou stravu, totiž ristorante Bella Italia, nic jinýho tu není. Kluci dávaj zase pizzu, já nepohrdnu kalamáry. Proti všem předpokladům tady Rakousko Itálii v gastro poráží, teda spíš Italští emigranti poráží ty co zůstali doma, což zas takový překvapení není...
  Zbývá jen smutný návrat, naložit se do auta a z Dvořiště tam poslat ještě poslední špic až do Průhonic, pěkně v rytmu Alpských sjezdů... Neuvěřitelnejch 54 hodin. Díky se do jedný věty nevejdou, tak snad jen: Chci nášup!